Foto fortepan.hu, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
„Budeme vyprávět příběh průmyslu v českých zemích. Příběh, ve kterém místo legend a mýtů, které si kapitalismus vytvořil sám o sobě, vyjevíme mechanismy, které změnily svět.“ –Tak začíná úvodní epizoda dvanáctidílného dokumentárního seriálu České televize Industrie, který může navzdory střízlivosti, s níž předkládá fakta, vyvolávat emoce. Ani ne tak silou příběhu, které si o sobě vytvořil kapitalismus, jako spíš kvůli hluboce zakořeněné nenávisti k dávno zbořeným mýtům, které o sobě vyprávěl československý socialismus. Pouhý fokus seriálu na dělnictvo, v jehož jménu byl budován, mnozí stále chápou jako „levicový“.
Režisér Ivo Bystřičan dostal i na stanici Českého rozhlasu 3 Vltava otázku, zda údajná levicovost seriálu veřejnoprávní televizi nevadila. Od sametové revoluce sice uplynulo třicet let, během kterých vyrostla autorská generace schopná nahlédnout kriticky dobu před rokem 1989 i tu dnešní, minulý režim toho však o dělnících napovídal tolik, že se o nich dnes téměř nemluví. Většina současných elit o jejich životy zájem neprojevuje. Stačí si vzpomenout na předvolební iniciativu Jany Maláčové a Matěje Stropnického, která sice působila jako králík vytažený z kampaňového klobouku, mnozí čeští novináři ji však odsoudili coby buzeraci majitelů fabrik. Během několika vln covidové pandemie se víckrát potvrdilo, že na dělnících u nás nikomu nezáleží.
Mýty minulého režimu jsou tedy sice zbořené, výklad dneška je ale zakotven v jejich negaci. Zároveň se zvětšuje prostor a ochota rozkládat všechny dříve nezpochybňované narativy, a to i díky pořadům, jako je Industrie. Věcným, svižným a srozumitelným pro široké publikum. Vyprávějí tu sice mluvící hlavy, historie vzájemného působení tří stran – státu, továren a jejich zaměstnanců je ale zhuštěna do poutavého příběhu. Pokaždé o jiné dějinné etapě, jiné továrně, jiné proměně. Navíc se seriál věnuje také opomíjené, ale podstatné dělnické podmnožině – ženám. Přestože nám to v době, kdy byly někdejší tovární budovy mnohdy buď zničeny, anebo upraveny pro jiné účely, nemusí připadat okamžitě zřejmé, právě tato dynamika utvořila i náš dnešní životní rámec. Můžeme tak Industrii se vším patosem označit za seriál o tom, jak jsme se stali tím, kým jsme.
Momenty zlomu
Seriál začíná příběhem harrachovské sklárny, manufaktury, jejíž zaměstnanci dostávají plat jen tak velký, aby udrželi rodinu naživu. Ocitáme se v době Marie Terezie, která má po nástupu na trůn prázdnou pokladnu a podpora manufaktur se stane jejím prostředkem, jak stát posílit. „Kdyby nebyly privilegované, neměly by takový úspěch,“ říká historička Michaela Závodná o samotném začátku ještě nemechanizovaných továren a připomíná, že jedním z největších manufakturistů byl císařovnin manžel František Lotrinský. Vyráběl to, co císařovna potřebovala. Její syn Josef II. následně zrušením nevolnictví uvolnil pracovní sílu.
Ve druhé epizodě vstupuje do vyprávění globální kontext (a kapitál) v podobě amerických Rothschildů. „Máme je spojené s finančnictvím, ale byli to oni, kdo se vrhli na železo a uhlí a vytvořili prostřednictvím vítkovických železáren z Ostravy ocelové srdce, které odbíjelo rytmus průmyslové revoluce v českých zemích,“ popisuje Industrie začátek kapitalismu, šok dělníků z příšerných pracovních podmínek, kvůli kterým se na Ostravsku umíralo ve čtyřiceti letech. Stát toho nejprve mnoho nepodniká a nechává úpravu vztahu zaměstnanců a pracujících na jednotlivých podnikatelích. „Momentem zlomu jsou zákony přicházející paradoxně od konzervativců, kteří se bojí sociálnědemokratických sil. V Německu je to Bismarck, v Rakousku-Uhersku Eduard Taaffe,“ upozorňuje dokument. Ženy jsou hned od počátku dělnických dějin v druhořadém postavení, mají o třetinu i víc nižší plat. Navíc je podle Závodné muži berou nikoli jako partnerky ve společném boji, ale jako konkurenci, která je může kdykoli nahradit.
