Manchesterské duo Space Afrika. Foto Jonangelo Milinari
Soundsystém v hudební mytologii představuje komunitu, hledačství i hlad po nové hudbě, ale také technologie umožňující poslech a intenzivní nezapomenutelné zážitky. V tom našem najdete krátké recenze toho nejlepšího a nejnovějšího, co se nám dostalo v uplynulém měsíci do sluchátek a pod kůži. Budeme sledovat reedice starších nahrávek a hrabat se v archivech nebo upozorňovat na nejzajímavější knížky nebo články o hudbě. Jsou to zápisky z undergroundu i nejvyšších pater popu.
Plná verze výroční rekapitulace byla dostupná v newsletteru Soundsystém, který Miloš Hroch a Karel Veselý připravují ve spolupráci s Alarmem. Přihlaste se k jeho odběru a každý měsíc vám bude chodit do mailu várka hudebních tipů a minirecenzí.
Deska roku
Space Afrika – Honest Labour (Dais Records)
Karel Veselý: Space Afrika je manchesterské duo ve složení Joshua Inyang a Joshua Tarelle, které dělá osobité zvukové koláže. Jejich druhá deska Honest Labour míchá terénní nahrávky města, atmosférický dub a ambient, ale najdete tady i útržky rapu nebo R&B vokály. Ze všeho nejvíc mi připomíná mixy z nějakého DIY internetového rádia, které se vynořily vloni během jarního lockdownu s potřebou lidí nějak komunikovat se světem.
Miloš Hroch: Honest Labour nepřipomíná rozhlasovou koláž nebo mixtape, jak říkáš, jen tak náhodou. Space Afrika můžete pravidelně poslouchat na londýnském komunitním rádiu NTS. Koronavirová pandemie oba producenty rozdělila, jeden uvízl doma v Manchesteru a druhý se přestěhoval do Berlína. Potřebovali komunikovat hlavně jeden s druhým. Posílali si zvukové skici nebo výstřižky z archivu po internetu a slepili z toho melancholické album, které silně rezonuje s tím, co dnes prožíváme. Sami taky pro The Wire přiznali, že jde o samoléčbu.
KV: U Space Afrika se hudba stává něčím přesahujícím to, co zní z přehrávače – lidské hlasy zaslechnuté na ulici, rytmy z rádia i zvláštní pošmourné textury připomínající hustý déšť jsou organickou součástí mixu. Přijde mi, že nejlepší setting pro tuhle desku by byl noční autobus projíždějící velkoměstem za bouřky, zvuky okolí se přirozeně vsakují do kompozic a kreslí zvukovou krajinu, která je stejným způsobem intimní i kosmopolitní. Asi není náhoda, že členové Space Afrika začínali kdysi s dub technem – dub je hudba otevřeného prostoru a také spojnice s karibskou tradicí, na niž britská klubová hudba navazuje.
MH: Space Afrika jdou v linii producenta Buriala, který do svých beatů otiskl samotu ve městě, jízdy autobusem, vysedávání ve fastfoodech. Dvojici ovlivnil Manchester a společně s tím hudební tradice Joy Division a Factory Records. Zreverbované smyčky kytarové melodie v tracku Strength připomínají producentský trik Martina Hannetta na desce Durutti Column. Na Honest Labour město samo zní, jako když se do smyčcových pasáží v tracku B£E střídá štěkání psa a štěkání rappera Blackhaina (jehož letošní EP mimochodem silně doporučuju).
KV: Mě ještě napadá Dean Blunt a Inga Copeland, kteří pod hlavičkou Hype Williams točili v něčem obdobné kosmické koláže, zároveň ale vždy zpívali o vztazích mezi lidmi. Páteř Honest Labour navíc tvoří promluvy lidí, kteří se snaží definovat lásku. Mluví o sobě, o svých milostných problémech, ale jejich výpovědi většinou končí otazníkem a odpověď už neslyšíme. Stejně nedokončená se zdá být i deska, jako kdyby chtěla evokovat dobu nejistoty, v níž žijeme. Tato otevřenost ale zároveň dává posluchači šanci vstoupit dovnitř, být součástí jejího světa.
