Foto Evropská unie (CC0)
Myslím, že bychom si měli přestat nalhávat, že v téhle zemi jde o nějakou vládu. Tahle země si nevládne, ale je vláčena okolnostmi, událostmi, dějinami nebo kýmkoli, kdo jde zrovna okolo. Miloš Zeman to pochopil jako první, a tak se mentální smrti navzdory zabývá věcmi, které jsou úplně jedno nebo na které nemá vůbec nárok. Myslím, že bude pro všechny lepší, když přestaneme uvažovat o Zemanovi jako o politikovi a pohlédneme na něj jako na umělce, jehož poslední dílo vstoupí do dějin.
Rozmary starého pána
Hned druhý den po volbách, které se konaly před dvěma měsíci, jsme věděli, kdo má většinu a kdo bude premiérem. Přesto jsme čekali na jmenování Petra Fialy dalších sedm týdnů. Miloše Zemana nikdo netlačil k tomu, aby okamžitě jmenoval nového premiéra, protože není času nazbyt. Jako by všem po celou dobu vyhovovalo, že nikdo nic nedělá, nikdo nenese za nic odpovědnost, že se přes nás další vlna epidemie převalí, lékaři a sestry se prostě na nějaký čas zhroutí, lidé umřou a na vše se zapomene. Ale to je jedno. Všechno je v této zemi jedno a nikdo to nezosobňuje líp než prezident absolutního zmaru, kterého doplňuje Babiš, jenž řeší, jak se bude jmenovat jeho nový plyšák.
Myslím, že bude pro všechny lepší, když přestaneme uvažovat o Zemanovi jako o politikovi a pohlédneme na něj jako na umělce, jehož poslední dílo vstoupí do dějin.
Miloš Zeman si tedy vymyslel, protože času má dost, že se mu každý navržený ministr nové vlády přijde představit a povykládá mu o tom, co bude dělat. Kdyby Miloš Zeman vymyslel, že mu musí každý navržený ministr přijít uvařit pudink, všichni by mu šli uvařit pudink a pak by na tiskovce povídali, jak Zemanovi jejich pudink chutnal. Možná by to tak bylo lepší. Celé to vypadá jako ujetá maturita, při níž si kluci a pár holek vylosovali tematické okruhy v podobě ministerstev a ty pak představují prezidentovi, který ani nemá mobilní telefon, neumí používat internet a v zásadě ho zajímají jen věci typu kanál Dunaj–Odra–Labe a pudink. Přestože tohle všichni vědí, lezou tam a tváří se, že je to v pořádku, že jiná možnost není, a jsou rádi, že můžou být aspoň oblečení nebo že nemusí pojídat opičí trus.
To, co prožíváme, je především věc určité spirituality, estetiky. Je to konceptuální umění a ukázka toho, že to nejpodstatnější v životě je touha po lidské sounáležitosti a uznání vlastní existence jakýmikoliv prostředky. Málokterá oblast lidského pinožení nám umožňuje vyjádřit sebe samé tak svobodně a přirozeně jako umění. A uměním je také performance, v níž si Miloš Zeman zavřený v plastové krabici zve jednotlivé muže a ženy, aby si s ním povídali. Není na místě předstírat, že to, co vidíme, je něčím jiným než tím, co vidíme. Skutečnost je přesně taková, jak ji máme před očima. Nevládne nám monstrum typu barona Harkonnena, ale neduživý stařec, který už dávno není schopen souvislejšího projevu. Ale i to na tuhle zemi stačí. Nicméně pojďme si z celého toho představení zanalyzovat to úplně nejpodstatnější.
Aranže a Zemanovy polohy
Zemanova kostka měla premiéru při jmenování Petra Fialy. Tato událost vyrazila dech nejen nám, ale celému světu, který si uvědomil, jak přesné jsou naše marketingové claimy jako „Country for the future“ nebo „Land of stories“. Jako první zamířil ke zkoušce dospělosti Ivan Bartoš a po jejím konci bylo vidět, že si oddychl. Při Bartošově návštěvě ještě hradní dekoratéři zcela nevyladili prezidentovo terárium, v němž byl stolek s nápojem nedůstojně na straně, a prezident tak byl zcela nekrytý, zatímco zkoušený Bartoš se uvelebil na nízkém křesle, jak nejlíp dovedl, a lokty se zkušeně zapřel do stolu. Druhý den zamířil do křesla hanby a ponížení budoucí ministr kultury a primátor Plzně Martin Baxa. Zemanův tým napravil chybu z výslechu Bartoše a šoupl před prezidenta pozlacený stůl, který ozdobil kytkou. Zeman zaujal polohu, v níž setrval při všech dalších jednáních.
Další den usedl do křesla budoucí ministr pro Evropské záležitosti a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Bek, kterého Zeman nenávidí, zúročil své pedagogické zkušenosti a věděl, jak se ke zkoušce posadit. Druhý den přišel Zemanovi relativně blízký Pavel Blažek, jako první ze zkoušených využil celou plochu sedáku a svým poctivým brněnským zadkem se přiblížil až k opěradlu, nicméně úplně se rozvalit si netroufl ani tento bodrý moravský stréc. Odpoledne usedla do sesle Jana Černochová a kupodivu na sobě neměla maskáče. Zvolila posez podobný tomu Bartošovu, byla usazená v první třetině křesla, přesně jak ženám radí Ladislav Špaček, muž proslavený tím, že zakazuje jíst lidem na veřejnosti chlebíčky. Černochová by obstála slušně, kdyby si neroztahala po stole poznámky. Že chce armádu modernizovat nebo že musíme plnit závazky NATO, si snad mohla zapamatovat. Říká to přece každý ministr obrany už dvacet let. Ve čtvrtek přišel na řadu budoucí ministr školství Gazdík, zkusil zvolit posez à la Pavel Blažek, ale znervózněl a chytl se za kolena, což rozhodně nepůsobí dobře. Jako poslední přišel v pátek budoucí ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který zcela intuitivně zaujal polohu, jako by seděl na traktoru a táhl vlečku s hnojem. Místo papírů měl v ruce tablet, to asi, aby rozptýlil obavy, že je úplný vidlák. Jeho poloha byla sympatická, na nic si nehrál, seděl tam jak škvarek namazaný na chlebu za vesnických 15 korun, a ne za 170, kolik by to stálo v pražském Karlíně u přestárlého hipstera s účesem za čtyři tisíce.
Snad se mi podařilo vystihnout to nejpodstatnější ze všech těch schůzek – o nic jiného ani nešlo. Uvidíme, zda v příštím týdnu Zeman své představení ještě dotáhne. Například by v oné kostce nemusel vůbec být a kandidáti by prostě mluvili jen na pozlacený stůl nebo křeslo. Věcně by se nezměnilo nic, smysl to nemá žádný. Klidně tam může být pokojová kytka, Vratislav Mynář nebo kamenolom. Každopádně se těším na příští týden, snad se ho dožijeme.
Autor je spolupracovník redakce.