Foto Ahouska, CC0 1.0
Desmond Tutu byl ikonou boje proti rasismu, kolonialismu a útlaku všeho druhu. Mezi africkými lídry vynikal svým důrazem na nenásilí, podobně jako nedávno zesnulý zakladatel a první prezident Zambie Kenneth Kaunda. Ačkoli byl znám především jako odpůrce apartheidu v Jihoafrické republice, stál neúnavně na straně všech utlačovaných a podporoval práva marginalizovaných skupin v mnoha zemích. Proto se také scházejí upřímné kondolence z celého světa, od Spojených států amerických přes Severní Irsko a Palestinu až po Tibet. A Tutu stál i na straně utlačovaných národů ve východní Evropě a stavěl se proti rozpínavosti Sovětského svazu.
Tutu navrhoval, aby na nadnárodní společnosti, které nedodržují lidská práva, bylo uvaleno stejné embargo jako svého času na apartheidní Jihoafrickou republiku.
Desmond Mpilo Tutu se narodil Allen Dorothee a Zachariovi Zelilo Tutu 7. 9. 1931. Jeho otec byl chudý vesnický učitel a metodistický kazatel, který však později přestoupil k anglikánské církvi. Malý Desmond byl od dětství výborným žákem. Začal studovat medicínu, ale neměl dostatek prostředků na studium. Proto začal pracovat jako učitel, díky čemuž dostal státní stipendium. Během studia se poprvé setkal s Nelsonem Mandelou. V roce 1954 se už jako učitel oženil se svou životní družkou, učitelkou, zdravotní sestrou a aktivistkou Leah Shenxane, s níž měl čtyři děti.
Klerik a organizátor
V roce 1953 nová vláda bělošské Národní strany zavedla první apartheidní zákony, které se začaly projevovat i v segregaci školství. Tutu, kterému se nová politika příčila, opustil místo učitele a rozhodl se pro dráhu kněze anglikánské církve, ordinován byl v roce 1960. Jeho život se tak spojil natrvalo s teologií a hledáním spravedlnosti pro všechny.
Byl učitelem na několika teologických seminářích a mimo jiné byl už tehdy zastáncem rovných práv žen v církvi. Ale Desmond Tutu nebyl jen akademickým znalcem starého zákona, odborníkem na starořečtinu či vizionářem snícím o jednotě afrického lidu.
Byl také vždy také skvělým organizátorem. Proto byl jmenován ředitelem Teologického vzdělávacího fondu, který zajišťoval stipendia africkým studentům a podporoval i učitele. V roce 1975 se jako první Afričan stal děkanem Johannesburské katedrály. Přestože díky této funkci mohl i jako černoch bydlet v děkanské rezidenci na bohatém bělošském předměstí, odstěhoval se do vlastního domu v Sowetu. Později byl navržen a zvolen anglikánským biskupem Lesothského království, což po dlouhém přemlouvání přijal.
Stal se generálním sekretářem Jihoafrické rady církví a z formalistické instituce učinil živoucí křesťanské společenství a jednu z nejdůležitějších institucí obhajující lidská práva nejen v JAR, ale i jinde na kontinentě či ve světě.
V roce 1985 se stal biskupem v Johannesburgu a o rok později pak arcibiskupem Kapského města. V této pozici setrval až do roku 1994, kdy na pozici rezignoval. Nicméně křesťané i ostatní věřící i nevěřící se svého arcibiskupa nechtěli vzdát, a tak mu začali říkat emeritní arcibiskup.
Desmond Tutu nikdy kvůli žádné funkci neustoupil z veřejné kritiky apartheidu, vyzýval státy k bojkotu JAR. Na svých diplomatických i akademických cestách vždy mluvil o smíření a možnostech nenásilného řešení. Tu s větším, tu s menším úspěchem. Byl pozván i do Bílého domu, kde se neúspěšně snažil mluvit o právech černochů s Ronaldem Reaganem. Jeho kabinet nakonec označil jako „naprostou katastrofu pro nás černé“ a Reagana samotného jako „ryzího a jednoduchého rasistu“.
Desmond Tutu byl mnohokrát nominován na Nobelovu cenu míru. V roce 1984 chtěla komise pro udělování cen ocenit nějakého Jihoafričana. Tutu byl nejméně kontroverzním řešením, protože dalšími navrhovanými byli Nelson Mandela nebo Mangosuthu Buthelezi, a tudíž ji dostal. Ale nakonec Nobelovu cenu dostal o devět let později i soused Tutuových Mandela, a tak se Vilakazi Street v Sowetském ghettu stala jedinou městskou ulicí na světě, v níž současně žili dva nositelé Nobelovy ceny.
Na několik knih by vydalo jeho zřízení a vedení Komise pro pravdu smíření, vytvořené k vyrovnání s bolestivou minulostí apartheidu. Evropský revanšismus, kdy především bývalí loajalisté soudili bývalé prominenty, aby sami ze sebe smyli vinu za nečinnost, jen dál roztáčel kola obviňování a nových křivd. Koncepce, s níž přišli Tutu a Mandela, měla vést k popisu fungování zrůdného režimu a vzájemnému odpuštění. Přes počáteční nedůvěru se tento model osvědčil a všechny zapojené skupiny většinově uznaly jeho výsledky i efektivitu.
Desmond Tutu byl jako Mojžíš, který z hory vidí zaslíbenou zemi, ale ví, že do ní nikdy nedorazí. Proto také zůstal tvrdým kritikem poměrů v JAR, potažmo na celém světě, i po pádu apartheidu a železné opony. Nadále se stavěl za odzbrojení, především to jaderné; dál kritizoval mocné a bohaté. Navrhoval, aby na nadnárodní společnosti, které nedodržují lidská práva, bylo uvaleno stejné embargo jako svého času na apartheidní Jihoafrickou republiku. Zabýval se také problematikou klimatické změny, kterou označoval za jednu z největších krizí současnosti.
Desmond Tutu v mezinárodní politice
Ke Svaté zemi měl Desmond Tutu blízký vztah, protože v šedesátých letech studoval ve Východním Jeruzalémě. Byl vždy zastáncem existence Izraele a mnohokrát žádal arabské vůdce, aby Stát Izrael akceptovali. Byl ale také nesmlouvavým kritikem izraelské vlády a nekompromisním zastáncem práv Palestinců. Za to byl sionistickými organizacemi označován jako antisemita. Nicméně i někdejší ředitel proizraelské Anti-defamation League Abraham Foxman o něm řekl, že je sice tvrdým kritikem Izraele, ale určitě není antisemita.
Tutu vystupoval aktivně také v severoirském konfliktu a jako anglikánský arcibiskup volal po smíření s irskými katolíky a odstranění náboženského i etnického násilí. Byl blízkým přítelem dalajlámy a podporoval autonomii Tibetu. A jak už jsme řekli, vystupoval i proti autoritářským režimům východní Evropy.
Zajímavý je rovněž vztah Čechů k Tutuovi. V září roku 1985 Jiří Dienstbier inicioval a sepsal spolu s dalšími mluvčími Charty 77 Evou Kantůrkovou a Petruškou Šustrovou dopis vyjadřující africkému biskupovi podporu v jeho boji za lidská práva. Dopis byl s pozitivními ohlasy publikován i ve světových médiích, ale s nepochopením se setkal u českých emigrantů žijících v Jihoafrické republice. Ti napsali velmi tvrdou odpověď, v níž se zastávali tehdejší apartheidní vlády prezidenta Pietera Willema Bothy, známého například tím, že jako prezident nařídil teroristický bombový útok na Jihoafrickou radu církví. Odpověď českým emigrantům psala další skupina mluvčích – po dlouhé debatě reagovala jen stručně a k dopisu přiložila výtah ze zprávy Amnesty International, v níž jsou zločiny vlády JAR popsány.
Vzhledem k tomu, že Desmond Tutu se netajil svou kritikou vnitřní politiky Východního bloku, byl polistopadovými špičkami vnímán pozitivněji než Nelson Mandela. Václav Havel, který s Mandelou na společných setkáních nedokázal najít společnou řeč, nalezl v biskupovi vhodného společníka pro své vybrané lidskoprávní aktivity. Společně se tak stavěli například proti diktatuře v Myanmaru a společně také vystoupili i na pomoc Japonsku zasaženému tsunami.
Desmond Tutu je u nás přes svůj boj proti kolonialismu a apartheidu vnímán spíše kladně – na rozdíl od jiných neevropských vůdců osvobozeneckých hnutí. Je to dáno částečně i tím, že mainstreamová média jeho antikapitalistické postoje a odpor k neookolonialismu upozaďovala a spíše zdůrazňovala jeho kritiku afrických lídrů a jejich politik. U starší generace mu jistě pomohlo i to, že se hlasitě a důrazně postavil proti invazi do Československé socialistické republiky v roce 1968. Velmi pozitivně byl v Česku vždy vnímán jeho postoj proti homofobii.
V posledních letech říkal, že jeho idea „duhového národa“, krásného spojení obyvatel všech ras a vyznání, se dosud nenaplnila. Měl pravdu. Stále je co zlepšovat, a to nejen v Jihoafrické republice, ale stále více i v zemích „demokratického Západu“. Ale jak řekla baptistická farářka a bojovnice za lidská práva Bernice King: „Jsme lepší i díky tomu, že tu byl.“
Autor je teolog pracující v průmyslu.