Foto EU2017EE Estonian Presidency, Flickr (CC BY 2.0)
Ve středu 8. prosince „skončila jedna éra“. Ačkoli se toto slovní spojení nadužívá a opravdové přelomové okamžiky se často vyjeví až po nějakém čase, konec německé kancléřky Angely Merkelové v úřadu můžeme tímto způsobem označit s velkou jistotou. Odchází z vrcholné politiky po šestnácti letech, tedy po stejné době jako dosavadní rekordman Helmut Kohl. Na rozdíl od něj však pole vyklízí dobrovolně, a ne z donucení po prohraných volbách (což ji ostatně odlišuje od všech předchůdců), jakkoli její křesťanští demokraté v nové vládě nezasednou. Ona sama však už nekandidovala a v předstihu se vzdala i pozice předsedkyně strany. Proslýchá se dokonce, že úřad chtěla opustit v minulosti už několikrát. O dobře zvoleném okamžiku odchodu očividně velmi přemýšlela, najít jej v politice totiž nebývá snadné. Vždycky do toho zasáhla nějaká krize, kterou bylo třeba řešit – nejprve migrační, potom pandemická.
Vzestup Merkelové až na špici německé politiky se přitom zpětně jeví jako něco mimořádně nepravděpodobného. Pochází sice z rodiny evangelického faráře, což je přirozeně politické milieu, v němž se ve východním Německu v osmdesátých letech zrodily protirežimní protesty. Ona sama ale jejich výraznou postavou nebyla. V té době si budovala slibnou kariéru fyzičky na Akademii věd. V roce 1989 se ale do politiky střemhlav vrhla a stala se záhy mluvčí poslední vlády Německé demokratické republiky (NDR). Že se jí jako první ženě a zároveň východní Němce podařilo v maskulinně a západoněmecky orientované CDU/CSU dostat během jedné dekády až do předsednického křesla, je v podstatě malý zázrak. Beze sporu za to vděčí své pracovitosti a politickému talentu, který je u ní především důsledkem její mimořádné inteligence – nemohla si ho osvojit v mládežnické stranické přípravce, jak tomu bylo v západoněmecké politice zvykem. I díky tomu možná ty, kteří se právě odtud znali a navzájem se pozorně sledovali, překvapivě obešla. Brzy si ji také vyhlédl Helmut Kohl a ona se stala jeho chráněnkou, zřejmě i kvůli tomu, že měl sám jako hybná síla německého sjednocení zájem se na podobné „success story“ podílet.
Porozumění mezi Východem a Západem nepřišlo
Její východoněmecký původ ale mohl sehrát ještě jinou roli. Jak pro zářijové vydání Spiegelu popisuje jeden její bývalý kolega z Akademie věd, pravděpodobně si ji v západním Německu socializovaní spolustraníci neuměli dost dobře zařadit. Byla jim kulturně trochu cizí a zároveň byla zvyklá z východoněmecké společnosti na určité mimikry, což mělo určitě souvislost také s tím, že je spíše uzavřené a diskrétní povahy. Spolustraníci ji tak zřejmě prostě podcenili. Že mají co dočinění s politickou těžkou váhou, muselo však být jasné nejpozději v okamžiku, kdy v rámci mistrného politického šachmatu dokázala v novinovém příspěvku naprosto odrovnat svého dřívějšího mentora Kohla, načež o málo později v roce 2000 zaujala jeho místo.
Nedá se říct, že by přispěla k lepšímu porozumění mezi evropským Východem a Západem nebo k otupení východoevropských politických revolt.
Co její původ z bývalé NDR znamenal pro její politiku jako kancléřky, kterou se stala o pět let později, je už o něco méně oslnivé. O citlivé a politicky přínosné zacházení s jejím rodným regionem se totiž rozhodně nejednalo. Dává to do jisté míry smysl. Merkelová patřila k těm, kterým se pádem minulého režimu otevřely zcela nové příležitosti, a ona je dokázala využít jako málokdo jiný. V určitém smyslu tak ztělesňuje postoje vítězů transformací všude po střední a východní Evropě. Vzhlížela vždy k Západu, Spojené státy americké a transatlantické vztahy skoro až zbožšťovala. Politicky se zařadila na pravici, ačkoli ze své volnotržní radikality časem dost slevila. Politický program, se kterým v roce 2005 poprvé, byť těsně, vyhrála volby, byl čistě neoliberální. Na zvláštní situaci a zranitelnost východního Německa nikdy nebrala zřetel. Možná i proto byly protesty proti její uprchlické politice právě na východě země nejsilnější a nejagresivnější. Lidé byli zřejmě o to naštvanější, že „jim to dělá“ jedna z nich. Merkelová naopak zděšená a plná opovržení a nepochopení prohlašovala, že toto „není její Německo“.
Ačkoli se o ní momentálně u nás říká, že s ní odchází šéfka německé vlády, která rozuměla postkomunistickým zemím, tak úplně tomu nebylo. Konkrétně s Českem ji pojila její studijní zkušenost v komunistickém Československu. Nedá se ale říct, že by nějak přispěla k lepšímu porozumění mezi evropským Východem a Západem nebo k otupení východoevropských politických revolt.
Bez balastu a naparování
Podobně ambivalentní je i její feministický odkaz. Podobný vzestup ženy v konzervativní straně je sám o sobě pozoruhodný. Sociálně demokratické konkurenci trvalo zvolit si první předsedkyni skoro o dvě dekády déle, a kdy se dočkáme také levicové kancléřky, je zatím ve hvězdách. Už jen sledovat tak dlouhou dobu ženu ve vysoké politické pozici může pomoci ženy v nejvyšších patrech moci normalizovat a usnadnit podobnou politickou kariéru i dalším. Mají vzor a nebojí se na něj aspirovat. Tento efekt ale v Německu bezprostředně sledovat nemůžeme. Po odchodu Merkelové zůstává politika u našich sousedů mužskou doménou. I na uvolněnou předsednickou funkci v CDU kandidují samí muži. Sama Merkelová se sice snažila si několik nástupkyň vychovat, jenže Ursula von der Leyen nakonec skončila jako předsedkyně Evropské komise a pokus nechat se vystřídat Annegret Krampovou-Karrenbauerovou zase skončil debaklem. Systémově se toho v její straně i v německé politice celkově změnilo pramálo. Sama Merkelová koneckonců nikdy nepodpořila čím dál hlasitější volání svých spolustraniček po stranických kvótách. Že je žena, vždy spíš upozaďovala, a to i svým vzezřením – a nemá mimochodem děti. Je samozřejmě otázka, do jaké míry bylo pro ni toto upozaďování přirozené a nakolik bylo jen strategickým kalkulem, bez kterého by se tak vysoko nikdy nedostala.
Ani její politika nebyla z hlediska rovnosti žen a mužů příliš velkým krokem vpřed. Nadále platí daňové zvýhodnění manželských párů, kde si žena jen drobně přivydělává či nepracuje vůbec. Její vláda zavedla bonifikaci, pokud ženy zůstávají doma s dítětem a nedávají ho do zařízení předškolní péče, ačkoli zároveň zavedla i právní nárok na místo v těchto zařízeních od dvou let věku dítěte. Nestalo se nic ani s poněkud překvapivě obtížným přístupem k potratům. Mnohé nemocnice provozované církvemi je vůbec nenabízejí, ostatním lékařům je zakázáno o potratu informovat. Před podstoupením interrupce je navíc potřeba absolvovat povinnou konzultaci. Zejména pro východoněmecké ženy to po sjednocení Německa znamenalo jednoznačné zhoršení jejich situace, protože potratová legislativa byla v NDR značně liberální. Pro odkaz východoněmecké ženy Angely Merkelové je to, že s tím nic neudělala, možná symptomatické hned ve dvou ohledech.
V souvislosti se ženami v politice se vždy spekuluje o tom, jestli mají nějaký specificky ženský způsob vládnutí. Podle rozšířených stereotypů by měly být konsenzuálnější, méně zaměřené na mocenské hry a více na obsah. Ani v tomto směru není odkaz Merkelové jednoznačný. Existoval zde velký rozdíl mezi jejím politickým stylem směřujícím navenek k veřejnosti a jejími mocenskými manévry v pozadí. Když šlo o věcné vládnutí, skutečně proslula stylem, který byl přinejmenším odlišný od mnoha nabubřelých politiků. Byl věcný, neemocionální, málokdy podložený odkazem na velké hodnoty, spíše technokratický. Je však otázka, do jaké míry za to vděčí svému genderu a do jaké míry své povaze. Často se v této souvislosti také skloňovalo její vzdělání nebo politická socializace v bývalé NDR, která jí veškerý politický patos, byť v západoněmeckých politických kruzích celkem rozšířený, znechutila. V zajímavém eseji nedávno týdeník Die Zeit konstatoval, že jedna věc možná zvýšila její výkonnost a politickou výdrž navzdory mnoha krizím, které musela řešit. Mohlo za to prý hlavně to, že věnovala politickému balastu a naparování mnohem méně energie než jiní.
Méně známé už je, jak obratnou byla mocenskou hráčkou v politickém zákulisí, čímž vykazovala naopak vlastnosti stereotypně přisuzované mužům. Der Spiegel přinesl svým vyzněním až komický článek o zástupech mužů, které Merkelová na své cestě německou politikou vyřadila ze hry – obvykle velmi elegantně, ale efektivně, podobně jako se na začátku vypořádala s Kohlem. Někteří z nich, jako sociálně demokratický lídr kandidátky do voleb 2017 Martin Schulz, se z toho očividně nevzpamatovali dodnes. Většinou se ovšem tyto epizody odehrávaly v ústraní. Merkelová mocenské hry nesehrávala otevřeně, proto, že by ji bavily a chtěla se svými vítězstvími chlubit – byly pro ni pouze nástrojem k dosažení cílů.
Kancléřka vyhýbající se radikálním řešením
Obecnější zhodnocení jejího politického odkazu není jednoduché a jistě se ještě s odstupem času bude měnit. Jisté je, že Merkelová naplno zakusila nestabilitu světa po konci studené války. Musela se vypořádat s tolika zásadními krizemi jako nikdo před ní a v těchto krizích nikdy nenesla odpovědnost jen za svou zemi, ale i za celou Evropu, potažmo svět. Bylo to dáno tím, že v současném světě má každá větší krize přinejmenším regionální, když ne rovnou globální povahu. Velkou roli ale samozřejmě hrálo i to, jak velké, ekonomicky důležité a v důsledku toho mocné Německo je.
Už zmiňovaná interpretace působení Merkelové v bilančním vydání týdeníku Spiegel označuje za stěžejní milníky jejího vládnutí finanční a hospodářskou krizi po roce 2008 a z ní vycházející následnou dluhovou krizi eurozóny, krizi klimatickou, migrační a pandemickou, ale také vztah k Vladimíru Putinovi, Číně a Donaldu Trumpovi. Ze všech těchto situací vychází v této intepretaci Merkelová jako někdo, kdo se s nejurgentnějšími výzvami celkem obstojně vypořádal, ale zároveň se často zalekl radikálnějšího řešení a držel se většinu času radši při zemi. Zcela typické je v tomto případě její vypořádání se s uprchlickou krizí, kdy si nejprve dovolila zachovat se autenticky a odvážně, když odmítla zavřít německou hranici, a umožnila tak příchod milionu uprchlíků, aby následně pod tlakem kritiky nenápadně ustoupila a dál jednala už jen pragmaticky a neambiciózně.
Přední německé noviny také upozorňují na to, že se ve většině případů jednalo o zalepení rány bez toho, aby se řešily opravdové příčiny toho kterého problému. Merkelová se tak zdařile vyhnula například debatě o tom, zda finanční, hospodářská a dluhová krize není náhodou symptomem nějakého systémového selhávání, o kterém je třeba vést fundamentálnější debatu. Místo toho nabízela zavádění několika nových dohledových institucí a přísnějších fiskálních pravidel. Při vší kritice však německý tisk zároveň vyzdvihuje, že šlo v mnohém o příkladnou političku – pracovitou, autentickou, důvěryhodnou, která nikdy nezavdala sebemenší důvod k tomu si myslet, že je v politice kvůli něčemu jinému než kvůli politice samotné. Ne kvůli svému egu, ne kvůli výhodám, ne ze zalíbení v mocenských hrách.
Konzervativci nad propastí
Asi nejnegativnější je aktuální hodnocení jejího působení v debatách o tom, kam dovedla svou stranu CDU. Programově ji v mnoha ohledech posunula do politického středu, a to jak kulturně, tak ekonomicky. Spíš než jejím ideologickým přesvědčením to bylo ale dáno jejím pragmatismem. Zajímalo ji, kolik voličů lze v politickém středu získat. Tento posun byl ale samozřejmě dán také tím, že tři ze čtyř volebních období vládla ve velké koalici se sociálními demokraty, kde pro vyhraněně konzervativní politické projekty nebyl prostor. Strategie to byla úspěšná, což ukazuje její dlouhodobý politický úspěch a získání hlasů voličů širokého politického středu. Vedla ale také k tomu, co bylo v Německu z hlediska jeho válečné zkušenosti dlouho vyloučené, totiž ke vzniku politické strany napravo od CDU/CSU, a to ultrapravicové AfD. Ta od svého založení za eurokrize a posunu na národovecké pozice během uprchlické krize v Německu způsobuje bezradnost a neklid na politické scéně.
CDU samotná nebyla nijak programově vyhraněnou stranou ani před érou Merkelové. Konzervativcům obvykle k úspěchu stačilo, že mají know-how, jak zemi solidně a s určitou kontinuitou spravovat. Ukázalo se nicméně, že pod Merkelovou se strana obsahově zcela vyprázdnila. Volební úspěchy byly ve skutečnosti už jen úspěchy jí samotné jakožto kancléřky, nikoli strany jako takové. I proto pohořel její nástupce Armin Laschet, který postavil svou kampaň na tom, že v podstatě obhajuje kancléřské křeslo. Když pochopil, že úspěch kancléřky na něj automaticky nepřejde jen proto, že jsou ze stejné strany, bylo už zaděláno na neúspěch.
CDU se tak nyní nachází v hluboké krizi. S historicky nejhorším výsledkem odchází do opozice, kde si bude muset vyjasnit, co vlastně mohou křesťanští konzervativci Německu ve 21. století bez Merkelové nabídnout. Tato krize samozřejmě nejde jen na její vrub, ačkoliv se teď tato interpretace mnohým spolustraníkům hodí. Stejnou otázku dnes řeší mnoho jiných konzervativních, ale koneckonců i sociálně demokratických stran. Je ale jasné, že kancléřství Merkelové na to nějaký vliv mělo.
Důvěryhodnost před vším ostatním
S Angelou Merkelovou nakonec z nejprestižnějšího místa německé politiky odchází také sympatický člověk, kterého si přinejmenším lidsky oblíbila drtivá většina Němců a Němek – snad s výjimkou jejích nejzarytějších odpůrců právě z řad AfD. Chovala se vždy skromně, přímo legendární jsou její dovolené v německých horách. Nemá žádné velké majetky ani firmy a je nemyslitelné, že by se její život stal po odchodu z politiky okázalejším nebo že by své know-how měla tendenci zpeněžit v byznysu. Měla svérázný smysl pro humor, často šibalsky podvratný. Nebála se nezapadat a říct, co si myslí. Často to bylo vidět i na jejím výrazu, o čemž svědčí nespočet memů, kde má například oči v sloup.
Jakkoli je možné v hodnocení jejího politického odkazu najít celou řadu sporných bodů, jedna věc je nezpochybnitelná. V té nejdůležitější disciplíně, která české politice tolik schází, tedy v budování důvěryhodnosti politiky jako arény, v níž lidé neúnavně pracují na řešení krizí a zlepšování života ve své zemi, nasadila Angela Merkelová laťku setsakramentsky vysoko.
Autorka je politoložka.