Ostravská epizoda popisuje i první organizování na pracovišti, začátek odborů a kolektivního vyjednávání. „Vy sám jako jedinec nezmůžete proti kapitalistovi nic. Vy jako sdružení, jako masa, máte najednou jinou vyjednávací sílu,“ připomíná historik Milan Hlavačka. Tento možná banálně znějící, ale v dnešní době stále významný a opomíjený fakt je pro vyprávění klíčový. Nejen aby Industrie srozumitelně fungovala třeba i pro velmi mladého diváka, ale také proto, že je podle tvůrců důležitý. Jedním z důvodů pro vznik seriálu byla podle Bystřičana snaha motivovat dnes izolované pracující k nové aktivitě.
Korupce za první republiky
Na rozdíl od většiny popkulturních narativů o Baťově impériu nepropadá Industrie v další epizodě fascinaci důsledností, s jakou zlínský rodák podřídil výrobě celý kraj, a drží se svého tématu – vztahů průmyslníka, zaměstnanců a státu. Baťovo impérium se rodí díky korupci – obrovským státním zakázkám během první světové války. Bohatne tak na tragické dějinné situaci. V době hladových bouří dává zaměstnancům jistotu, že se najedí a nebudou muset do války. Působení odborů je v podniku zakázáno.
„Když se řekne první republika, představíme si idylu starých časů, v nichž vše fungovalo poctivěji a férověji, než dnes,“ zazní v úvodu čtvrtého dílu a na scénu je uveden další prominentní průmyslník, který si úspěch dovedl zařídit. „Příběh škrobárny Amylon vypráví o tom, jak průmysl raného Československa ovládla Živnostenská banka napojená na stát a o pravidlech úspěchu a krachu rozhodovaly konexe.“ Hlavní postavou je tentokrát vlastník Amylonu František Malinský, jeden ze symbolů prvorepublikových velkotovárníků, udržující mnoho neformálních vztahů, díky kterým se škrobárně dařilo. Úvodní epizody tak akcentují mimo jiné fakt, že prorůstání státu s podniky nejprominentnějších továrníků není v kapitalismu anomálií, jíž se dá jednoduše zbavit, ale konstantou.
V období hospodářské krize se pak seriál nečekaně soustředí na sudetský punčochářský podnik Kunert a synové, který jako většina továren v pohraničí za krize trpí dvojnásob. Pocit, že stát podniky z tohoto regionu zanedbal, tu vede k vysoké podpoře Sudetoněmecké strany, tzv. henleinovců. Vypuknutím druhé světové války vrcholí období, kdy se dělnictvo stává určující společenskou sílou, ke které stát směřuje svoji propagandu. Podmínky v továrnách ale zůstávají příšerné. Pracuje v nich i mnoho žen, které také bez problémů zvládají zastávat běžná zaměstnání místo mužů. Propaganda najednou mění i dosavadní obraz ideální ženy – dámy, pečovatelky a dokonalé hospodyňky. Nové profesionálky bývají chváleny i za své pracovní schopnosti a dovednosti.
Socialistický podnikatel
Po převratu v roce 1948 se vzývá solidarita a společenský blahobyt, přesto se stát už několik let po něm dostává s dělníky do konfliktu – kvalita života se nezvedá, roste tlak na produktivnost a komunistický management začínají dělníci vnímat stejně nepřátelsky jako ten kapitalistický, zdůrazňuje dokument paralely, které ve veřejné debatě nejsme zvyklí vnímat. Ženy čím dál častěji docházejí do zaměstnání, neodpadají jim však tradiční povinnosti. „Přetrvávají stereotypy o tom, že ženino poslání je v rodině a domácnosti, a zároveň skepse k tomu, že má dostatek dovedností a schopností, aby mohla vést továrnu,“ vysvětluje historička Denisa Nečasová. „K tomu, aby se ženy dostávaly do vyšších pozic, jim bránil skleněný strop stejně jako dnes,“ zaznívá další neúprosná paralela. V té chvíli se však dokument ženám věnovat přestává a vrací se k nim až v poslední epizodě. Jako by se mezitím tolik nezměnilo.
