Foto Esetok, Wikimedia (CC BY-SA 4.0)
Co přesně se za zdmi prezidentských a vládních budov v Kazachstánu minulých dnech odehrálo, nevíme. Podle slov prezidenta Kasyma Žomarta Tokajeva to byl pokus o uchvácení moci v zemi, který byl potlačen, zákonnost je obnovena, viníci budou potrestáni… Jenže ať už dopadne mocenský střet v mezi elitami jakkoli, stále zůstávají na scéně ti, kteří stáli na prvopočátku těchto událostí: lidé v ulicích.
Protesty proti skokovému zdražování na začátku letošního roku byly „jen“ další z řady protestů, které jsme mohli vidět v Kazachstánu za poslední měsíce a roky (databázi demonstrací a shromáždění vedou například The Oxus Society nebo projekt ACLED). Drtivá většina protestů v regionech vyzdvihovala témata každodenního života: špatné pracovní podmínky, drahotu, korupci a aroganci státních úředníků, které problémy obyvatel nezajímaly.
Běžní lidé v Kazachstánu mají jen málo možností, jak efektivně řešit hlubší strukturální problémy.
Situace zkraje ledna byla o to složitější, že Mangystauská oblast, kde první protesty vypukly, má smutnou historii. V prosinci 2011 ve městě Zhanaozen vláda potlačila stávky a protesty místních obyvatel, zejména pracovníků v ropném průmyslu, za lepší platy a pracovní podmínky. Zásah bezpečnostních složek skončil přinejmenším šestnácti mrtvými. Místní obyvatelé mají dodnes pocit, že se vláda zachovala brutálně a také že nedošlo k vyřešení situace. Nejen že nepřišla žádná upřímná omluva, ale ani žádné praktické řešení, které by se dotýkalo dlouhodobých problémů, pouze exemplární potrestání několika jednotlivců. Události z roku 2011 tak zůstaly v paměti jako velká nezhojená rána.
Loni v prosinci uplynulo od nepokojů deset let. Výročí se odehrávalo ve stínu rozsáhlých bezpečnostních operací režimu ve snaze předejít případným velkým demonstracím. A letos v lednu v oblasti Mangystau opět vypukly protesty a opět kvůli trvale špatným životním a ekonomickým podmínkám. A obyvatelům se – alespoň zatím – opět nedostává žádné katarze či satisfakce.
„Slušní protestující“ versus „teroristické bandy“
V prvních dnech demonstrací v Mangystau postupovali prezident a jeho vláda podle obvyklého scénáře: slíbil rychlé řešení momentální krize, o které se osobně zasadí – to jest opětovné snížení skokově zvýšených cen. Jenže lidé z ulic neodešli. Poukazovali na širší strukturální problémy s tím, že jednorázová pomoc není řešením, protože za pár týdnů se může objevit jiný podobný problém. Prezident Tokajev tak sáhl po dalším nástroji, tedy svalení zodpovědnosti na vládu (zejména ministerstvo energetiky) a její následné odvolání. To už byl silnější kalibr, ale stále ne mimo Tokajevův repertoár, jelikož ústřední moc v kazašském systému drží prezident a vláda spíše uvádí do praxe jeho politiku, než že by mu byla protiváhou. Jenže v tento moment se už protesty přelily i do dalších měst, včetně největšího města země Almaty. A právě ve velkých městech na jihu země, jako jsou Almaty nebo Šymkent, se krátce po odvolání vlády objevily neznámé skupiny demonstrantů. Podle místních protestujících tyto nově příchozí nikdo neznal. Právě tito cizinci ale údajně vyprovokovali násilí a rabování a následně je prezident Tokajev označil za „teroristy“, kteří mají být zničeni, a to i střelbou.
Lidé ve středoasijském regionu znají situace, kdy se na mírových demonstracích objeví cizí skupinky násilníků. Může je poslat stát, aby protestující zdiskreditoval a režim mohl proti nim snadněji zasáhnout; může je zorganizovat nějaký jiný politický oponent; mohou to být kriminální bandy, které se chtějí přiživit na momentálním chaosu. Jakou konečnou identifikaci těchto skupin vláda nakonec nabídne, ještě nevíme. Jaká je vazba mezi násilnostmi a politickým bojem kolem prezidenta – také nevíme. Ale lidé protestující za lepší živobytí vidí, že byli opět vytlačeni z ulic, že režim teď bude mít spoustu práce sám se sebou a svým vnitřním fungováním (včetně přerozdělování dohledu nad ropnými a ostatními ziskovými společnostmi) a že jejich problémy jsou stále tam, kde byly před začátkem ledna.
Nedostupné spojení
Běžní lidé v Kazachstánu mají jen málo možností, jak efektivně řešit hlubší strukturální problémy. U korupce a špatných podmínek v ropném sektoru (z nějž má obrovské příjmy vládnoucí skupina) to platí desetinásobně. Neexistují spolehlivé komunikační kanály, například politická sdružení, silné nezávislé odborové skupiny, ale ani respektovaní jednotlivci, jejichž prostřednictvím by mohli lidé formulovat své požadavky tak, aby byly vyslyšeny. Spojení však nefunguje ani z vyšších pater státu dolů. Stát nenašel nikoho, koho by oslovil, s kým by jednal – a kdo by byl zárukou, že stát to tentokrát se sliby o zlepšení situace myslí vážně.
Jak za takovýchto podmínek může vypadat budoucnost Kazachstánu? Prezident Tokajev se v příštích měsících může vydat dvěma cestami. První je snaha o navázání výše zmíněného dialogu, skutečné zasazení se o strukturální změny ve fungování státu, které by měly hmatatelný pozitivní dopad. Byla by to aktivita směřující proti tomu, jak Kazachstán dlouhá léta vnitřně fungoval, ale je možná. Druhá je silová: posílení bezpečnostních složek a státního aparátu s primárním cílem, aby se podobné protesty už neopakovaly. I to je možná cesta. Pak ale zůstanou nejen Zhanaozen 2011, ale i Almaty 2022 palčivými bolestmi kazašské společnosti.
Autorka je spolupracovnicí Výzkumného centra AMO.