MH: Když poslouchám skladbu Preparing Perfect Response, kde žena vypráví o narušených vztazích, ztrátě a sebepřijetí, dostává mě to do kolen. Hraje do toho cello ve smyčce a subtilní beat přijde, když se žena při zpovědi něžně bije do hrudníku. Je ohromující, jak Space Afrika dovedou s minimem prostředků dosáhnout takového efektu. Album Honest Labour pak odráží – se vší intenzitou a zmatkem – rozhovory a prostředí, která formují naše životy. Kvůli takovým deskám bylo vymyšleno slovo „dechberoucí“.
Miloš Hroch: Tak blízko, tak daleko
Především v posledních dvou pandemických letech je mnohem víc znát vliv dříve okrajových žánrů jako ambient, terénních nahrávek nebo droneové hudby. Všechny se pojí s léčivými účinky, vycházejí z okolního prostředí nebo evokují otevřený prostor – a zdá se, že to vytváří novou hudební estetiku. Snažil jsem se tento obrat lépe pochopit v rozsáhlé reportáži pro Deník N (odemknuto) a o léčivých účincích hudby se psalo taky jinde. Navíc terapeutický efekt může mít už samotný fakt, že se lépe naladíte a pozorněji nasloucháte svému okolí. Nemusíte tomu říkat „mindfulness“, ale třeba „deep listening“, tedy hluboký poslech.
Texaská hudebnice Claire Rousay, jejíž desku A Softer Focus najdete ve většině letošních žebříčků, se pro deník New York Times svěřila: „Nejblíže ke stavu vnitřního klidu se dostanu, když můžu sedět se sluchátky na uších a naslouchat, co všechno z mého okolí mikrofony zachycují.“ Na jejím albu jsou slyšet prosté věci – cvakání telefonu nebo lampičky u postele, škrtání zapalovače, pochodování psích tlapek, klapnutí dveří od auta. Rousay důsledně dokumentuje svůj život den ode dne: „V obýváku mám pár stereo mikrofonů a nahrávadlo v ložnici. To dělá zhruba 18 hodin terénních nahrávek denně. Nahraju si celý život.“ Rekordér Zoom H5 má pak vždycky na dosah ruky a nosí ho všude s sebou.
Jiří Špičák v textu pro A2 píše, že hudba Claire Rousay popírá představu o umění zachycujícím osudové události – a to je dnes silné konstatování. Žádný den tak není významnější než ten další. Sedět na terase a naslouchat zvukům dvorku, na tom záleží. V posledním roce bylo více znát, že hudba slouží jako deník, dokonce se psalo o žánrech jako „deníkový ambient“. Možná to byl způsob, jak se přizpůsobit pomalejšímu prožívání času a rozlišit dny, které se od sebe zas tak neliší.
Terénní nahrávky se obvykle používaly k dokumentování přírodní krajiny a jejich proměn, ale na letošních albech je méně vědy a více osobních pocitů – příkladem může být snový portrét ostrova Korčula od srbské hudebnice Manjy Ristić, která se jinak jako členka sítě CENSE věnuje spíš zvukové ekologii. Koneckonců zvukové koláže Space Afrika (na naší desce roku Honest Labour) fungují na podobném principu, když na sebe dvojice nechává působit městskou krajinu a vytváří vlastní zvukové mapy.
Potřeba používat hudbu jako deník se ale promítla i do jiných původně klubových žánrů. Chicagská producentka Jana Rush ve frenetických footworkových beatech zaznamenala zkušenost s depresí v lockdownu. Na Lunchmeatu se britské hudebnici Aye podařilo vytvořit intimní atmosféru, když se svěřovala do zmutovaných drillových beatů. Takzvaná konfesní alba známe minimálně od folkových sedmdesátých let a alb jako Blue od Joni Mitchell, ale tohle je ještě něco jiného.
Díky lockdownu a zoomovým konferencím se rozmlžily hranice mezi veřejnou a intimní sférou: na pracovních hovorech jsou vidět ložnice i spolubydlící, konzultace se studenty se někdy změní ve skupinovou terapii. Sledoval jsem to taky na své novinářské práci: z rozhovorů po Zoomu se možná vytratí kouzlo okamžiku a nelze vtahovat do hry okolní prostředí, ale taky můžete předpokládat, že se zpovídaná osoba otevře víc a bude sdílnější. Obzvlášť když sedí ve svém obýváku, na nohou má pantofle a pije čaj ze svého hrnku (na rozdíl od rušné kavárny). Měli jsme pocit, že nás komunikace přes virtuální screen rozdělila, ale zároveň sblížila, a projevilo se to i v hudbě. Jsme si tak blízko, tak daleko.