V padesátých a šedesátých letech dominuje těžký průmysl na úkor spotřebitelského a mizérie pak ústí v reformní naděje, které jsou dnes v médiích většinou spojovány spíš s vyhlídkou na konec cenzury nebo s celkovým pocitem uvolnění a kulturního obrození než s proměnou uspořádání práce v továrnách. Ta však byla součástí ekonomických reforem Oty Šika, upozorňuje nás Industrie. „Šlo o to vytvořit socialistickou manažerskou vrstvu, obdobu západní manažerské vrstvy, aby podniky byly ziskové. Mluvilo se tehdy o tzv. socialistickém podnikateli,“ vysvětluje historik Vítězslav Sommer. „Podstatou demokratizace mělo být vtažení dělnictva do řízení podniků.“ Dělnictvo se tehdy znovu (a naposledy) cítí být aktérem velkých společenských změn. Nejpozději v tuto chvíli je zjevné, kolik společného mají v pojetí dokumentu kapitalistický i socialistický režim: oba selhávaly v naplňování slibů dělnické třídě, která si své životní podmínky vybojovává pomalu a urputně režimům navzdory.
Montovna s parlamentem
Při posledním pokusu Škodovky neztratit tvář a vyrobit auto, které Čechy převeze do devadesátých let firma raději spolupracovala se západními podniky, a tak se nám v normalizačním dílu připomíná, že krach režimu způsobilo právě definitivní vyprchání důvěry v socialistické hospodářství. V závěru devadesátkového dílu, smířlivého vůči kupónové privatizaci, se Česko ukotví v pozici levné subdodavatelské ekonomiky vyrábějící pro zahraniční značky a poslední epizoda pak analyzuje momentální situaci „montovny s parlamentem“, jak zemi v dokumentu nazve filosof Lukáš Likavčan. Naše možnosti potěžkává prostřednictvím fokusu na robotiku. Automatizace práce nám sice dává naději na lepší výkonnější průmysl, ve kterém těžkou fyzickou práci udělají stroje a lidé se ve velkém přesunou do kreativních nebo pečujících pozic, zároveň dokument rekapituluje všechny potenciální brzdy a problémy současného Česka: nedostatečné investice do vědy a výzkumu, malé zastoupení žen ve vedoucích pozicích, neochotu důsledně chránit životní prostředí, odcházení zisku velkých firem do daňových rájů, slabost českých odborů a fenomén prekarizace práce. Zároveň nás kromě extrémně špatné pozice pracovní síly upozorňuje na možnou další proměnu dynamiky vztahu mezi státem, průmyslem a zaměstnanci – v důsledku slábnoucí pozice státu.
Industrie tak rekapituluje příběh samotného Česka. Už kvůli změnám klimatu by pro nás mohlo být podobně cenné převyprávění historie českého zemědělství, zajímavý by mohl být i příběh české kultury. Nic však naše dějiny, potažmo naši identitu, neurčuje víc než právě průmysl. Vyprávění o tom, kdo jsme a kam jdeme, tak může mít až terapeutický účinek. Především ale vybaluje jednotlivé etapy dějin z nánosů mýtů a připomíná, co skutečně hýbalo dějinami. Ozřejmuje skutečnost, že politika je především proces určující, kdo bude mít víc a kdo méně, komu se zvýší kvalita života a komu poroste produkce. Namísto stvrzování mediálně o něco oblíbenější představy, která politiku redukuje na aspekt, zda se dělá slušně, či hulvátsky.
Česká televize odvedla obrovský kus práce: nepříliš nápadně prezentovaný dokumentární seriál je skvělou ukázkou toho, jak dnes může vypadat televizní služba veřejnosti.
Autorka je redaktorka Alarmu.