Změna postavení žen na trhu práce je možná, chybí ale politická i společenská vůle

Tuzemská politická reprezentace, kterou tvoří převážně muži, vnímá feministické otázky jako něco cizorodého. Přitom jde o žitou zkušenost většiny z nás. 

Grafika Mohamed Hassan, CC0

Česká republika se v rámci unijních srovnání genderové rovnosti zpravidla umisťuje na posledních příčkách žebříčku. V rámci komplexního evropského indexu genderové rovnosti je to letos 22. místo s tím, že co do zastoupení žen na mocenských a rozhodovacích pozicích, včetně byznysu a financí, je náš výkon v podstatě nejslabší ze všech ukazatelů. Rozdíl v odměňování mezi ženami a muži (tzv. gender pay gap) je u nás také na evropské poměry velmi vysoký, opět jeden z nejvyšších. Důvody těchto problémů jsou z velké části známé a jedním z těch hlavních je velká segregace českého pracovního trhu, které předchází podobně strukturované vzdělávání. To vše je spojeno s pevně usazenými představami o tom, na co se holky a kluci vlastně hodí či nehodí.

Řada žen by potřebovala dostupné školky pro dvouleté děti ne proto, že by potřebovaly budovat zářivou kariéru, ale aby vůbec mohly zaplatit nájem.

Změna takovéhoto nastavení není jednoduchá – nelze k ní dospět přes noc. Této změny rozhodně nedosáhnou svým úsilím ženy samotné ani žádný jiný jediný společenský aktér. Pokud budeme chtít dosáhnout férovějšího nastavení pracovního trhu a zároveň jako společnost lépe využít potenciál všech, kteří ji tvoří, je nezbytné, aby se na tom podílel širší okruh subjektů. V rámci pracovního trhu tedy všichni sociální partneři – zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů i exekutivy.

Stereotypní uvažování

Při mé práci je skutečnost, že je součástí struktur a partnerství v rámci mezinárodního odborového hnutí, naprosto klíčová. Přístup k informacím, inspiraci a příkladům dobré praxe, stejně tak jako zjištění, co kde nefunguje a může být slepou uličkou, jsou tím základním, co lze z takového partnerství získat. Zapojení do mezinárodních struktur má jeden často hořkosladký aspekt – člověk může lépe vidět, jak se věci dělají jinde. V oblasti genderové rovnosti pak téměř každé setkání se zahraničními dobrými praxemi prohloubí pocit, že u nás máme skutečně co dohánět. A jestli to někde platí skutečně viditelně, pak je to oblast pracovního trhu.

Genderové stereotypy, představy o jediné správné úloze mužů a žen ve společnosti, ovlivňují svět práce stále více, než bychom si snad chtěli připustit. Máloco hraje takovou roli, když si dívky a chlapci vybírají, na jakou školu půjdou a jak se svým odborným vzděláním později naloží. Jsou to stereotypní a nevědomé představy o tom, jak náročná je práce vykonávaná ženami, které se pak odrážejí v její prestiži i finančním ohodnocení. Konec konců není náhoda, že pečovatelské profese, například školství a zdravotnictví, jsou tak velmi feminizované a špatně placené – vždyť péče je něco, s čím se ženy rodí a co se vůbec nemusí učit, tak za co bychom je vlastně měli platit?

Jsou to zvyklosti v rozdělení povinností spojených s rodinou a domácností, které nás nutí předpokládat, že na seberozvoj a kariérní úsilí ženy nebudou mít nejen sílu a čas (což může být pravda), ale také že o nic takového vlastně nestojí, protože je práce až tak moc nezajímá a radši mají doma svůj klid (což už pravda být nemusí). Jsou to stereotypy o ženské práci, které nám umožní akceptovat argument, že vysoké manažerské nebo politické funkce ženy zastávat nemohou, protože náročné pracovní podmínky jim neumožní věnovat se rodině, a zároveň ignorovat skutečnost, že i v řadě feminizovaných, ale méně prestižních profesí jsou podmínky vůči rodině úplně stejně nevstřícné. A je to mimo jiné i stereotypní představa o legitimním uplatňování moci nad ženskými těly, která je živnou půdou pro sexuální obtěžování a útlak na pracovišti.

Nezbytná spolupráce všech aktérů

Celá řada sociálních partnerů v jiných členských státech si je vědoma nutnosti změny a například k otázce podpory genderově nestereotypního vzdělávání přistupují v rámci společných programů.

Mezi důsledky genderově segregované přípravy na různé profese může patřit celkový nedostatek pracovních sil v daném odvětví, ale i diskriminace, zesměšňování a jiné nevhodné chování vůči těm málo odvážlivým ženám či mužům, kteří si přece jen vyberou povolání, které se pro ně „nehodí“. V Lyonu místní zastoupení řemeslných profesí připravilo komplexní program pod názvem Madame, jehož součástí je i velké množství hraček, her a výukových a vzdělávacích materiálů pro děti i jejich vyučující. Ty mohou některé stereotypy o jednotlivých řemeslech nabourat už v útlém věku a vstup do nich pak může být o to jednodušší.

Nejde pochopitelně jen o vzdělávání. V rámci evropské autonomní dohody o ženách v drážní dopravě „Women in Rail“ se například sociální partneři rozhodli důkladně analyzovat důvody, které k nízkému zastoupení žen v dopravě vedou, a následně s těmito bariérami pracovat. Zjistili, že faktorů, které činí určité odvětví pro ženy nevstřícné, je celá řada. Kromě těch spojených s diskriminací a podhodnocováním jejich práce je důležitou překážkou i nízká bezpečnost a také složité hygienické podmínky. Co s tím? Mohli bychom si říci, že jsou ženy citlivky, k odlišnému zacházení není důvod, a pokud chtějí v dopravě dělat, ať se přizpůsobí. Nebo si můžeme zopakovat, že v době bezprecedentních změn trhu práce není čas plýtvat potenciálem a že genderově vyvážené pracovní týmy jsou schopnější a odolnější. A že se vyplatí pro to něco udělat.

A když jsme u té analýzy – jak upozorňuje například Eurofound, sbírat data mimo jiné podle genderu a následně je i důkladně a citlivě analyzovat by měl být základ nejen při formulaci veřejných politik. A nestačí zůstat na povrchu. Pokud se podíváme například na oblast dalšího vzdělávání, zjistíme, že v případě nízkokvalifikovaných profesí je pro všechny zaměstnance a zaměstnankyně přístup k další kvalifikaci složitý. Pokud se na tutéž oblast podíváme podrobněji, zjistíme, že pro ženy vykonávající nízkokvalifikované profese v maskulinizovaných oborech je přístup k další kvalifikaci ještě nepoměrně náročnější než pro všechny ostatní všude jinde.

Pokud jde o otázku náročnosti vykonávaných povolání, v souhrnu vykonávají muži náročnější práci než ženy. Když si ale náročnost rozložíme podle tří posuzovaných kritérií (množství práce a zátěž, pracovní tempo a psychická náročnost), zjistíme, že psychicky náročnější povolání zastávají ženy. Souvisí s tím i různé antisociální jevy, jako je verbální násilí, sexuální obtěžování, ponižování, zastrašování a podobně, kterým musí ženy v práci čelit častěji než muži. Přesto tento aspekt práce nemáme tendenci považovat za stejně důležitý jako například fyzickou náročnost. 

Hledejme spojenectví

Budu doufat, že se k nám povede přenést alespoň vědomí toho, že genderová segregace pracovního trhu je jeden ze zásadních problémů, stejně jako například závislost české ekonomiky na levné práci, a že není toto téma možné odkládat až na dobu, kdy nebude k řešení nic jiného. Na to je ale potřeba velké citlivosti a také upřímné snahy všech relevantních subjektů – a co si budeme namlouvat, toto je u nás naprosto nedostatkové zboží.

Nicméně pracovat na změně společenského nastavení a jiném rozložení pracovního trhu možné je. A zdánlivě drobnými kroky – pokud jsou činěny systematicky a s pochopením všeho nezbytného – lze dosáhnout i výrazného pokroku. Musíme se ale nejdříve shodnout na tom, že je to potřeba. A také na tom, že i malý pokrok je žádoucí.

Být feministkou mimo jiné znamená, že svůj feminismus a způsoby, jak s ním pracujete, musíte poměrně často vysvětlovat a obhajovat. V oblasti postavení žen a mužů na trhu práce je tato pozice pak partikulárně složitá. Kritika nerovného postavení a marginalizace a znevýhodnění určitých skupin zde bývá (důvodně) spojena s kritikou kapitalismu, ať už v jeho současné globalizované podobě nebo en bloc jako celého ekonomického systému. Při úsilí o zlepšení postavení žen a dívek i dalších marginalizovaných skupin je pak potřeba promýšlet, do jaké míry je skutečná změna v současném systému vlastně možná. A pokud bychom došli k závěru, že možná není, pak do jaké míry má smysl usilovat alespoň o částečné změny a alespoň trochu nadějnější vyhlídky.

Já osobně se domnívám, že to smysl má. Je účelné se například snažit o prolomení skleněných stropů nebo o lepší podmínky pro slaďování osobního a rodinného života, ale ruku v ruce s tím se musíme stát citlivějšími k systémovým problémům a společenskému nastavení. Prolomení skleněného stropu má smysl, pokud nechceme vychovávat další a další včelí královny. Slaďování, jež zaručí dítěti realizaci práva na kvalitní čas strávený s oběma rodiči a napomůže prevenci ohrožení chudobou, kterému jsou české seniorky vystaveny v absurdně nespravedlivé míře, má smysl. Pouhé přehození péče na třetí osobu a utužování již etablovaných globálních řetězců péče smysl již nemá.

Je pak potřeba vysvětlovat konzervativní části společnosti, že je něco takového nutné řešit a že společenské stereotypy nejsou nic, na čem bychom měli lpět za každou cenu. To je první – a u nás velmi tvrdý – oříšek.

Najít pro takové úsilí podporu u velké části feministického spektra, které v možnost smysluplného, ale dílčího pokroku nevěří a problematiku trhu práce jednou provždy spojilo s již překonaným liberálním feminismem či s jeho neoliberální podobou, pak může být oříškem o něco menším, ale stejně poměrně tvrdým.

Kdo za koho mluví?

Pokud zůstaneme u tématu slaďování zaměstnání a rodinného života, pak je naprosto zásadní připomenout to nejobecnější. Ačkoli tak stále ještě bývá stereotypně rámováno jak konzervativní částí společnosti, tak i částí našeho feminismu, nejedná se rozhodně jen o téma pro vysokopříjmové korporátní manažerky a kariéristky. Naopak, jde o každodenně žité téma všech matek malých dětí (a pochopitelně i části otců), přičemž nedostatek dostupných instrumentů bývá pociťován nejcitlivěji sólo rodiči, typicky matkami samoživitelkami. Představa, že dítěti je nejlépe doma s matkou a že práce nikam neuteče, jak se ozývá zejména v politické debatě od politiků, kteří vesměs aktuálně o malé děti dennodenně nepečují, naráží na reálné ohrožení chudobou, kterému musí velká část samoživitelek a jejich dětí čelit. V době pandemie se jejich situace navíc velmi ztížila, jak víme díky neocenitelné práci relevantních neziskovek nebo sociologickému výzkumu Radky Dudové.Řada žen by potřebovala dostupné školky pro dvouleté děti ne proto, že by potřebovaly budovat zářivou kariéru, ale aby vůbec mohly zaplatit nájem a nekoukat obden do prázdné ledničky. Nevím, jak se takovým ženám poslouchá politická debata o místu ve školkách pro dvouleté děti. Přestože toto téma má velkou podporu mezi lidmi, povinnost zajistit určitý počet míst pro dvouroční děti nakonec zařízli vesměs politici – muži středního věku, kteří tento problém prostě neřeší.

A pokud ale zůstaneme u těch zářivých kariér, konec konců není jediný důvod, proč by se ženy, které o ně usilují, měly neustále obhajovat. A to se týká i matek. Mezi manažery a politiky je řada otců malých dětí, a nikomu nepřijde divné, že kromě kariéry plní i nějakou rodičovskou úlohu, natož aby si někdo myslel, že by se za to měli omlouvat. Pokud by bylo v politice více žen v mladším rodičovském věku, i debata  o místech ve školkách by nejspíše vypadala jinak a nemusela by být tolik odtržena jak od aktuálních výzkumných zjištění, tak zejména od veřejného mínění a společenských potřeb. A ještě jeden velmi aktuální příklad, který si zkrátka nemůžu odpustit. Lidovecká politička Šárka Jelínková kvůli rodičovským povinnostem neusilovala o post ministryně práce a sociálních věcí, přestože je velmi schopná a erudovaná a tématům se velmi aktivně na rozdíl od předsedy strany Mariána Jurečky řadu let věnuje. Pokud by bylo větším standardem, že péče o děti nevisí v podstatě výhradně na ženě, mohli jsme mít velmi schopnou ministryni nebo ministra s bohatšími pečovatelskými zkušenostmi. Nejde zde o kariéru Šárky Jelínkové, ale o další projev toho, že jako společnost přicházíme o velkou část talentu žen. A genderově a věkově velmi homogenní vysoká politika, která reálně nereprezentuje velmi velkou část populace, je toho bolavým důsledkem.

Bez konsenzu to nepůjde

Účelem tohoto textu není rozdmýchávat nějakou polemiku o tom, co je a co není relevantní feministické téma ani které snahy o zmírnění či překonání nerovností mají či nemají smysl. Myslím si, že dosažení elementární shody na tom, že každý člověk by měl usilovat o to, aby existující společenské problémy nezhoršoval, by nemělo být zas takovým problémem, přesto to bohužel reálně problém je. Jak nám ukazují zahraniční praxe, k jakémukoli posunu ale nějaká shoda zkrátka nezbytná je – bez konsenzu se nikam nepohneme.

V otázce genderové rovnosti na pracovním trhu existuje velké množství příkladů inspirace a dobré praxe, které by bylo možné realizovat i u nás, a přispět tak k odstranění některých nespravedlností. K jejich úspěšnému přenosu by bylo ale potřeba, abychom o ně skutečně stáli a abychom se hlavně shodli na tom, že z tzv. obyčejných lidí současné nastavení neprospívá v podstatě nikomu.

A potřeba této shody se pochopitelně vztahuje i na politickou reprezentaci, která by si měla konečně uvědomit, že společnost je velmi různorodá a že zastoupení by tuto různorodost mělo zohlednit a ideálně i odrážet. A v neposlední řadě by politická reprezentace měla pochopit, že feministická témata nejsou nějaký absurdní import ze Západu ani výmysl několika neziskovek, ale žitá denní zkušenost nás všech.

Autorka je právnička  a spolupracovnice redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace