Foto UGC Distribution
Martin Šrajer (filmový publicista)
Annette
Velkolepá dekonstrukce muzikálového spektáklu plná pološílených nápadů a nesourodých poetik má přepálenou stopáž a přerývavý rytmus a ve svém středu egocentrického násilnického macho komika, trýznícího diváky nevtipným výstupem o zardoušení manželky. Divoký tanec mezi genialitou a brakem, který je stejnou měrou iritující i fascinující. Nejintenzivnější, emocionálně nejbohatší kinozážitek roku.
Judas and the Black Messiah
Zjevení. Režijně a herecky strhující životopisné/kriminální drama o lídrovi Černých panterů Fredu Hamptonovi a jeho následovnících, uvedené velkým hollywoodským studiem. Černé pantery nevykresluje jako spolek nebezpečných radikálů – naopak s nimi sympatizuje a v jejich myšlenkách a činech nachází inspiraci pro přítomnost, kdy jsou fašizace ozbrojených složek, rasismus a neudržitelnost kapitalismu na pořadu dne stejně jako na konci šedesátých let.
Láska pod kapotou
Nejlepší a nejdůležitější český film roku. Miro Remo natočil s velkým nadhledem formálně dravý, nuancovaný portrét člověka zklamaného komunismem i kapitalismem, který na ztrátu pevných kulturních rámců zareagoval příklonem k extremismu. Vysoká míra subjektivity odpovídá tomu, jak realitu zakouší ústřední aktér, milovník motorů, výfuků a rasistických songů. Přesto dokument podává obecnější zprávu o české společnosti a směru, kterým se ubírá kvůli malé ochotě vzájemně si naslouchat.
Síla psa
Jane Campion se po dvanácti letech vrátila k režii celovečerního filmu s chirurgicky přesnou analýzou maskulinity a mýtů, jimiž se vnitřně nejistí muži ujišťují o svém významu. Psychologický westernový thriller bez nadbytečného slova a záběru, s atmosférou napjatou jako lano ze syrových usní, které hlavní antihrdina soustředěně splétá, je na první pohled one man show fenomenálního Benedicta Cumberbatche. Poslední, dlouho doznívající řez ale odhaluje, že tu zdaleka nejde jen o něho.
Spencer
Vánoce s britskou královnou pohledem Pabla Larraína jsou dusivě klaustrofobním hororem, v němž se princezna Diana stává vězeňkyní vysokých očekávání a bizarních tradic, od níž jsou od rána do večera vyžadována konkrétní gesta, slova a šaty. Kristen Stewart teatrálně zvrací perly z vlastního náhrdelníku, o půlnoci do sebe na tajňačku souká kuře a kus dortu a se štípačkami v ruce vynervovaně pobíhá honosnými chodbami Sandringham House. Nádherně vyšinutý královský camp.
Tereza Domínová (filmová publicistka, marketérka a dramaturgyně)
Quo vadis, Aida?
Zdrcující zpodobnění nezpodobnitelného. Jasmila Žbanić se navrátila k černému svědomí Evropy po pádu železné opony, srebrenickému masakru, s nenápadnou, postupně eskalující silou, která diváka na konci nenechá stejného. Ženská perspektiva Aidy, tlumočnice OSN, kterou skvěle ztvárnila Jasna Đuričić, nám nabízí pohled do mužského armádního světa, jak ho obvykle nevídáme. Humanita a empatie kontrastuje s nefungující a odlidštěnou byrokracií tváří v tvář blížícímu se zlu. Dívá se na to těžko, ale zároveň nejde uhnout pohledem.
Smolný pich aneb Pitomý porno
Formálně rozkročený a nesmírně podnětný snímek Rada Judeho nesmlouvavě začíná domácím pornem, aby vzápětí ukázal, že vulgárnost je třeba hledat na úplně jiných místech. Společenská sonda do současného Rumunska nás skrze příběh, který by sám o sobě mohl být triviální – učitelka se dostane do problémů, když na internet unikne její domácí sexuální video – noří do fašistické a komunistické minulosti, ale i covidové současnosti. Groteskní finále se vypořádává s patriarchátem a bigotností v desítkách sekund, ale zcela nekompromisně.
Eternals
Dlouho očekávaná marvelovka, kterou zahájila svou komerční kariéru Chloe Zhao, je noční můrou všech obhájců politické nekorektnosti a bojovníků proti kvótám. Týmovka, v níž držitelka Oscara za loňskou Zemi nomádů představuje úplně novou mytologii a deset nových postav, má ve svém středu pět žen, pět představitelů různých etnických menšin a jednu postavu neslyšící. Zhao se zaměřuje na vztahy mezi postavami a zpochybňuje ochranitelskou roli superhrdinů. Svět Eternals je pestrý a plný morálních dilemat, která podle režisérky nelze řešit jinak než empatií.
Na značky!
Tragikomický dokumentární debut Marie Pinčíkové vtipně a dojemně tematizuje hledání místa v kolektivu. Nikdy by mě nenapadlo, že sledování příprav na sokolský slet může být tak zábavné. Oba protagonisty od sebe dělí věk, osobnostní typ i přístup k sokolství. Režisérka citlivou kombinací pozorování a inscenování zachycuje střet tradice a současnosti, individualismu a sounáležitosti, pocitu samoty a pospolitosti. Ukazuje nejen mezigenerační neporozumění, ale především potřebu hledat cestu, jak jej překlenout. Pomyslný tematický protipól dokumentu Eriky Hníkové Každá minuta života.
Bo Burnham: Inside
Lockdownový speciál amerického komika, režiséra a hudebníka Bo Burnhama nejenže pojmenovává pocity zmaru, které přinesl covid a nutnost izolace, ale také přináší generační výpověď o roztříštěném světě, v němž je potřeba znovu a znovu vyjednávat svou pozici. Burnham reflektuje všechna svá privilegia a přehodnocuje svou minulost, ale zároveň uznává, že se tím vlastně jen poplácává po vlastních zádech. Inside je chmurné, klaustrofobní, ale zároveň katarzní dílo, jehož humor nevyvolává salvy smíchu, ale pocit úlevy, že jsme v krizi identity společně.
Antonín Tesař (filmový publicista)
Annette
Leos Carax natáčí jeden film za dekádu, ale pokaždé se jedná o zásadní počin své doby. Výsledkem spojení s podvratným popem skupiny Sparks je komplexní meditace nad vztahem performera a publika – v pozadí tohoto vztahu je shakespearovská představa světa jako jeviště, kde jsme nakonec všichni zároveň performery i diváky. Snímek ukazuje, že tou nejmučivější podívanou je pro nás zpravidla sledování svých vlastních hereckých výkonů.
Duna
Film, o kterém by se dalo donekonečna polemizovat, do jaké míry naplnil nebo nenaplnil různá očekávání – ve finále se však tyto hádky týkají spíš očekávání samotných než adaptace Herbertovy sci-fi klasiky. Osobně mám pocit, že je to podobná událost, jakou byl před dvaceti lety Pán prstenů Petera Jacksona. Precizní ilustrace skvělého příběhu, která se stane důležitým milníkem právě tím, jak o tomto příběhu přemýšlíme.
Otec
Nemá moc smysl zaobírat se tím, jestli Florian Zeller ve filmu adekvátně zachytil pocity člověka s Alzheimerovou chorobou. Časoprostorový labyrint, který tvůrci na ploše jediného bytu vystavěli, je nakonec spíš filmem o paměti a postupném loučení se se sebou samotným. Anthony Hopkins je nám v tomhle bloudění mimořádným průvodcem.
Shoky & Morthy: Poslední velká akce
Andy Fehu u nás dokázal natočit uvolněné komediální buddy movie, za jaké by se nemusel stydět ani devadesátkový Kevin Smith. Podařilo se mu redefinovat image Tomáše Magnuska v tarantinovském stylu. Spíš než znalost youtuberské scény z toho kouká odkojenost ironickými devadesátkami, ale zábava to je i dneska.
The Block Island Sound
Méně okázalá, ale možná o to podmanivější verze současných arthororů se v pečlivě vygradovaném náznakovém vyprávění otře o krizi rodinných vztahů, environmentální úzkost, konspirační teorie a nakonec i metafyzickou tíseň z toho, že světu pravděpodobně rozumíme ještě mnohem méně, než si myslíme.
Iva Přivřelová (filmová publicistka)
Pan učitel Bachmann a jeho třída
Na Berlinale vyhrál cenu poroty dokument Marie Speth, který v 217 minutách sleduje jeden školní rok v 6. B v hesenském Stadtallendorfu. Průmyslové město láká za prací lidi z různých států, a národnostně pestrá je proto i Bachmannova třída. Bývalý hipík před důchodem tak učí děti s různou znalostí němčiny, naštěstí ale ví, že důležitější než biflování gramatiky je naučit novou generaci sebedůvěře, empatii a spolupráci. Režisérka jeho snahu zachycuje s porozuměním a nenásilnou edukativností. Štědrý čas, který máme třídě věnovat, se vyplatí. I diváci díky němu dokážou poznat a oblíbit si žáky natolik, aby pochopili, jak velký má pro ně životní filosofie pana Bachmanna smysl.
Miluj svého robota
Německý kandidát na Oscara od Marie Schrader. Na festivalový soutěžák nečekaně vtipný, na romantickou komedii nečekaně melancholický snímek o vztahu svůdně dokonalé umělé inteligence a skeptické vědkyně se zlomeným srdcem, který netriviálně přemýšlí o tom, co očekáváme od partnerského svazku. I o tom, nakolik nám prospívá možnost rychlého uspokojení tužeb. Snímek oceněný v Berlíně díky herečce Maren Eggert se tu a tam ještě hraje v kinech a později bude k dispozici na VOD Edisonline.
West Side Story
Důkaz, že remake klasiky nemusí být zbytečný, pokud noví tvůrci znají a milují předlohu a vědí, čím by se dala obohatit. Tým kolem režiséra Stevena Spielberga a scenáristy Tonyho Kushnera neaktualizoval newyorskou variaci na tragédii Romea a Julie z padesátých let nijak násilně, a i proto jejich verze tak skvěle funguje. Význam neoposlouchatelných písní Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima prohloubili změnou jejich pořadí i lokace a hlavně rozšířením kontextu sporu dvou pouličních gangů, které v Americe nemůžou najít své místo.
Zrcadla ve tmě
Z českých filmů mě nejvíc zaujal kompaktní celovečerní debut Šimona Holého (nyní také na Aerovodu). Portrét tanečnice, která řeší svůj vztah, svou matku, svou práci a sama sebe, vlastní průměrnost, s níž není lehké se vyrovnat, a životní nespokojenost, z níž není lehké vybřednout. Ve filmu s těmito tématy všechno souvisí – černobílý obraz, záběrování i taneční vystoupení, které hlavní hrdinka nacvičuje a které Zrcadlům dodá působivý konec.
Jan Šíma (filmový publicista a student politologie)
Síla psa
Westernové drama, které si odbylo premiéru na Netflixu teprve nedávno. Jane Campion v něm na základě jednoduché zápletky rozehrává skvělou studii jednotlivých postav, které se v jejím podání postupně odhalují jako stále komplexnější. Na první pohled machistický Phil se okázale stylizuje do role drsného kovboje, ta ale v Montaně dvacátých let působí už jako věc minulosti. Maskulinita je tak v pojetí Campion spíše štít, jímž se Phil brání před svým okolím.
Drive my car
Adaptace stejnojmenné povídky Haruki Murakamiho od japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho vypráví o divadelním režisérovi Kafukuovi, který se během režírování Čechovova Strýčka Váni pomalu vypořádává se ztrátou své ženy. Hamaguči zde působivě proplétá skutečný život s uměním, aniž by se spokojil jen s tím, že se jedno zrcadlí v druhém. Obojí se jeví spíše jako navzájem se inspirující oblasti. Odhodlání v životě může posunout uměleckou tvorbu, která zase může mít bezmála terapeutické účinky pro překonání minulých ztrát.
Quo vadis, Aida?
Filmy, které se snaží zachytit nejtragičtější události moderních dějin, ve svých ambicích často selhávají. Uchylují se k heroizaci svých protagonistů na úkor skutečných obětí, k emocionálnímu nátlaku nebo k nevhodnému důrazu na šokující a násilné výjevy. O to větším úspěchem je bosenský snímek podávající svědectví o srebrenické genocidě z roku 1995. Kamera po většinu filmu nahlíží události z perspektivy překladatelky Aidy, která působí na místní základně OSN. Přes toto omezené hledisko postupně odkrýváme další a další aspekty celkové situace – ať už se jedná o bezmoc bosenských uprchlíků, vynucenou pasivitu jednotek OSN či různá etická dilemata. Film se vkusně vyhýbá explicitnímu zobrazování násilí, které ale na diváka dopadá i z jeho stále zřejmějších náznaků.
Shiva Baby a Zrcadla ve tmě
Letos mě také oslovily některé debuty mladších tvůrců, které zároveň fungují jako generační výpověď. Na distribuční platformě MUBI jsem zhlédl tísnivou komedii Shiva Baby režisérky Emmy Seligman. Ve filmu sledujeme mladou Danielle, která je pozvána na rodinnou sešlost při příležitosti úmrtí příbuzné. Na tu ale současně přichází i muž, kterému Danielle za peníze poskytuje sexuální služby. Shiva Baby zdařile navozuje klaustrofobní atmosféru pomocí snímání protagonistky v davu dotěrných příbuzných, rychlým střihem nebo soundtrackem, který vyvolává tenzi hraničící až s thrillerem. Podobně mě zaujal celovečerní debut Šimona Holého Zrcadla ve tmě. Ten prostřednictvím tanečnice Marie a její vztahové krize zachycuje generaci, která kvůli touze po výjimečnosti není schopna přijmout sebe samu a své nedostatky. Přes statické záběry z dálky se jen pomalu přibližujeme zkoumané postavě – toto strohé formální řešení skvěle odpovídá vztahu, ve kterém si dříve blízcí partneři začínají být vzdálení.