Absurdní logika trhu s potravinami. Proč dovážíme z jiných kontinentů ovoce, které pěstujeme i u nás?

V posledním ze série článků Zničující import, v nichž mapujeme český podíl na destrukci ekosystémů a rurálních společností v Latinské Americe, se zaměřujeme na ovoce pocházející z jihoamerických zemí.

Foto Alarm / Martin Matěj

Hroznové víno, melouny, jablka, hrušky, třešně, maliny, borůvky, citrusy. To jsou příklady ovoce, které se nejčastěji dováží do České republiky ze zemí Latinské Ameriky. A to jak čerstvé, tak zpracované – konzervované, sušené. Dilema, před kterým stojíme, spočívá v tom, že velkou část tohoto ovoce lze vypěstovat i v České republice, ale děje se tak jen v omezené míře. Na druhou stranu ovoce, které u nás vypěstovat nelze, je spojeno s velkým množstvím externích sociálně-ekonomických a environmentálních negativ. Jaký je tedy současný stav, pokud jde o obchod s ovocem, a jaké existují udržitelné modely v jeho dovozu?

Světová produkce ovoce každý rok stoupá. Kopíruje tak nárůst světové populace i rozvoj bohatých trhů v Asii a Jižní Americe. V roce 2019 bylo na světě vyprodukováno 883 milionů tun ovoce, což je pro většinu lidí nejspíš poněkud abstraktní číslo. Na prvních třech příčkách oblíbenosti se drží banány, melouny a jablka, přičemž Čína, Indie a Brazílie jsou největšími producenty ovoce. Ovšem Čína ani Indie téměř žádné ovoce nevyvážejí, je určeno primárně k domácí spotřebě. Zato produkce ovoce v Brazílii je určena především pro světový trh.

A jaká je spotřeba ovoce v Česku? V roce 2018 jsme snědli průměrně 86,1 kilogramu čerstvého ovoce, což je přibližně 236 gramů na den. V perspektivě Světové zdravotnické organizace, která doporučuje konzumaci alespoň 400 gramů zeleniny a ovoce denně (v poměru tři ku dvěma), na tom tedy nejsme úplně špatně. Ve srovnání s ostatními státy Evropské unie však v množství zkonzumovaného ovoce ve statistikách obsazujeme převážně spodní příčky. Zároveň je nutné dodat, že se v českých domácnostech nejvíce plýtvá ovocem a zeleninou – průměrně vyhodíme 9,4 kilogramu na osobu za rok.

Ovoce po tornádové smršti

Kolik ovoce se k nám dováží a odkud? V roce 2020 to bylo 614,5 tisíce tun v hodnotě 18,9 miliardy korun. Ze zemí EU se do Česka nejvíce dovážely banány, jablka, stolní hrozny, citróny, pomeranče, mandarinky, grapefruity a jahody. Mezi největší dodavatele patřily Španělsko, Německo, Itálie, Polsko, Belgie a Řecko. Ze třetích zemí se dovážely zejména banány, citrusové ovoce, ananasy a stolní hrozny. Největšími dodavateli tohoto ovoce byly Kostarika, Kolumbie, Kamerun, Turecko, Ekvádor, Panama, Jihoafrická republika a Čína. Konzumní jablka, což je u nás nejoblíbenější ovoce, byla nejčastěji dovážena z Chile, Nového Zélandu, Argentiny a Makedonie, menší objemy z Jihoafrické republiky, Peru a Kolumbie. Země Latinské Ameriky tak figurují jako významní dodavatelé čerstvého i zpracovaného ovoce do České republiky.

Lokální, české potraviny neznamenají automaticky lepší kvalitu nebo udržitelnější či férovější model výroby.

Do zemí Latinské Ameriky jsem se při zkoumání tohoto fenoménu nedostal, ale dvě mnou vyzpovídané osobnosti mají s pěstováním ovoce (nejen) v Latinské Americe osobní zkušenosti a byly ochotné je se mnou sdílet. Jednalo se o Martina Ludvíka a Romana Chaloupku z Ovocnářské unie České republiky. Oba se dlouhodobě podílejí na rozvoji českého ovocnářství. Martin Ludvík je předsedou Ovocnářské unie a Roman Chaloupka jejím tajemníkem. Ovocnářskou unii najdete mezi Jičínem a Hradcem Králové v malé vesnici Holovousy, v areálu Výzkumného a šlechtitelského ústavu ovocnářského.

Ovocnářská unie je zájmové sdružení ovocnářů a školkařů a jejím cílem je různými formami pomáhat s pěstováním, zpracováním a odbytem českého ovoce. Unie zastupuje téměř šest set členů zajišťujících 85 procent produkce ovoce v ČR. Jedná se tedy o významného aktéra. Ovocnářská unie a dvě desítky školkařských podniků v ní sdružených sehrály důležitou roli při obnově vegetace v tornádem poničených obcí na jižní Moravě. Společně zorganizovaly akci Ovoce pro budoucnost. Obyvatelům obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Mikulčice a Lužice u Hodonína věnovaly dva tisíce ovocných stromků a keřů a přes čtyři tisíce sazenic jahodníku v hodnotě asi 750 tisíc korun. Vedení Ovocnářské unie pomohlo také s výsadbou. Tímto solidárním gestem přispěly k obnově poničených sadů a zahrad a k obnovení biodiverzity a kulturního pěstování ovoce na jižní Moravě.

Pokud jde o Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský v Holovousech, jeho historie sahá do roku 1951. Uchovává genetické zdroje více než 2300 významných ovocných odrůd. Zároveň se zde zkoumá potenciál pěstování v režimu ekologického zemědělství a šlechtí se tu nové odrůdy odolné proti chorobám. Někteří z vás možná znají nebo dokonce pěstují novou odrůdu třešně kordia nebo starou odrůdu jabloně malinové holovouské z konce 18. století. Obě tyto odrůdy spojuje jedno: byly vyšlechtěny spolu s více než dvěma stovkami dalších odrůd třešní, jabloní a dalších ovocných druhů právě ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu ovocnářském.

Polsko zvyšuje produkci jablek

Martin Ludvík a Roman Chaloupka měli možnost si osobně prohlédnout chilské sady a byli ochotni podělit se o zážitky a postřehy. Největší českou investicí v Chile je zřízení výrobny destilátů společností Rudolf Jelínek. Proč zrovna v Chile? Nikde jinde totiž firma není schopna nakoupit požadovaný objem hrušek odrůdy williams, která se používá na pálení hruškovice. Zpracovávají zde asi deset tisíc tun hrušek a do Spojených států a Evropy už vozí jen destilát, který vydrží i delší cestu lodí a nalahvován je až v cílové destinaci. Společnost Rudolf Jelínek podle Ludvíka v Chile vlastní kolem dvou set hektarů sadů, část produkce je tedy její vlastní.

Ludvík vidí výhodu Jižní Ameriky v tom, že sklizeň je – z našeho pohledu – na jaře, a tyto země tak mohou od března přicházet na trh s čerstvým ovocem, které není skladované: „Když dojde zásoba hrušek z Itálie a ze zemí Beneluxu, vozí se k nám chilské hrušky a bobuloviny, které jsou dražší a lehčí. V Chile je velká produkce borůvek, malin a kiwi. Pokud jde o náklady na výrobu ovoce, ty jsou všude na světě v zásadě stejné, rozdíl je v ceně pracovní síly, která je na úrovni 40 až 50 procent toho, co stojí u nás.“ V největším množství se k nám ze zemí Latinské Ameriky dovážejí hrušky a borůvky. Chile, Argentina, Brazílie a Uruguay jsou také významnými pěstiteli exportních třešní. V poslední době se rozvíjí i pěstování ořešáku, jehož produkce v Evropské unii stagnuje. Ludvík vysvětluje, že pěstitelé hledají produkty s vyšší přidanou hodnotou nebo s vyšší cenou, aby je dokázali prodat na bohaté trhy. Upouštějí tak například od pěstování jablek, kde se propadla cena. „Jablko je dnes plnič do všech nápojů, je to nejlevnější produkt,“ říká Roman Chaloupka a Ludvík dodává, že rok 2014 a ruské embargo představují zlom doprovázený fatálním propadem cen a tím, že řetězce až na úplné výjimky berou ovoce z Polska. Trh východní a střední Evropy je zaplaven polskými jablky. Před embargem vozili polští pěstitelé do Ruska ročně asi milion tun jablek, která dnes nejsou schopni nikam vyvézt.

Proč ovoce dovážíme?

Podle Ludvíka je situace ohledně české soběstačnosti v ovoci stále horší. Trend úbytku plochy sadů je dlouhodobý a probíhá už od roku 1990. U čerstvých jablek a švestek je domácí produkce asi na 50 procentech. Všechno ostatní už je horší. U hrušek, které se u nás odjakživa pěstovaly a v dávných časech se i exportovaly, jsme v 75 procentech odkázáni na dovoz. Meruňky a jahody dovážíme z 80 procent, dále dovážíme 90 procent nektarinek, broskví a malin, uvádí ponurý výčet Ludvík.

Pokud jde o zpracování jablek, „nejsou kapacity na zpracování, protože to je koncentrovanější ještě víc než supermarkety. Zpracování řídí na světě tři nebo čtyři firmy a ty mají z logiky věci fabriky hlavně v zemích, kde je velká produkce. Třeba u hranic Německa a Polska. V Polsku je spousta investorů, kteří zde nakupují na levnou surovinu, a není důvod, aby byla nějaká velká fabrika v ČR. Takže my vyvážíme jablka na zpracování a supermarkety potom dovážejí značkové džusy,“ vysvětluje Ludvík. V malé míře u nás nicméně funguje faremní zpracování ovoce. A právě u toho má smysl fungovat na principech družstva, kdy jsou sdílené jinak drahé a pro menší pěstitele cenově náročné technologie.

V loňském roce došlo k propadu produkce hrušek v Evropě. Itálie jakožto jeden z největších producentů hrušek v Evropské unii ztratila 73 procent produkce a očekává se vykrývání této ztráty dovozem ze zemí Jižní Ameriky. Počítá se také s vyšší cenou. Co se stalo? Hlavně západní Evropu zasáhla v květnu 2021 chladná vlna, úroda zmrzla a byla zničena. Vytvoří se tak prostor pro Latinskou Ameriku, aby mohla dovážet více hrušek. „Bude to samozřejmě za vyšší cenu, protože evropská zásoba dojde třeba v únoru nebo březnu a v tu chvíli právě začíná plná produkce v Jižní Americe. Takže to pro ně bude příležitost dodat víc zboží za lepší ceny a doprava se jim vyplatí,“ říká k tomu Chaloupka.

Dají se jarní mrazíky připisovat změnám klimatu, nebo je to pravidelná událost, která se opakuje dlouhodobě? Podle Ludvíka platí jedno i druhé. „Jarní mrazy skutečně přicházejí v období poloviny května, nebo od půlky dubna do půlky května, kdy to riziko je velké. Na tom nic zvláštního není. Změně klimatu připisujeme spíše oteplování a teplejší zimy, které nejsou typické pro naší klimatickou oblast.“

 

Podmínky pěstování

Jak vnímají odborníci kvalitu dovozového ovoce ze zemí Latinské Ameriky? Podle Ludvíka to má dvě roviny. „Jednou je vizuální kvalita, kdy posuzujete, jak ty produkty vypadají. V tom, myslím, žádný problém není. Co se vnitřní kvality ovoce a obsahu reziduí týče, je největší problém v tom, že ty země nemají žádnou registraci přípravků na ochranu rostlin. To je něco pro Evropu naprosto nepředstavitelného.“ Podle Ludvíka si to ale trhy a supermarkety hlídají, mají v třetích zemích vytvořený program na základě podmínek země, do níž exportují. Pěstitelé tedy vezmou evropské normy a na to napasují program ochrany rostlin. I když se používá agrochemie, nemusí to nutně znamenat, že se to promítne i do reziduí.

A jak je to s limity reziduí pesticidů? Podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) musí být maximální limity reziduí 0,01 miligramu účinné látky daného rezidua na kilogram potraviny. Jak ale upozorňuje Ludvík a také některé evropské výzkumy a monitorovací zprávy, i přes přísnou regulaci a kontrolu dochází k excesům a nálezy nadlimitního množství pesticidů se – zejména u dovozového ovoce – občas objevují, a to nejen u toho z Latinské Ameriky, ale i z Turecka nebo Indie. Podle Státní zemědělské a potravinářské inspekce má nejlepší výsledky z hlediska reziduí domácí ovoce, potom ovoce ze zemí EU, nejhůře je na tom ovoce ze třetích zemí.

Ohledně problematiky otrav a zdravotních potíží místních komunit a pracovníků na plantážích Ludvík zdůrazňuje, že problémem je absence regulačního úřadu typu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, který nestanovuje pouze podmínky pro používání pesticidů, ale i další podmínky. „V Latinské Americe jsme viděli, že se réva a kiwi pěstují úplně zakryté tunely a těmi tunely projíždějí traktory. To samozřejmě nemůže být traktor s kabinou. My tady máme dnes traktory s uhlíkovými filtry, ale tam se jedná o otevřený traktor. Řidič je tak vystaven pesticidům. Jsou to velké plochy, a pokud to dělá celou sezónu opakovaně, vystavení toho člověka toxickým látkám je poměrně velké,“ dodává Ludvík a vlastním pozorováním tak potvrzuje desítky studií upozorňujících na chronické a akutní zdravotní problémy, kterým pracovníci čelí.

Ludvík i Chaloupka uzavírají naší diskusi apelem, že je i na spotřebitelích, aby změnili preference a více kupovali sezónní a domácí plodiny. Vnímají však nesoulad v potřebách konzumentů, kdy na jednu stranu požadujeme potraviny bez chemie, ale na druhou stranu nejsme ochotni slevit z estetických nároků. „Není normální, aby jedno jablko bylo jako druhé, protože rostou na stromě. Jedno je celé červené, jiné má jen líčko a některá mají tečku. Chemické vstupy můžeme snižovat, ale musíme mít jistotu, že ty produkty prodáme.“

Férová Výdejna chutí

Navyšování tuzemské výroby a spotřeby ovoce je jistě žádoucí, zejména kvůli ekonomické stabilizaci našich pěstitelů ovoce skrze zajištění odbytu s adekvátními výkupními cenami. Ovocnáři navíc přispívají k pestřejší nabídce kvalitního, chutného a čerstvého ovoce a k pestřejší krajině, k níž ovocné stromy a sady patří – nemluvě o vysoké biodiverzitě, již zejména extenzivní sady poskytují. Pokud ale toužíme po ovoci, které se u nás vypěstovat nedá, a zároveň chceme mít kontrolu nad původem a environmentálně-sociálními dopady jeho pěstování, je to samozřejmě složitější. Většina čtenářů asi zná systém fair trade, který zajišťuje vyšší mzdy pracovníkům v třetích zemích. Otázka ale je, zda je tento systém dostatečný a zda i v rámci dovozového ovoce mohou existovat krátké distribuční řetězce. Svým způsobem ano, jak dokazuje společnost Výdejna chutí, která již pár let zkouší, jak může vypadat začlenění principů ekonomické a environmentální udržitelnosti do podnikání s dovozovým ovocem.

Pomeranče, krvavé pomeranče, hořké pomeranče, citrony, grapefruity, mandarinky, bergamoty, rozinky, granátová jablka – to je jen malá část z výčtu čerstvého i sušeného ovoce, které Výdejna chutí nabízí českým spotřebitelům od certifikovaných ekologických pěstitelů z Řecka. Vztah s nimi je vybudován na principech solidární ekonomiky a zároveň splňují přísné standardy ekologického zemědělství. O co přesně se jedná? Na to jsem se zeptal zakladatelky firmy Vratislavy Janovské. Prvotní inspirací pro Janovskou byl evropský projekt Learning Towards Access to Land, v rámci něhož v roce 2018 objížděla evropské zemědělce, přičemž v Řecku potkala pěstitele Antonise. Vzal ji do sadu a ukázal jí, jak vypadá pěstování v režimu agroekologie, které sice nemá certifikaci, jedná se však o svého druhu nadstavbu ekologického zemědělství, protože se zohledňují nejen agronomicko-ekologické, ale i sociální a ekonomické aspekty. „V těch sadech byl život, na rozdíl od sadů konvenčních, které jsme viděli hned vedle. Viděli jsme velké množství hmyzu, půda byla ve velice dobrém stavu,“ vzpomíná Janovská. A právě to ji oslovilo.

„Když jsem to ovoce ochutnala, řekla jsem si, že by bylo skvělé, kdybychom mohli mít takhle kvalitní, dobré, nestříkané ovoce,“ popisuje Janovská svou druhou hlavní motivaci. Pár měsíců nato se v Soluni konala velká evropská konference komunitou podporovaného zemědělství. Tam se znovu potkali s Antonisem. „Bavili jsme se o tom, že Antonis vozí v rámci solidárních dovozů potraviny do Francie a Belgie. Řekli jsme si, že pokud i my nezkusíme solidární dovoz, všechno, co jsme řešili na mezinárodní konferenci Komunitou podporované zemědělství mimo hranice, by byla jen prázdná slova. Tak jsme to zkusili a od té doby se to začalo rozvíjet. Za dva roky jsem si uvědomila hrozně moc věcí a zjistila, co se skrývá za skutečnou cenou pomeranče.“

Podle Janovské existuje hodně lidí, kteří jsou proti dovozům a říkají, že lokální je nejlepší. „Samozřejmě souhlasím s tím, že co si dokážeme vypěstovat, to bychom měli produkovat tady. Proto mi přijde dovoz jablek z Chile absurdní. Znám české sadaře, kteří nemůžou prodat svoje jablka. Nechápu, proč bych si měla kupovat jablka z Chile. Ale pomeranče nebo grepy si vypěstovat nedokážeme. Antonis nám nabízí i meruňky. Ty jsme odmítly, protože je tady máme. Chceme vozit jen to, co nedokážeme vypěstovat, a rozšířit nabídku v zimních měsících. Když už si chcete koupit citrusy, můžete přemýšlet, od koho citrusy jsou a jestli nemají rezidua pesticidů.“

Zisk je potřeba spravedlivě rozdělit

Janovská zároveň upozorňuje, že sice často mluvíme o férovém ohodnocení pro zemědělce, ale zapomínáme na férové ohodnocení dalších aktérů v řetězci. „Často zapomínáme na sklady, na to, kdo v nich pracuje a za jakých podmínek. S jakými dopravci spolupracujeme? Kdo jsou ti lidé, kteří mají na starost prodej, kolik za to dostávají? Hledám cestu, aby celý řetězec opravdu naplňoval principy solidární ekonomiky, abychom nezapomínali na žádný článek v řetězci, aby každý byl férově ohodnocen. Máme v plánu komunikovat, jaká je skutečná cena potravin, co všechno je v ní zahrnuto a proč je ta cena tvořena tak, jak je tvořena. V tom řetězci je spousta lidí, bez kterých by to nešlo.“

Výdejna chutí se zatím primárně propojuje s KPZkami nebo s komunitními místy. Do budoucna by se chtěli zkusit v létě sdružit při prodeji českého ovoce. „Teď jsme si to vyzkoušeli s řeckým ovocem, ale pojďme zkusit české jahody nebo meruňky, aby to nemusel každý shánět sám. Když pro meruňky pojede na Moravu každý vlastním autem, propálíme mraky benzínu. Když se ale dáme dokupy, objednáme si dodávku meruněk a ty si mezi sebou rozdáme, je to pro všechny snazší a efektivnější.“ Janovská vysvětluje, že intenzivně zvažovali a konzultovali, jestli zůstat neziskovou společností, nebo založit společnost ziskovou. „Hodně sleduju zahraniční podcasty a newslettery. V jiných zemích normálně fungují organizace s nízkým ziskem (low profit organisations), což v Česku nemáme. Můžete být neziskovka, akciovka nebo s.r.o. Kdybych osekala veškeré společenské a environmentální aspekty, tak naše aktivita spočívá v nákupu a prodeji. V zahraničí ale funguje model ziskových firem, které jsou finančně zdravé, ale zisk vracejí zpátky do firem. Rozhodli jsme se jít cestou ziskové firmy typu s.r.o., ale chci ukázat, že i v tomto modelu lze fungovat v režimu podnikání s nízkými zisky a férového placení lidí, kteří jsou v tom zahrnutí. Pokud roste firma, rostou i lidé. Zisk se rozděluje společně a nezapomínáme na společenské aspekty.“ Výdejna chutí je například napojena na potravinové banky, kterým poskytuje ekologické citrusy z Řecka, nebo posílá jedno procento z každého nákupu na rozvoj KPZ koalice. „Chceme ukázat, že i když jsme firma, nemusíme nejdřív vydělat a teprve potom se začít přebarvovat nazeleno. Už úplně od začátku hledáme cesty, jak zaplatit další věci, které jsou součástí našeho podnikání.“

Kolik dostane pěstitel?

V ceně ovoce od Výdejny chutí je započítaná doprava, balení a lidé zaměstnaní ve Výdejně chutí. Patnáct procent zůstává ve firmě. Snaha je, aby největší procento zůstalo farmářům. „Když jsem to konzultovala, lidé mi říkali, abych si brala sto procent, což odmítám. Patnáct procent je DPH, nejdražší je doprava, to je 20 procent, balení pět procent, osm procent pro zajištění chodu výdejny, sedm procent pro koordinátory výdejních míst, 40 procent je pro zemědělce, čtyři procenta pro řecké družstvo pěstitelů Koinobio a jedno procento pro KPZ koalici. Chceme, aby zemědělec dostával 50 procent, ale k tomu jsme se ještě nedopracovali. Naší snahou je, abychom zvyšovali procento příjmu producenta a zároveň nevykořisťovali ostatní.“ Model Výdejny chutí je opačný oproti konvenčnímu modelu, kdy zemědělec v zemích globálního Jihu například u banánů dostává kolem sedmi procent a řetězec kolem 40 procent zisku. Nejmenší zisk tak jde těm, kteří potravinu vypěstují a zároveň jsou vystaveni největší zdravotní zátěži.

V závěru seriálu Zničující import – česká stopa je nutné zdůraznit, že cílem budoucích potravinových strategií a politik nemá být ukončení dovozu plodin, které u nás nelze vypěstovat. Také není cílem pokoušet se za každou cenu dosáhnout stoprocentní národní soběstačnosti. Je nutné vzít v potaz, že lokální, české potraviny neznamenají automaticky lepší kvalitu nebo udržitelnější či férovější model výroby. Právě naopak, jak upozorňují někteří autoři, ideologie lokalismu bývá až příliš často vedena po linii neoliberálních strategií a v logice ekonomického modelu růstu, založeného na snižování mezd a ničení životního prostředí, tedy nikoliv na pokusech o tvorbu alternativ k tomuto neudržitelnému systému. V rámci lokalismu se často neřeší, kdo má moc v systému, kdo kontroluje výrobní, zpracovatelské a distribuční procesy. Naopak příliš velký důraz je kladen na spotřebitele a jejich nákupní chování a preference. Spotřebitelé však nemohou svým individuálním chováním, jakkoliv udržitelným, narovnat strukturální nerovnosti a problémy potravinového režimu, na jehož podobě se nikdy přímo nepodíleli. Bohužel však i ministerstva a vláda rámují občany spíše jako příjemce služeb než partnery a zkušenosti občanů nejsou využívány k tvorbě takového potravinového systému, ve kterém se občané stávají jeho spolutvůrci.

Autor je analytik politiky potravinových systémů.

Text je součástí projektu Zničující import – česká stopa na destrukci ekosystémů a rurální společnosti Latinské Ameriky, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace