foto Alarm
Zimní čas je tradičně obdobím, kdy bývají lidé bez domova nejvíce zranitelní. Každoročně jich několik umře, nejčastěji v souvislosti s mrazem. Jaká je realita lidí bez domova nebo lidí v nejistém bydlení očima sociální peer to peer pracovnice, která má sama zkušenost s bezdomovectvím?
Zuzana Kříčková patří k prvním ženám, které se zapojily do projektu Kuchařky bez domova. S organizací Jako doma, která se specializuje na ženské bezdomovectví, spolupracuje už od roku 2012. Na počátku ji nalákal participativní přístup organizace, která chtěla ukázat, že lidé bez domova mají společnosti co nabídnout. Později Zuzana své aktivity rozšířila: „Zapojila jsem se do peer terénní práce, kdy jsme s dalšími ženami, které samy zažily nástrahy ulice, chtěly tyto zkušenosti využít a pomoci dalším ženám. Udělaly jsme si kurz pracovnice v sociálních službách, dále se vzdělávaly a začaly teréňačit. Od dubna 2016 jsem v Jako doma zaměstnaná jako peer pracovnice, protože mě to opravdu baví a dává mi to smysl. Věnuji se otázce sociálního bydlení (zastupuji Jako doma v Platformě pro sociální bydlení a jsem členkou skupiny Aslido) a podporuji ženy v sociální tísni,“ říká o sobě Zuzana.
Jaké aktivity se s peer prací pojí? Jaké jsou výhody peer pracovnice, která sama zažila život na okraji? Jako doma dnes provozuje řadu aktivit – kromě jídelny Kuchařek bez domova je to i denní centrum, kde mohou ženy v nejisté bytové situaci přebývat a požádat o pomoc či se zapojit do programu centra. Ženské bezdomovectví je často spojeno s násilím. Násilí může být důvodem, proč ztratily domov – například pokud utekly z násilného vztahu, partnerského či mezigeneračního. Je ale také často průvodcem bezdomovectví – ať už je to násilí ze strany mužů v podobné situaci, nebo ze strany veřejnosti či institucí (bezpečnostní agentury, policie, úřady…). Snaha vyhnout se násilí, obtěžování nebo ponižování pak vede k tomu, že se ženy vyhýbají sociálním službám, které by jim měly pomáhat. A ty zase často nedokáží na potřeby žen citlivě a účinně reagovat. Řešení traumat a psychických následků násilí ženy navíc odsouvají do pozadí – nejdříve musejí vyřešit palčivější problémy: co budou jíst, kde budou spát, jak zaopatří své děti. A tak se zdá, že ženy bez domova jako by ani neexistovaly – jsou neviditelné. Tuto zkušenost sama Zuzana dobře zná a v podcastu o ní mluví. Popisuje také dynamiku partnerských vztahů na ulici, které často stojí na násilí nebo na obchodním modelu, kdy se směňuje sex za jistý typ „bezpečí“. „Žena s mužem spí, ten si ji nárokuje, ale nějak ženu i chrání – třeba před ostatními muži. Bývá to toxické.“
Vedle vaření a provozu komunitního centra se od vypuknutí covidové pandemie Jako doma zaměřilo i na jednu z „humanitárních ubytoven“ a provozuje ji doteď, čistě pro ženy nebo trans osoby, které jsou na ulici, jak říká Zuzana, v lecčem ještě zranitelnější než ženy. Podpořit Jako doma můžete zde. Také můžete přímo do sociálního centra na pražské Palmovce přinést teplé oblečení, hygienu nebo spacáky, které lidé bez domova v zimě využijí. V poslední části podcastu mluví Zuzana i o tom, jak absence zákona o sociálním bydlení komplikuje práci sociálních pracovníků a pracovnic. „Když zabydluju někoho, kdo už je na ulici desítky let, je to vždycky těžší, než kdyby se lidem co nejdříve pomáhalo vrátit život do správných kolejí skrz dostupné obecní byty a podpůrnou sociální práci,“ dodává. „Říká se, že jeden rok na ulici znamená osm let návratu do běžného života.“