Růže se pravidelně a dlouhodobě umisťují na první příčce v žebříčcích oblíbenosti květin. Získaly si oblibu po celém světě, a to v konkurenci více než čtyř set tisíc jiných kvetoucích druhů rostlin. Růže jsou pevnou součástí různých kultur a civilizací. Proč se do nich otiskla právě tato rostlina? Odkud jsou růže, které se u nás prodávají? Jaké socio-environmentální problémy souvisí s růžemi a jaké jsou udržitelné modely pěstování květin? Na tyto a další otázky se pokusíme odpovědět v následujícím článku.
S keřem růže šípkové a jejími chutnými a zdravými plody šípky se jistě setkal každý z nás. V přírodě severní polokoule, Eurasie a Severní Ameriky, se volně vyskytuje více než sto druhů růží, obloukovitého, prutnatého nebo plazivého habitu. Některé růže rostou i jako liány. Zmínky o existenci růží máme už z období čtyř až šest tisíc let před naším letopočtem z Mezopotámie, Persie, Egypta, Indie a Číny. Počátky cíleného pěstování růží vypadaly zhruba tak, že si lidé do svých zahrad a ke svým obydlím přenesli divoce rostoucí růžové keře, které se jim líbily, a dále je množili, aby uchovali jejich vlastnosti. První kulturní odrůdy růží vznikly křížením nejčastěji pěstovaných druhů (například růže mošusová, růže keltská nebo růže indicae). Podobně jako u mnoha jiných rostlin se i u růže předpokládá, že ji do Řecka přivezl Alexandr Veliký. Ostatně název ostrova Rhodos je odvozen právě od výrazu rhodon, tedy růže. Od konce 18. století se již cíleně šlechtí moderní okrasné růže, kterých jsou dnes desítky tisíc kultivarů.
Důvodů popularity růží je celá řada. Prvním a nejrozšířenějším je nepochybně asociace růží s milostnými vztahy. Ačkoliv k rozšíření tohoto spojení notně pomohl marketing, růže byla symbolem lásky minimálně od dob starého Řecka. Podle mýtů to byla Venuše, bohyně lásky, která měla v oblibě růže a myrtu. Těmito rostlinami byla také uctívána. Další, neméně důležitý důvod oblíbenosti spočívá ve využití růže v kosmetice. Výroba vonného oleje, růžové vody a parfémů z růží sahá až do védského období v Indii v druhém tisíciletí před naším letopočtem. Objevuje se také ve starověkém Egyptě. Ve 12. a 13. století přivezly křížové výpravy krásně vonící damašskou růži z Blízkého východu do západní Evropy. Po staletí je růže ceněna pro své protizánětlivé, hojivé a zklidňující účinky na pokožku i zažívání. V neposlední řadě jsou růže hojně používány v potravinářství, a to především okvětní lístky. V českém prostředí růže kulturně zakotvila například ve znaku jihočeského rodu Rožmberků i ve znacích několika desítek českých obcí. Nemluvě o velkém množství významných českých šlechtitelů růží, počínaje Rudolfem Geschwindem (1829–1910), který obohatil spektrum čajových růží, uherských popínavek a dalších variant o 135 kultivarů.
Růžemi proti pašování drog
Svět růží je velice pestrý a jejich dějiny bohaté, stejně jako ohromné množství literatury a lidí, kteří se růžím profesionálně i amatérsky věnují. My se však zaměříme na oblast, která nám zpravidla uniká a patrně není tím prvním, co se nám vybaví, když vidíme v obchodě růže. Je vysoce pravděpodobné, že růže, kterou si koupíte, pochází buďto z Nizozemí, nebo z africké Keni či z malého latinsko-amerického státu Ekvádor. Na poslední jmenovaný stát se zaměříme, protože právě růže z Ekvádoru jsou nyní v centru pozornosti nejen v ČR. Mluví se o nich jako o královnách mezi růžemi. Proč? Protože mají výjimečné vlastnosti. Mají mnohem větší a plnější květ, velký až deset centimetrů. Pěstovány jsou stovky kultivarů v ohromné paletě barev: v mnoha odstínech červené, fialové, žluté, růžové atd. Také mají až 130 centimetrů dlouhé stonky. Jedna ekvádorská růže váží průměrně 75,5 gramu, kdežto nizozemská má jen šest gramů. Ekvádorská růže vydrží déle ve váze. Vypadá to zkrátka, že ekvádorské růže v tuto chvíli nemají konkurenci.
Během svého krátkého života – od zapěstování po uvadnutí ve váze to dělá celkově asi 19 týdnů – urazí ekvádorská růže kolem 12 tisíc kilometrů a projde množstvím rukou i mnoha dopravními prostředky.
Ekvádor je nejen největším producentem banánů a bílých krevet, ale prvenství teď drží taky v produkci exportních růží a řezaných květin. Právě řezané květiny představovaly čtvrtou největší exportní komoditu Ekvádoru v roce 2019, a to v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů. Polovina tohoto zisku se přitom pojí se dvěma událostmi – svátkem svatého Valentýna a Dnem matek. Tolik k síle marketingu. Hlavní destinací pro ekvádorské růže jsou Spojené státy, Rusko (osmdesát procent veškerých květin prodaných v Rusku pocházelo v letech 2015 a 2016 z Ekvádoru), Nizozemí, Španělsko a Itálie. V rámci tržní logiky jsou ovšem na druhou stranu květiny importovány také do Ekvádoru, a to zejména z Kolumbie, což je druhý největší světový exportér řezaných květin. Dovážejí se ale také ze zemí, jako jsou Nizozemí, Litva či Portugalsko. Nad Atlantickým oceánem se tak míjejí letadla, která dopravují květiny z Ekvádoru do Evropské unie a z Evropy zase do Ekvádoru.
Počátky ekvádorského květinového průmyslu, což je asi nejpřesnější označení tohoto segmentu, sahají do období mezi lety 1963 až 1977, kdy se Ekvádor poprvé pokoušel vyvážet čerstvé květiny, zejména pak na americký trh. Špatná dopravní infrastruktura (hlavně letecká), nedostatečné know-how pěstování a absence navazujícího servisu tehdy vedly ke stagnaci. V roce 1983 byl květinový průmysl revitalizován zahraničními investicemi, největší impuls ale přinesl až rok 1991, kdy byl za vlády George Bushe ve Spojených státech schválen tzv. andský zákon na podporu obchodu a eradikace drog. Pro čtyři země – Bolívii, Ekvádor, Peru a Kolumbii – byly cíleně zrušeny exportní cla na květiny. Cílem zákona bylo motivovat rozvoj aktivit (například právě pěstovaní květin), které měly tvořit alternativu k výrobě drog a jejich pašování do USA.
Pěstování květin se ujalo do té míry, že se Ekvádor stal jedničkou na světovém trhu s řezanými květinami. Kromě andského zákona pomohl ještě jiný faktor, a to ideální podmínky pro pěstování. Ačkoliv na zahrádkách místních obyvatel bychom růže hledali těžko, v oblasti Pichincha a Cotopaxi v podhůří And ve výšce kolem dvou až tří tisíc metrů nad mořem pokrývají plantáže a skleníky plochu čtyři a půl tisíc hektarů – 62 procent z nich zabírají právě růže. V tomto prostředí lze růže během roku pěstovat mnohem déle než v nížinách. Chladné noci pomáhají jejich atraktivnějšímu vybarvení. Sopečná půda růžím také vyhovuje. Teplota je konstantně kolem 14 stupňů Celsia a díky umístění na rovníku je světlo celoročně dvanáct hodin denně. Nelze pominout také faktor levné pracovní síly a levné půdy. To jsou ideální podmínky pro pěstování opulentních růží s mohutnými, rozmanitě vybarvenými květy, velice dlouhým stonkem a malým počtem snadno odstranitelných trnů. Ačkoliv se lze setkat také s ekvádorskými růžemi s intenzivní vůní, mnoho z nových přešlechtěných „růží na steroidech“ však máme za cenu toho, že jsou bez vůně.
Na Valentýna odlétá 15 tisíc tun růží
Odhady z roku 2003 mluví o tom, že ročně kvete v andských sklenících zhruba 500 milionů růží. Ekvádorské skleníky nepoužívají na rozdíl od těch nizozemských umělé světlo, a jsou tak z energetického hlediska méně náročné. V Nizozemí jsou na druhou stranu skleníky ze skla, které má životnost průměrně 15 let, kdežto skleníky v Ekvádoru jsou pokryty plastovou fólií, kterou je nutné měnit průměrně každé dva roky. Vzniká tak větší odpad. Pokud jde o produktivitu, ve srovnání s nizozemskými a keňskými růžemi jsou ekvádorské nejnáročnější. Z hektaru jich lze sklidit nejméně, a to jak kvůli velikosti, tak pro delší dobu jejich růstu. Rostou totiž 15 týdnů oproti osmi týdnům u růží z Nizozemí.
Hlavní emisní stopa ekvádorských růží je tvořena leteckou přepravou. Pouze na den svatého Valentýna je do světa vypraveno z mezinárodního letiště Mariscal Sucre 15 tisíc tun růží. Letadla mohou pojmout mezi 90 a 120 tunami nákladu. Celkové emise ekvádorských květin se pohybují mezi 6 a 10 kilogramy ekvivalentu oxidu uhličitého na kilogram exportních květin. Studie zaměřená na uhlíkovou stopu pěstování ekvádorských růží uvádí údaj 3,75 kilogramu ekvivalentu oxidu uhličitého na kilogram exportovaných květin. Hlavní zdroje emisí jsou pěstování (37,7 procenta), elektrická energie (13,3 procenta) a používání fosilních paliv (10,95 procenta). Je však nutné zdůraznit, že výzkumy srovnávající emisní stopu ekvádorských a nizozemských růží se shodují v tom, že růže pěstované v Nizozemí mají mnohem větší emisní dopad. Emise ze zámořské letecké dopravy jsou třikrát až čtyřikrát nižší než emise z vytápění a osvětlení skleníků v chladnějších zemích, jako je Nizozemí. I když růže z Ekvádoru urazí během desetihodinového leteckého transportu necelých 10 tisíc kilometrů, stále vyjdou emisně lépe než naše „lokální“, evropské růže vypěstované v Nizozemí. To je však asi jejich jediné pozitivum.
Jen ti nejmocnější určují, kdo bude mít přístup k vodě
Pěstitelé růží využívají koloniální infrastrukturu „haciendas“ – tedy jakési obdoby koloniálních plantáží. Vlastní koncese na vodu a využívají pastviny, které proměňují na plantáže růží. Kvůli historické struktuře vlastnictví mají přístup ke zdrojům. Od osmdesátých let se tak staly klíčovým a mocným aktérem na ekvádorském geopolitickém poli. Výsledkem je prohlubující se konflikt mezi místními komunitami rodinných zemědělců produkujících potraviny a pěstiteli exportních růží a květin. Obě skupiny totiž využívají stejné zdroje vody na zavlažování polí. Tento spor bude nejspíš s postupující klimatickou krizí eskalovat a v jeho základu je také otázka, zda upřednostnit potravinovou a vodní bezpečnost, soběstačnost a suverenitu před exportně orientovanými aktivitami.
Ekvádorská ústava a zákon o vodě upravují použití závlahové vody prioritně pro lidskou spotřebu. Následuje zavlažování pro zajištění potravinové soběstačnosti, environmentální stabilizace a až na posledním místě je využití vodních zdrojů pro produktivní činnosti. V praxi jsou však pravidla pro využívání vody jiná a přístup k vodě regulují především velcí pěstitelé růží a řezaných květin. Navíc, inspirováni vidinou velkých zisků, přešly stovky malých zemědělců k pěstování květin, ačkoli nemají přístup k úvěrům, znalostem o pěstování ani k zahraničním odbytovým kanálům. Nárůst jejich počtu ještě více vyostřil konflikt o vodu. Na vypěstování jedné růže je zde potřeba 7,5 litru vody, kdežto v Nizozemí je to díky cirkulárnímu systému využívání zdrojů pouze 1,6 litru na růži. Vodní stopa růží z Ekvádoru je vyšší jak oproti Nizozemí, tak oproti Keni.
Ve srovnání s pěstováním nizozemských a keňských růží vycházejí ty ekvádorské absolutně nejhůře také, pokud jde o úbytek biodiverzity způsobený změnou ve využití půdy. Negativní dopad ekvádorských růží na snížení biodiverzity má na svědomí především nízký výnos růží. Jedna růže zabere třikrát více plochy oproti růžím v Nizozemí a Keni. Jeden metr čtvereční půdy využívané v Ekvádoru má konkrétně třináctkrát větší dopad na biodiverzitu než využití jednoho metru čtverečního v Keni. To může být způsobeno vyšší počáteční biodiverzitou v Ekvádoru, a tedy vyšším potenciálem ztráty, případně větším množstvím endemických druhů v zemi. Nutné je započítat také znečištění životního prostředí (půdy, ovzduší, vody) anorganickými hnojivy – dusíkatými látkami a fosfáty používanými při pěstování růží. Asi vás nepřekvapí zjištění, že z hlediska nadužívání anorganických hnojiv je na tom Ekvádor nejhůře.
Pandemie zasadila květinovému byznysu velkou ránu
Pokud jde o pesticidy, je jejich používání v Ekvádoru třikrát vyšší než v Nizozemí. Na ekvádorských květinových plantážích se aplikuje přes třicet různých pesticidů, přičemž 20 procent z nich je zakázáno používat ve Spojených státech i Evropské unii. Poněkud cynicky mohou znít závěry výzkumu, který zjistil vztah mezi změnami v krátkodobém chování dětí a pesticidy aplikovanými ve větším množství během sklizní květin ke Dni matek. Tato studie zkoumala děti, které nepracovaly v zemědělství, ale žily v zemědělských komunitách v Ekvádoru, a zjistila změny v udržení pozornosti, schopnosti vnímat a interagovat s prostředím a také v koordinaci očí a rukou. Tato studie rozšířila záběr o krátkodobé efekty pesticidů oproti již popsanému dlouhodobějšímu a častějšímu vystavení pesticidům, jehož důsledkem jsou poruchy pozornosti u dětí, hyperaktivita, psychomotorické poruchy a poruchy mentálních funkcí u novorozenců. V roce 2019 vyvezl Ekvádor 31 591 tun čerstvých řezaných květin, jejichž pěstování zajistilo přes sto tisíc pracovníků, z nichž polovina jsou ženy. Právě u žen vystavených působení pesticidů jsou identifikovány problémy s početím a častější potraty. K tomu lze přičíst problémy, které mají i muži – respiratorní a neurologické potíže, rakovina, ekzémy a výčet by mohl pokračovat několik odstavců.
O šetrnější způsob pěstování a umenšení sociální, emisní a environmentální stopy se pokouší zavádění certifikovaných kritérií udržitelnosti, ať už se jedná o Rainforest Alliance, Fair Trade nebo floristickou pobočku nizozemské Dutch Sustainable Trade Initiative (IDH). Mezi kvalitou opatření a kontrolami u jednotlivých certifikací jsou však velké rozdíly. Některé jsou spíše kosmetické, jiné mají měřitelně pozitivní efekt, a to jak na výši příjmů pracovníků, tak na kvalitu poskytovaných zdravotních, kulturních a vzdělávacích služeb. Ty ambicióznější certifikace jsou ale zavedeny pouze na malém množství plantáží. Nutno však dodat, že jejich počet roste a certifikované ekvádorské růže lze pořídit také v České republice. I řada českých prodejců si zakládá na tom, aby jejich květiny splňovaly nejen přísné standardy kvality, ale také kritéria udržitelnosti.
Pandemie covidu se silně podepsala na stavu pěstování ekvádorských růží a zasadila tomuto významnému ekvádorskému odvětví těžké rány. Poptávka klesla na 70 procent, kolem deseti tisíc pracovníků ztratilo práci. Pokud byste se procházeli po ekvádorských růžových plantážích, narazili byste na velké různobarevné hromady růží, které už si cestu k zákazníkům nikdy nenajdou.
Stojí to všechno opravdu za to?
Nizozemí je hlavní evropské centrum pěstování i importu květin. V roce 2020 dovezlo řezané květiny v hodnotě 2,42 miliardy eur, primárně z Keni, Belgie, Etiopie, Ekvádoru a Kolumbie. Květiny nejprve putují do nizozemské květinové burzy ve městě Aalsmeer, což je čtvrtá nejrozlehlejší budova na světě. Každý den zde v šest hodin ráno začínají aukce na řezané květiny, denně se jich prodá kolem dvaceti milionů. Odtud květiny putují do jednotlivých evropských zemí, včetně České republiky, kam se z aukce dostanou asi za deset hodin v autech s chlazením.
V roce 2019 skončily v Česku květiny z Nizozemí v hodnotě 1,8 miliardy korun, což představuje 80 procent všech dovezených. Mezi nimi byly samozřejmě i růže z Ekvádoru, nelze ale bohužel zjistit, v jakém přesném objemu. Je však zřejmé, že množství řezaných růží přesahuje import dalších řezaných květin. V roce 2019 jsme dovezli růže v hodnotě 666,5 milionů korun. Růže z českých skladů posléze putují do prodejen a pak do domácností. Během svého krátkého života – od zapěstování po uvadnutí ve váze to dělá celkově asi 19 týdnů – urazí ekvádorská růže kolem 12 tisíc kilometrů a projde množstvím rukou i mnoha dopravními prostředky.
Vyvstávají tak před námi dvě otázky. Do jaké míry je pečováno o ty, kteří růže pěstují? A jsou ekvádorské růže skutečně tak výjimečné, abychom udržovali onu velice robustní, ale křehkou infrastrukturu, která je nesmírně náročná na lidské i další zdroje a citlivá na globální cenové a dopravní výkyvy? Tyto otázky nechám otevřené – místo vlastní odpovědi bych chtěl nabídnout jakýsi pohled za pomyslnou oponu, do zcela odlišné reality. V České republice vznikl výjimečný spolek pěstitelů a pěstitelek květin, který je postaven na úplně jiném způsobu hodnotového a koncepčního vztahování se ke květinám a vlastně i ke světu, v němž žijeme. Mám na mysli spolek Výkvět.
Když jsou kytky nemorální
Jednou z členek Výkvětu je i farmářka Lamya Zítková Kourdi, kterou jsem navštívil na její květinové farmě Pod Smrkem, abych se dozvěděl víc jak o Výkvětu, tak o její motivaci jít proti konvenčnímu způsobu pěstování květin. Farma se nachází kousek od hranic s Polskem a Německem v severních Čechách, severně od Jizerských hor ve výšce 400 metrů nad mořem. Panuje zde specifické klima. Vane zde vítr od Severního a Baltského moře, a v oblasti je tak větrno a hodně srážek. Na farmě Lamya obhospodařuje asi šest hektarů pastvin a luk, ze kterých se sklízí tráva na seno pro zvířata. A pěstuje zde také květiny k řezu.
Lamya mě vřele uvítala v oáze biodiverzity, na hospodářství, které sestává z obytné budovy, skleníku, „foliáku“ a nekonečného množství květin různých tvarů a barev, které obklopuje stěna tvořená pestrou směsí jedlých i okrasných keřů. Některé záhony s květinami jsou lemovány ovocnými stromy. Tomuto dnes znovu objevovanému způsobu pěstování se říká agrolesnictví. Usadili jsme se v útulné kuchyni jejího domu, a zatímco Lamya připravuje kávu, vysvětluje, že se na toto zdánlivě nehostinné místo přistěhovali s jejím mužem poměrně nedávno a na zelené louce začali budovat farmu. Důvod? Chtěli žít netradičně a živit se alespoň zčásti hospodařením. Na moji otázku, proč se rozhodla zaměřit pozornost na pěstování květin pro řez, odpověděla: „Bylo mi líto, když jsem dostala kytku. Je to nemorální, protože za ní stojí pot a krev jiných lidí, kteří pracují za mizernou mzdu. Pracují v podmínkách, které jsou nezdravé, protože aplikují hodně pesticidů a chemických látek. Nemají ochranné oblečení, nedodržuje se bezpečnost práce, a to se mi nelíbí. Dost se mi líbí koncept fair trade, byla tady snaha dostávat fairtradeové květiny na český trh, ale je to dost složité.“
Ke květinám se dostala náhodou. Její hlavní motivací bylo živit se hospodařením. Zároveň si ale uvědomovala limity snah uživit se z malého pozemku. „Známe farmy, které mají stovky hektarů. Na rozdíl od západní nebo východní Evropy, kde to docela funguje, není české zemědělství postavené na malých farmách. Snažila jsem se najít něco, co mě uživí a co se nemusí dělat ve velkém, a tak jsem narazila na květiny. Květiny, které nejsou z dovozu a jsou vypěstované lokálně od lokálních farmářů. Zjistila jsem, že v Americe už to funguje dvacet let. A když mě to před čtyřmi lety napadlo, řekla jsem si, že když to funguje tam, mohla bych to já přinést sem.“ Ukázalo se, že to je správná cesta.
Rozhodně to netrhám někde na louce
Za poslední čtyři roky se tento přístup dostává stále více do povědomí. Otevírá se stále více malých květinových farem fungujících na principech sociální, ekonomické a environmentální udržitelnosti. Lamya se však zamýšlí nad tím, zda to konzumenti, kteří kupují květiny, dokážou ocenit a pochopit hodnotu takové květiny „Jako květináři potřebujeme informovat veřejnost, aby pochopila hodnotu lokální květiny. Teď se na ně lidi dívají skrz prsty. Řeknou si, to natrhám někde na louce, ale tak to není. Květiny, které prodávám, to nejsou nasbírané luční květiny. Je to opravdu farmářský výrobek, který vypěstuju. Jsou to vybrané druhy, které jsou určeny k řezu, které jsou testované na to, jestli vydrží ve váze. Ví se, kdy se mají sklízet, probíhá jejich výzkum na mnoha univerzitách.“
Květiny dodává hlavně po Libereckém kraji, a jejich emisní stopa je tak mnohem nižší než u dovozových květin. Některé květiny se ale v klimatických podmínkách, kde Lamya hospodaří, pěstují bez chemických přípravků těžko – například růže. Pár růží sice pěstuje, ale specializuje se na květiny, které se nedají z dovozu sehnat. Jsou to třeba jiřiny, cínie, krásenky, které se špatně transportují. Pěstuje také chladnomilnější květiny, kterým se dobře daří v našich podmínkách, a pak květiny náročnější na transport. Pěstuje jak květiny, které vypadají lučně, tak i ty velkokvěté, jako jsou pivoňky nebo jiřiny s průměrem květu až 25 centimetrů. Květiny také suší a v zimě z nich váže kytice. Takové kytice vydrží rok, přes zimu jsou krásně barevné a udrží i vůni. Celkem pěstuje přes dvě stě odrůd květin. Buď své produkty dodává floristům, kteří z jejích květin vážou kytice, nebo takové kytice váže sama s tím, že si je lidé objednávají přes e-shop. Hotové kytice si zákazníci vyzvednou buďto na farmě, anebo v některém z odběrných míst – třeba v místních kavárnách. V její klientele je hned několik věkových kategorií. Původně se Lamya domnívala, že půjde hlavně o mladé lidi, ale květiny si objednávají i důchodkyně z malých měst. „Mnoho lidí moje květiny cíleně vyhledává. Chtějí květinu, která voní. Mladí chtějí dát svým babičkám květinu, kterou znají a kterou třeba právě jejich babička sama pěstovala. Navazuji na tradici pěstování květin, které se u nás vždy pěstovaly, protože se jim tady daří,“ říká k tomu Lamya a dodává: „Rozdíl je v tom, že dnes existují nové odrůdy a nové barevné odstíny. Třeba slaměnky známe žluté, ale dnes se dají pěstovat i bílé, růžové, tmavě rudé. Hvozdíky má každá babička, ale dnes se pěstují nové odrůdy. Dnes je mnohem snazší nakoupit semena různých odrůd určených k řezu a zároveň k pěstování venku. Odrůdy se zajímavým zbarvením, které jsou vyšší a dlouho vydrží ve váze.“ Lamya však upozorňuje: „Problém jsou květiny, které se prodávají v supermarketu. Tam je cena hodně nízká a tomu se nedá konkurovat. Moje pomocnice dostává férovou mzdu, cenu květin se snažím nastavovat tak, aby to bylo udržitelné.“
Můžeme být v květinách soběstační? Rozhodně ano!
Kromě pěstování květin se Lamya věnuje výrobě a prodeji inovativních sadbovačů z kvalitního, dlouhověkého materiálu. Díky nim se dají snadno vytvořit hliněné kostky, do nichž se vysévají semínka květin, a lze tak efektivně připravit sadbu. Je to alternativa k používání plastových sadbovačů, které se rychle ničí a vyhazují. Lamya navrhla takový sadbovač, který je vhodný jak pro velké zahrádkáře, tak pro malé farmáře. Výhod používání hliněných kostek k sadbě je mnoho, ať už je to redukce plastu, získání kvalitnější sadby s lepším kořenovým systémem nebo rychlejší přesazování. Poslední pilíř Lamyina podnikání je agroturistika. Jak říká: „Hodně lidí zajímá, jak se květiny pěstují. Pořádám komentovaný sběr květin, kdy si lidé odnášejí květiny domů. To dělám každé úterý od konce června do půlky září. Lidé o to stojí, sami si nastříhají květiny, já je provádím a věnuju se jim. Tím také zvyšuju transparentnost pěstování. Vědí, odkud to přišlo, kolik lidí s tím manipulovalo a tak dále.“
Zatímco mě provází mezi záhony, mluví také o obtížích, kterým čelí. „To, co nám, malým farmářům, dnes přibylo oproti starým dobám, je schopnost produkty prodat. Pokud chceme prodávat přímo zákazníkům bez prostředníků, musíme umět marketing. Musíme umět využívat sociální sítě, abychom mohli oslovit zákazníky. Musíme tedy investovat energii do vzdělání, které je mimo náš obor, aby o nás lidé vůbec věděli. K tomu se přidává různé papírování a fakt, že ne každý z nás má vzdělání v zemědělství… Kdo má vzdělání v intenzivním malozemědělství, ke kterému už z podstaty musíme přistoupit jinak než k zemědělství na velké ploše? Na to já osobně ne vždy nacházím kapacitu…“ Můžeme však být v České republice květinově soběstační? Podle Lamyi rozhodně ano. Naše květiny dokáží přinášet zisk a mohou být pěstovány ohleduplně k zaměstnancům i životnímu prostředí.
Férová certifikace zdola
Co je vlastně spolek Výkvět a jak funguje? Lamya vysvětluje, že vznikl z touhy pěstitelů se stejným hodnotovým zaměřením vzájemně se potkávat a předávat si informace. „Vzděláváme se navzájem. Není tady nic, od čeho se můžeme odpíchnout. Do devadesátých let se pěstovaly květiny většinou ve sklenících a nebyl to intenzivní malofarmářský styl, který ve Výkvětu děláme. Je nás do třiceti pěstitelů a kromě toho, že se chceme sdružovat, jsme si vytvořili také standardy pěstování a uchování kvality květin. Navzájem se certifikujeme a hlídáme si dodržování standardů. Je to certifikace, která vznikla zdola, pravidla jsme si vytvořili sami. Trvalo nám to dlouho, ale máme teď několik pracovních skupin. Navštěvujeme se v rámci takzvaných vizit a kontrolujeme se navzájem, jestli každá květinová farma ve spolku Výkvět dodržuje standardy, které jsme si vytvořili. Projdeme vždy celou farmu, je to i dost edukativní, protože jsme na začátku, takže se díváme, jak to dělají druzí. Prohlídneme si zázemí, záhony, jakou mají půdu, čím hnojí a podobně. Pravidla jsme si vytvořili sami, jsou ušitá na způsob, jakým květiny pěstujeme.“
Všichni pěstitelé a pěstitelky ze spolku Výkvět vycházejí z bio standardů, potažmo ze standardů ekologického zemědělství, a v mnoha ohledech jsou i přísnější. Sledují biodiverzitu, požadují přírodní zábrany (například živý plot), pokud farma sousedí s konvenčním zemědělcem, sledují používání plastů. Protože však neexistuje bio certifikace květin, mohli si nechat oficiálně certifikovat pouze půdu, nikoliv produkt – květiny. Poptávka po ekologicky vypěstovaných květinách roste, chybí jen legislativní koncovka ve formě rozšíření certifikace bioproduktů na květiny.
Spolek Výkvět a jeho členové a členky ukazují, že se nemusíme spokojit se suboptimálním řešením a udržovat závislost na modelu, který za sebou nechává spoušť v podobě degradované půdy, ztráty biodiverzity i tisíců psychicky a fyzicky poškozených lidi. Na závěr naší diskuse Lamya prohlásila, že u potravin lidé začínají chápat, jakou hodnotu může mít místně vypěstované jablko oproti tomu dovezenému z oblasti, o které nic nevíme. Vyjádřila přání, aby se zájem o lokální a šetrné plody práce farmářů a krátké distribuční kanály brzy rozšířil i u květin. „U nás ještě není zvykem darovat květinu, ale už víme, že naše domy jsou přeplácané věcmi, které nechceme. Snad se dostaneme k tomu, že květina je hodnotný dar, i když není stálá. Vracíme se k sezónnosti, i květiny jsou sezónní, a tak nás přivádějí k přírodě. Na jaře rostou tulipány, na podzim listopadky, a tak vážu během roku různě vypadající kytice, které nás usadí v tom čase a reflektují podnebí a počasí. Je to pomíjivé a hezké,“ uzavírá Lamya a já se během loučení nedokážu odpoutat od tohoto magického místa. Zdá se, že kromě motýlů a včel dokázalo přilákat i mě.
Autor je analytik politiky potravinových systémů.
Text je součástí projektu Zničující import – česká stopa na destrukci ekosystémů a rurální společnosti Latinské Ameriky, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.