Ocean Vuong, Édouard Louis i Zuzana Říhová. Nejlepší literatura roku 2021

Tak jako každý rok jsme i letos oslovili naše spolupracovnice a spolupracovníky, aby vybrali nejsilnější čtenářské zážitky roku.

Ocean Vuong. Foto slowking4, Flickr (CC BY-SA 2.0)

Eva Klíčová (literární kritička)

Každá společnost má slepé skvrny v tom, komu naslouchá. My tu třeba přeceňujeme chlápky středního věku v oblecích. Naopak iracionálně nedůvěřujeme tomu, co říkají mladý holky nebo třeba Romové. Naštěstí je tu literatura a shodou okolností dva letošní návraty do devadesátek, které se časem budou ukazovat jako stále více mocensky a hodnotově deformované než svobodné. Dva skvělé, autentické a bolavé hlasy upozaděných: Samet blues z nakladatelství Kher. Povídky, v nichž se romští autoři vrací k Listopadu, který mimo jiné spustil rasistické vraždy nebo legitimizoval chudobu včetně té extrémní. Jak u rasismu, tak u sexismu většina společnosti soudí, že jde o něco zcela „přirozeného“. Přemýšlet nad tím lze třeba u románu Hany Lehečkové Poupátka, který tematizuje sexuální zneužívání dětí.

Jan Bělíček (šéfredaktor Alarmu)

Asi nejsilněji se do mě letos otiskla dystopická sci-fi afroamerické autorky Octavie E. Butler s názvem Podobenství o rozsévači. Knihu z roku 1993 letos vydalo česky nakladatelství Argo a při jejím čtení trochu zamrazí, když si uvědomíme, že autorka psala o desítky let vzdálené budoucnosti, k níž se nebezpečně blížíme. Ocitáme se v Kalifornii ve dvacátých letech 21. století, kde v důsledku klimatické krize žijí lidé v přísně chráněných uzavřených komunitách, aby se ubránili zkáze panující všude okolo. Kniha přináší naléhavě aktuální téma klimatické krize, ale také myšlení hlavní postavy, které nemá daleko k filosofii hluboké adaptace a k radikální reakci na kolaps civilizace. V Rozsévači najdeme extrémně silné výjevy, které se velmi podobají scénám z mnohem slavnější Cesty Cormaca McCarthyho. Možná je to náhoda, ale není divu, že se touto knihou v loňskému roce Octavia E. Butler poprvé dostala do žebříčku bestsellerů New York Times, a to čtrnáct let po své smrti.

Kateřina Čopjaková (literární kritička)

Třetí kniha Édouarda Louise v češtině, třetí potvrzení, že se jedná o skvělého autora, kterému s klidným svědomím můžeme říkat spisovatel. Kdo zabil mého otce je po Dějinách násilí a Skoncovat s Eddym B. další román, v němž se Louis vrací do rodného městečka v severní Francii, aby srovnal své účty. Mohl by skončit u drásavého líčení křivd – a četlo by se to dobře –, ale jde hluboko za ně. Jeho vztah s cholerickým otcem nikdy nebyl ideální. Otec nikdy nepřijal synovu homosexualitu a nic se na tom nezměnilo ani po pracovní nehodě, která z něj udělala invalidu. Složitý vztah se v mozaice vzpomínek, útržků hnusných hádek i výjimečných střípků lásky skládá v dojemný dopis na rozloučenou a zároveň přesnou obžalobu francouzského třídního systému a kapitalismu vůbec. Tohle je autofikce, která do vlastního osudu dokáže vtáhnout celý svět – jednoduše odpověď na volání po velkém románu.

Édouard Louis. Heike Huslage-Koch, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Tomáš Hučko (šéfredaktor měsíčníku Kapitál)

Keďže pomaly prestávam rozlišovať medzi dvoma pandemickými rokmi, dovolím si do tejto ankety prepašovať aj knihu s vročením 2020: V žaláři a vyhnanství od Zdeňka Doskočila. Autor v nej veľmi komplexne a citlivo zachytáva osud básnika Laca Novomeského, najmä jeho väznenie v období stalinizmu. Literárnovedné sú aj ďalšie dve knihy z roku 2021, na ktoré by som rád upozornil. Prvou sú Listopadové proměny, ktoré v niekoľkých textoch analyzujú slovenský a český literárny svet tesne pred rokom/po roku 1989 a druhou (Po)doby Petra Karvaša, ktoré prinášajú nielen pohľad samotného Karvaša na kultúrnu politiku šesťdesiatych rokov, ale vyťahujú zo zabudnutia aj veľmi podnetný text filozofa Milana Šimečku o premenách tohto dramatika v päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch. Možno to pôsobí, že všetky tieto knihy sú únikmi do minulosti, ale ktovie – možno práve to dnes najviac potrebujeme.

Barbora Votavová (literární kritička)

Nejsilnější čtenářský zážitek pro mě letos rozhodně představuje román Období hurikánů od Fernandy Melchor. Nerada bych říkala nejlepší, protože takové slovo se k temnému a překotně vyprávěnému příběhu snad ani nehodí pro pozitivně zabarvené výrazy tu nějak vůbec není místo. V karibské části Mexika všemu z pozadí vládne obchod s drogami, ženy, muži i všichni ostatní v tomhle zapadákově pijí, fetují a různými způsoby prodávají svá těla a tajemná Šamanka je pro ně zároveň léčitelkou, útočištěm, strašidlem i poslední nadějí. Dokud ji někdo nezabije. Kniha je strukturovaná trochu jako detektivka a rámovaná jako vyprávění o lidových pověrách. Úplně koherentní, s odstavci a příčetně dlouhými větami, je jen začátek a konec, ve kterém nás vypravěčský hlas uvádí do děje a následně se nás z něj zase pokouší vytáhnout, i když to není úplně možné. Mezi tím zaznívají vzrušené a vyděšené hlasy obětí i podezřelých a vyprávějí o bídě a násilí, které dopadá především na ženy. Misogynie, homofobie nebo transmisogynie knihou nejdříve jen probleskují, postupně vás ale skoro udusí. Text plný vulgarismů a syrových popisů je skvěle napsaný i přeložený a nevyhnutelná nevolnost za jeho čtení rozhodně stojí.

Marek Torčík (spisovatel, literární kritik)

Vybrat pouze jednu knihu, která by ve mně za uplynulý rok zanechala nějakou stopu, je tentokrát téměř nadlidský úkon. Kanadská básnířka Anne Carson jednou napsala, že nám jazyk umožňuje snášet utrpení života s druhými lidmi a zároveň dokáže znovu otevírat staré rány. A tak se ještě pořád vzpamatovávám z nové sbírky Kayleba Rae Candrilli Water I Won’t Touch nebo z českého vydání románu Na Zemi jsme na okamžik nádherní Oceana Vuonga. Poupátka Hany D. Lehečkové jsou knihou o dětském divadelním kroužku, v němž vedoucí zneužívá své svěřenkyně, a otevírají tak důležité téma, o němž se u nás moc nepíše. Možná i proto pro mě letos byla Poupátka nejsilnější knihou. Lehečková vypráví čerstvým hlasem pronikajícím až na dřeň zkušenosti. Nakonec jsou to právě dobré knihy, které v nás svými příběhy dokážou prolomit všechny zábrany, jež jsme si kolem sebe pracně vystavěli.

Klára Vlasáková (spisovatelka)

„Jedna z věcí, kterých v životě nejvíc lituju, je, že jsem nikdy nedokázal proniknout do vědy,“ řekl v rozhovoru ke své nejnovější knížce Klara and the Sun britsko-japonský spisovatel Kazuo Ishiguro. Je příznačné, že tento dluh autor splácí ve svých prózách – nejviditelněji v Neopouštěj mě a právě v novince Klara and the Sun. Obě koketují s žánrem sci-fi a zaměřují se na hranice lidství. Respektive na to, co jsme schopni obětovat, aby to lidské přežilo, a zda tím zároveň nepřekračujeme hranice, kdy se k plnému lidství už vrátit nelze. Klara z titulu je robotka, která dělá společnost nemocné dívce. Z interakcí s lidmi se učí o podstatě odpovědnosti vůči druhým, což je paradoxně kvalita, jež živým postavám z románu často chybí. Nejde o Ishigurovu nejlepší knihu; přesto je to literární událost, ke které se s postupující robotizací budeme možná za pár let vytřeštěně vracet.

Kazuo Ishiguro na literárním Hay Festivalu. Alexander Baxevanis, Flickr, CC BY 2.0

Petr Fischer (publicista)

Občas se texty najdou jako blíženci a nelze je oddělit. Jeden vypovídá v druhém, volají na sebe jako milenci, kteří nemohou bez druhého žít. Stalo se mi to letos s knihou Pierra Klossowského Nietzsche a bludný kruh a českým překladem románu Nevědění Milana Kundery. Klossowski čte Nietzscheho v hraniční zkušenosti šílenství, kdy se filosof stále pokouší vystoupit ze svého já a najít jiné, jež by odpovídalo fyziologické podstatě pudového fyzického dění, na jehož vrcholu stojí mozek, centrum mysli. Myšlenky vůle k moci či věčného návratu se tu „podřizují“ hledání nového, neesencialistického já. „Selbst je v těle jen prodloužený výběžek Chaosu,“ píše Klossowski, pokoušeje se vyslovit nevyslovitelné nerozumu. Kundera v Nevědění nechává prožít „věčný návrat téhož“ v odysseovském námětu románu a teď i „návratem“ knihy do češtiny po dvaceti letech. Klossowského teoretické úvahy mají svou románovou praxi! Magický zážitek roku.

Veronika Dvorská (literární kritička)

„Proč číst další knihu o holokaustu?“ ptá se defenzivně anotace reportážního románu A stromy ve vídeňském lese stále stojí, dalšího skvělého přírůstku do série Prokletí reportéři nakladatelství Absynt. Vesměs nadšené recenze jsou plné obav z únavy tématem; byla by ale škoda, kdyby se čtenáři nechali odradit. Příběh Otty Ulmanna, židovského uprchlíka, který se v roce 1938 dostává do dětského domova ve Švédsku, vede bolestně něžnou korespondenci s rodiči, kteří zůstali ve Vídni, a navazuje nepravděpodobné přátelství s Ingvarem Kampradem, aktivním mladým fašistou a zakladatelem nábytkářského gigantu IKEA, je plný současně působících obrazů. Otec a syn v nucené izolaci hrají fotbal v obýváku, Švédové masově protestují proti příjezdu deseti židovských lékařů, děti i rodiče tají svá traumata ve snaze nezranit druhého. Autorce Elisabeth Åsbrink se daří citlivě skloubit osobní příběhy s analýzami dobové atmosféry. Výsledkem je vtahující próza, která nekompromisně odhaluje pokrytectví švédské společnosti, a přitom má pochopení pro kognitivní disonance jednotlivců.


Jan M. Heller 
(literární kritik)

Zážitkem pro mě byla kniha Štvanice běloruského (rusky píšícího) autora Saši Filipenka. Pojednává o velmi aktuálním tématu soustavného šikanování novinářů – diskreditací, očerňováním až násilím –, ale hlavně o tom, jak snadné je podlehnout dojmu, že podobné metody jsou vlastně normální. Náhodou jsem autora viděl a slyšel na literárním festivalu v Haagu, kde představoval anglický překlad jiné ze svých knih, a vyprávěl o zkušenosti s běloruským režimem a o tom, jak si dnes děti v Minsku hrají na rozhánění demonstrací. K něčemu ta globalizace literatury dobrá je… Ještě k tomu jazyku: na dotaz, proč nepíše ve své mateřštině, ale rusky, Filipenko říká, že se pokládá za příslušníka velké obce, která se dorozumívá rusky a do níž zdaleka nepatří jen Rusové. Ruština není majetek Rusů, stejně jako angličtina už dávno nepatří jen Američanům, natož Britům. O národněemancipační a delimitační funkci jazyka slýcháme hodně, tohle je pohled z druhé strany.

Olga Pavlova (literární kritička)

Na první pohled se kniha Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel může zdát jazykově v něčem až příliš stylizovaná a ornamentální. Je to ovšem záměrné. Autorka pracuje se známým pohádkovým motivem Červené karkulky. Zasazuje ho do kulis české vesnice, kde se příběh s lehce erotickým nádechem proměňuje v brutální zábavu pro několik vyvolených, kteří víceméně s klidem dokážou přehlížet cizí utrpení. Nesklouzává však do banálního souboje humanity a zvířeckosti, jen vyzdvihuje podlosti a krutosti páchané těmi nejbližšími. Nenabízí žádné nevyžádané mravní ponaučení, i když hlavním motivem zůstává ztráta naivity u dívky, která se ocitla v jiném, neznámém prostředí, jež si zpočátku v představách příliš idealizovala.

Petr Vizina (Aktuálně.cz)

Z letošního roku se mnou zůstávají obrazy, pachy a zápletka divoké road-movie Syřana Chálida Chalífy nazvané Smrt je dřina. Z arabštiny knihu skvěle přeložila Jitka Jeníková. Apokalyptickou krajinou, v níž města a vesnice ovládají znepřátelené a nepředvídatelně jednající vojenské frakce či klany, se snaží cestou na sever až do Damašku projet trojice sourozenců vezoucí v autě svého zemřelého otce, aby mu splnili poslední přání – pohřbít jej do hrobu dávno zesnulé sestry. Tragické dějiny Sýrie se tu proplétají s tragikomickými rodinnými peripetiemi. Konstatování Smrt je dřina v názvu knihy má přinejmenším trojí význam. Nevíme, zda se tou dřinou myslí umírání, nebo snaha potomků dostat otcovo tělo na místo kýženého odpočinku. Anebo zda jde o fakt, že přežít válečný zmar znamená obrovské úsilí, plahočení a práci.

Emma Kausc (spisovatelka, publicistka)

Americká prozaička Maggie Shipstead se v románu Great Circle dopouští mytologizace na několika rovinách. Příběh pilotky Marian se nebojí váhy archetypu amerického hrdiny, kulturní krajiny 20. století ani fluidní sexuální orientace ženy uvnitř někdy dost těsných parametrů historického románu. Tomu Shipstead vzdoruje a zdatně ukazuje, kolik toho dobře napsaný narativ unese. Pilotka o všem přemýšlí v zákonitostech letu: čím výš chceme jít, tím stabilnější musí být základy. A právě Marian, s odhodlaností čelit výzvám předpokladů spojených nejenom s genderem, a i dosud probádanými limity oblohy, překvapuje dimenzemi, jež v sobě schovává. Člověk až dochází k přesvědčení, že o ní někdy slyšet musel. Moji únavu z fikce jako jediného možného úniku před světovým děním nahradilo nadšení z plastičnosti hrdinky, které se člověk může skoro až dotknout. Nemá tak pocit úniku; ten naznačuje, že dřív nebo později bude potřeba se vrátit. Great Circle vytváří paralelní realitu neobjevených možností, které se ukazují, když se člověk nebojí světa za obzorem. A to pro mě bylo (a je) v bezčasí pandemie nenahraditelné.

Běloruský spisovatel Saša Filipenko. Deniev Dagun, Wikimedia Commons, CC BY 4.0

Petr Borkovec (básník)

Maita Arnautová – báječná překladatelka Římských elegií a Benátských strof Josifa Brodského – nyní vybrala a přeložila všechny básně, v nichž se tento bůh ustálených rytmických schémat, mistr strof a rýmových ech, „řídí přirozeným rytmem toku řeči, neseného širokým, klidným dechem“. Souboru Brodského básní (napsaných, řekněme, volným veršem) dala název Rajští ptáci zpívají, a nepotřebují pružnou větev a v doslovu poznamenává, že v těchto formálně uvolněných textech dává básník „volný průchod svému jedinečnému vidění světa, pozoruhodnému metaforickému myšlení a především své originální, někdy až výstřední představivosti…“ Krátká knížka plná Itálie, ironie, vody, samoty, práce oka a velmi drzých přirovnání, po jejímž přečtení uslyšíte v křupání škeblí pod nohama (až se v létě, doufejme, dokodrcáte k moři) vzkaz, který vám doposud unikal. Josif Brodskij kdysi navrhoval, aby ve všech hotelových pokojích světa ležela v šuplíčku nočního stolku vedle Bible taky tlustá básnická antologie. Myslím, že to celý měl dokonce nějak rozjetý. Ale nakonec to – bůhvíproč; nechápu – nevyšlo. Tak než s něčím podobně krásným přijde jiný básník (a On přijde!), můžeme se naučit zpaměti pár Brodského veršů. Navrhuju třeba tyhle:

Studovat filosofii je třeba, když filosofii
nepotřebujete. Když vám dochází,
že židle ve vašem obýváku a Mléčná dráha
jsou navzájem spjaté, a to těsněji
než příčiny a následky, než vy sami
se svými příbuznými. A že to, co mají společné
souhvězdí a židle, je necitelnost, nelidskost.
To je pouto pevnější nežli soulož
nebo dokonce krev! Přirozeně, že není třeba
usilovat o podobnost s věcmi. Ale na druhé straně,
když jste nemocní, vůbec není nutné uzdravovat se
a dělat si starosti, jak vypadáte. Právě to dobře vědí
lidé po padesátce. A proto si občas,
při pohledu do zrcadla, pletou estetiku s metafyzikou.

Kamila Schewczuková (redaktorka serveru Klacek)

Román Cestou špendlíků nebo jehel bohemistky Zuzany Říhové se nebojí lidských stínů ve vlčím rouše. Ani naopak. Po jazykové stránce vycizelovaný, brutálně evokativní román z podivně bezčasé současnosti rozehrává komorní drama v české vesnici. Dějovou linku příběhu prostupují motivy a variace pohádky o Červené karkulce, které znejišťují hranice mezi světy lidí a zvířat a připomínají hororový žánr. Komplexně zpracované téma násilí se projevuje specificky vůči zranitelnějším skupinám: postiženému dítěti, ženám či zvířatům. Román tak nabízí pohled na přetrvávající nerovnosti, které zvýraznila stále přítomná pandemie – nazírány jsou ale ze společenství zdánlivě izolovaného od zbytku světa. Svojí dusivou atmosférou bezmoci sdílí kniha trpkou pachuť, která po tomhle roce zůstává.

Jonáš Zbořil (spisovatel, moderátor rozhlasového pořadu Liberatura)

Prsa a vajíčka jsou na první pohled přesně o tom, co nám napovídá název. V první části knihy se řeší plastická operace prsou, v té druhé zase možnosti, ale i limity umělého oplodnění. Japonská spisovatelka Mieko Kawakami postupuje velmi prozaicky, nemá v rukávu žádné kompoziční triky, nehledá výjimečný styl, její psaní připomíná hodně detailní blog, ze kterého román ostatně vychází. Ničemu to nevadí. Proč se mordovat se složitými narativními strategiemi, když je teď nejlépe zvládají scénáristé na Netflixu? Kawakami místo toho nabízí uvěřitelnost, každodennost rozloženou na nejmenší zrnka. S vypravěčkou Nacuko si čtenář prožije každou radost, smutek, nevolnost, ospalost, den proválený v posteli, tokijská vedra i podvečery, kdy jediné, na co máte energii, je skočit si naproti do večerky pro wakame. Nacuko ale poutavě vypráví i o psaní, o svém dětství, o vyrůstání v chudobě, která si vzala za oběť vypravěččinu matku i babičku. Číst Prsa a vajíčka je jako sledovat život v ultra high definition rozlišení. Podstatné přitom je, že Kawakami nepíše o životě podobném mému, ale nabízí mi plnohodnotnou zkušenost někoho jiného. Mluví o věcech, o kterých jsem slyšel mluvit jen svou životní partnerku. Prsa a vajíčka patří mezi knihy, které beletrii vracejí její ztracenou podstatu.

Zofia Bałdyga (básnířka, překladatelka)

Rok 2021 pro mě byl rokem dobrých knih. Dlouho jsem váhala, který z přečtených titulů v této anketě představit. Zajímavé je, že všechny knihy, o kterých jsem uvažovala a které ve mně rezonovaly nejvíce, byly autofikční queer narativy. Nakonec zvítězila jemnost. Jako čtenářský zážitek roku bych označila Na Zemi jsme na okamžik nádherní od Oceana Vuonga. Kniha psaná formou dopisu matce je místy dojemná, místy drsná, místy na hraně exaltace. Autor volí pro traumatický rodinný příběh téměř básnický jazyk. Popisuje dozvuky vietnamské války, šikanu, hledaní vlastní identity, dospívání v cizím kulturním prostředí, život v migrantské rodině, která se nikdy nedokáže plně začlenit do většinové společnosti. To, co ve svých metaforických obrazech nechává nedořečené, působí možná nejsilněji. Jiná queer vyprávění, která mě letos silně zasáhla, jsou knihy Kdo zabil mého otce od Édouarda Louise a Shuggie Bain od Douglase Stuarta.

Ondřej Buddeus (spisovatel)

V tomto nelineární a kaleidoskopickém období mi jeden formát vyhovoval naprosto – sborníky. Na pracovním stole se mi zabydlela letošní čísla Revue Prostor – Rodina a aktuální Průvodce válkou. Dohromady přes čtyři sta stránek současné esejistiky a beletrie. Každé číslo představuje tematický hloubkový vrt (témata jsou nesporně aktuální: rodinná pouta v pandemiích zažila další historickou kapitolu a ve světle Lukašenkova byznysu s uprchlíky, konce afghánské mise a nové eskalace ukrajinsko-ruského konfliktu je i válečné téma zřetelnější než dříve). Formát revue „kaleidoskopii“ těchto let vyhovuje a způsob, jak to činí Prostor, je náročný, nebanální i zábavný. Letošní čísla – vlastně dvě skvělé knížky – jsou opět „syntetickým argumentem“ pro zvolené téma, soustředěné v rozmanitosti a otevřené nelineárnímu čtení.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace