Foto Česká pošta, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Za stejnou práci má být stejná odměna, mzda nebo plat – tak zní jednoduché pravidlo, které se učí každá studentka i student právnické fakulty. Uvedení této poučky ze zákoníku práce do praxe je ale o dost obtížnější. Ať už proto, že mu vlastně nikdo nerozumí, nebo proto, že si to zaměstnavatelé nepřejí. To se krásně ukázalo u letošního rozhodnutí Ústavního soudu.
Česká pošta platila svým zaměstnancům v Praze o 3500 korun více než zaměstnancům v Olomouci. Tento rozdíl se nelíbil zaměstnanci z Olomouce, který Českou poštu zažaloval – a vyhrál. Česká pošta se bránila u Ústavního soudu, ale ten její stížnost odmítl. Ústavní i Nejvyšší soud shodně říkají, že zákoník práce zakazuje stejnou práci odměňovat v různých městech odlišně. Řada lidí je ale přesvědčena, že toto pravidlo není správné a že je diskriminační. Někteří dokonce mluví o stejné odměně jako o návratu do minulého režimu. Jde prý o centrální plánování. Je třeba připomenout, že tomu tak není. Naopak, toto pravidlo znemožňuje diskriminaci. Je to lidskoprávní pravidlo, nikoli nástroj totalitního režimu. A pomáhá těm nejchudším.
Záleží na všem ostatním
Zákoník práce, základní zákon pracovněprávních vztahů, jasně stanoví, že za stejnou práci náleží zaměstnanci u stejného zaměstnavatele stejná odměna. V praxi může být samozřejmě náročné určit, co znamená stejná práce nebo práce stejné hodnoty. Z tohoto důvodu zákoník práce stejnou práci blíže vymezuje. Má se jednat o práci stejné náročnosti (neboli stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti), výkonu (neboli stejné pracovní výkonnosti a stejných výsledků práce) a ve stejných podmínkách. Častým příkladem porušení tohoto pravidla bývá agenturní zaměstnávání: osoba zaměstnaná přes agenturu vykonává stejnou práci jako kmenový zaměstnanec, ale dostává nižší plat.
Možná by pomohlo, kdyby základní mzda vycházela z konceptu tzv. důstojné mzdy, za kterou se dá žít.
Na ostatních okolnostech naopak dle zákoníku práce nezáleží. Není důležité, zda jste žena nebo muž, zda máte pět dětí nebo žádné, zda máte velký dům a auto s velkou spotřebou, nebo bydlíte v garsonce a jezdíte na kole. Je lhostejné, jestli potřebujete platit léky nebo jste zdravý či zdravá, zda máte pár měsíců do důchodu nebo víc než deset let. Na ničem z toho nesmí být vaše odměna z práce založená a zaměstnavatele by to nemělo vůbec zajímat. Zajišťuje se tím vlastně další základní pravidlo pracovněprávních vztahů, a to rovnost v podobě zákazu diskriminace. Nejde však jen o to, že je takto nastavený zákoník práce. Zákony se dají, jak ostatně naznačil i Ústavní soud, změnit.
Jenže v případě stejné odměny za stejnou práci to není tak jednoduché. Právo na spravedlivou odměnu, které zahrnuje i pravidlo stejné odměny, je obsaženo v mnohých lidskoprávních dokumentech. Objevilo se i v prvním mezinárodním lidskoprávním dokumentu, a sice ve Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1948. Je součástí většiny lidskoprávních úmluv mezinárodních organizací od Organizace spojených národů (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966) přes Radu Evropy (Evropská sociální charta z roku 1961) po Mezinárodní organizaci práce (Úmluva č. 100 z roku 1957). A odchod z těchto organizací nebo vystoupení z většiny lidskoprávních úmluv by nejspíš nebyly dobrou vizitkou pro Českou republiku.
Co z toho budeme mít?
I kdybychom si však řekli, že nám to stojí za to a pravidlo stejné odměny opravdu chceme změnit, zůstává otázka, co z toho budeme mít. Je zřejmé, že zaměstnavatelé mají v Praze problém, neboť platy, které mohou stačit lidem v regionech, často nestačí k životu v Praze. Jak tuto potíž vyřešit? Nejspíš tu narážíme na dva problémy najednou. Jeden spočívá v tak nízkých mzdách, že se z nich lidé neuživí. V souvislosti s Českou republikou se často hovoří o fenoménu levné práce, v souvislosti s postkomunistickou Evropou pak o železné mzdové oponě. Zatímco v Německu je v přepočtu minimální mzda nad 40 tisíc korun, v Česku se od ledna zvýší na 16 200 korun a nedá se příliš počítat s tím, že nadcházející vláda bude růst minimální mzdy podporovat. Minimální mzda se bohužel týká také povolání, která jsou pro fungování naší společnosti stěžejní, jako jsou sociální pracovníci a pracovnice.
Možná by pomohlo, kdyby základní mzda vycházela z konceptu tzv. důstojné mzdy, za kterou se dá žít. Ta je pro Českou republiku vypočítána na 32 tisíc korun. Druhý problém je bydlení. Situace je tak špatná, že už se netýká jen nízkopříjmových lidí, ale většiny obyvatel, především pak těch v nájemním bydlení. Neregulované bydlení, nedostatek obecního a družstevního bydlení, nedostatečná výstavba nových bytů, nedostatečné zdanění majetku a nedostatečná ochrana nájemníků a nájemnic – to vše vytvořilo kolosální problém, který nemá rychlé řešení. A to není vše. Příspěvky na bydlení stále nečerpají všichni lidé, kteří na ně mají nárok. Přitom systémem dávek stát doplácí nízké mzdy a vysoké náklady na bydlení. Nemluvě o tom, že průměrná rodina s mediánovým příjmem v Praze zaplatí za bydlení alarmujících 41až 42 procent ze svých příjmů.
Co se stane, pokud Česká pošta začne svým zaměstnancům a zaměstnankyním vykonávajícím stejnou práci platit v celé republice stejně? Někteří lidé se obávají, že by došlo k přetlaku zaměstnanců například v Olomouci. To by se stát mohlo, ale nebylo by to vůbec špatné. Zájem o to bydlet mimo hlavní město by mohl regionům pomoci. Mimo to by lidé v regionech měli více peněz než dosud. Možná si tak budou moci dovolit jezdit do vzdálenějších měst za lékaři a dalšími službami, které v regionech ubývají. Možná si budou moci dovolit zaplatit plyn nebo auto, které potřebují na dojíždění do práce, protože nemají dostatečné spoje hromadné dopravy. Možná se budou moci vyplatit z nekonečných exekucí. A možná, že zaměstnavatel už nebude platit více muži, protože je „živitel rodiny“. Dnes se to bohužel děje a je to také důvod, proč jsou to téměř vždy ženy (v 98 procentech), kdo zůstane celé tři roky s dítětem doma. Mají nižší plat, než jejich partner.
Pokud musela chirurgyně vystudovat stejně náročnou školu a musí zvládat stejně náročné operace ve stejně náročných podmínkách, proč by neměla dostat zaplaceno stejně jako její kolegyně bydlící ve městě s lépe dostupnými službami? Proč by neměl dělník dostat za stejně dobře odvedenou práci stejné peníze jako jeho kolega? Pokud problém spočívá v příliš drahém bydlení a v příliš nízkých mzdách, měli bychom začít všem platit důstojnou mzdu, zajistit jim dostupné bydlení a vyřešit konečně problém s exekucemi týkající se přibližně jednoho milionu našich obyvatel. Zásadní problémy Česka bychom potom nemuseli lepit obcházením lidských práv.
Autorka je publicistka.