Foto ŠJů, Wikimedia Commons, CC-SA 3.0
V souvislosti s aktuální krizí bydlení se mezi možnými řešeními začíná objevovat podpora bydlení družstevního s poukazy na dlouhou tradici družstevnictví v českých zemích. Co si však pod tou dlouhou tradicí máme představit? A je „dlouhá tradice“ vůbec zárukou, že se navrhované řešení stane skutečnou a funkční alternativou pro současnost? Tento text je prvním příspěvkem z chystané minisérie, která si klade za cíl fenomén družstevního bydlení představit v historickém kontextu a také v sociálních souvislostech, v nichž se etabloval. V tomto textu se podíváme na bytovou politiku po roce 1948, protože takto vytyčené časové pole nejvíce rezonuje s aktuálními, hojně diskutovanými výzkumy poválečné výstavby a panelových sídlišť: Sídliště Solidarita. (2014), Paneláci 1. Padesát sídlišť v českých zemích. (2017) a Paneláci 2. Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989 (2017), Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi (2019), Husákovo 3+1. Bytová kultura 70. let (2007), a podobně.
Dobrovolnost, nezávislost a samospráva
Družstevnictví se v českých zemích ve větší míře začíná rozvíjet v osmdesátých a devadesátých letech 19. století a bytová družstva zažívala jistý boom v nově vzniklé Československé republice. Ačkoli se těmto kapitolám z dějin družstevnictví nebudu nyní podrobněji věnovat, je třeba předeslat, že družstva před rokem 1948, navzdory proměnám okolností, spojovalo několik výrazných kvalit: dobrovolnost, nezávislost a samospráva. Tyto kvality s nástupem komunistického režimu mizí. Ihned po druhé světové válce se utvářející Ústřední rada družstev (ÚRD), oficiálně schválená až po únoru 1948, stala součástí plánovaného hospodářství a tím zmizela někdejší autonomie družstev, která se v nových poměrech byla nepřijatelná. Nadřízeným úřadem pro ÚRD se stalo ministerstvo sociální péče.
Získání družstevního podílu v bytovém družstvu bylo vnímáno jako „životní terno“.
Jakkoli bylo družstevnictví ideologicky a rétoricky podporováno, docházelo k faktickému omezování družstevní výstavby v raných etapách komunistické diktatury. Negativní dopad na družstva měla měnová reforma z roku 1953 a následně přijatý zákon o lidových družstvech a družstevních organizacích, který v podstatě z družstev učinil správce stávajícího bytového fondu bez možnosti větších investic a samostatné výstavby. Československo se ovšem, jako ostatní evropské země, potýkalo s akutním nedostatkem bytů a utlumení činnosti bytových družstev jej ještě více prohlubovalo. Od roku 1950 do roku 1961 představoval hrubý úbytek 348 tisíc bytů. Za stejné období přibylo zhruba 644 661 bytů ve všech typech výstavby. Fakticky v tomto období přibylo necelých tři sta tisíc bytů, což podle počtu bytových jednotek představovalo necelých deset procent bytového fondu. V šedesátých letech se počet dokončených bytů pohyboval mezi 75 a 86 tisíci za rok. Nárůst celkového objemu byl tedy velice malý.
Kritická bytová situace
Na konci padesátých let bylo evidentní, že bytová situace je již kritická, což formuloval i XI. sjezd Komunistické strany Československa, který se konal na sklonku roku 1958. V souladu s jeho závěry vstoupil v platnost zákon o stavebních bytových družstvech č. 27/1959 Sb., která podléhala národním výborům. Zákon určoval, jak družstvo může vzniknout: „stavební bytové družstvo si zřizují zaměstnanci podniku nebo jiné socialistické organizace, anebo občané pro obvod určitých obcí nebo míst“. V tisku bylo zveřejněno usnesení ÚV KSČ k řešení bytového problému v Československé republice do roku 1970, které slibovalo výstavbu 1,2 milionu bytů do roku 1970 a stalo se hojně citovaným dokumentem po celou dekádu. Tento ambiciózní projekt byl také všemožně propagován ve veřejném prostoru, jak dokládají připojené dobové plakáty.
Vizuální propagace nebyla ale jediným způsobem, jak pracovat s veřejným míněním. Cílem bylo dostatečně zpropagovat družstevní myšlenku a hlavně nadchnout obyvatelstvo k aktivní (finanční) spoluúčasti na budování vlastních domovů. Proto bylo potřeba oslovovat konkrétní lidi, ptát se jich na jejich potřeby a možnosti a dávat jim alespoň nějakou záruku, že jejich přání jsou splnitelná. Tyto cíle měla naplnit první celostátní diskuse o bydlení, na níž se z rozhodnutí „politických míst“ podílelo ministerstvo výstavby, Svaz architektů Československé socialistické republiky a Státní plánovací komise. Diskuse byla vyhlášena 13. září 1960 a představovala jakési vstřícné gesto ke společnosti. Celkem se uskutečnilo více než tisíc debat, vznikly krátké filmy (Města, byty, lidé, 1960; Jak budeme bydlet, 1961) a byl instalován výstavní pavilon na pražské Letné nazvaný Stavíme budoucnost. Sem přibyla v roce 1964 expozice Dokončovací práce dnes a zítra. Různých akcí spojených s diskusí se zúčastnilo na sto tisíc lidí. Svým charakterem se jednalo spíše o kampaň nežli o skutečnou diskusi. Akci i její výstupy teoreticky rámoval Výzkumný ústav výstavby a architektury Československé akademie věd, tedy pracoviště, v němž se odborně profiloval patrně dosud nejznámější sociolog města Jiří Musil (1928–2012).
Rozmach družstevnictví
Kampaň měla zjevně úspěch, protože již v polovině šedesátých let se představoval počet družstevních bytů téměř polovinu z celkového počtu postavených bytů a jejich počet stále narůstal. Bytové družstevnictví se tak jednoznačně stalo jednou z páteří státní bytové politiky. Co měl tedy člověk podniknout, chtěl-li získat družstevní byt? A byl takovýto byt dostupnější než byt obecní (tehdejším jazykem komunální)? Člen bytového družstva zaplatil členský podíl ve výši čtyřicet procent nákladů na výstavbu bytu, stát půjčil až polovinu finančních prostředků formou zvýhodněného úvěru družstvu až na čtyřicet let s jednoprocentní úrokovou sazbou a zbytek nákladů na výstavbu pak pokryl státním příspěvkem. Výše finančního spolupodílu se mohla v jednotlivých případech mírně odlišovat.
Člen družstva byl ale výrazně omezený na svých právech: pokud se odstěhoval z bytu, neměl nárok na splacenou část úvěru, obdržel jen zbytkovou hodnotu členského podílu. Ač se to dnes může zdát paradoxní, družstevní výstavba tohoto období v sobě skrývala jednu již tehdy zjevnou nespravedlnost. Obyvatelé státních bytů nemuseli do svého bydlení vůbec nic investovat, platili jen velice nízký, spíše symbolický nájem, který nestačil ani na zajištění oprav a údržby bytového fondu. Družstevníci tedy bydleli dráž, v některých případech se na výstavbě svého bytu podíleli i svépomocí (tato forma spoluúčasti se rozšířila hlavně v normalizačních dekádách), zároveň si ale ke svému domovu mohli vytvářet jiný, majetničtější vztah. Ten se někdy projevoval třeba péčí o společné prostory a přilehlou zeleň.
Sídliště Petřiny
Jedním z prvních pražských sídlišť, na nichž se významnou měrou podílela družstevní výstavba, bylo sídliště Petřiny, postavené v letech 1959–1969. Hlavním projektantem byl Pražský projektový ústav. Po dokončení výstavby zde bylo celkem přes čtyři tisíce bytů, z nichž téměř polovinu tvořily byty družstevní. Zajímavostí tohoto obytného celku, který bývá v architektonické literatuře vysoce hodnocen pro své urbanistické kvality, je profesní a sociální pestrost. Vedle státních zaměstnanců, především vojáků a pracovníků ministerstva vnitra, zde bydlela řada drobných střadatelů, kterým se podařilo shromáždit dostatečnou částku na pokrytí členského podílu v bytovém družstvu. Kromě pestrosti obyvatelstva byla pestrá také skupina lidí, která toto sídliště stavěla. Byl mezi nimi například čerstvě amnestovaný politický vězeň Anastáz Jan Opasek (nar. 1913), opat břevnovského kláštera, který byl v monstrprocesu roku 1950 odsouzen k doživotnímu trestu.
Ve své autobiografické knize Dvanáct zastavení. Vzpomínky opata Břevnovského kláštera. (1992) na toto své profesní uplatnění vzpomíná: „Pro stavby té doby bylo typické, že na nich bylo málo zedníků nebo profesí stavařských a jim blízkých. Měl jsem tam jednoho vynikajícího mistra, který byl vyučený zedník (…), ale i ten (…) mi prozradil, že sloužil u policie, odkud ho vyhodili, tak se vrátil do stavebnictví. (…) Byly tam celé tlupy, které v noci odvážely kradený materiál, který jinak nebyl pro soukromníka dostupný. (…) Na výroční schůzi ROH třeba klidně oznámili, že ze stavby sídliště se ztratilo tolik kusů těles ústředního topení, že by to stačilo pro celý čtyřposchoďový dům. (…) O nedostatcích na stavbách by se mohly vyprávět celé legendy. Jednou jsme na Petřinách pracovali v domě, který už byl hotov, a dokonce obydlen. Ale nefungovala odpadová roura, na záchodě neodtékala voda.“
Tyto a další podobné nedostatky byly v tehdejší době dobře známy a kritiky se jim dostávalo na stránkách periodického tisku. Jako pars pro toto vybírám věcný a s lehkou ironií psaný článek lapidárně nazvaný Nevíte o bytě? Miroslava Švehly z později legendárního časopisu Reportér, čtrnáctideníku pro politiku, ekonomiku a kulturu z roku 1968. Autor v něm v podstatě bilancuje desetiletou zkušenost s obnovenou družstevní výstavbou a končí zjištěním, že pořadníky na byt se nyní týkají i členů bytových družstev. Podle jeho tvrzení byla doba čekání různá: nejkratší byla v Severomoravském kraji (dva roky), nejdelší naproti tomu v Praze, kde dosahovala osmi až dvanácti let. Důvodem skluzu byla nepružnost plánovaného hospodářství a změna politických poměrů, shrnutá do povzdechu: „A to nebereme vůbec v úvahu obrovské ztráty i na úseku stavebnictví, které vznikly vstupem cizích vojsk na naše území.“
Atraktivita družstevního bydlení přesto rozhodně nijak neutrpěla. Získání družstevního podílu v bytovém družstvu bylo vnímáno jako „životní terno“, jak se mimoděk dozvídáme z autobiografické prózy Teď něco ze života spisovatelky Anny Blažíčkové (nar. 1933), která se svým manželem, literárním vědcem Přemyslem Blažíčkem, byla členkou bytového družstva na Petřinách. „Jiřina mi řekla, že bydlí v Praze na Petřinách, a přesně mi popsala, jak se hlásit do bytového družstva. Zápis stojí stovku, když si to rozmyslíme, v nejhorším o ni přijdeme. Sídliště Petřiny bylo první z panelů v Praze. Domy nízké, daleko od sebe. (…) Výhled z devátého patra ovšem obnášel možnost vidět Divokou Šárku, na obzoru celé Středohoří, v popředí Říp jak na dlani. (…) Dům nebyl dostavěný, když jsme v Praze v roce 1963 začínali. (…) Každý z nás si stihl našetřit na bydlení skoro deset tisíc, byl to málem zázrak, že se mi podařilo tolik peněz si uložit, protože z nástupního platu 1050 korun a pak o pár stovek vyššího jsem začala skoro ihned dávat na stavbu baráku v Bechyni.“ Deset tisíc korun je rovno dnešním zhruba sto padesáti tisícům korun.
Navzdory nastíněným výhradám a nedokonalostem je nepochybné, že obnovení družstevní výstavby znamenalo v šedesátých letech určitý průlom, který zásadně ovlivnil životní úroveň a kvalitu bydlení velkého množství československých občanů. Přes zjevné nedostatky a zádrhele je zjevné, že státní aparát přistupoval k „bytové otázce“ jako k součásti státní sociální politiky a bral tuto oblast s velkou vážností i péčí.
Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Studie vznikla s podporou Strategie AV21 – program č. 23 „Město jako laboratoř změny; Stavby, kulturní dědictví a prostředí pro bezpečný a hodnotný život“.