Uvědomil jsem, že některé věci z dřívějška nejde dělat tak přirozeně a samozřejmě, jako třeba mlátit hlavou na hardcoreových koncertech. Žiju jinak, proměňuje se moje cítění i vnímání a nejsem v tom vůbec sám. Jedno ponaučení: Není potřeba neustále produkovat víc a vynalézat nové žánry, když je pořád co objevovat kolem sebe. Tady je můj seznam, bez pořadí a vítězů.
P. S.: Jelikož je desítka alb v žebříčku zoufale málo, tady najdete jeho rozšířenou verzi.
Ursula Sereghy – OK Box (Gin & Platonic)
Na debutovou desku přeložila Ursula Sereghy pocity odpojení od civilizace a její velkou část vytvořila na chatě v lesích u Slapské přehrady. Pražská skladatelka s kořeny v jazzu tu manipuluje terénní nahrávky, důmyslně přetváří tóny saxofonu a objevuje svou „zemi neznámou“.
Divide And Dissolve – Gas Lit (Invada Records)
Gas Lit by Divide and Dissolve
Kombinace doom metalu s melancholickým saxofonem, mocnými kytarovými riffy a mohutným zvukem mě ohromila okamžitě. Slyšel jsem tam Godflesh i Sunn O))). Za projektem D&D z Melbourne stojí bubenice Sylvie Nehill s maorskými předky a saxofonistka/kytaristka Takiaya Reed s čerokézskou krví.
Manja Ristić – kairos & the dwellers (Forms of Minutiae)
kairos & the dwellers by manja ristić
Srbská hudebnice na albu vytvořila až snový portrét chorvatského ostrova Korčula. Trávila tu dětství a loni se sem přestěhovala. Manja Ristić zde dokumentuje proměňující se krajinu, ale nepřistupuje k okolí vědecky. Spíš intuitivně, citlivě, poeticky a vypráví zvukem. Proto je poslech droneů Jadranu tak okouzlující.
Scotch Rolex – TEWARI (Hakuna Kulala)
TEWARI by Scotch RolexV ugandské Kampale vznikají nečekané kolaborace a hudba popírající zeměpisné i žánrové hranice. Japonský producent Shigeru Ishihara (DJ Scotch Egg) se pro těžkotonážní album TEWARI spojil s ugandskou rapperkou MC Yallah nebo zpěvákem z Duma: potkává se tu doom trap s breakcorem a mučivým řevem. Jsou tu klubové bangery i očistec, který si rádi zopakujete.
aya – im hole (Hyperdub)
Aya jako by nasála celé kontinuum UK soundu, od ambientu přes jungle a dubstep až k drillu. Je tu neklid, váhavost, pocity uvíznutí a nakonec osvobození. Im hole je propracovaná sonická fikce i deník: někde mezi terapií, poezií, spekulativní filosofií, drogovým tripem a vnitřní revolucí.
QOW (Omar El Sadek) – Dawafer (Genot Centre)
Album Dawafer zahaluje melancholický opar. Malíř Omar El Sadek na svém debutu zachycuje proces neustálého přetváření a přizpůsobování identity. Je to hudební deník života mezi Prahou a Káhirou. Z útržků hovorů s taxikářem, šumu města a úryvků egyptského popu skládá hypnotický emo-ambient.
Kurvy Češi – We Are Family (Stoned to Death Records)
„Naděje s kyselým úšklebkem, zabejčená naivita, odpor k odevzdanému nihilismu,“ charakterizoval tuhle desku zpěvák Chasník. Kurvy Češi si zakládají na psychotické kytaře a jejich křiklavý cut&paste punk pro mě – naživo i z desky – letos znamenal opatrnou euforii. Na tuhle desku se na punkové scéně bude vzpomínat jako na milník.
Irena a Vojtěch Havlovi – Melodies in the Sand (Melody as Truth)
Melodies In The Sand by Irena and Vojtěch Havlovi
Holandský label připomněl dvojici, na kterou doma málem zapomněli. Mezi fanoušky dua se přitom počítá i písničkář Sufjan Stevens. Pár začínal v ansámblu Capella Antiqua e Moderna ještě v Československu a kolekce představuje průřez tvorbou od osmdesátých let, kde se inspirace americkým minimalismem míchá se středoevropskou hudební tradicí, weird folk s ambientem.
Jana Rush – Painful Enlightenment (Planet Mu)
Painful Enlightenment by Jana Rush
Chicagská producentka Jana Rush je footworková veteránka a souputnice DJ Rashada, která hudbu opustila, aby získala inženýrský titul, chvíli pracovala u těžařské společnosti a pak se k hudbě naštěstí vrátila. Jde o její nejsilnější desku a zaznamenala tu svou depresi v lockdownu, kdy nálada kolísala nahoru a dolů jako na horské dráze. Jazzové nástroje míchá s frenetickými beaty a úryvky z porna.
The Bug – Fire (Warp)
Industriální dancehall je pro The Buga cesta za spásou. Fire je jeho zatím nejbrutálnější album, zachycuje na něm pocity beznaděje i vzepětí sil v letech pandemie. Oheň v jeho podání značí destrukci, ale také naději na změnu. Dokud kopák kope a basa otřásá vašimi vnitřnostmi, víte, že se neumřelo.
Karel Veselý: Prokopat se ven
Mysleli jsme si, že svět bude jinej, že pandemie něco změní. Ta ale nejdřív zdánlivě skončila a ukázalo se, že svět je ještě horší než před ní. Ven vyhřezly další problémy a navíc odhalily naši naivitu. A pak pandemie začala nanovo a přepadla nás nostalgie po první vlně, kdy všechno bylo tak nové a tak autentické. Protože teď už jsme jen unavení a naštvaní. Přes tu hrůzu jsme aspoň chvíli opravdu žili, prožívali skutečné emoce, teď se vrátilo velké bezčasí reálného kapitalismu, ponurá natahovaná dystopie, ze které není cesty ven.
A tak se aspoň ten pocit chvilkové autenticity snažíme nasimulovat v hudbě. Elektroničtí producenti a producentky staví ve virtuální realitě fiktivní raveové kluby, kde mohou být návštěvníci skutečně svobodní. Rappeři a rapperky se pokoušejí přepsat program reality novým jazykem a rockové kapely se vracwejí k syrové síle podvratnosti a vzývají místo minulosti konečně zase budoucnost. Všichni se chtějí prokopat ven z beznaděje a doufají, že ještě nějaké venku vůbec existuje.
Neříkám, že tak zněla všechna hudba roku 2021, ale ta, kterou jsem poslouchal, tak zněla.
„Všichni jsou svobodní, aby se cítili dobře.“ Yorkshirská bassline crew Bad Boy Chiller Crew hlásá ve Free slogan, v němž je neoliberální mantra o svobodě překroucená do oslavy hédonismu. A něco takového vládnoucí konzervativci nevidí moc rádi, obzvláště u tříd na společenském okraji. Ty mají smutnit, opíjet se v zoufalství, ale rozhodně ne se radovat. „Working class heroes“ Bad Boy Chiller Crew jim ale ukazují prostředníček a v klipu jezdí na motorkách a pivo si do hrdla nalévají přes dopravní kužely.
Není na tom nic inovativního, ale žijeme v době, kdy je nepodvratnějším a nejrevolučnější gestem vykřiknout „Mám se dobře, cítím se milionově“, jako to dělá Aaron Cartier na desce Smile Season. Z hyperpopu se stává hyperrap a jeho zástupci se zajíkají, koktají a chrlí v glosolálii, jako kdyby se snažili osvobodit z pasti znaků.
Splašené breakbeaty žánru neo-jungle zní jako roztočené sekačky, které se chtějí prořezat ven z reality, v níž zdánlivě neexistuje žádná alternativa. Ocitáme se pozici zoufalého hrdiny povídky Elektrický mravenec Philipa K. Dicka, který je odhodlaný vyndat si z hlavy pásku přehrávající falešnou realitu. Bez bolesti to ale nepůjde. Současná varianta hardcoru je ekvivalentem cenově dostupné vrtačky na trepanaci, která by byla k dostání v obchodech s domácími potřebami.
„Jestli po tom máš pocit, že žiješ, tak ti to rád dodám,“ zpívají Turnstile a na desce Glow On se vracejí tam, kde rock dřív nasával zdroje své generační vzpoury – k radosti, která otevírala dveře do nového světa barevnosti. Po letech, kdy žánr připomínal vyschlou mršinu, se znovu zjevují kapely a desky přichylující se k euforii a slasti.
Hudba je jako softwareový program, který nám může vrátit naději v časech, které ji postrádají. I simulovaná euforie může rozbít ponurost a rozseknout bezčasí. Dávkovat si ji s tímto vědomím je aktem odporu.
Danny L. Harle – Harlecore (Mad Decent)
Kluby byly většinu roku zavřené, a tak Danny L. Harle postavil ten svůj z imaginace. Ve třech patrech jeho sci-fi svatostánku slasti se hraje techno, trance i happy hardcore a Harle do své posádky pozval Carolinu Polachek, Hudsona Mohawke a Hannah Diamond.
Aaron Cartier – Smile Season (Aaron Cartier)
Nakažlivý optimismus i provokativní pozitivita. Aaron Cartier dělá antitezi k sad rapu a odpovídá na hypotetickou otázku: Co by se stalo, kdyby PC Music dělali rap? Stopáž tracků málokdy překročí dvě minuty, slova se stávají riffy a z nich pak červíci v uších.
Loraine James – Reflection (Hyperdub)
Lockdownové kapesní symfonie pro digitální věk. Loraine James se s její introvertní elektronikou daří zachytit pocity odpojení a úzkosti spojené s covidovou pandemií, ale také eskapistickou slast klubových radovánek.
Overmono – BMW Track/So U Kno (Poly Kicks), Diamond Cut/Bby (XL)
BMW Track / So U Kno by Overmono
Dějiny klubového hardcoru vydestilovaného do podoby puristických, diamantových tracků, které probouzejí k životu euforii jako životodárnou sílu taneční kultury. V hudbě dvojice Overmono se potkává drum’n’bass s 2stepem a dubstepem, žánry ale zároveň radostně popírají.
Deafheaven – Infinite Granite (Sargent House)
Infinite Granite by Deafheaven
Velké popření. Deafheaven tak dlouho vyčítali, že si z metalu berou jen některé selektivní prvky, až se žánr rozhodli opustit úplně a natočili čistou dreampopovou desku. Infinite Granite je nejdřív čekání na tvrdý riff a growl, než vám dojde, že čekáte zbytečně a můžete si užívat to, co máte – skvělé písně.
The Armed – Ultrapop (Sargent House)
Podvratné taktiky anonymního posthardcoreového kolektivu nemají tentokrát šanci zastínit písně. Extrémní pop The Armed, to je manická energie křížená s chaosem a bolestí, z níž může povstat slast. Hlavou dolů v moshpitu.
Turnstile – Glow On (Roadrunner)
Šleh čisté energie, který se vysmívá ochráncům žánrové čistoty. Na třetí studiové desce baltimorských hardcoristů hostuje třeba i Blood Orange, hvězda alternativního R&B, a vůbec to není mimo mísu.
Kanye West – Donda (Universal)
Nenáviděl jsem, když moji starší kolegové psali nadšeně o nových deskách Springsteena nebo Dylana, teď se mi to samé stává s Kanye Westem. Ale nějak si nemůžu pomoct, Donda je hrdá i bolestná deska, surový, chaotický záznam muže v krizi, který neví, kudy ven. Album tak opulentní, že ho od imploze nemůže zachránit ani bůh.
Playboi Carti – Whole Lotta Love (Interscope)
Rap ve stavu čisté fyzičnosti, v níž se z hlavy posluchače stává boxovací pytel. Playboi Carti natočil album plné nevlídného vzteku a pichlavého minimalismu, jeho explozivní energie se ale kumuluje v jeho manickém projevu.
Nela Sinephro – Space 1.8 (Warp)
Ambientní jazz, který léčí. Harfenistka a skladatelka původem z Mozambiku natočila s elitou londýnské scény (Nubya Garcia, Edward Wakili-Hick) album, které se napájí z teorií hudby jako léku i z tradice spirituálního jazzu Alice Coltrane.
Spotify playlist
> https://open.spotify.com/playlist/507okKK7PeUzRzkoavI5GA?si=c81181399e4e45ac