Foto použito se svolením Very Lackové
Tvůj film má podtitul „Filmový odboj proti zapomnění“. Jak podle tebe ten odboj dopadl?
Mým cílem bylo, abych filmem, ale i svou životní prací a úsilím dosáhla zviditelnění romského antifašistického odboje. Aby se na něj nezapomnělo, aby se o něm společnost dozvěděla. Proto jsem se rozhodla pátrat po příbězích romských partyzánů. Zároveň šlo o slib, který jsem dala své babičce, která si to přála. Film je hotový teprve chvíli, ale rozhodně nemám pocit, že tím to skončilo. Naopak, teprve to začíná. Film je v kinech a já považuju za svou povinnost ho dostat mezi lidi.
Film je kromě linky, ve které sledujeme pátrání po zapomenutých osudech romských partyzánů, také příběhem tvé osobní proměny, řekla bych až v aktivistku. Kdy jsi zjistila, že je to vlastně i film o tvé emancipaci?
Já jsem si to uvědomovala postupně. Romský holokaust je ve společenském vědomí potlačený, nemá moc stop v paměti. A téma romského odboje je úplně neznámé, i proto, že Romové jsou vykreslování spíše jako oběti. Zásadní paralelu k současnosti vidím ve skutečnosti, že ve společnosti stále přetrvává rasismus a rasistické útoky na Romy a Romky.
Stačí, abych šla se strýcem do restaurace, a už se na nás dívají, jako bychom tam neměli co pohledávat.
Neonacismus a fašistické myšlení za poslední roky prosáklo až na úroveň parlamentů, alespoň tedy na Slovensku, kde máme Mariána Kotlebu. Ale i jinde v Evropě. Mrzí mě, že řada mých kamarádů a známých má rasistické názory a volí krajně pravicové strany. I z toho důvodu jsem si stále víc uvědomovala důležitost zviditelnění romského odboje a postavení Romů obecně.
Máš pocit, že absence romské paměti ve veřejném prostoru a v našem kolektivním pohledu na historii souvisí s tím, jak jsou Romové dnes vnímáni?
Ano. O Romech se v historii nepíše, jako by se s nimi nepočítalo. Stále je to vnímáno tak, že Romové jsou pro společnost přítěž, a vůbec se nevzpomíná na to, že byli u důležitých okamžiků československých dějin, bojovali za svou zemi, za svobodu. A já si myslím, že je důležité tohle nazírání změnit – i my Romové a Romky zkrátka musíme být součástí historie a paměti. Romská komunita je největší minoritou v Evropě, ale stále je diskriminovaná.
Proč podle tebe romská historie, ať už se bavíme o holokaustu nebo odboji, není součástí historického povědomí?
Je to poměrně bolestivé téma. I téma romského holokaustu je politiky zneužíváno – vezměme si třeba příběh Let u Písku, kde ještě nedávno stála prasečí farma, přímo na místě, kde umírali Romové a Romky. Někteří politici otevřeně štvali lidi proti tomu, aby zde vzniklo důstojné pietní místo. I někteří místní, které jsem potkala, mají pocit, že ta prasečí farma tam má být, že to prostě bylo lepší. O pietním místě se vyjadřovali hodně nevybíravě. To je pro mě opravdu zarážející – i vzhledem k tomu, že nedávno proběhl archeologický výzkum, na základě kterého bylo dokázáno, že na tomto místě skutečně umírali lidé, a to včetně dětí. Opravdu nechápu, že historici nevěnovali romskému holokaustu větší pozornost. Proč se o něm neučí, proč není víc historických prací – jak na téma romského holokaustu, tak romského odboje?
Ve filmu ukazuješ řadu situací, kdy sama čelíš předsudkům ze strany kamarádů, lidí v politických pozicích i dalších aktérů. Proč jsi to dala do filmu?
Pro mě bylo důležité se s těmi názory konfrontovat. Tohle je realita, se kterou se my Romové střetáváme opravdu každý den. Chtěla jsem tím poukázat na přetrvávající rasismus vůči Romům a na to, že je to nebezpečné.
A jak ti bylo v situacích, kdy ti lidé, často i tví blízcí kamarádi, do očí říkají až odporné věci o Romech?
Pokud se mám přiznat, když jsem se poprvé dozvěděla, které strany volí někteří mí kamarádi a kamarádky a že někteří z nich jsou sympatizanti Kotleby, byla jsem zklamaná. Nejdřív jsem ani nevěděla, jak s nimi mluvit. Ale potom jsem se rozhodla, že se vůči nim nechci uzavírat, ale naopak je s nimi o to víc potřeba mluvit. Vždyť jsou to lidé, které mám ráda, myslím, že nejsou zlí, jen se nechali ovlivnit náladou ve společnosti a politikou.
Problematických výroků, někdy až nenávistných a rasistických, je ve filmu celá řada. Často mluvíš o tom, že latentní rasismus a diskriminace jsou součástí tvé každodennosti. Jak se to projevuje?
