Foto Netflix
„Kastraci prováděl vždycky Phil. Nejdříve odřízl vršek šourku a odhodil ho stranou. Poté stlačil dolů první a pak druhé varle, prořízl duhově zabarvenou blánu, tvořící obal, vyrval je ven a hodil do ohně, kde už čekala doruda rozpálená cejchovací železa. Krve u toho bylo překvapivě málo. Za několik okamžiků varlata explodovala jako velký popcorn.“ Takto naturalistickým vylíčením kastrace telat začíná psychologický román Thomase Savagea Síla psa, jak jej přeložil Jan Kozák (Jota 2021). Kniha byla poprvé vydána v roce 1967 a zapadala mezi tehdejší revizionistické filmové westerny jako Divoká banda, Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Malý velký muž. Také Savage vypráví příběh, který hned prvními větami naznačuje, že hypermaskulinita žánru, jenž po desetiletí definoval, co znamená být mužem, možná jen maskuje kastrační úzkost, se kterou se kovbojové každý po svém vypořádávají.
Ve stejnojmenné adaptaci Jane Campion se v úvodu popsaný zákrok odehraje až v polovině dvouhodinového filmu. To, co se zprvu zdá být projevem nadvlády jednoho samce nad druhým, lze v kontextu příběhu zpětně interpretovat jako zahájení symbolické kastrace hlavního antihrdiny Phila, kterého hraje Benedict Cumberbatch. Odstranění varlat totiž probíhá bezprostředně před tím, než na jeho ranč přijede Peter – mladý muž, jenž ztělesňuje vše, co v sobě Phil potlačil a co skryl za projevy agresivní maskulinity. Nejzjevnější akt násilí tudíž stojí na počátku Philovy ztráty vnitřních jistot. Podobné změny perspektivy, zesilující ambivalenci postav a znejasňující hranice dobra a zla, na jejichž jasném vymezení bývá založena dramaturgie klasických westernů, charakterizují celou Sílu psa.
Westernový (anti)hrdina
Novozélandská filmařka využívá westernové ikonografie ke komorní analýze různých typů maskulinity. Postupuje vrstvu po vrstvě s metodičností chirurga, kterým se po vzoru svého zesnulého otce chce stát Peter. Každá z pěti kapitol, do nichž je film rozčleněn, blíže zkoumá dynamiku mezi jiným párem (anti)hrdinů a dává vyniknout jiným povahovým rysům postav. Každá zároveň o něco víc podemílá westernový mýtus, který do středu amerických dějin staví hrdinného bílého individualistu, hájícího rozum a řád. Sami kovbojové jsou zpravidla nezakotvení melancholičtí tuláci. Svou akcí ovšem zajišťují bezpečí domácího prostoru, chrání jej před hrozbou zvnějšku. V Síle psa se naproti tomu – podobně jako v jiných filmech Jane Campion – drama odehrává v privátní zóně, ne na rozlehlých planinách Montany dvacátých let minulého století (ve skutečnosti se točilo na Novém Zélandu). Násilí, třebaže hlavně psychického, se pak dopouštějí ti, kdo by měli vytvářet a udržovat hráz mezi civilizací a divočinou.
Excesivní homofobie a potřeba neustále předvádět svou drsnost vyjadřují hlavně zmatenost a nerovnováhu, neschopnost dostát kovbojskému ideálu.
Philova pozice ve westernovém kánonu je vymezena hned v prvních minutách, kdy jej kamera sleduje skrze rámy dveří a oken. Stejně jako Johna Waynea v ikonickém závěrečném záběru z westernu Johna Forda Stopaři. Současně s tím je však Philova dominance od začátku relativizována. Vypravěčem promlouvajícím mimo obraz není Phil, ale Peter, který vzpomíná, jak se jeho život změnil po otcově smrti. Za minulostí se ohlíží také Phil, dávající co chvíli k dobru historky o svém parťákovi a příteli, možná dokonce milenci Bronco Henrym. Ten je mytologizovaným zosobněním tradiční westernové kultury. Oba muži, Phil i Peter, se ke svým zesnulým blízkým upínají s takovým zaujetím, až jim uniká, jak jsou jejich odkazem svázáni a jak málo svobodná rozhodnutí činí. Jen replikují staré vzorce. Paralely mezi Philem a Peterem postupně zintenzivní a začnou se projevovat také v jejich pohybech (například při zapalování cigarety) nebo způsobu, jakým jsou snímání (z podhledu). Campion se ale k větším tématům propracovává pozvolna.
Nůžky a skalpel
Síla psa začíná jako drama dvou bratrů, zámožných rančerů Burbankových, kteří už pětadvacet let úspěšně obchodují s dobytkem. Jedním z nich je Phil, druhým George. Phil je na první pohled misantropický alfa samec, který se mezi býky a krávami cítí pohodlněji než ve společnosti lidí, kam vstupuje jen s velkým sebezapřením a větou „smrdím a líbí se mi to“. Pohrdá každým, kdo nesplňuje jeho představu o pravém muži – bratra, kterého oslovuje „špekoune“, nevyjímaje. Pochvalu od něj nejspíš neuslyšíte, jízlivý komentář celkem jistě ano. Jako všechny postavy ale klame svým (nemytým) tělem. Cumberbatch by se svým inteligentním výrazem ostatně ani nedokázal zahrát jednorozměrného tyrana. Phil vystudoval Yale, hraje výborně na banjo, je vášnivým sběratelem hrotů indiánských šípů a na rozdíl od svého nedovzdělaného a společensky neohrabaného bratra dokáže vést konverzaci s příslušníky vyšších vrstev.
Paradoxně je to ale George, kdo nechce být jen za buranského rančera. Zatímco Phil ustrnul na místě a nehodlá se zřeknout kovbojského životního stylu, George je podnikatelem nového typu, symbolizuje pokrok. Místo koně často volí osobní automobil, kterým křižuje krajinou. Dává si záležet na svém vzezření a slovníku. Přízeň mocných, na kterou Phil kašle, je pro něj důležitá. Ví, že ve společnosti by jej měla doprovázet dáma. Nejspíš hlavně z toho důvodu si bere za ženu ovdovělou Rose, provozovatelku místního hostince a Peterovu matku. Žena je pro něj statusovým symbolem, znakem úspěchu. Během společenské večeře ji žádá, aby hostům předvedla, jak hraje na piano, které jí právě za tímto účelem koupil.
Rose v Georgeově životě zaujímá místo, které dřív patřilo Philovi. Ten bez bratra po svém boku nedokáže ani usnout. Cítí se bezradný a upozaděný. Ztrácí kontrolu nad domovem. Žárlí, zuří a vyhlašuje Rose (psychologickou) válku. Součástí jeho pomsty má být Peter. Phil mladíkem andělského vzezření, obvykle oděným do běloskvoucí košile, zprvu pohrdá. Jeho optikou nemluví a nejedná jako chlap, nevěnuje se dost zmužilým aktivitám. Peter tráví většinu času ponořený v otcových lékařských knihách, případně vyrábí papírové květiny, jimiž pak zdobí prostřený stůl i otcův hrob. Tento koníček má zdánlivě vyjadřovat chlapcovu něžnější stránku. S přihlédnutím k Peterovu pozdějšímu počínání, při němž nůžky mění za skalpel, se ale jeví jako směrodatná zejména obrovská soustředěnost, s niž barevný papír mění v květiny.
Ochránit Rose
Philovi ale posléze dochází, že Rose může zasáhnout hlouběji, pokud navenek křehkého teenagera nebude ponižovat krutými poznámkami, ale zkusí jej získat na svou stranu. Mezi oběma muži vzniká nepravděpodobné přátelství. Peter ve Philovi nachází otcovskou figuru, která ho učí plést provazy a jezdit na koni, být kovbojem se vším všudy. Phil pak při přetváření mladého svěřence ve svou kopii dává průchod citlivější složce vlastní osobnosti – ukazuje tedy, že city má a že jej dokáže i něco ranit. Campion zde explicitněji než Savage rozvíjí motiv vytěsněné homosexuality. Cumberbatchův mačo kovboj si nechce přiznat, že jej přitahují muži, možná kvůli zkušenosti s Bronco Henrym, která skončila tragicky. Znaky virility proto dovedl až do krajnosti, aby nikoho nenechal na pochybách, že on „slečinkou“ rozhodně není. Excesivní homofobie a potřeba neustále předvádět svou drsnost vyjadřují hlavně zmatenost a nerovnováhu, neschopnost dostát kovbojskému ideálu.
Jane Campion své komplexní studie genderových rolí dosud vždy soustředila okolo ženského prožívání. V Síle psa si sice nejvíc pozornosti uzurpují muži, ale lépe je poznáváme zejména na základě jejich postoje k Rose, kolem níž je vyprávění strukturováno. Z toho, jak se Phil, George a Peter chovají k prakticky jediné ženské postavě příběhu, je nejzřetelnější, že každý z nich reprezentuje jiný typ maskulinity. Na jednom pólu stojí despotický Phil, v očích Rose v podstatě hororové monstrum neustále číhající (a hvízdající) kdesi v dáli nebo v přítmí zšeřelého pokoje. Na opačném konci je vždy galantní a klidný George, který ji pragmaticky zahrnuje láskou a drahými dary. Mezi nimi se nachází (a sám sebe hledá) Peter, jenž trpělivě vyhodnocuje situaci, aby mohl ve vhodnou chvíli zasáhnout.
Jakkoli se postavy zprvu jeví čitelně, všechny skrývají řadu tajemství, která velmi pomalu vystupují na světlo. Z archetypálních westernových figur se zásluhou režisérčina humanismu stávají složité lidské bytosti. Zdánlivě nepodstatné detaily a mezilidské interakce mohou později rozhodnout o životě a smrti. Campion důležité informace nevyzdvihuje a neopakuje, což film činí náročným na pozornost, ale také tajuplným a nepředvídatelným. Příslib něčeho zlého nesou zásluhou smyčcového soundtracku Jonnyho Greenwoda již úvodní, ještě relativně prosvětlené scény. Děj se ale stále víc přesouvá do klaustrofobních interiérů, z výpravného westernu se stává gotické melodrama, potažmo napjatý psychologický thriller. Světla ubývá a zlověstná atmosféra sílí. Třetí kapitola, představující Phila jako mistra gaslightingu, využívá také hororových konvencí. Když Rose snaživě cvičí hru na piano, kamera se k ní plíživě přibližuje spolu se zvukem Philova banja, před nímž není úniku.
Nejjemnější odstíny
Phil ve skutečnosti touží po blízkosti, intimitě a doteku. Jen své pravé touhy nedokáže – a vzhledem k rigidnosti patriarchálních struktur, připouštějících jedině svazek muže a ženy, ani nemůže – adekvátně komunikovat. Když s bratrem hnal stádo dobytka, nacházel se aspoň v prostředí, jež je mu vlastní. „Tradiční“ rodina, kterou začíná George s Rose a Peterem tvořit, mu už prakticky žádný prostor pro to, aby byl sám sebou, neponechává. Proto touto institucí opovrhuje a v opozici k jednání klasických kovbojů se ji snaží rozvrátit. Své přirozenosti dává Phil průchod jednou za měsíc, během koupele v zastrčeném jezírku. V jedné scéně se před touto očistou smyslně dotýká svého těla šátkem z jemné bílé látky. Podobnou slast z doteku zažívá Rose, když si nasadí pohodlné kožené rukavice, které dostala darem od kočujícího domorodého Američana. Phil tak není jediný, kdo ve společnosti nedovolující lidem žít podle vlastních hodnot a přesvědčení činí sebedestruktivní kompromisy, trpí citovou nenaplněností a má – jako většina postav ve filmografii Jane Campion – problém se sebevyjádřením.
Jenomže v Síle psa se kromě vztahů mezi postavami a vyprávěcích hledisek neustále proměňují i významy jednotlivých motivů. Jiné vyznění než předchozí doteky a dotýkání má nedlouho před koncem filmu detailní záběr, v němž Peter pokládá Philovi ruku na rameno. Nečekaným gestem si dle očekávání získává mužovu pozornost. Tentokrát ale nejde o vyjádření náklonnosti, ale o chladnokrevný, propočítaný tah. Campion naposledy mistrovsky přesměrovává naše sympatie a nastoluje otázku, zda největší hrozbu nakonec nepředstavuje maskulinita, jejíž agresivita je nejméně nápadná. Pro film vyprávějící nejen o síle psa, jehož obrys Phil i Peter svorně spatřují ve skalách naproti ranči Burbankových, ale také o síle prvního dojmu, který nám může zabránit vidět jemnější odstíny, jde o dokonalé završení.
Autor je filmový publicista.