Foto Petr Zewlakk Vrabec / Alarm
Ještě během 20. století bylo Česko světovým průkopníkem v zavádění rovného a všeobecného volebního práva. Československo bylo v roce 1920 jednou z prvních zemí na světě, v nichž získaly volební právo také ženy, což byl zcela zásadní milník pro jejich emancipaci a právo, na které v jiných částech světa čekaly ještě dlouhá léta. Po druhé světové válce pak Československo – opět jako jedno z prvních – začalo snižovat hranici pro aktivní volební právo, která v době první republiky byla stanovena na jednadvacet let.
Věková hranice pro volební právo je dnes v Česku osmnáct let, podobně jako ve většině zemí světa. Hybatelem revolučního rozšiřování volebních práv však už nyní zdaleka nejsme. Když pomineme poněkud obskurní lidovecké návrhy z přelomu tisíciletí, které měly zajistit „volební právo nezletilých dětí“ tak, že by jejich rodiče měli u voleb více hlasů, mezi největší podporovatele snížení volebního práva na šestnáct let byla Strana zelených a jejich ministryně pro lidská práva v Topolánkově vládě Džamila Stehlíková. V současnosti jsou s iniciativou spojováni zejména Piráti a STAN, kteří ve svém volebním programu letos navrhli snížení volební hranice na šestnáct let, pouze však u komunálních voleb. Starostové už v roce 2019 připravili podobný návrh zákona.
Volit od šestnácti? V západní Evropě to lze již dlouho
Zatímco v českém kontextu snížení volební hranice není příliš výrazné téma, a pokud takové návrhy padají, působí spíše symbolicky (jako u starostenského návrhu na snížení hranice u komunálních voleb), v některých zemích na západ od nás je již několik let realitou. Patrně nejvýraznějším příkladem je sousední Rakousko, které celostátně ke snížení volební hranice na šestnáct let přikročilo jako vůbec první v Evropě již v roce 2007 (na úrovni některých spolkových zemí dokonce ještě dříve). A také se mu to vyplatilo: podle průzkumu Eurobarometru je Rakousko na prvním místě v účasti voličů do třiceti let.
I pro jednoznačně pozitivní účinky na participaci mladých na veřejném dění a jejich zájem o politiku ke snížení volební hranice přistupuje čím dál více demokratických zemí. Nyní k tomu směřuje Německo, kde si koalice sociálních demokratů, Zelených a FPD, vzešlá ze zářijových voleb, možnost volit od šestnácti let napsala do programového prohlášení. Evropský parlament zároveň už dříve přijal rezoluci požadující nižší volební věk v celé EU, což žádá i Rada Evropy.
Pochopitelně nejen ve skeptickém Česku se najde řada odpůrců myšlenky udělení volebního práva lidem mladším osmnácti let. Od argumentů právních (člověk teprve v osmnácti dosahuje plné právní samostatnosti a odpovědnosti) až po velmi často zaznívající varování, že by mohlo dojít k negativnímu vychýlení volebních výsledků, protože mladí lidé snadněji skočí na lep různým populistům a extremistům. Do jisté míry může jít o legitimní obavu, při pohledu do historie se ovšem tato námitka objevuje při jakémkoli rozšíření volebního práva. Například v době, kdy v Československu došlo k udělení volebního práva ženám, často zaznívalo, že ženy by volily pro zpátečnické či klerikální politiky, pokud by měly tu možnost.
Už letmé pohledy na data volební podpory mladých však tento argument poměrně snadno vyvracejí. Podle trendů vycházejících z volebních průzkumů a analýz se ukazuje, že podpora stran, které máme ve zvyku označovat za populistické či extremistické, jako jsou hnutí ANO Andreje Babiše, SPD nebo KSČM, se zvyšuje s věkem. Potvrdila to například povolební analýza organizace PAQ Research, podle níž ANO volilo jen třináct procent voličů ve věku 18–34 let a KSČM pouhé jedno procento, zatímco mezi voliči nad 65 let mělo ANO téměř padesátiprocentní podporu a KSČM volilo osm procent. Podpora SPD ve volbách byla zase napříč kategoriemi poměrně vyrovnaná, největší u voličů kolem padesáti let (třináct procent).
Vhled do toho, jak by volili lidé mladší osmnácti let, dlouhodobě přináší projekt Studentské volby organizace Člověk v tísni. Ten v zásadě potvrdil výše zmíněná čísla. Letos v nich studenti středních škol od patnácti let dali nejčastěji hlas koalici Pirátů a STAN (30,4 procenta) a Spolu (29,4 procenta). Naopak ANO dosáhlo 8,5 procenta, SPD a KSČM zcela propadly se ziskem čtyř, respektive 2,3 procenta hlasů. Zde je však třeba mít se na pozoru. Studentské volby jsou důležitý projekt, jejich výsledky však nelze brát jako přesný obraz politických preferencí nejmladší generace. Například letos se jich účastnilo pouze 312 středních škol (byť jejich počet každoročně narůstá) a většinou gymnázií; učilišť se zapojilo jen 33. Výsledky na gymnáziích a učilištích se přitom výrazně liší. Zatímco na gymnáziích drtivě uspěly opoziční koalice, studenti učilišť daleko častěji volili ANO, SPD, KSČM nebo Volný blok.
Starost o mladé jako PR vějička
Se snížením volební hranice se naopak pojí řada pozitiv, ať už těch podpořených daty, jako je zmíněné zvýšení participace mladých na veřejném dění, nebo těch teoretických. O tom, že mladí Češi se velmi málo zajímají o politiku (podle letošního průzkumu pro Člověka v tísni se o ni nezajímá 51 procent středoškoláků), slýcháme často. V diskusích o možných řešeních se přitom pozitivní vliv snížení volební hranice zmiňuje málokdy.
Mladým lidem se nelze divit, že mají pramalý zájem o politiku, pokud ji nemohou nijak ovlivnit a politické strany na ně kašlou. Takzvané programy pro mladé jsou většinou spíš PR vějičkou než reálnou snahou o řešení problémů mladých lidí. Strany se také často uchylují k tomu, že dosadí na nevolitelná místa kandidátek pár lidí pod třicet, aby o sobě mohly prohlašovat, jak prosazují mladé v politice. To je přitom jeden z mnoha problémů, které by se snížením volební hranice částečně vyřešily. Skupina mladých voličů by se o něco rozšířila, což by politické strany nutilo se na mladé lidi reálně soustředit a nezajišťovat si pouze podporu seniorů.
Nutná je i proměna vzdělávacího systému
Nezájem mladých lidí o politiku, jejich neochota chodit k volbám (byť letos se ukázalo, že i v Česku volební účast mladých lidí roste), nízký zájem politických stran o témata, která jsou pro ně důležitá, a podceňování mladých ze strany společnosti jsou spojené nádoby. Je proto důležité, aby se podpora mladých v zájmu o politiku neomezila pouze na snížení volební účasti. Nejde totiž o samospásné řešení. Zásadním přerodem v pohledu na mladé lidi totiž musí projít celá společnost, což bude vyžadovat dlouhodobější úsilí nás všech.
Skutečnost, že se politici nestarají o problémy mladých, ať už jde o klimatickou změnu, nedostupnost bydlení, zvyšující se životní náklady či stav vzdělávání, je i důsledkem toho, že na ně mainstreamová média dostatečně netlačí. Média musí o průzkumech volebních preferencí či názorů mladých informovat v mnohem větší míře než nyní a dávat velkorysejší prostor mladým politikům a aktivistům. Inspirací v tomto ohledu mohou být skandinávské země, kde se volební preference mladých těší široké pozornosti.
S tím velmi souvisí i podoba vzdělávacího systému, který dnes mladým lidem, kteří se zajímají o politiku, prakticky nic nenabízí, či jim dokonce hází klacky pod nohy. Politická agitace samozřejmě do škol nepatří a školský zákon ji výslovně zakazuje. Ale vysvětlování, jak politika funguje a proč je důležité se o ni zajímat a aktivně se do ní zapojovat, by mělo být jedním ze základů toho, co má škola studentům dát. Nejasná hranice mezi oběma přístupy však způsobuje, že se řada učitelů dnes politickým tématům ve strachu z obvinění z „agitace“ či „indoktrinace studentů“ vyhýbá. Nynější nastavení systému spíše než „moderátory diskuse“ oceňuje ty pedagogy, kteří raději zkouší a známkuje znalost jednotlivých hlav ústavy.
Dokud bude škola žáky odmalička přesvědčovat, že správné je sedět, poslouchat, být potichu a pouze se naučit nazpaměť či splnit to, co dostanou za úkol, nemůžeme se divit, že mladí svou pasivní roli přijmou a odnesou si ji i do života. Ruku v ruce se snížením volebního věku se nutně musí mladým otevřít i politické strany, což jde dosud velmi ztuha. Mládežnické politické organizace, které mají své členy navnadit a připravit ke vstupu do politiky, v tradičních stranách spíše upadají a jejich vliv na mateřské organizace se zmenšuje, ať už jde o Mladé sociální demokraty či Mladé konzervativce v rámci ODS. A u protestních hnutí v čele s ANO a SPD tvoří spíš jen fasádu, která má ukázat, že tyto strany myslí na mladé.
Zatímco třeba v Německu mají předsedové mládežnických organizací velkých politických stran prakticky jisté místo v příštím Bundestagu – v Česku si o tom mohou nechat jen zdát. Souvisí to i s věkovou hranicí pro výkon politických funkcí. Opravdu je nutné, aby u nás člen parlamentu musel být starší jednadvaceti let, když některé země dávno umožňují kandidaturu i osmnáctiletým (o věkové hranici pro prezidentský úřad a Senát, stanovené na čtyřicet let, ani nemluvě)?
Trochu důvěry
Sám jsem se zhruba od čtrnácti let aktivně a intenzivně zajímal o politické dění a fakt, že jsem nemohl volit, byl pro mě neskutečně frustrující. Velmi podobné pocity přitom pozoruji u řady vrstevníků. Když k tomu připočtu skutečnost, že mnozí moji známí, čtyřicátníci, padesátníci i starší, se o politiku nezajímají a k volbám nechodí, ukazuje se, že současná věková hranice pro volební účast nedává smysl.
Přiznám se, že ve čtrnácti bych volil poněkud jinak, než jsem volil letos v říjnu, kdy jsem byl jedním z několika stovek tisíc prvovoličů. Pro někoho by to mohl být argument, proč volební hranici nesnižovat. I kdybych ale ve čtrnácti, patnácti, šestnácti nebo sedmnácti volil sebevětšího extremistu či populistu, co je vlastně komu do toho? Narativ „my víme nejlíp, jak mají mladí správně volit“ patří k důvodům, proč se jich polovina o politiku vůbec nezajímá. Zkusme mladým trochu věřit.
Autor je publicista.