Foto YouTube kanál Segy Bodegy
Soundsystém v hudební mytologii představuje komunitu, hledačství i hlad po nové hudbě, ale také technologie umožňující poslech a intenzivní nezapomenutelné zážitky. V tom našem najdete krátké recenze toho nejlepšího a nejnovějšího, co se nám dostalo v uplynulém měsíci do sluchátek a pod kůži. Budeme sledovat reedice starších nahrávek a hrabat se v archivech nebo upozorňovat na nejzajímavější knížky nebo články o hudbě. Jsou to zápisky z undergroundu i nejvyšších pater popu.
Hudební newsletter Soundsystém připravují pro Alarm Miloš Hroch a Karel Veselý. Tohle je ochutnávka listopadového vydání. Pro plnou nálož hudebních novinek se přihlaste k odběru. Každý první čtvrtek v měsíci vám pak bude chodit hutná porce hudebních tipů a minirecenzí přímo do mailu.
Se zhoršující se pandemickou situací se nejspíš blížíme dalšímu lockdownu. Přinejmenším tomu dobrovolnému, racionálnímu, který na sebe někteří uvalí. Poslední týden sledujeme, jak kapely i promotéři ruší své malé i velké akce, které by se sice i v rámci stávajících hygienických pravidel mohly odehrát, ale oni raději dají přednost tomu chovat se zodpovědně.
Je to empatické gesto, znásobené navíc tím, že všechny čeká další nelehké období. Pro kluby, promotéry i muzikanty je tenhle „věčný“ návrat pandemie samozřejmě mimořádně bolestivý. Je vůbec nějaká naděje? Ano, už jsme se za poslední dva roky naučili, že v temných časech se dá spolehnout alespoň na ty nejvěrnější. Muzikanty i kluby si fanoušci během posledních lockdownů zvykli podporovat, kupovali jejich vinyly, posílali peníze „na provoz“ zavřeným klubům. Snad se s koronavirem vrátí i tato vlna solidarity – nezávislá scéna ji bude potřebovat.
Nás ostatní asi zase čeká dlouhá pandemická a zdánlivě nekonečná zima, kterou – když už nic jiného – můžeme strávit ve společnosti hudby a jejích léčivých schopností. V novém (i předchozím vydání) Soundsystému máte pár tipů. Užívejte dle potřeby. (KV)
Deska měsíce
Sega Bodega: Romeo (NUXXE)
KV: Jestli se poslední dobou děje na britské klubové scéně něco vzrušujícího, pak je to určitě spojeno s londýnským kolektivem NUXXE. Sega Bodega ho spoluzakládal se spřátelenými hudebnicemi, jako jsou Shygirl, Coucou Chloe nebo Oklou. Na loňské desce Salvador se původně elektronický producent proměnil v něco, co připomíná víc popového interpreta než laptopového kutila. Podobnou cestou se poslední roky vydali třeba Yves Tumor nebo SOPHIE. Na novince Romeo předkládá Bodega svoji vizi futuristického popu, který srší progresivními zvuky, ale zároveň chce být i trochu staromilský a dávkovat slasti tradičních písňových forem. Lovesongy pro imaginární světelnou bytost jménem Luci: láska zbavená hmoty.
MH: Tyhle přesahy z undergroundu do velkého popu je vzrušující sledovat. Rozšiřuje to a obohacuje naše představy o tom, co si lze v populární hudbě dovolit, a přináší to různé experimenty. Ten přerod od glitchové elektroniky k popovým písničkám byl u Segy Bodegy poprvé patrný na EP self*care z roku 2018, ale ve velkém se projevil až na vynikající loňské desce Salvador. Tady už je ve všech skladbách slyšet jeho vysoko položený vokál, který prohnal vokalizérem. Na hudbě Segy Bodegy mi přijde nejzajímavější, jak dokáže skloubit totální euforii a melancholii. Dělá jakýsi emotrance: chce se vám tančit i brečet zároveň.
KV: Baví mě tohle splývání žánrových hranic. Bodegova deska je vzrušující v tom, jak se přirozeně emočně obnažuje a nechá svůj futuristický, klubový instinkt pracovat ve prospěch popu. Cicada s Arcou nebo Only Seeing God When I Come ideálně míchají obě polohy a I Need Nothing From You je dojemná balada o zamilovanosti. Ale právě tady je nejvíc slyšet, že Bodegův hlas může jen těžko předávat velké emoce, které by ze svých písní rád vymáčknul. U poslední zmiňované balady se nakonec musí spolehnout na různé efekty a ve finále také na gospelový sbor. Tady někde jsou slyšet limity jeho velikášské vize.
MH: Na první pohled je vidět, že Romeo má vyšší cíle než Salvador. Jsou tu hosté jako zmiňovaná Arca nebo zpěvačka Charlotte Gainsbourg v tracku Naturopathe, který připomíná francouzský house. Přijde mi, že ambicióznější produkce v něčem zabíjí ty velké emoce – což je něco, na co taky narážíš. Nelze nesrovnávat ty dvě desky, když vyšly tak krátce po sobě. Salvador je syrovější a emoce tu nejsou ničím odfiltrované, album mi přijde – a tohle slovo nerad používám – autentičtější. Taky texty jsou intimnější, doslova se tu posluchači svěřuje. Příběh o imaginární přítelkyni na desce Romeo je na mě moc laciný a působí spíš jako udička na hudební novináře. Salvador vyšel minulý rok těsně před pandemií. Vyprávěl o odloučení, izolaci a samotě, kterou jsme za chvíli měli poznat všichni (ať už kvůli koronaviru nebo rozchodu). Možná popové desky hodnotíme podle vlastního rozpoložení a prožívaných pocitů, někdy se tomu říká emocionální realismus a mně to teď nedá. V tomhle ohledu byl Salvador trefa do černého a dodneška tu desku nemůžu poslouchat jinak než od začátku do konce. Z Romea pro mě zůstane jen pár silných singlů.
KV: Asi bych nebyl tak kritický. Romeo je transformativní album, v němž Sega Bodega zase o něco vyrostl a v mnohém navazuje na vývoj SOPHIE, který byl bohužel tragicky ukončen. (Dokonce jí na albu věnuje píseň Um Um.) Něco se tím pohybem ztratilo, samozřejmě, ale i tak pro mě tahle deska symbolicky ukončuje rok, v němž bylo těžké mluvit o popu a nemyslet přitom na tyto okrajové výboje, které převzaly jeho taktiky a aplikovaly je na něco vzrušujícího. Přiznávám, že jestli jsem tento podzim něco potřeboval, pak to byla silná a veskrze současná deska o lásce. A s Romeem jsem ji dostal.
Hlídka
Damon Albarn: The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows (Transgressive)
Druhá sólovka Damona Albarna (Blur, Gorillaz) začala jako série improvizací s hudebníky, které si pozval do svého domu v Reykjavíku. Na pobřeží tam spolu „zhudebňovali atmosféru“ Islandu, což taky klidně mohlo skončit strašlivým kýčem. Naštěstí Albarn má geniální cit pro to udělat písničky prakticky z ničeho, navíc měl na postprodukci nahraného materiálu celý loňský i letošní lockdown. Směřování desky určila kryptická báseň Johna Careho Láska a paměť, kterou na desce cituje. Albarnův hlas tady do melancholických a skoro ambientních ploch vypráví příběhy o ztrátě a lítosti, a jestli si něco máme z alba odnést, tak to, že ty šťastnější z nás někde na konci cesty čeká vyrovnání a přijetí protikladů života jako něčeho přirozeného. „Rok má své zimy i své květny,“ zpívá Albarn v titulní písni desky, která těžko bude aspirovat na žebříčkové vavříny. Pokud se do ní ale na čtyřicet minut ponoříte, čeká vás zenový zážitek. (KV)
Dým: Dým (Sing Sing Soundsystem)
O projektu Dým se toho na internetu moc nedočtete. Údajně za ním stojí dvě osmnáctileté písničkářky ze Smíchova a pomáhá jim Igor Bruso, známý třeba z kapely Deaths. Společně – také s kapelou Dukla a kamarády okolo – tvoří pražský label Sing Sing Soundsystem. Dým je ultimátní low-key & lo-fi bedroom pop o depresi, klaustrofobii města a samotě v bytě nad tramvajovou zastávkou. „Usínání těžší než dostávat se z teplý vany,/ tramvaje v noci snad ještě jezdit nepřestaly,/ proč nemůžeme být aspoň na chvíli sami?“ zní v dokonalé písničce Sami. Vzadu hraje subtilní kytarová melodie, hlas je zpomalený, střídavě zní z jednoho a druhého kanálu a v různých rychlostech. Působí to jako zvuková koláž, ve které se něžné synťáky zlomí do zašumovaného triphopového beatu. Vydavatelství Sing Sing začíná mít svůj originální a rozpoznatelný zvuk a je to čím dál zajímavější. (MH)
Archivní horečka
Magical Nights: Saigon Surf Twist & Soul (1964–1966) (Sublime Frequencies)
Průmysl s reedicemi jede na plné oprátky, ale k výročím se vydávají limitované verze desek, které na vás většinou vypadnou z každého regálu. Kompilace Magical Nights je ale něco jiného. Za nahrávkou stojí až detektivní historická práce v trezorech a v posledních letech takových nahrávek přibývá.
Phương Tâm se narodila po druhé světové válce a už jako teenagerka zpívala na amerických základnách nebo v saigonských klubech to, co bylo tehdy populární: rokenrol, twist, surf, blues nebo jazz. Je zapomenutým zázrakem vietnamského popového průmyslu, který se na jihu země rozvíjel ve stejných letech jako nevyzpytatelná válka. Phương Tâm mezi lety 1964 a 1966 nahrála tři desítky písniček, z nichž velkou část uslyšíte na kolekci Magical Nights. S odletem posledních amerických vrtulníků z Vietnamu začalo soustavné vymazávání americké kultury a s tím se do trezorů dostala i Phương Tâm.
O kariéře své matky se v roce 2020 náhodou dozvěděla její dcera Hannah Hà a začala s pátráním. Přivedlo ji k Marku Gergisovi z punkově-etnografického labelu Sublime Frequencies, který se zaměřuje objevování ztracených pokladů z různých koutů celého světa a který už v roce 2010 vydal kompilaci Saigon Rock and Soul. Na Magical Nights vás dostane okouzlující hlas Phương Tâm a bohaté aranže, kde jsou elektrické kytary, saxofon, housle, piano, žesťové sekce nebo mužský sbor. Jako bonus sem tam, někde za zpěvem ve vietnamštině, rozpoznáte známou melodii (jako Pretty Woman od Roye Orbisona). (MH)
Knižní klub
Pavel Klusák: Gott. Československý příběh (Host)
Česká hudební publicistika má velký dluh v analytickém psaní o historii domácího popu. Tím bahnem se nikdo nechce špinit, přitom ale nabízí tolik fascinujících příběhů s přesahy do společenských i kulturních témat. Někde se začít musí a proč ne hned u zpěváka, kolem jehož nahrávek byl celý průmysl českého popu vlastně vybudován? Nevadí, že Karla Gotta nemusíte, při čtení této knihy jím budete přinejmenším uhranuti – a ne vždy to bude příjemné. Pavel Klusák mistrovsky popsal zpěvákův příběh jako detektivku, v níž se snaží najít skutečného Gotta za balastem polopravd a mýtů a objevuje zručného manipulátora, který celý život vnucoval médiím svůj hvězdný obraz a ta ho bez problémů přijímala. Klusák se nepotřebuje nikomu vysmívat ani moralizovat, jen snáší důkazy, že spousta věcí byla trochu jinak, než jsme si mysleli. V obecné rovině je kniha mrazivé čtení o tom, jak si česká společnost spokojeně lebedí ve svých mýtech a pravdu vlastně ani nepotřebuje. (KV)