Foto Alarm / Saša Uhlová
Před šesti lety jste ve funkci ombudsmanky vyvolala poprask upozorněním na diskriminaci Romů na trhu s bydlením. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva tehdy testovala pronajímatele prostřednictvím Romky, která se ucházela o byt a byla odmítána. Jaký to mělo efekt?
Ten podnět přišel ještě za pana Varvařovského a on také uzavřel dohodu s poradnou, že když na něco narazí, budou to dávat ombudsmanovi na posouzení z hlediska diskriminace. A to byl případ této romské sociální pracovnice. Ona ve skutečnosti bydlení nehledala, a to pak někteří napadali. Jenomže lidé, kteří bývají obětí diskriminace a potřebují sehnat bydlení, nechtějí do konfrontačních situací jít. Jsou ve špatné situaci, nešťastní a nemají sílu bojovat za svá práva, proto to nakonec byla tato paní, která pro poradnu pracovala. Nicméně už předtím vyšel judikát v tom smyslu, že člověk má právo se přesvědčit, že s ním bude zacházeno stejně jako s kýmkoliv jiným, takže to skutečně bylo v pořádku.
Dneska už si bydlení kvůli vysokým cenám v důsledku fenoménu financializace, který se projevuje v celé Evropě, nemůže dovolit ani část střední třídy.
Reakce nebyla nejdřív žádná, pak jsme to dali do čtvrtletní zprávy pro parlament, v parlamentním výboru jsem to tematizovala a trochu se tam tomu divili. Pamatuji se, že se jeden z poslanců ptal, jestli už neplatí svoboda vůle. Říkala jsem, že ano, ale že nelze diskriminovat. Začalo se ukazovat velké nepochopení podstaty antidiskriminačního zákona, který tou dobou platil teprve několik let. Pak z toho Česká justice udělala článek a použila slovo „provokace“. Proti tomu jsem se ohrazovala s tím, že to provokace nebyla, že tento druh testování například v USA od osmdesátých let uznávají tamější soudy jako legitimní metodu. Do toho vypukla tzv. šátková kauza, a pak už přišla ta lavina mediálního zájmu a stal se ze mě „nepřítel lidu“. Taková byla atmosféra v roce 2015. Myslím si, že právě protiromské naladění je u nás tím, co brání přijetí zákona o sociálním bydlení.
Antidiskriminační zákon u nás tedy není příliš silným nástrojem…
Je to určitě důležitý nástroj, ale tu situaci nevyřeší žaloby. Jsou důležité, protože problém nasvítí. Díky tomu, že ta paní tehdy podala žalobu a soud vyhrála, jsme mohli poukazovat na to, že Romové u nás skutečně nemají přístup ke statkům, včetně bydlení, stejný jako všichni ostatní, ale diskriminace je u nás tak masová, že jedno vítězství nestačí. Nevstoupí do veřejného povědomí, rozsudek existuje, ale málokdo ho má zvnitřněný, natož aby se podle toho choval. Ještě chci doplnit, že ten zákon vás nenutí pronajmout byt někomu, o kom konkrétně víte, že se v minulosti jako nájemník choval špatně. Problém je v tom, že Romové jsou odmítáni „en bloc“. Lidé o nich vůbec nic nevědí, ale bydlení jim nepronajmou a na to doplácí obrovské množství těch, kteří nikdy nedlužili ani nedělali žádný nepořádek. Jsou drženi mimo trh práce a v ghettech, kde se kultura bydlení propadá, protože tam žijí i rodiny, které mají problém dodržovat pravidla, platit nájem a udržovat si pořádek v bytě.
Ale dnes už jsme v situaci, kdy problémem zdaleka není jen to, že Romové jsou mimo trh s bydlením. Dneska už si bydlení kvůli vysokým cenám v důsledku fenoménu financializace, který se projevuje v celé Evropě, nemůže dovolit ani část střední třídy. Mnoho lidí kupuje byty jako investici, a to jak jednotlivci, kteří si nakoupí pár bytů, tak velké společnosti skupující celé bloky. Tyto firmy pak mají možnost zvyšovat ceny a lidé už se nemají kam stěhovat. To je primární důvod, proč teď rostou nájmy všude v Evropě. Je to něco, na co se bude podle mě muset reagovat mezinárodně, nelze to řešit v jedné zemi. I když jsou samozřejmě příkladné země nebo města jako Rakousko nebo Vídeň.
Zřejmě to bude vyžadovat mnoho různých vzájemně se doplňujících opatření, abychom mohli krizi bydlení mírnit. Která jsou podle vás ta stěžejní?
V Berlíně, což je zároveň město i spolková země, nedávno zkoušeli zastropovat nájmy, ale ústavní soud rozhodl, že na zemské úrovni nelze tuto úpravu přijmout. Podle mě však ten výrok nechal otevřenou cestu k zákonu přijatému na spolkové úrovni, i když to z něj nebylo zcela jednoznačně zřejmé. Teď vyhráli sociální demokraté, kteří budou vládnout se zelenými a liberály, kteří to možná budou komplikovat, ale jejich cílem bude pokusit se o nějakou regulaci. Takovou, aby tržní prvek nepotlačila, ale oslabila. Podobně jako se v demokraciích regulují i jiné věci, mohlo by se regulovat i toto. Mohl by to být jeden z prostředků, jak dosáhnout rovnováhy – aby bylo v možnostech širších vrstev bydlet tak, aby to nezasahovalo do rodinných rozpočtů tak nepřiměřeným způsobem.
V Berlíně se také bojuje o vyvlastnění největších pronajímatelských firem za náhradu. Bude zajímavé sledovat, jak si s tím Němci poradí, protože náš ústavní soud hodně sleduje judikaturu německého ústavního soudu. Pak jsou podle mě další legitimní nástroje, které se dají použít, například danění nemovitostí, které neslouží k bydlení. Nemuseli by samozřejmě platit ti, kteří v bytech bydlí nebo je mají pro svoje děti, musela by se hledat určitá hranice, ale to už je technikálie. Nejvíc musíme v Česku usilovat o to, aby města a obce získaly část bytových fondu zpět do svého vlastnictví, aby bylo více bytů mimo trh. Taky je potřeba umožnit další formy vlastnictví, zejména družstva, a zavést neziskové provozování bydlení – podniky, jimž by měl zisk z bytů pokrýt pouze náklady na správu, negenerovaly by ale žádný další. Existují například v Británii, ale i jinde po Evropě.
Pojďme ještě zpátky ke zmiňovanému zákonu o sociálním bydlení, protože ten je také stále potřeba.
Ano, ten by ukládal obcím postarat se o nejchudší formou pronájmu sociálního bydlení.
Posledním neúspěšným pokusem o zákon, který by se týkal bydlení, byl návrh zákona o dostupném bydlení předložený ministryní Dostálovou. Kritizován byl z různých stran…
Pozor, abychom ho nezaměňovali za potřebný zákon o sociálním bydlení. Tento návrh chtěl zavést do oblasti bydlení formu neziskového podnikání, což je, jak jsem říkala, správné. Takové podniky by mohly dosáhnout na různé dotace. Nicméně ten zákon by zaváděl spoustu podmínek tak, že by rozhodně neumožňoval vznik sociálního bydlení. Obsahoval restriktivní, diskriminační pasáže. Vůbec se nezabýval tím, jak se budou lidi ubytovávat, pouze chtěl zavést ty neziskové podniky.
Naposledy šlo tedy skutečně o zákon o sociálním bydlení ještě za vlády Bohuslava Sobotky v roce 2017. Vzpomínám si, že se během jeho přípravy vedla debata o tom, zda by měl umožnit obcím vybrat si, zda budou byty stavět, nebo ne.
Ano, na něm se skutečně dlouho pracovalo za ministryně Marksové, ale netroufli si ho tlačit sněmovnou. Hnutí ANO, se kterým byla sociální demokracie ve vládě, by ho nepodpořilo. Taky proti němu byl Svaz měst a obcí. Ten je v opozici tradičně. Vzpomínám si, že už když se Džamila Stehlíková stala ministryní pro lidská práva a zakládala se Agentura pro sociální začleňování, měla mnoho jednání se starosty obcí, ve kterých jsou vyloučené lokality. Mluvila s mnohými o tom, že by mohli získat finance na řešení tohoto problému, ale oni je nechtěli. Byli by nejradši, kdyby se Romové odstěhovali. Řada obcí u nás ze stejného důvodu neusiluje ani o různé dotační tituly a zákon se u nás nedaří prosadit.
Ale ano, zejména první verze toho zákona byla dobrá, pak z ní ale ukrajovali. Zachovala se však varianta, že zřizovat sociální bydlení by nebyla jen povinnost obcí. Tam, kde by obce nechtěly, by do toho vstoupil stát – aby nevznikala ghetta.
Pamatuji si také starší pokusy o zákon o sociálním bydlení, které myslely opět jen na střední vrstvy – mluvilo se o důchodcích. Už tehdy jsem upozorňovala, že ti nejchudší z toho vypadnou. I když se samozřejmě i senioři, obzvlášť pokud žijí sami, dostávají do velmi těžkých situací. Jenže to ještě byla jiná doba. Pak uplynulo pár let a začal se z toho stávat problém, který máme teď, kdy už si bydlení nemůžou dovolit ani mladí lidé ze střední třídy. Tehdy se vedla debata hlavně o tom, jestli dosáhnou nebo nedosáhnou na hypotéky. To je jediná věc, která se u nás finančně podporuje. Sama jsem hypotéku před patnácti lety splácela a překvapilo mě, kolik se mi vrátilo na daních. Odpouštět tolik peněz lidem, kteří jsou schopni dát dohromady poměrně vysokou částku, mi nepřipadalo správné a upřímně mě to překvapilo. Dnes mě překvapuje i to, že by ten byt teď stál několikrát víc. Nicméně téma financializace bydlení jsem objevila až před několika lety, dříve ten pojem ještě tak známý nebyl. Ani Airbnb u nás ještě nebylo.
Nedávná zpráva OECD nazvaná Dostupnost bydlení ve městech České republiky mluví mimo jiné o tom, že české obce jsou v porovnání s jinými členskými zeměmi OECD malé a jsou systémově hnány do konkurence, místo aby spolupracovaly.
Ano, třeba bývalá starostka Obrnic Karasová s hořkostí říkala, že se jim do obce přistěhovávají Romové z jiných obcí, odkud je vyhánějí. Až do té míry, že v Obrnicích Romové začali převažovat, a to už není dobrá situace.
Obrnice přitom byly známým příkladem dobré praxe – v tom, jak obec dokázala nejchudší rodiny kvalitně ubytovávat.
Ano, a vymstilo se jim to, protože okolní obce se zbavovaly romských rodin, což je velmi snadné – nikdo dnes nemá trvalé smlouvy. Přitom řešení situace by nemuselo být tak komplikované. Pozvali mě jednou do Mostu na zasedání Hospodářské a sociální rady Mostecka a docela tam na mě útočili. Já jsem jim asertivně říkala, že kdyby se nezbavovali městských bytů, tak by jim ghetta nikdy nevznikla, ti lidé by se rozptýlili. Jenomže oni je cíleně vytlačovali do určitých zón, do kterých se neinvestovalo, a nechali to obchodníkům s chudobou. Já jsem na to upozorňovala už před deseti lety, že se u nás na nejchudších rýžují peníze. Pak se to tak vyhrotilo, až se to začalo nazývat obchodem s chudobou. Jenže to zase naznačuje, že za ten problém mohou jen tito obchodníci, což není pravda. Města jim sama dala prostor. Nepomůže teď nic jiného než zvýšení podílu nekomerčně provozovaného bydlení. Obce by měly nakoupit část bytů, kterých se neprozřetelně zbavovaly, zpátky.
Je podle vás v něčem problematické i to, jak jsou u nás nastaveny dávky na bydlení? Politici rádi mluví o jejich zneužívání, data naopak o tom, že mnoho rodin, které by na ně měly právo, je vůbec nepobírají.
Ano, trend je dávky snižovat, to ale není řešení. Cíl je přece, aby lidi nebydleli v ghettech, aby se pracovalo s komunitou. Aby vznikala místa, kde se komunita sama dokáže ohlídat, sama si vyřeší, když někdo dělá zlou krev. Ale když jsou lidé tak strašně chudí, mají samozřejmě, aby vůbec přežili, tendence páchat drobnou trestnou činnost. Pamatuji si, že když končila ekonomická krize, zhruba v roce 2012 či 2013, snížila se nezaměstnanost z deseti procent asi na čtyři. Tehdy se zaměstnala i spousta Romů a lidí z věznic, což se předtím nedělo. Policisté tehdy v Severomoravském kraji říkali, že tam klesla kriminalita asi o deset procent. Zkrátka ta ekonomická situace má vliv. Nechápu, že lidé, kteří chtějí připravovat chudé o dávky, nepřemýšlejí nad tím, že z něčeho žít a z něčeho nakrmit děti musí.