Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Současná pandemická situace postavila naši společnost před množství nečekaných a těžko řešitelných výzev, včetně prohloubeného rozdělení naší společnosti. Nemáme přitom nyní na mysli sociální situaci, ale zcela klíčové oslabení sdílené vize světa. Musíme si přiznat, že žijeme ve státě, kde něco mezi deseti až třiceti procenty obyvatelstva nesdílí bazální vizi světa postavenou na základech osvícenské racionality.
Když se pak i díky sociálním sítím, demonstracím či mediálním výstupům různých osobností projevují tzv. alternativní názory, reagujeme na ně zcela v mantinelech naší racionality. Jejich vidění světa přičítáme nedostatečnému vzdělání, nepochopení základních principů fyziky, chemie, biologie, prostě zásadní neznalosti světa v racionálně vědeckém pojetí. Domáháme se opětovného posílení školní výuky exaktních věd, zařazení kurzů „kritického myšlení“ a podobných změn, od kterých si slibujeme odstranění příčin tohoto světonázorového schizmatu. A když se zamýšlíme nad možnostmi přesvědčování této skupiny, protože „lidé přece nejsou hloupí“, odehrávají se naše úvahy na půdorysu komunikace, public relations, promýšlení mediálních kampaní. Jenomže myšlenkový život této části společnosti se odehrává na zcela jiném hřišti a ani jednorázový či konkrétní PR úspěch na tom nic nezmění.
Voltaire a ti druzí
Vzestup racionality v období osvícenství bychom mohli celkem adekvátně popsat jako emancipaci rozumu současného typu – emancipaci naší racionality. Ta se vymanila z dlouhodobého a velmi tuhého područí náboženství, které vědě přisoudilo podřízené postavení „služky teologie“, sice užitečné pro rozumové uchopení zjevených pravd, ale zároveň nebezpečné bezbožnou volností názorů. Jakmile však proces emancipace začal, nebylo už možné jej zastavit. Méně než dvě století trvalo, než jsme dospěli k hegemonii racionality, jež víceméně vytlačila ve většinovém či oficiálním diskursu všechny ostatní způsoby uvažování a uchopování světa. Vezměme za příklad alchymii. Společensky přijatelné a předními vzdělanci diskutované vidění světa – připomeňme, že alchymií se zabýval i Isaac Newton –, které užívalo celou bohatou škálu povětšinou symbolických přístupů, se v našich očích postupně proměnilo v představu o směšných a popletených figurkách rudolfinské Prahy.
Podobně jako u jiných emancipačních hnutí ani toto nelze zastavit. „Jiná racionalita“ už nikam nezmizí, nedojde k její „dekoncentraci“ a nelze ji opětovně spoutat.
Přesto tyto jiné způsoby uvažování a uchopování světa nikdy zcela nevymizely a zůstávají trvalou součástí lidských pokusů zakotvit se ve světě. Naše 21. století není výjimkou. Nejčastěji se s těmito pokusy můžeme setkat na průniku mezi duchovními cestami a uměním. Právě umění totiž osvícenská racionalita „povolila“ jako jakýsi emotivně přepjatý výstřelek, kterým se i náš racionální rozum smí konfrontovat s jiným, emočním obrazem světa. Umělec smí překračovat hranice, „šílet“, vidět svět jinak. Nenarušuje přitom obecně sdílený obraz světa, je jen jakýmsi jeho zajímavým doplňkem a jeho potvrzením jakožto normy.
Jiná racionalita
Připusťme nyní, že uvažování lidí, kteří s námi nesdílejí společnou vizi světa, není vhodné chápat jako pouhou deficienci osvícenské racionality. Snad je vhodnější pojímat rámec jejich uvažování jako jakousi „jinou racionalitu“. Co by to ovšem znamenalo? Pro možné pochopení oné „jiné racionality“ jí musíme alespoň přiznat vlastnosti racionality. Pokud vymezíme racionalitu výhradně jako tu naši osvíceneckou, nutně zbývá pro cokoliv jiného obecná kategorie „iracionalita“. A to nás vrací zpátky k neschopnosti pochopit a porozumět.
