Foto Wesley Tingey on Unsplash
Dělníků na stavbách silnic a dálnic je moc. Když jich desetinu propustíme, stavby budou levnější a rychlejší. A stavební dělníci, místo aby se polovinu pracovní doby opírali o lopatu, můžou doplnit chybějící stavy informatiků nebo lékařů. Podobně lze ušetřit kdekoli. Učitelé nemusí mít ve třídě třicet dětí, ale třeba sto. Dvě třetiny kantorů pak mohou nahradit chybějící zubaře nebo dělníky opírající se o lopatu.
Současné rozhořčení, že je platový průměr veřejného sektoru o pár tisíc vyšší než u soukromého, svědčí o neschopnosti všech zainteresovaných počítat.
Z nějakého důvodu se podobné nápady na škrty točí pouze okolo úředníků či státních zaměstnanců, což jsou ve veřejné diskusi prostupné pojmy. Obvykle se tyto návrhy řídí velmi svéráznou logikou, která vede po ose: státní správa je pomalá, vyhodíme proto nahodilé procento zaměstnanců a vše bude lepší. Jindy se debata vede pouze o penězích, kdy vyhozením části administrativy prostě ušetříme, což má být úspěch. Jako bychom snad měli úřady a státní instituce jen na ozdobu, z nějakého rozmaru a zmiňovaní úředníci ani neplnili žádné funkce. Navíc sousloví „státní zaměstnanci“ představuje natolik širokou kategorii, že si do ní každý promítá toho, koho zrovna potřebuje. Všechny úvahy se pak obvykle zaseknou na zjištění, že většinu státních zaměstnanců tvoří učitelé, hasiči nebo policisté, které obvykle nikdo vyhazovat nechce.
Všichni mají málo
Novinkou posledního roku je pak tvrzení, že státní zaměstnanci vydělávají více peněz než lidé v soukromém sektoru, což prý není vpořádku. Média přebrala tuto rétoriku lobbistů a ekonomů soukromého sektoru, aniž by ji podrobila jakékoli kritice. Operuje se s průměrným příjmem, který je prý ve veřejné sféře vyšší než v soukromé, a nějak se při tom zapomíná, že platy, respektive mzdy jsou nízké všude. Uměle se tu proti sobě staví zaměstnanci soukromého a státního sektoru. Trvalo desítky let vysvětlit novinářům a veřejnosti, že průměrný plat neznamená, že ho mají všichni, ale že na jeho výši naopak většina lidí nedosáhne. Průměr je citlivý na extrémy a v případě platů ho táhnou nahoru ti nejlépe vydělávající. Zatímco horní strop neexistuje, spodní přece jen ano. V případě státního sektoru svou roli hrají dvě věci. První je rozhodnutí, aby byli učitelé konečně odměňováni lépe, a to s cílem dotáhnout jejich plat (průměrný!) na 130 procent průměru v zemi. To se letos víceméně podařilo a stejný cíl má v programovém prohlášení také současná vláda. Platy učitelů se na celkovém průměru veřejné sféry nemohou neprojevit.
Nedávno zveřejnila IDEA CERGE-EI studii Státní zaměstnanci a úředníci: kde pracují a za kolik?, která do celého problému vnáší světlo, tedy data a čísla. Podle této studie máme necelý milion osob, který je nějakým způsobem zaměstnán ve veřejném sektoru. Jedná se o necelých 20 procent pracujících. Z tohoto celku bylo v roce 2020 podle autorů studie 464 tisíc lidí placeno ze státního rozpočtu, a můžeme jim proto říkat státní zaměstnanci. Většinu těchto zaměstnanců tvoří právě učitelé – Ministerstvo školství tedy platí více čtvrt milionu lidí (převážně učitelů). Další velkou skupinu, přes 50 tisíc zaměstnanců, pak najdeme pod Ministerstvem vnitra v podobě policistů nebo hasičů. Současné rozhořčení, že je platový průměr veřejného sektoru o pár tisíc vyšší než u soukromého, svědčí o neschopnosti všech zainteresovaných počítat. Platový průměr státní sféry táhne nahoru především dominující masa učitelů, které nikdo vyhazovat nebude a ohledně výše jejich platu panuje konsensus. Redukce hůře placených úředníků pak povede k tomu, že průměrný plat ve veřejném sektoru – k údivu všech – ještě vzroste, protože se přiblíží platu učitelů, což je v tuto chvíli 44 tisíc korun. A to už se nikdo neptá na to, které služby státu se pak ještě zhorší.
Jediný smysl propouštění je jen v propouštění
A co ti zatracení úředníci? Státních úředníků bylo v roce 2020 dle studie CERGE 78 tisíc, přičemž 23 tisíc z nich tvoří zaměstnanci ministerstev, kteří se svým průměrným platem přes 52 tisíc korun patří mezi vůbec nejlépe placené zaměstnance. Zde je vhodné si uvědomit, že obvykle pracují v Praze, kde se platy pohybují v jiných relacích než ve zbytku země. Na druhé straně státních úředníků pak stojí masa zaměstnanců neústřední státní správy, kterých je více než 50 tisíc a jejichž průměrný plat představuje o něco skromnějších 38 tisíc korun. Sem patří například zaměstnanci Úřadu práce, České správy sociálního zabezpečení nebo katastrálních úřadů, kde je průměrný plat už jen 34 tisíc korun. Ve všech případech navíc platí, že na průměr většina zaměstnanců nedosáhne. Rozdíly jsou ostatně i mezi ministerstvy, kdy v průměru 40 tisíc mají zaměstnanci Ministerstva životního prostředí, zatímco na Obraně si přijdou na 56 tisíc korun.
A tak by se dalo pokračovat pořád dál, dokud se mytický příběh o přeplácených státních zaměstnancích nerozdrolí natolik, že přestane existovat. To se stane také ve chvíli, kdy si uvědomíme, že srovnáváme veřejný sektor zaměstnávající povětšinou vysokoškolsky vzdělané pracovnice a pracovníky se sektorem soukromým, v němž jsou zastoupeni tzv. všichni. Ve srovnání vysokoškoláků zaměstnaných ve veřejné a soukromé sféře by ti ze státního sektoru vyšli jako jednoznačně chudší. Například vysokoškolák pracující v sociálních službách teoreticky dosáhne na průměrný republikový plat po patnácti letech praxe. Mohli bychom samozřejmě všechny platit méně, otázkou je, zda by to skutečně bylo v našem zájmu.
Kolik lidí je hodně?
Všechno to ale pořád neodpovídá na naši úvodní otázku, jestli nemáme ve veřejném sektoru příliš mnoho lidí. Posoudit nějak objektivně ideální počet pracujících pro stát je obtížné. Každá země počty vykazuje trochu jiným způsobem, třeba když u nás máme učitele placené přes příspěvkové organizace a mezi státní úředníky nepočítáme úředníky samospráv. Srovnat můžeme snad veřejný sektor jako takový, a to jen částečně, protože mnoho zemí, které mají veřejných zaměstnanců méně, si dané služby kupují od soukromého sektoru, takže se jim tito lidé do statistik nepromítnou.
Pokud máme v Česku ve veřejném sektoru zaměstnaných necelých 20 procent pracujících, pak se v rámci Evropy pohybujeme spíše pod průměrem. Žebříčky v množství zaměstnanců veřejného sektoru vedou v Evropě obvyklí podezřelí, kteří vedou žebříčky i v životní úrovni, míře spokojenosti nebo v kvalitě školství. Veřejný sektor Švédska, Norska a Dánska zaměstnává okolo 30 procent pracujících, Finsko 25. Ano, naše pravicová vláda by ve Skandinávii zešílela. Kdo naopak nešílí, jsou spokojení obyvatelé. Možná to všechno nějak souvisí. Možná to souvisí i s tím, že podle žebříčku doingbusiness jsou v první desítce zemí, kde se nejsnadněji podniká, opět Dánsko, Norsko a Švédsko, zatímco Česko je na krásném 41. místě. Je určitě možné – a v mnoha ohledech bez diskuse, že český veřejný sektor má k ideálu daleko. Třeba o délce stavebního řízení se mezi místními vypráví legendy. Dle statistiky OECD jsme v rychlosti získání stavebního povolení někde na 157. místě (nejrychleji ho v Evropě dostanete v Dánsku a Finsku). V Česku nepomůžou přetížené Úřady práce nikomu, v Dánsku jsou klíčovou součástí tamějšího systému flexibilního pracovního trhu.
Stát je buď malý, nebo efektivní
Obávám se ale, že česká debata o veřejném sektoru k lepší státní správě nikdy nedospěje, protože si neklademe otázku jak udělat veřejný sektor lepší, ale jak na něm ušetřit a koho vyhodit. Pohled na Skandinávii přitom napovídá, že náš problém možná nebude ležet v přebujelém a drahém státním aparátu. Spíše naopak. Pokud navíc zástupcům byznysu vadí, že se v soukromém sektoru vydělává méně, pak je řešení čistě v jejich rukou. Stačí, když svým zaměstnancům zvýší mzdy. Co poradit novinářům ekonomických deníků, kteří plodí texty s titulky jako: „Do firem nastoupí tisíce státních zaměstnanců. Nůžky mezi platy a mzdami se sevřou,“ kde rozvíjí myšlenky o tom, jak „mnozí podnikatelé považují orgány veřejné správy, které platí z daní, za málo efektivní,“ popravdě netuším. Možná by sami mohli nastoupit do nějaké firmy. Třeba ve stavebnictví chybí podavači vody a specialisté na zametání prašných povrchů.
Francis Fukuyama napsal před pár lety knihu Politický řád a politický úpadek, v níž si hned na začátku položil otázku, jak se stát Dánskem, které si definoval jako určitý v tuto chvíli v mnoha ohledech ideální stát s mizivou korupcí a vysokou životní úrovní. Analyzoval a srovnával různé země a jejich cesty k úspěchu v průběhu historie. V případě státního aparátu narazil na opakujucí se jev. Země, které se ve své době náhle vyšvihly mezi světovou elitu, vytvořily takové podmínky, aby jimi do administrativy přilákaly ty nejkvalifikovanější, nejtalentovanější a nejambicióznější. Kdo chtěl něčeho dosáhnout, pracoval pro stát. Státní aparát totiž byl, je a bude klíčem k úspěchu jakékoli země. Dokud to nepochopíme, budeme v jeho řadách jen tupě škrtat, vyhazovat lidi a ještě se u toho přesvědčovat, jak jsme ušetřili. Schopný manažer soukromé firmy se stará o blaho a zisk majitelů soukromé firmy, schopný úředník v řadách státu, se stará o blaho a budoucnost celé země. Nenechme si namluvit, že to má být jinak. Veřejný sektor není zbytná rozmařilost vhodná leda k seškrtání, ale investice a hodnota sama o sobě, jejíž síla odlišuje země prosperující od těch upadajících. Chtějme proto veřejný sektor lepší a větší, nikoli menší a levnější, protože ten nám k ničemu nebude. Fráze „malý a efektivní stát“ je jen frází. Stát je buď malý, nebo efektivní.
Autor je redaktor Alarmu.