Foto Larissa Mies Bombardi. Použito se svolením autorky
Profesorka Larissa Mies Bombardi je expertka na agrární geografii a působí na univerzitě v São Paulu. Ve svých výzkumech se zabývá mimo jiné vlivem agrochemie na životní prostředí a zdraví lidí. V roce 2019 vydala významné dílo Geografie používání pesticidů v Brazílii a jeho souvislosti s Evropskou unií (A Geography of Agrotoxins use in Brazil and its Relations to the European Union), ve které se svými kolegy popsala, jak se biologická rozmanitost, krajina a lidé stali obětí průmyslového zemědělství a pesticidů. Od vydání této studie čelí útokům a zastrašování, které vyústily v její rozhodnutí opustit Brazílii a zakotvit v Evropě. S profesorkou Bombardi jsme si povídali o dynamice proměn potravinového systému, geneticky modifikovaných potravinách i roli Evropské unie v exportu pesticidů do Brazílie.
Pokud si firmy nechají patentovat jakýkoli živý organismus, okrádají tím nejen celou společnost, ale i minulé generace.
Prohlásila jste, že „přemýšlet v dnešní době o potravinách, znamená přemýšlet o společnosti jako celku. Vlivem globalizace ekonomiky už potraviny nejsou tím, čím bývaly dříve“. Změna je však nedílnou součástí vývoje lidských společností, co se změnilo a proč tuto změnu považujete za negativní?
Na tuto otázku odpovím z pohledu geografky i socioložky. S rozvojem kapitalismu jsme postupně všechny aspekty lidského života a přírody přeměnili ve zboží. To je v podstatě obecný princip kapitalismu: přeměnit vše na zboží. Kapitalismus se začal nejprve projevovat v průmyslu, kde zaznamenal největší rozmach. V průmyslové výrobě jsme dokázali standardizovat téměř sto procent veškerého zboží a postupů práce, jež jsou totožné a repetitivní. Lidé pracují v továrnách osm hodin, mnoho pracovníků tu vykonává stejnou práci a často se vyrábějí standardizované produkty. V zemědělství to takhle nefunguje. V cyklické přírodě je velmi složité předvídat, co se přihodí v zemědělské produkci, a je rovněž složité tuto produkci standardizovat. Zemědělství představovalo pro kapitalismus vždy velkou výzvu. Přesto se něco zásadního změnilo. Potraviny přestaly být potravinami a změnily se v komodity a agroenergii. Od druhé světové války se začaly i v zemědělství zavádět průmyslové procesy. Od této doby ale začíná docházet k nejrůznějším technologickým změnám – zejména k intenzivnímu používání chemických hnojiv, zemědělských strojů a pesticidů. Technologický rozvoj umožnil industrializovanou produkci v zemědělství. Tyto technologie se objevily v druhé polovině 20. století stejně jako myšlenka zelené revoluce, díky které mělo lidstvo vymýtit ze světa hlad. Ve skutečnosti ale hlad v naší společnosti zůstává. Industrializace zemědělství umožnila pouze přeměnu potravin na dvě věci: za prvé na komodity, tedy mezinárodně standardizované zboží, které může být uskladněno a obchodováno na burze. Změnily se v něco potravinám naprosto vzdáleného, co se stalo součástí ekonomického sektoru. Jeho cílem není nasytit populaci, ale podílet se na obchodních tocích se zbožím. Druhá část potravin se zase přeměnila na agroenergii.
Říkáte, že potraviny se přeměnily na agroenergii a v komodity. Jak přesně k tomuto procesu došlo a jaké má tato proměna dopady?
Hlavně od sedmdesátých let se začaly některé potraviny jako sója nebo kukuřice prodávat v globálním měřítku a začaly s nimi obchodovat velké korporace jako Cargill, ADM, Bungue. Tyto společnosti si udržují kontrolu nad obchodem osiva. To se pak podepisuje na ceně potravin a půdy po celém světě. Třeba v zemích, kde je velká produkce zrna, semen nebo cukrové třtiny (jako například v Brazílii a zemích Latinské Ameriky obecně), se výrazně zvyšují ceny půdy a jejího pronájmu. Často pak dochází k tomu, že v regionech, kde se pěstují zemědělské komodity, se zároveň snižuje produkce potravin.
Když se na to podíváme v globálním měřítku, zjistíme, že dochází k tzv. potravinové erozi. Kvůli standardizaci ztrácíme diverzitu nejrůznějších druhů rýže, kukuřice, obilovin a dalších plodin. Když je cena zemědělské půdy příliš vysoká, sníží se produkce potravin, jež tradičně pěstují rolníci. Sníží se i potravinová rozmanitost, protože se zvětší rozloha zemědělské půdy určená k pěstování čtyř pěti komodit. Uvedu konkrétní příklad z Brazílie. Základní součástí brazilské stravy je typický pokrm – rýže s fazolemi. V oblastech, kde se v posledních letech zvýšila produkce sóji o více než sto procent, se snížila produkce fazolí o čtyřicet procent. Brazílie proto už deset let musí fazole dovážet. Dováží svoji nejčastěji konzumovanou potravinu, která je symbolem brazilské národní kuchyně. To už ale hovořím o dopadech. Potraviny se přeměnily v komodity kvůli světovému obchodu. A některé se přeměnily v energii. Největší producent biopaliv na světě jsou Spojené státy americké, které je vyrábí především z kukuřice. Pokud USA vyčlení větší část objemu vypěstované kukuřice na biopaliva místo toho, aby ji nabídla trhu pro konzumaci in natura, zamává to s cenou kukuřice na celém světě. Když je na trhu menší nabídka kukuřice, vzroste poptávka po jiných potravinách, takže se například zvýší cena rýže.
V mnoha zemích jsme svědky skutečného poklesu produkce potravin, což je například velmi palčivý problém v zemích Latinské Ameriky. Snižuje se rozmanitost potravin, které konzumujeme. Tento problém se netýká pouze zemí, které tyto potraviny produkují, ale celého světa. Strava obyčejných lidí je daleko chudší a snížila se i nabídka potravin. Velká část zemědělské produkce je určená jako krmivo pro zvířata – prasata, kuřata a hovězí dobytek. V posledních letech se ve světě zvýšila konzumace masa, což má závažné následky. Ze sociálního hlediska se tedy jedná o snižování diverzity potravin a pokles nabídky potravin na trhu. Environmentálních dopadů je celá řada. Můžeme zmínit ničení biologické rozmanitosti, zmenšování rozlohy některých biomů. V Brazílii se to týká třeba biomu cerrado – tato brazilská savana je v naprostém ohrožení. Stejný problém pozorujeme i v Amazonii, kde dochází k masivnímu odlesňování. Dále to jsou dopady spojené s nadměrným užíváním pesticidů – znečišťování vody, půdy, ovzduší a intoxikace obyvatel.
Rozlohu zemědělské půdy, na níž se v Brazílii pěstuje sója, jste přirovnala k rozloze celého Německa. Jaké jsou historické kořeny pěstování sóji v Brazílii a jaké podmínky umožnily obrovský nárůst její produkce?
Sója nepochází z Brazílie, byla tam dovezena během vojenské diktatury. (Brazílie zažila vojenský převrat v roce 1964 – pozn. aut.) Od té doby vojenské vlády podepsaly několik mezinárodních dohod (například s Japonskem) o produkci a exportu sóji. Tato plodina se začala pěstovat na jihu Brazílie a její produkce se rozšiřovala na popud vládních iniciativ. Nikdy nebyla součástí stravy běžných Brazilců. Začala se do ní dostávat ve formě tuku. V brazilské kuchyni se až do padesátých a šedesátých let využíval živočišný tuk, například z vepřů, nebo arašídový olej. Sója je pro Brazílii exotická. V Brazílii představuje obrovský problém koncentrace zemědělské půdy. Jedno procento vlastníků půdy drží prakticky polovinu veškeré půdy. Tomu se říká monopol. Latifundisté mají rovněž silné zastoupení v brazilském kongresu, kde velká část poslanců zastupuje velké vlastníky půdy. Místo toho, aby se Brazílie v posledních letech vydala cestou zemědělské reformy, jež by přinesla takové přerozdělení půdy, aby byla dostupnější pro malé zemědělce a rolníky, zemědělská půda se naopak ještě více koncentrovala do rukou jednotlivců. Velmi to zasáhlo rolnictvo a miliony lidí přišly o práci na poli.
Hovořila jste o dvou fenoménech spojených s Amazonií – používání pesticidů a odlesňování. Můžete tyto jevy popsat podrobněji včetně hlavních příčin?
Za odlesňováním a používáním pesticidů v Amazonii stojí problém falšování dokumentů k vlastnictví půdy. Portugalsky tomuto falšování říkáme grilagem. Výraz pochází od slova grilo, tedy cvrček. Dříve se totiž dokumenty falšovaly tak, že se do zásuvky s falešnými dokumenty zavřeli cvrčci, díky jejichž trusu papíry zežloutly a vypadaly, že jsou velmi staré. Tyto papíry se pak donesly na příslušné úřady a byly považovány za pravé. V Brazílii dochází k falšování těchto dokumentů dodnes, i když se změnily techniky. Velcí vlastníci půdy tak rozšiřují své plantáže ilegálně. Dokumenty se falšují přímo na úřadech nebo se vyhrožuje rolníkům, kteří mají vlastnická práva. Mnoho z nich je negramotných, takže jim například přinesou podepsat papíry, kterým nerozumí a jimiž je později o půdu připraví. V Amazonii dochází k masivnímu odlesňování kvůli rozšiřování chovu dobytka a produkce sóji. Často se také stává, že velcí vlastníci půdy svým pracovníkům nevyplácejí mzdy. Na určitou dobu jim „postoupí“ část půdy, na které mohou rolníci pěstovat své plodiny a potom musí půdu odevzdat ve stavu, kdy je dostatečně travnatá a vhodná pro pastvu. Takhle se v Amazonii rozšiřuje chov dobytka. Způsobuje to mnoho konfliktů, protože se postupuje do míst, kde žijí komunity indiánů, rolníků, quilombolů, tedy potomků Afričanů, a dalších, což vyvolává konflikty. Amazonie je tradičně místem s nejvyšším počtem vražd na venkově. To vše probíhá na území pásu, kterému se říká „amazonský oblouk odlesňování“. Odlesňování a používání pesticidů jde ruku v ruce s chovem dobytka a pěstováním sóji. Jakmile se pastviny v těchto oblastech vyčerpají, přijde na řadu sója. Proto vidíme, že v oblastech, kde se hodně odlesňuje, dochází rovněž ke zvýšenému používání pesticidů. Vede se také velká diskuse o tom, že Amazonie možná nebude schopna kompenzovat uhlíkové emise, které v ní vznikají. Odlesňování totiž doprovází zakládání požárů. Často se stromy nekácí, protože není možné odvézt všechno dřevo pryč a část pralesa se prostě vypálí. Je tedy jasné, že hodnoty uhlíkových emisí se v Brazílii zvýšily.
Prohlásila jste, že Brazílie je největším spotřebitelem pesticidů na světě. Evropská komise představila Zelenou dohodu pro Evropu, pomocí níž zamýšlí snížit používání pesticidů v EU. Sama ale produkuje velkou část pesticidů a vyváží je do třetích zemí i ty, které jsou v Evropě zakázané. Co si o tomto tzv. offshoringu, tedy vyvážení problémů, myslíte?
Je to hrozný paradox. Je to nepřijatelné a nelidské. Znovu se tím dostáváme k etickým problémům. Evropská unie schvaluje Zelenou dohodu pro Evropu nebo Farm to Fork, což jsou cesty, jak snížit používání pesticidů, a nestydí se prodávat Brazílii a dalším zemím produkty, které jsou v samotné EU zakázané. Minulý rok jsem se v Evropském parlamentu zúčastnila debaty, kterou iniciovala nezisková organizace Pesticide Action Network. Tu samou otázku jsem položila zástupci Evropské komise a on mi odpověděl, že EU by ostatním zemím zakázané pesticidy neprodávala, kdyby jejich vlády s nákupem nesouhlasily. To je naprosto cynické a absurdní. Co tím ten člověk říká? Že ekonomické zájmy jsou důležitější než lidské životy. Jako bychom na planetě měli dva druhy lidí – obyvatele EU, kteří mají právo žít v méně znečištěném prostředí a jíst potraviny s menším obsahem reziduí pesticidů, a ostatní, kterým můžeme tyto jedy bez skrupulí prodávat. Je to stejný případ jako bilaterální vztahy obchodní smlouvy Mercosur (státy Latinské Ameriky) – EU. K hlavním produktům, které Mercosur vyváží, patří rudy, sójový šrot, sójové boby, káva, maso, ovoce nebo ovocné šťávy. A Evropská unie zemím Mercosuru dodává technologické produkty, jako jsou telefony nebo chemické produkty včetně pesticidů. To je opravdu absurdní.
Používám výraz „molekulární kolonialismus“. Jde o moderní formu kolonialismu. Dříve se nadvlády dosahovalo pomocí fyzického násilí, dnes ji dosahuje pomocí násilí chemického, které se však hůře měří, protože není vidět. Brazílie uznává, že mezi hlavními nakupovanými látkami jsou v Evropě zakázaný acefát a atrazin. V Brazílii jsou zároveň povoleny pěttisíckrát vyšší limity residuí glyfosátu v pitné vodě, než jaké jsou povoleny v EU. To je chemický kolonialismus. Označuji ho za molekulární, protože napadá molekuly našeho těla. Pozorujeme, že exponenciálně vzrostl výskyt dětské rakoviny, vývojových vad plodu a tak dále. Z tohoto důvodu používám také termín „geografie asymetrií“. Před mnoha stoletími se vymezily asymetrie, které nadále přetrvávají, změnila se pouze jejich forma. Nově zde máme tento chemický aspekt. Myslím si, že je to opravdu kruté. Dávají nám tím najevo, že pro svět je ekonomický zájem důležitější než lidské životy a naše planeta.
Uvádíte, že devadesát procent sóji v Brazílii je geneticky modifikováno. V čem vidíte problém s technologií GMO?
V Brazílii existují různé druhy geneticky upravené sóji. Například transgenní sója, jež byla geneticky upravená tak, že se do ní vložil gen bakterie, která je velmi odolná vůči konkrétnímu herbicidu. K čemu to je? Dříve museli zemědělci odstraňovat „plevel“ mechanicky, tedy pomocí různých pracovních nástrojů. U transgenní sóji se rostlina upraví geneticky, získá gen bakterie odolné vůči určitému herbicidu, například glyfosátu. Tato rostlina získá sama odolnost vůči glyfosátu. V Brazílii jsou plodiny nejčastěji odolné právě vůči glyfosátu a herbicidům 2.4-D. Kvůli tomu není potřeba mechanická práce, kterou nahradí chemie ve formě leteckých postřiků. Zjistila jsem, že flotila zemědělských letadel v Brazílii velmi vzrostla. Sója postřiky přežije a všechno ostatní zahyne.
Pomineme-li vedlejší environmentální a zdravotní problémy způsobené pesticidy, další výzvu představují GMO a patenty. Jak je to s duševním vlastnictvím šlechtění plodin?
Tradičnímu šlechtění se rolníci věnovali po celá tisíciletí. Vezměme si například kukuřici. Kukuřice s velkými klasy, jakou známe dnes, se dříve v přírodě nevyskytovala. První kukuřice v Americe byla maličká a měla malá zrna. Domorodé kmeny pak začaly vybírat větší kukuřice s většími zrny. Postupem času se tímto způsobem zvětšovaly. Za tímto výsledkem stojí lidstvo a tisícileté poznatky.
Semena, která jsou geneticky modifikovaná, jsou duševním vlastnictvím určité firmy. To je obrovský rozdíl. Šlechtěním jsme dosáhli genetických změn díky znalostem a práci rolníků a tradičních zemědělců. Jedná se však o změny mimo laboratoř – jsou to techniky výměny genetického materiálu rostlin stejného druhu. Lidé tradičně nemísili různé druhy. Teď dochází k míšení různých druhů: bakterií, živočichů a rostlin, což dříve neexistovalo.
Tyhle patenty jsou prachsprostá krádež – okrádání celého lidstva. Tyto firmy si vlastně přivlastňují vědomosti, které lidstvo nastřádalo za tisíce let. Pokud si firmy nechají patentovat jakýkoli živý organismus, okrádají tím nejen celou společnost, ale i minulé generace. Živý organismus si nemůžete nechat patentovat. Nemůžete nějakou věc upravit a říct, že vám patří. Patenty jsou absolutně neetické. Je to univerzální a horizontální krádež. Je univerzální, protože firmy okrádají celou společnost. Je vertikální, protože vykrádají znalosti minulých generací. S rozvojem kapitalismu, začaly v zemědělství podnikat velké firmy, které samy nemusí pěstovat vůbec nic. Jako příklad můžu uvést společnosti Monsanto nebo Bayer, které získávají výnosy ze zemědělství, ale samy nic nepěstují. Jak je to možné? Kapitalismus na venkově postupuje nepřímo tím, že si podřizuje zemědělce. Firmy nejprve vnutily zemědělcům umělá hnojiva, pesticidy a GMO osiva. Pak je začaly financovat a poskytly jim půjčky, aby si rolníci v Brazílii, Indii a dalších zemích mohli tyto chemické produkty kupovat. Tím si zemědělce podřídily a teď přicházejí s patenty, jimiž zemědělce připraví o poslední kousek autonomie, která jim zbyla – o možnost pěstovat vlastní semena a uschovat si je pro další setbu.
V České republice a EU je zakázáno pěstovat GMO plodiny, ale pesticidy jsou hojně využívány. Například u populárního glyfosátu se argumentuje tím, že se velmi rychle rozloží a neměl by mít velký negativní efekt na životní prostředí. Jak tuto problematiku nahlížíte vy?
Glyfosát se nerozloží. Žádný pesticid z našeho prostředí jen tak nezmizí. Žijeme na planetě, kterou ohraničuje atmosféra. Tyto látky v prostředí zůstávají. Je možné, že se neudrží na rostlině – což je velmi diskutabilní –, odplaví je voda a skrz půdu se dostanou do podzemních vod, kde mají negativní dopady jak na životní prostředí, tak na lidské zdraví. Glyfosát není žádná zázračná látka, nezmizí jako třpytky. Zůstává v našem prostředí a znečišťuje ho nejen lokálně. V Brazílii je mnoho povodí znečištěných glyfosátem. Upřímně si myslím, že je to velká výzva nejen pro Brazílii a latinskoamerické země, ale také pro celé lidstvo. Lidé si musí uvědomit, že bez glyfosátu budou muset více pracovat na poli. Nechci tím říct, že práce musí být těžká a vyčerpávající. Myslím, že technologie by se měly stát našimi společníky – zjednoduší a usnadní nám práci, nicméně lidé budou muset i nadále pracovat na poli. Čím méně monokultur pěstujeme, tím více potřebujeme pracovníků na poli. Neměl by to být problém, ve společnosti o ně nemáme nouzi. Teď samozřejmě popisuji perspektivu budoucnosti, není to otázka několika let, ale podle mě to bude pro lidstvo velká výzva. Vzhledem ke klimatickým změnám nebudeme mít možnost toto rozhodnutí dlouho odkládat. Bude dokonce potřeba stanovit mezinárodní limity pro používání pesticidů a jejich reziduí, jako se určily emisní limity v Kjótském protokolu, a postupně se těchto látek úplně zbavovat.
Z portugalštiny přeložila Barbora Černá. Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.