Nepopíráme, že se v charakteristice takové „jiné racionality“ můžeme dostat do pojmoslovného problému, neboť jeden z klíčů k této „jiné racionalitě“ se skrývá právě v otázce významu slov, jejich použití, pochopení, sdílení či odmítnutí. Abychom se o to pokusili, tvrdíme, že pro uživatele této „jiné racionality“ funguje promluva daleko spíše jako obraz, který vyvolává ve vnímajícím pocit, pocitovou strukturu. S touto strukturou není nemožné myslí manipulovat, přetvářet ji, obohacovat, kombinovat a docházet k novým vzorcům a novým pocitům. Jinak řečeno – je možné tímto způsobem přemýšlet. Přitom je ale zjevné, že obraz (či lépe: báseň), respektive jejich pocitový význam není pro vnímatele závislý na konkrétní realizaci – více různých překladů cizojazyčné básně nese stejnou pocitovou strukturu. Lze dokonce připustit i to, že zcela odlišné obrazy jsou z tohoto hlediska shodné.
Kdybychom tento obecný předpoklad zkusili aplikovat na konkrétní situaci či příklad ze současnosti, nebude překvapivé, že dva takto uvažující lidé mohou dospět ke shodě, ačkoli jeden tvrdí, že vakcíny obsahují čipy, kdežto jiný, že obsahují nebezpečný genetický koktejl či negativní energii zotročující duši. Ve všech těchto případech se jedná o „překlad“ téže nonverbální pocitové struktury do jazykového vyjádření.
Tím jsme zpět u slov, jejich významů a práce s nimi. Zatímco uživatel naší racionality nakonec vždy předpokládá, že slova odkazují ke svým významům a ke sdílené pojmové struktuře, v „jiné racionalitě“ jednotlivá slova či věty význam nést vůbec nemusejí a význam je až vlastností celku.
Dalším dokladem, že lze o této „jiné racionalitě“ uvažovat opravdu jako o racionalitě, je také to, že je pro nás jako uživatele osvícenské racionality překvapivě těžké uměle vytvořit něco, na co by tito lidé „skočili“, tj. uznali to za pravdivé. Ačkoli spolu dokážou diskutovat a v rámci diskuse dokonce měnit názory, pro nás je velmi těžko uchopitelné, čím se to, co opustili jako nepravdivé, liší od toho, co nově přijímají jako pravdivé. Ve skutečnosti je daleko snazší o něčem nepravdivém přesvědčit běžného uživatele osvícenské racionality než člověka, který uvažuje takto „jinak“. Pro úvahy o metodách přesvědčování lidí užívajících „jinou racionalitu“ je proto klíčové, že právě díky výše uvedenému staví tito lidé vůči „racionálnímu“ světu jen těžko rozbořitelné obrazy.
Koncentrace a odhození studu
Projevy a prosazování této „jiné racionality“ nejsou přímo spojeny s pandemií. Ta je spíše tematickým spouštěčem. Zpřítomnění ve veřejném prostoru je důsledkem existence globálních médií, především internetu a možná překvapivě i konzumního blahobytu. Přes dvě století je podobný způsob uvažování stigmatizován, respektive vytěsňován do společnosti snílků, umělců a bláznů. Ideální racionální myšlení je jednoduše prosté emocí. Pocitový způsob uvažování je považován za deficientní, neboť nevede k „pokroku“, který je maximou osvícenců. Je potlačován a perzekvován státními institucemi, školou počínaje a masmédii konče. Ačkoli i tak v různých dobách dochází ke chvilkovým vzedmutím tohoto „myšlenkového undergroundu“, teprve v posledním desetiletí přichází zásadní změna, spočívající v efektivní schopnosti této minority se sdružovat. Zatímco dříve byli osamocení proponenti tohoto jiného typu racionality neustále korigováni a odkazováni do patřičných mezí, nyní zjišťují, že osamocení nejsou. Dnes se díky internetu spojují, organizují a ztrácejí svůj většinovou společností vnucený stud.
Vedle internetu jakožto nástroje umožňujícího koncentraci spřízněných osob a odhození studu je důležitou okolností i relativní konzumní blahobyt, který v konečném důsledku činí ideu „pokroku“ méně naléhavou a umenšuje s ním spojenou užitečnost, a tedy nadřazenost osvícenské racionality. Ocitáme se v situaci, kdy je většina výdobytků osvícenské racionality chápána jako samozřejmost, která nevyžaduje téměř žádnou údržbu. Ve chvíli, kdy už zdánlivě všechno máme a všechno funguje i bez našeho pochopení (které nám pro svou složitost začasté ani není přístupné, i kdybychom chtěli), působí přístup ke světu, jenž k tomuto stavu vedl, poněkud vyčerpaně – jako by sloužil pouze k udržování moci elit.
Mezi emancipací a nemožností dialogu
Možná překvapivě lze proto vyprávět příběh vzestupu této „jiné racionality“ opět jako příběh emancipace. Splňuje totiž téměř všechny charakteristiky klasického emancipačního procesu. Máme zde utlačovanou menšinu, v lepším případě tolerovanou, v horším odsuzovanou, která se začíná sdružovat, organizovat a prosazovat své zájmy. Její příslušníci najednou zjišťují, že nejsou sami, získávají potřebné sebevědomí a v konečném důsledku i politické ambice a sílu k jejich uskutečnění. Když vzestup této „jiné racionality“ uchopíme takto, z abstraktních úvah o jiném vidění světa se najednou dostáváme ke zcela konkrétním otázkám společenského dopadu, k otázkám výsostně politickým a tak jako tak ovlivňujícím vývoj společnosti – jakkoli stejně jako u osvícenské racionality samotný způsob uvažování není pro politické otázky plně determinující, takže i u této „jiné racionality“ dochází směrem k politice ke štěpení.
Kdybychom zůstali v mantinelech osvícenecké racionality, pak bychom patrně museli přijmout každou emancipaci jako pozitivní krok. Vždyť jde o osvobození utlačované menšiny! V tomto případě jde ale o osvobození z otroctví právě naší osvícenecké racionality, na které stojí moderní stát a společnost. Vyvstává tak fatální problém, zda je vůbec možný dialog s takovouto menšinou. Zůstaneme-li u obecných charakteristik emancipace, emancipační snahy jiných menšin také často narážejí na to, že pro většinovou společnost není snadné chápat jejich stanoviska a oprávněné požadavky, v lepším případě považované za zbytečné, v horším za nebezpečné. V tomto případě je ale navíc zasažena sama možnost dialogu, nakolik má dialog zprostředkovávat pochopení a sloužit k nalézání řešení. Máme vedle sebe dvě různé racionality, dva různé světy, dvojí práci s pojmy, významy, obrazy. Je-li předpokladem dialogu názor, schopnost jej pojmově vyjádřit a nakonec pochopit argumenty protistrany, pak po přiznání existence „jiné racionality“ bude dialog selhávat již ve fázi pojmů a vyjádření názoru, natož pak pochopení protistrany. Dialog zde tedy patrně není možný.
Je vůbec možná společnost?
V takovém případě ovšem musí padnout provokativní otázka: Nedostali jsme se na hranu funkčnosti a fungování naší společnosti? Když hovoříme o problému rozdělení společnosti, zůstáváme většinou na půdě sociologie, ekonomie, případně identit. Není ale náš problém hlubší a ze své podstaty neřešitelný? Když vztáhneme otázku po schopnosti dialogu s „jinou racionalitou“ na nás samotné, musíme se podívat na naši schopnost „hovořit obrazem“. A přiznat si, že většinová společnost, ve které stále převládá – minimálně jako ideál – osvícenská racionalita, mluví řečí obrazů nesmírně toporně a primitivně. Dokáže vyjadřovat pouze nejprimitivnější emoce a pocitové struktury, stále argumentuje především sdělováním informací. Cokoli jiného je zlehčováno a odsuzováno jako „PR“ a „kampaň“. Jenomže informace samotné jsou pro výše popsanou „jinou racionalitu“ spíše podružné. Sdělení konkrétní covidové argumentace se tak pro uživatele „jiné racionality“ povětšinou redukuje na (přeloženo pro nás): „bojte se a poslouchejte nás, vy hlupáci“, navíc začasté s nepříjemným – byť z našeho hlediska vědecky poctivým – dodatkem „stejně to nevíme přesně, dnes si myslíme něco jiného než před půl rokem“. A to není příliš nosné.
Jelikož ona „jiná racionalita“ jen těžko překročí své pojmoslovné hranice směrem k nám, je nutné se tázat, zda je jsme schopni překračovat my. Může to mít opravdu zásadní význam pro budoucnost celé společnosti. Neboť podobně jako u jiných emancipačních hnutí ani toto dle nás nelze zastavit. „Jiná racionalita“ už nikam nezmizí, nedojde k její „dekoncentraci“ a nelze ji opětovně spoutat. Je čas na uvědomění si situace a stejně tak je čas na hledání cest k tomu, aby bylo možné naše společné soužití, aby byla možná společnost. Pokud chce racionální osvícenské myšlení zachovat společnost, musí vůči této „jiné racionalitě“ přinejmenším najít pokoru, musí se stát méně přehlížející a zahlížející. A pak, až tuto situaci vezme dostatečně vážně, bude muset začít hledat tlumočníky, kteří dokážou prostředkovat dialog. Není toto výzva pro umění v 21. století?
Michal Stehlík je historik. Samuel Zajíček je filosof.