V úplně obyčejných věcech. Třeba od kamarádů často slýchám, že já „nejsem taková“. Ale já ani nevím, jaká mám nebo nemám být. Vždyť se cítím stejně jako jiní Romové. A přesto mě mají někteří lidé tendenci ospravedlňovat. „Ano, je Romka, ale jiná než ti ostatní, je slušná,“ říkají lidé, když mě poznají. Setkala jsem se i s předsudky ve škole nebo při veřejném vystupování. Ale já mám výhodu, že nejsem až tak tmavá, takže lidé často nepoznají hned, že jsem Romka. Stačí ale, abych šla se strýcem do restaurace, a už se na nás dívají, jako bychom tam neměli co pohledávat. Lidé z mé rodiny zažívají rasismus a diskriminaci neustále – v práci, při hledání bydlení, v běžných situacích. Je pro ně pak mnohem těžší vymanit se ze špatných životních podmínek, musí se snažit třikrát víc než lidé z majority.
Vraťme se ještě k filmu jako takovému: ty v něm totiž zároveň vystupuješ a zároveň jsi ho režírovala. Bylo náročné udržet tyto dvě pozice v rovnováze a zvládat je obě?
Pro mě to ze začátku bylo dost těžké, být protagonistkou i režisérkou. Nechtěla jsem se nechat před kamerou unést. Musela jsem dost přemýšlet i nad tím, co se vlastně v určitých filmových situacích děje a jak to působí. Na druhou stranu třeba okamžiky, kdy jsem točila svou rodinu, byly zase o to jednodušší a myslím, že můj záměr ukázat, jak žije romská komunita, se mi povedl. Je důležité si uvědomit, že to, jak jsou Romové v médiích znázorňováni, je skoro vždy negativní – vezměme si třeba romské osady. Já chtěla ukázat, že existují různí Romové a Romky. Třeba my jsme klasická střední třída.
Jsi první v rodině, kdo vystudoval vysokou školu. Měla jsi v tom podporu rodiny?
Moji prarodiče i teta a strýc mě celý život podporovali, odmalička mě motivovali ke studiu. Jsem za to ráda.
Ve filmu vytváříš různé paralely historie a současnosti a nakonec se potkáš přímo se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, čímž se tvé úsilí symbolicky završí. Co to pro tebe znamenalo?
Byla jsem z toho dojatá. Já jsem tehdy uspořádala výstavu s názvem Romové v odboji, kterou jsem realizovala na výročí oslav Slovenského národního povstání. Byla to velká a důležitá akce. Vernisáže se tolik lidí neúčastnilo, oslav samotných však ano. Paní prezidentka přišla ale i na tu vernisáž, našla si čas, vyposlechla si mě a potom ve své slavnostní řeči Romy v odboji zmínila. Symbolicky se tak to téma dostalo do veřejného kontextu. Potěšilo mě to. Ale nemám pocit, že tím by to končilo, o romských tématech je třeba dál vytvářet povědomí.
Jak to budeš dělat?
Od 11. listopadu běží náš film v kinech. V plánu jsou alternativní projekce po celém Česku i Slovensku, chystáme diskuze a mým hlavním cílem je dostat ten film do škol. Je to dlouhodobější perspektiva, ale doufám, že se nám to nakonec podaří.
V současné kinematografii neexistuje moc příběhů vyprávěných Romy. Je to slepá skvrna, kterou je třeba zaplňovat. Byl to jeden z důvodů, proč ses rozhodla stát se režisérkou?
Je to pro mě důležité. Celkově mi v mediálním prostoru chybí prostor k tomu, abychom se my Romové mohli vyjadřovat. Proto je potřebné, abychom se o ten prostor hlásili. Budu ráda, když se časem začne objevovat více romských autorů a autorek a já sama se těmto tématům chci nadále věnovat. Mým cílem je poukázat na romskou komunitu z jiného úhlu pohledu, než jak ji běžně prezentují média.
Ve filmu se neobracíš jen k majoritě, ale i k romské komunitě. Opakovaně v něm oslovuješ Romy a Romky, aby se více zajímali o svou minulost a byli aktivní.
Ano, vnímám to tak, že je potřeba umět pojmenovat i chyby, které děláme my sami. To, že nemáme větší zájem o naši vlastní historii, o politiku, o osud, který Romy a Romky postihl, a že se řada dnešních Romů nijak neangažuje, je problém.
Celý film je rámovaný romskou pohádkou vyprávěnou tvé dceři. Člověk si tak uvědomí, že zde chybí romská mytologie, pohádky, ke kterým by se Romové a Romky mohli odkazovat a navazovat na ně, stejně jako my navazujeme na pohádky od Němcové nebo Erbena…
To říkáš naprosto přesně. Já jsem si tento způsob vyprávění zvolila hlavně proto, že pro Romy je opravdu přirozené mluvit o různých životních zkušenostech pohádkovým způsobem. I mně moje babička takto vyprávěla o pradědovi z odboje. A já ten příběh chci vyprávět dál – a nejen své dceři. Proto jsem vlastně film natočila a obecně chci s romskými příběhy a pohádkami i nadále pracovat.