Foto Max Pixel, Creative Commons (CC0)
Bavíme-li se o hlavních klimatických cílech, dlouhodobě zaznívá především jeden, a to udržet míru oteplování pod hranicí 1,5 stupni Celsia oproti předprůmyslové éře. Tato ambice je i součástí Pařížské dohody, v níž se ve druhém článku deklaruje nezbytnost udržet hranici oteplení hluboko pod dvěma stupni Celsia společně s úsilím o zastavení oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia, což je cíl, který by významně snížil rizika spojená s dopady klimatické krize. V pojetí Pařížské dohody je tedy strategie 1,5 stupně Celsia jakýmsi ideálním cílem, ke kterému bychom sice měli všichni směřovat, přitom ale tak nějak „realisticky“ tušíme, že se to nemusí vůbec podařit. I to je ostatně jeden z důvodů, proč byla mnohými hlasy z řad klimatologů i aktivistů Pařížská dohoda od počátku podrobována kritice jako sice v mnoha aspektech převratná, ale ve své podstatě nedostačující dohoda.
Body zvratu
Představitelé států a korporátního sektoru v ní veřejnosti de facto sdělili, že o udržení oteplování pod hranicí 1,5 stupně Celsia budou sice formálně usilovat, reálně však budou cílit na udržení míry oteplení někde mezi 1,5 až dvěma stupni Celsia. Problém je ovšem v tom, že pokud se nám nepodaří udržet oteplení pod onou ambiciózní hranicí 1,5 stupně, nepodaří se nám dost možná udržet ani hranici oněch dvou stupňů, jejíž dosažení mnozí vědci považují za začátek katastrofy. Může se tak stát kvůli „bodům zvratu“ (tipping points), které můžeme chápat jako „body, z nichž není návratu“. Znamená to, že oteplování zkrátka v určitém okamžiku povede ke spuštění nevratných procesů, jež budou ohřívání atmosféry ještě více urychlovat. Nejčastěji uváděným příkladem takového procesu je tání arktického ledu. Zatímco bílá ledová plocha světelné paprsky odráží, tmavá plocha oceánu je naopak pohlcuje. Čím více ubývá kvůli oteplování ledového příkrovu, k tím větší absorbci tepla oceánem dochází, což má zase za následek rychlejší tání ledu. Tímto způsobem dochází ke zpětnovazební smyčce.
Z hlediska dosavadních chabých výsledků klimatické diplomacie lze považovat výslednou klimatickou dohodu z Glasgow za úspěch. Z hlediska klimatické reality je ale selháním.
Patrně nejobávanějším bodem zvratu jsou nicméně obrovská úložiště metanu v arktickém permafrostu. Metan je totiž v krátkodobém horizontu osmdesátkrát silnějším skleníkovým plynem než CO2. Jeho masivní únik z tajícího permafrostu by představoval skutečnou „metanovou bombu“, která by významně urychlila ohřívání atmosféry, což by vedlo k ještě rychlejšímu tání permafrostu, dalšímu úniku metanu, a tedy dalšímu oteplování… Jak se ale tohle všechno váže k oněm deklarovaným hranicím oteplování o 1,5, potažmo o dva stupně Celsia? Neznáme sice přesnou míru oteplení, při níž dojde k dosažení jednotlivých tipping pointů, ale v posledních letech se ukazuje, že k němu může dojít dříve, než vědecká komunita původně předpokládala. Ba co víc, některé tipping pointy už možná překročené jsou nebo se svému překročení nebezpečně přibližují: příkladem je odumírání velkého bariérového útesu, tání západního antarktického šelfového ledovce, tání Grónského ledovce nebo zmíněného arktického ledového příkrovu. Zároveň víme, že dochází ke zpomalování Golfského proudu nebo že se některé z klíčových pralesních ekosystémů nebezpečně přibližují bodu, kdy se v důsledku vysycháním začnou přeměňovat v savany.
Dnešní oteplování se nachází na úrovni 1,2 stupně oproti předprůmyslové éře. Navzdory původním umírněnějším předpovědím některé studie dokazují, že k oteplení o 1,5 stupně může dojít už kolem roku 2030, přičemž oteplení o dva stupně můžeme očekávat už před polovinou tohoto století, a to kolem roku 2043. Tempo oteplování totiž v posledních letech výrazně zrychluje. Zatímco původní odhady byly podstatně konzervativnější, podle posledních výzkumů se zdá pravděpodobné, že ke spuštění některých klíčových tipping pointů může dojít už při oteplení mezi 1,5 a dvěma stupni Celsia. Oficiální cíl udržet míru oteplení na dvou stupních je tedy ve skutečnosti nesmyslný. Ohřívání planety nelze na této hranici „zastavit“, protože mezitím pravděpodobně dojde ke spuštění nezvratných procesů, které budou klimatický systém ohřívat samovolně, bez našeho přičinění. Není se ostatně čemu divit. To, co se dnes se světem děje a co pozorujeme všude kolem nás, se uskutečňuje za situace oteplení o pouhé 1,2 stupně v globálním průměru.
Limity klimatické diplomacie
Tento krátký úvod do klimatické reality je nezbytný pro to, abychom si uvědomili, o co se vlastně hraje na mezinárodních konferencích, jako byl nedávno skončený COP26, a proč jsou výdobytky dosavadní klimatické diplomacie tak žalostně nedostačující. Tato v pořadí už šestadvacátá konference zúčastněných stran v rámci OSN, která se letos konala ve skotském Glasgow, si dala za úkol urychlit plnění cílů vyplývajících z výše zmíněné Pařížské dohody. Pro pochopení klimatické diplomacie v rámci COP26 je ale důležité si říct, že nic, na čem se zde příslušní aktéři dohodnou, nemá žádnou právní ani jinou závaznost, a není tudíž ani nijak vymahatelné (například systémem mezinárodních sankcí). Veškeré dohody vzniklé v rámci COP jsou jen projevem jakési „dobré vůle“ a slouží jako lakmusový papírek politické (ne)průchodnosti opatření nezbytných pro zvládnutí klimatické krize. Státy se tedy pouze formálně přihlašují k plnění dohodnutých závazků, reálně ale tyto závazky nelze nijak vymáhat a jejich nedodržení nelze nijak postihnout.
Čeho se tedy na letošním COP26 podařilo dosáhnout? Představitelé států a hlavní korporátní hráči se i letos dohodli na tom, že se dohodnou, a zavázali se, že se zavážou na dalším omezování emisí skleníkových plynů a i nadále budou směrem k čím dál znepokojenější veřejnosti projevovat „dobrou vůli“ k řešení prohlubující se klimatické krize. Jedním z hlavních deklarovaných cílů letošní konference bylo „udržet cíl 1,5 stupně ve hře“, nicméně v možnost jeho dosažení po konferenci v Glasgow už nelze věřit ani při nejlepší vůli. Je naopak docela dobře možné, že se v budoucnosti ukáže, že právě tento „přelomový“ COP26 „strategii 1,5“ definitivně pohřbil.
Na první pohled přesto výstupy z Glasgow vypadají poměrně slibně. V oblasti mitigace bylo ze strany 153 zemí, které dohromady tvoří 90 procent světového HDP a světových emisí, přislíbeno úsilí o směřování k uhlíkové neutralitě. Největší producenti skleníkových plynů – USA a Čína – deklarovali vágní snahu o spolupráci na snížení emisí skleníkových plynů a přechodu na nízkoemisní zdroje energie. Podobně se tomu má i se snižováním emisí metanu (metan je dnes zodpovědný za třetinu oteplování způsobeného člověkem). Více než sto zemí se zavázalo ke snížení emisí metanu o 30 procent do roku 2030. Nicméně velcí emitenti – Čína, Indie a Rusko – se k závazku nepřipojili.
