Foto Jakub Koumar, použito se svolením autora
Hudebního publicistu Pavla Klusáka známe spíše jako propagátora alternativní a experimentální hudby. Píše roky pro různá seriózní média, spolupracuje s Českým rozhlasem nebo Českou televizí. V knize Gott: Československý příběh podrobuje pronikavé analýze největší hvězdu české populární hudby posledního půlstoletí. Místo chvalozpěvů, které na Karla Gotta znějí obzvláště po jeho smrti ze všech stran, se Klusák ve své nové práci pouští do bezmála detektivního vyšetřování a rozkrývá nejslavnější mýty spojené s Gottem, jako je třeba jeho angažmá v Las Vegas nebo případ „cvičné emigrace“ z roku 1971. Ukazuje přitom, že pravda je trochu někde jinde, než nám Gott roky tvrdil. Slavný zpěvák a jeho nejbližší spolupracovníci jsou v textu vylíčeni jako zdatní manipulátoři s fakty, jejichž hlavním cílem bylo udržovat Gottovu auru a jeho výsadní postavení v rámci československého zábavního průmyslu. Je to kniha provokativní, která ale nesklouzává do bulváru – naopak, ukazuje, že o vztahu popu a normalizace se dá psát i bez zbytečných emocí. „Přál jsem si posílit rovinu kritického psaní o české popkultuře, dokázat, že je to stejně důstojný materiál pro analýzu a interpretaci jako literatura, kinematografie nebo architektura,“ říká Klusák, který knihou završil své dlouholeté bádání na tomto poli.
Před Karlem Gottem se v Československu v čase normalizace i po ní dalo jen těžko utéct. Jak jsi to měl ty? Poslouchali jste doma jeho desky?
Moje máma mezi svými deskami a kazetami žádného Gotta rozhodně nikdy neměla. Já ho ale slýchal z médií denně, jako každý v té době. Zpíval z dráťáku, který měla babička puštěný celý den v kuchyni, znal jsem ho z rádia a televize. Bylo to něco jako pasivní kouření. I když jsi v tom nejel, nemohlo se tě to nedotknout.
Ono v té době asi nebylo moc na výběr…
Z dnešního hlediska je až nepředstavitelné, jak výhradní pozici měla špička domácího popu, lidi jako Gott, Vondráčková, Zagorová, Matuška, Olympic, Schelinger – bylo jich vážně jen pár. Ano, Gott byl všudypřítomný, ale nikdo už se moc neptal, proč to tak musí být. Teprve zpětně jsem si uvědomil, že v sedmdesátých letech bylo v televizi tak strašně málo pop music, že Gottovy programy byly najednou vrcholem zábavy. Když máš kolem sebe příliš dlouho hornické dechovky, Hudbu z respiria, soutěže sborů nebo přenosy z Leningradu, tak potom i ta Gottova show z Divadla ve Slaném je popovější. Lidi ji sledovali jako progres, i když její úroveň těžila právě z té izolovanosti a nemožnosti diváků srovnávat.
Ty ses s Karlem Gottem trochu potýkal už v devadesátých letech, kdy jste s Markem Najbrtem natočili film Vynález krásy. Je to fiktivní dokument o muži, který tvrdí, že Gott je robot, kterého sám postavil.
Nám bylo tehdy kolem dvaceti tří let a cítili jsme v Gottově image něco nelidského. Začátek devadesátých let byl prostorem pro velkou autenticitu, upřímnost, zlidštění – kdežto Gottovy show a televizní vystoupení na playback vypadaly pořád stejně jako předtím. Nakonec na playback zpíval i tu svoji píseň o sametové revoluci nazvanou Pravda hlásí svůj návrat. To srovnání s robotem je vlastně docela urážlivé, ale měli jsme na ně, myslím, tehdy nárok. Nestavěli jsme ten školní film jako přímočarou kritiku: celý se odehrává na venkovské usedlosti, která se světem popu nemá nic společného, je to lyrický filmeček.
Ať se kolem děje cokoliv, Gott tady je pořád. Pro mě osobně to ale není žádná kvalita.
Tehdy jsem měl pocit, že jsem se touto anekdotickou věcí s Gottem už navždy vypořádal. Psal jsem o hudbě malých divadel, alternativách, experimentech a myslel jsem si, že se už k němu nikdy nevrátím. Teprve s odstupem mnoha let, vlastně víc než čtvrtstoletí, jsem zjistil, že Gottův příběh pořád není uspokojivě odvyprávěný a tím tady zůstává pohřbené určité trauma. A také šance formulovat něco o zábavě v normalizačních letech a o důsledcích pro dnešek.
Kniha má několik rovin. V té úplně nezákladnější čteme příběh Gottovy kariéry v kontextu domácího popu, což je samo o sobě fascinující. Byl ve spoustě věcí v české populární kultuře první a udával tempo vývoje. Dalo mu to výhodu?
Generačně se s tím svezl, stejně jako byl Elvis Presley v první generaci lidí, kteří měli k dispozici televizi. I v tom je Gottův příběh typický, že začíná uvolňováním padesátých let. Gott v sobě nesl silný sen a chtěl být jako světové hvězdy, které obdivoval. On opravdu vždycky spíš přebíral a napodoboval styly, než že by je vytvářel. S tím snem si na československé scéně vynucoval nové formy. Když tak výrazně vyhrál druhý ročník Zlatého slavíka, byl to pro Supraphon signál, že když mu vydají desku, vydělají. Proto je Gott prvním zpěvákem, kterému u nás vydali popové elpíčko. Pokud tedy nepočítám desku Jiřího Suchého a Semaforu.
Dnes Gotta rozhodně nemáme spojeného s něčím vyloženě progresivním. Do kdy trvala tato jeho „éra snu“?
Od roku 1969 on a Štaidlové už věděli, že nechtějí být co nejprogresivnější, ale že chtějí být co nejpopulárnější. Naučili se to na své půlroční stáži v Las Vegas, ale především v Německu. Kariéra u německého Polydoru bohužel Gotta zkazila. Hledání nových forem skončilo v divadle Apollo v roce 1966.
Jádrem Gottova příběhu, který v knize vyprávíš, je jeho existence za normalizace. Co si z toho můžeme odnést?
Ze všeho nejvíc je to příběh o ochraně osobní kariéry, která má přednost před životem s hodnotami. A celé je to pokládané za samozřejmost. Myslím, že československá společnost bohužel tenhle „gottovský“ postoj silně přijala a pěstuje ho vlastně dodnes. Gott po nedokonané emigraci a trestním stíhání cosi slíbil zástupcům moci, především Pragokoncertu a jeho řediteli Hrabalovi. Ten měl ve vztahu dominantní roli a Gott a Štaidlové mu pak dlouhá léta vyhovovali. Mohli pracovat na Západě, ale když bylo potřeba vrátit se a vystoupit na propagandistickém koncertu k výročí Slovenského národního povstání a desítkách podobných příležitostí, tak to museli podstoupit – a ochotně to prováděli. Proto také šli hned čtyři lidé z Gottovy party řečnit na Antichartu. V soukromí se ale Gott mohl dost dobře cítit jako oběť: Hle, v normalizaci mají všichni omezenou svobodu a Karel jako veřejný trpitel to podstupuje za nás všechny…
Gott odmítal jakékoli politické angažování proti režimu, ale prý často tvrdil, že pomáhá alespoň na osobní rovině. Můžeme tomu věřit?
Říká se, že ano. Dělal to ale s obavami a tak tajně, že jsem nenašel spolehlivé svědectví. Známou story je, že v roce 1971 šel do nemocnice za Martou Kubišovou, která už byla tehdy zakázaná. Nechtěl ji určitě jen pozdravit, ale šel tam, aby ukázal, že za Kubišovou chodí někdo takhle super prominentní a oni se k ní mají chovat lépe. Měl jsem i nějaké další tipy, třeba na podporu disidenta jménem Opavský, ale nepodařilo se mi nic spolehlivě vypátrat.
Zatím mi z toho vyplývá obraz Gotta jako velkého pragmatika, který uměl číst politické a společenské kontexty a s režimem vycházel tak, aby ho neohrožoval. Je to tak?
Těmi velkými pragmatiky byli hlavně bratři Štaidlové. Gott byl rád, že tu práci dělá někdo za něj. Bratři chtěli, aby firma fungovala, přáli si patřit k okázalé, tuzexové pražské bohémě – svědectví o tom zapsal třeba i filmař Jan Němec, tehdy jejich kámoš. Sám Karel měl jedinou velkou obavu: že ztratí možnost veřejně zpívat a sklízet úspěch. V té touze zpívat nebyla jen pracovitost nebo ochota se rozdávat fanouškům, ale také jistá nutkavá potřeba, za níž bylo i něco bezmála psychotického. Proto jsem do knihy zařadil i kapitolu o jeho psychiatrickém léčení a kauze veřejné masturbace, která může vyznívat trochu bulvárně. Odtud se ale odvíjí zásadní věc jeho psychologického profilu a na ni je navázána jeho nejistota i labilita.
Tušili něco z toho jeho fanoušci?
Gott svoje prohry, případně kontroverznější věci tajil. Lidé dostávali jen blyštivý povrch a věřím, že spousta z nich si mediální obraz už měnit nechce. Je to mýtus, který je do české společnosti vepsaný tak pevně, že tam zůstane dál. Obraz laskavého člověka, který by se podepsal i poslední stařence. Přitom třeba na záběrech ze setkání s fanklubem z roku 1989 vidíme, jak netrpělivý a přehlíživý byl vůči některým fanynkám, které mu kladly nesmyslné dotazy. Ale to mu dodává alespoň nějaký lidský rozměr.
Gott udržoval svůj dokonalý obraz, ten ale odpovídal tehdejší roli pophvězdy, jež měla být něčím jako nadčlověkem.
Ano, tehdy to mělo logiku. Větší záhadou pro mě ale je, proč ta legenda zůstala v těchto rysech i po roce 1989. Proč Gottovi ani těch dalších třicet let nikdo neodporoval. Odpovědí pro mě byla jedna porada s šéfredaktorem Pavlem Šafrem, když jsem pracoval v Lidových novinách a on se ptal, jestli má recenze Lucie Bílé nenaštve předplatitele. To stejné platilo i pro vztah Gotta a médií. Byl tak populární, že bylo vždycky výhodné jít s jeho popularitou, a ne Gotta zpochybňovat. Nechtěli rušit jeho kruhy i proto, že nevěděli, kdy ho budou potřebovat. Nakonec i při práci na knize Česká televize odmítla nakladatelství Host prodat fotografie s poukazem na to, že je poskytla do jiné knihy Gottově rodině. U veřejnoprávní televize to nedává smysl, ale humorně to dokládá privilegované postavení rodiny Karla Gotta.
Popisuji vztah Gotta a normalizace s příběhy a nuancemi, které předtím nebyly převyprávěné, ale důležitější je pro mě dnešek, to, jak se teď vztahujeme k normalizaci. Kniha končí v momentě, kdy si státní socialismus a nastupující demokracie předávají role. Je vidět, jak se nové struktury Gotta chytají, protože potřebují něco, co má velkou popularitu, kterou nemusely složitě budovat, ale už tu existovala třicet let. I když s krátkou pauzou po Listopadu. Ať už je to privatizovaný Supraphon, nová masmédia nebo třeba Akademie populární hudby. Všichni si postavili Gotta na piedestal.
Nespočívá nakonec důvod Gottovy obří popularity napříč těmi padesáti lety v tom, že Češi na něm obdivují, jak skvěle to „skoulel“ s každým režimem, který tu vládl?
Já se v knize schválně vyhýbám soudům, aby si k faktům mohli najít cestu kritici i fanoušci Gotta a sami k nim zaujali svůj postoj. Nemůžu se ale zcela zapřít a moje pozice tou knihou prosvítá. Je to pro mě příběh člověka, který v dějinné situaci neobstál. A navíc ve své privilegované pozici fungoval jako model úspěšného jednání. Jako osobnost, která má mít pohřeb v ústřední katedrále v zemi. Ten pohřeb vystrojili politikové, ale popularita Gotta ho u nemalé části národa ospravedlnila. Za což nepochybně může nějaká útěšná síla všech těch eskapistických písní, postava pěvce, která svým postojem publiku říká: Nebudeme teď myslet na nic důležitého, odpovědného a tíživého, necháme se omýt trochou emocí v hudbě. O problémech budeme mlčet, pohřbíme je do mlčení. A dopřejeme si zábavu. To je myslím jádro jeho popularity.
Gott: Československý příběh je velmi užitečná kniha i proto, že seriózní kritické psaní o domácím středním proudu se u nás v hudební žurnalistice moc nepěstuje. A o tom normalizačním už vůbec ne. Existují nějaké novější texty o normalizačním popu, na které navazuješ?
Na toto téma vznikaly buď odbornější texty – třeba ty z okruhu autorů Popmuzea, jako jsou Radek Diestler a Aleš Opekar – nebo vyloženě lifestyleové věci. O Žbirkovi napsal knihu Honza Vedral, ale pro něj byl Žbirka plnohodnotným tématem. Gott skutečně kulturní novináře odradil, moc si je k sobě nepouštěl a raději se obklopoval autory, kteří se drželi lifestylu a dál podporovali jeho mýtus a neměli potřebu ho konfrontovat. Výjimkou byl třeba velký rozhovor Jiřího Peňáse pro Týden v nultých letech. To s ním najednou mluvil absolvent oboru historie a na jeho názory o konspiracích mu něco odpovídal. Gotta to zaujalo a Peňás se pak zpěvákových dlouhých telefonátů na různá témata z dějin nesnadno zbavoval.
Kniha je věnována Jiřímu Černému. Jaký on měl s Gottem vztah?
Jiří Černý od roku 1963 s velkou radostí a upřímně podporoval Gotta a jeho textaře Jiřího Štaidla, protože byl přesvědčený, že přinášejí do československého popu čerstvý vítr. Vnímal je jako kluky poučené světem, kteří sem chtějí dostat progresivní žánry a světový styl práce. Pak se stalo to, co u publicisty není samozřejmé, ale v malém Československu se to stává, že se spřátelili a vídali se. Absolvovali spolu zahraniční zájezdy a Štaidl dokonce oslovil Černého, ať vede jejich divadlo Apollo, což Černý odmítl, protože věděl, že jeho pozice je jinde. Koncem šedesátých let začali Štaidlové a Gott pracovat mnohem racionálněji a Černému, kterému se dříve jejich hudba upřímně líbila, se najednou upřímně líbit přestala. A samozřejmě o tom psal do Melodie. Gott a spol. to nechápali. Jejich cesty se rozešly.
Psali o Gottovi kriticky i jiní autoři?
Časopis Melodie si ponechával určitou svobodu a autoři jako František Horáček a Čestmír Klos dobře pojmenovávali Gottovu „racionalitu“. Lubomír Dorůžka o něm psal do dobových encyklopedií taneční hudby velmi vědoucně: formuloval to tak, že ze všech domácích hudebníků dělá Gott vědomě nejlepší rozhodnutí ve prospěch své kariéry. Že jeho repertoár není ovlivňován náklonností k některým hudebním žánrům, ale úsudkem, jak jít úspěšně dál.
V druhé polovině osmdesátých let se v československém popu najednou dějí mnohem zajímavější věci, to pole interpretů se rozšiřuje a Gott začíná ztrácet kontakt s mladou generací. Ještě mnohem horší krize ale přichází po změně režimu. Co se s ním tehdy dělo?
Když se v devadesátých letech snažil přicházet s něčím novým, působilo to problematicky. Třeba píseň o exotické dívce Kakaová nebo projekty, které manažoval František Janeček, jako byly Duety s Lucií Bílou. Bylo to křečovité a opustili ho silní autoři. Ale pozor, komerčně to fungovalo pořád, prodej nosičů, turné… V knize sleduju jeho tehdejší snahy zařadit se do nové společnosti charitou. Škoda, že se rozhodl pro Nadaci Interpo, kterou zakládal s Františkem Mrázkem a Miroslavem Provodem. Celé se to začalo obracet k lepšímu, když jsme Gotta začali vnímat jako tu legendu, u níž není důležitá přítomnost, ale minulost. Najednou z něho byl někdo, kdo dokázal procházet různými styly, dekádami a pořád je tu s námi. Když Václav Havel řekl, že Gott je jako Říp, tak tím myslel právě tu trvanlivost. Ať se kolem děje cokoliv, Gott tady je pořád. Pro mě osobně to ale není žádná kvalita.
Proč Gott už pak nezkoušel spolupracovat s mladší generací zpěváků? To dělal až na samotném závěru svého života.
Různí lidé mu to v různých obdobích navrhovali, třeba když Václav Neckář udělal Půlnoční. On ale vždy odpovídal, že by to byla zrada na jeho publiku, a to by mu to nikdy neodpustilo. Nakonec to dělali i zpěváci, které považoval za svoje vzory. Tom Jones na konci devadesátých let nazpíval dvě alba s „mlaďochy“, mimo jiné hit Sex Bomb. Gott ho od něj převzal, ale vyznělo to o tolik konzervativněji, že se gesto omlazení ztratilo.
Je podle tebe nějaká kontinuita Gottovy tvorby v současném českém popu?
Gott znamenal mnohem víc pro televizní kulturu, která se pořád ještě udržuje. Generace zvyklé na klubové koncerty a internet ale už tuhle linii přemazávají. Jsem zvědavý, jak dlouho obchodní značka Gott bude ještě fungovat, jestli patnáct nebo dvacet let. Třeba do toho vstoupí holografické koncerty nebo nějaká 3D experience, kde bude Karel sedět a něco ti řekne nebo zazpívá…
V knize hodně používáš slovo „odvaz“, což je skvělé pojmenování kvality hudby, k níž se mohla generace šedesátých let přimknout po konzervativních padesátkách. Dá se ale klidně použít i pro cokoliv nového a inovativního. Co je pro tebe největší odvaz Gottovy kariéry?
Skutečný odvaz spojený i s určitým rizikem představuje jeho spolupráce s filmařem Janem Němcem. Ten s ním prováděl psí kusy, západní publicisté mluvili o podobnosti s beatlesovskou psychedelií v Magical Mystery Tour. Vizuálně fajn je film Čas slunce a růží z roku 1968, kde si Gott troufl odhodit svoji tradiční image, sóluje na elektrickou kytaru, nosí lennonky, brodí se vodou přestrojený za starce. Jsou tam i jediné známé záběry stagedivingu, kde se nechává na rukou unášet davem. Obecně se všechno pořádné odehrávalo v šedesátých letech. Za vidění ale stojí ještě i jeho televizní koncert z Gottwaldova z roku 1971. Bylo to předtím, než Československá televize nasadila všude playbacky, tady je Gottovo vystoupení plné dynamiky, on je rozjetý, zpocený, jako kdyby se nehlídal. Tady vidíme, jak to asi vypadalo, když se před lidmi skutečně odvázal a rozdával. Následné televizní koncerty s playbackem tohle nemohly nabídnout.