Uhlí neopustíme, ale nebudeme ho dotovat
Patrně největším zklamáním byly jen minimální závazky ve věci odstoupení od těžby a spalování uhlí. Hlavní aktéři odmítli deklarovat cíl uhlí úplně opustit (phase out), a místo toho se shodli pouze na procesu jeho postupného a dlouhodobého utlumování (phase down). Proces úplného odstoupení od těžby a spalování uhlí brzdí především Čína a Indie, pro jejichž energetiku (a tedy i ekonomický rozvoj) představuje aktuálně uhlí jeden ze strategických zdrojů. Navzdory tomu se ale podařilo 34 zemím a pěti finančním institucím dospět alespoň ke slibům o zrušení subvencování fosilních paliv (uhlí, zemního plynu a ropy) do roku 2022.
Důležitou součástí klimatické diplomacie v oblasti přechodu na obnovitelné zdroje energie jsou ovšem i finanční stimuly od ekonomicky rozvinuté části mezinárodní komunity směrem k rozvojovým zemím, pro něž by takový přechod byl jinak značně komplikovaný. Dvacet miliard dolarů, které byly pro tyto účely v Glasgow přislíbeny, představuje ale přinejlepším symbolickou částkou, která není žádnou reálnou investicí do udržitelného energetického rozvoje, ale almužnou v duchu „rozvojové pomoci“.
Důležitým aspektem klimatické krize je i pokračující odlesňování (deforestace). Velká část zemí, na jejichž území se nacházejí klíčové lesní ekosystémy, se zavázala k zastavení odlesňování do roku 2030. Deforestaci ale potřebujeme zastavit už dnes a navíc provádět rychlou reforestaci a rewilding. Navíc ani historicky tyto deklarace k ničemu reálnému nevedly a není mnoho důvodů domnívat se, že by tomu tentokrát mělo být jinak. Jediným skutečně významným rozdílem oproti předchozím dohodám je zavedení finančních stimulů vyhrazených na ochranu a obnovu lesů, boj s požáry a podporu původního obyvatelstva ve výši devatenácti miliard dolarů. I to je však v globálním pohledu spíše symbolická částka, která skutečný problém neřeší, a zejména ne v zemích, kde je proces odlesňování ve prospěch zemědělské půdy pevnou součástí ekonomického rozvoje. Ochrana lesů totiž nemůže být myšlena vážně bez představení dostatečně robustního plánu na transformaci tamních ekonomik a dosažení udržitelné zemědělské produkce, a tedy i udržitelného modelu ekonomického rozvoje těchto zemí.
Diplomatický úspěch jako klimatické selhání
Můžeme říct, že z hlediska dosavadních chabých výsledků klimatické diplomacie posledních desetiletí lze považovat výslednou klimatickou dohodu z Glasgow (Glasgow Climate Pact) za úspěch. Z hlediska klimatické reality, která je v posledku tím, o co tady běží, je ale selháním a naprosto nedostačující dohodou, jejíž zpozdilost za realitou klimatické krize bude mít dalekosáhlé následky.
Ačkoliv oficiální interpretace výsledků COP26 zní, že se podařilo „udržet cíl 1,5 stupně Celsia“, klimatickým datům taková prohlášení neodpovídají. I v oficiálním výstupu se ale tvrdí, že „pokud se podaří dostát závazkům z Glasgow, dokážeme udržet oteplení pod dvěma stupni Celsia, a pakliže se odhodláme k dalšímu postupu během příštích deseti let, máme cíl oteplení o 1,5 °C stále na dosah“. Jak ale bylo zmíněno výše, pokud neudržíme oteplení pod 1,5 stupně, nepodaří se nám je patrně udržet ani pod oněmi dvěma stupni, které jsou mezinárodní klimatologickou komunitou chápány v podstatě jako hranice katastrofické změny klimatu. Jakékoliv predikce se nicméně nutně nacházejí na velice tenkém ledě, protože zkrátka přesně nevíme, při jaké míře oteplení dojde ke spuštění nevratných procesů, jež budou planetární klima ohřívat zrychlujícím se tempem. Před dvěma lety nicméně skupina vědců namodelovala přes 5,2 milionu scénářů budoucího vývoje klimatu a došla ve zveřejněné studii k závěru, že máme-li míru oteplení udržet pod dvěma stupni, musí všechny země dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2030.
Ke stejnému závěru došla i analýza australského think-tanku Breakthrough. Nejenže udržení oteplení na hranici 1,5stupně nepovažuje za bezpečné, ale zároveň předpokládá, že k překročení tohoto limitu dojde už kolem roku 2030 a k překročení hranice dvou stupňů ještě před polovinou tohoto století. Je důležité si v tomto kontextu uvědomit, že samotné omezení emisí nebude mít během příštích dvaceti let patrně žádný efekt, a to z poměrně bizarního důvodu. Vedlejším produktem spalování fosilních paliv jsou totiž aerosoly, které krátkodobě ochlazují atmosféru. V okamžiku, kdy přestaneme spalovat fosilní zdroje, snížíme tím i obsah aerosolů v atmosféře, které by jinak planetu ochlazovaly. Jednoduše řečeno o clonu aerosolů v atmosféře rychle přijdeme, ale skleníkové plyny v ní ještě dlouhou dobu zůstanou a budou planetu ohřívat i nadále. To samozřejmě nesmí vést k rezignaci na snižování emisí a dosažení uhlíkové neutrality. Právě naopak: pokud má mitigace vést k odvrácení existenčního rizika civilizačního kolapsu, je třeba uhlíkové neutrality dosáhnout podstatně dříve – podle závěru této analýzy taktéž do roku 2030.
COP26 jako lakmusový papírek
Konference COP26 byla mimo jiné lakmusovým papírkem pro ty, kdo chápali covidovou krizi jako příležitost k „ozelenění“ staré fosilní ekonomiky: že bychom se nemuseli – a ani neměli – po skončení pandemie vracet do zaběhnutých kolejí, ale využít pandemickou krizi jako příležitost, abychom konečně udělali to, k čemu nám dosud chybělo odhodlání – transformovali naše fosilní ekonomiky a začali výrazně podporovat mitigační a adaptační projekty. COP26 znamená hlavně nepříjemné vystřízlivění a názornou ukázku toho, co je v oblasti změny klimatu aktuálně „politicky průchodné“.
Před rokem se více než dvě stovky vědců podepsaly pod veřejnou výzvu adresovanou světovým politickým elitám, v níž vyzývají k otevřené reflexi hrozby sociálního kolapsu v důsledku neřešené klimatické krize. „Jako vědci a výzkumníci z celého světa vyzýváme politické činitele, aby se začali věnovat riziku narušení a kolapsu našich společností. Navzdory Pařížské dohodě emise pět let po sobě stále stoupaly, a je tedy na čase postavit se důsledkům takového jednání čelem (…) Někteří z nás jsou stále přesvědčeni, že přechod na novou společnost je možný. Ten musí zahrnovat odvážná opatření zmírňující škody páchané na klimatu, přírodě i společnosti, a to včetně příprav na narušení našich každodenních životů. Jsme zajedno v tom, že snahy potlačit diskusi o kolapsu ve skutečnosti představují překážky na cestě k takovému přechodu.“ Tato slova jsou dnes, po selhání klimatické diplomacie na COP26, ještě aktuálnější než před rokem.
Co ale vyplývá ze zjištění, že se nám pravděpodobně nepodaří udržet míru oteplování pod (zdánlivě) přijatelnou hranicí 1,5 stupně? Znamená to, že budeme muset bojovat o každou desetinu stupně. A také uvědomění si toho, že samotné snižování emisí skleníkových plynů už dávno nestačí a že je nezbytné věnovat podstatně více pozornosti než doposud adaptaci na negativní dopady změny klimatu, kterým už nedokážeme zabránit. Protože s každým dalším rokem naší nečinnosti se hrozba katastrofy nejen zvyšuje, ale také přibližuje.
Autor je spolupracovník redakce.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.