Nechat chátrat, potom zdemolovat. Osud Istropolisu ilustruje náš přístup k památkám

Je slunečné, lednové dopoledne a před budovou Domu odborů v Bratislavě se míjejí různí lidé, kteří si objekt fotí. V průběhu následujících dní sem má být totiž znemožněn přístup a brzy mají začít bourací práce, které stavbu z osmdesátých let srovnají se zemí. Proti tomu se již několik let obyvatelé Bratislavy snaží bojovat – petici za záchranu Istropolisu podepsalo téměř jedenáct tisíc lidí. Developer má však s pozemkem jiné záměry a plánuje zde postavit nové polyfunkční centrum. Už nyní rychle mizí mramorový obklad.

Město na Dunaji

Istropolis (v překladu „Město na Dunaji“, jak zní starořecký název Bratislavy) je komplex budov autorské trojice Ferdinanda Končeka, Lubomíra Titla a Ilji Skočeka, který vznikal v několika etapách během čtvrt století v letech 1956 až 1981. V průběhu vzniku doznal projekt řady různých změn. Jako první se realizovala administrativní budova, která výškově dominuje celému souboru. Dom vedy a techniky umístěný v zadní části obsahoval vývojové laboratoře Výskumného ústavu bezpečnosti práce, výstavní prostory a kongresový sál pro devět set osob s nejmodernějším technologickým vybavením. Poté byl vybudován Dom detí a mládeže s divadelním sálem, a nakonec samotný Dom odborov s kinosálem (s prvním dolby sound systémem na Slovensku), největším foyer na Slovensku a hlavním sálem, který pojme téměř třináct set osob a svého času byl vybavený nejmodernější technikou.

Podhled velkého sálu navrhl sám Jozef Jankovič, jedna z největších osobností poválečného slovenského umění. V době vzniku budovy byl Jankovič režimem trpěný a nesměl vystavovat. Trojice Konček-Titl-Skoček mu však dala prostor se realizovat v právě vznikajícím kongresovém sále, ostatně přizvali i řadu dalších významných umělců a umělkyň. Najdeme tu celkem šest velkorozměrných uměleckých děl, která dotváří estetický výraz architektury. Třeba působivou skleněnou vitráž Milana Dobeše (průkopník dynamického konstruktivismu), keramické stěny (Imrich Vaněk, Juraj Marth, Eva Trachtová) nebo venkovní fontánu kombinující nerez a keramický obklad (Pavol Mikšík). Interiér, který z velké části přežil dodnes, se vyznačuje velkorysým pojetím (lustr ve vstupním interiéru v Dome detí od Michala Jakabčice nebo dřevěné stěny kavárny od Andreje Rudavského). Budova Domu odborů měla být původně obložena kararským mramorem, což se nestalo, jak vzpomíná architekt Skoček v dokumentu iniciativy Ľudská mierka: „My sme tam chceli mať kameň, ktorý odolá bratislavskej klíme, čo je veľmi ťažké, tá bola prechemizovaná.“ Náhradní materiál nakonec poskytl sám Fidel Castro jako dar spřátelené komunistické zemi.

Nové polyfunkční centrum

O prodeji Istropolisu se mluví od počátku tisíciletí. Podle některých hlasů přestává vyhovovat potřebám nové doby a ztrácí status kulturního centra. Dom odborov totiž „nedokázal držať krok s potrebami obyvateľov hlavného mesta a roky zíval prázdnotou,“ píše developer ve své tiskové zprávě. Tehdejší vlastník, Jednotný majetkový fond svazu odborových organizací na Slovensku, o budovu po celé roky nejevil zájem, výrazněji do komplexu neinvestoval ani se nepouštěl do rekonstrukce. K prodeji se však dlouho neměl, protože nedostal dostatečně vysokou nabídku. „Odborári dlhodobo neinvestovali do starostlivosti o budovy. Tesne po páde socializmu ešte modernizovali panoramatické kino, ale predovšetkým nemali záujem objekt koncepčnejšie prevádzkovať, vytvoriť lákavý program. V duchu neoliberalizmu program outsourcovali, foyer zaplnili drobné obchody a kultúrne sály prenajímali rôznym subjektom, od muzikálového divadla po baptistov,“ popisuje vývoj využití historik architektury Peter Szalay.

Na podzim roku 2017 komplex spolu s pozemky odkoupila společnost First SPV, za kterou stojí developeři YIT a Immocap. Společnost YIT od projektu nakonec odstoupila, development tak zůstal zcela v rukou Immocap Group. Noví vlastníci od počátku avizovali, že vytvoří multifunkční prostor, mluvilo se i o potenciální demolici komplexu. V červenci roku 2020 představila společnost Immocap projekt Nový Istropolis, který vznikl ze spolupráce s architektonickými studii KCAP a Cityfoerster. V plánech se počítá se zcela novým kulturně-společenským centrem, dvěma obytnými domy, třemi administrativními budovami a kongresovým hotelem. Projekt má být součástí komplexního plánu výstavby nové čtvrti. Majitel žádal o povolení k demolici už na začátku minulého roku, od počátku s tím však městská část Bratislava-Nové Mesto nesouhlasila a starosta Rudolf Kusý neustále opakoval, že případné rozhodnutí o demolici nepodepíše. „To bolo ešte v predvolebnom období. Po voľbách a s prvým vyjadrením developera že se Istropolis nedá zachrániť, zmenil naratív. A hovoril už len o tom, že treba zachovať kultúrnospoločenskú funkciu,“ říká k tomu Peter Szalay. Nyní, o několik let později, tak městská část demolici bez diskuse odklepla a otevřela tím cestu ke zničení další výjimečné poválečné architektury. Projekt Nového Istropolisu je nyní ve fázi posuzování vlivu na životní prostředí (EIA), začít stavět by se tak mohlo koncem příštího roku. První část realizace má být hotová na přelomu let 2025 a 2026. Celkové náklady investor odhaduje asi na 200 milionů eur.

Tvář Bratislavy: i mramor, keramika a nerez

Komplex Istropolis, který je významnou ukázkou slovenské pozdní moderny, se od 90. let nedočkal jediné investice, rekonstrukce, či jakékoliv jiné péče. Od té doby objekt přirozeně schází, cenná fasáda z kubánského mramoru se pomalu rozpadá a místy je zachraňována velmi „Do it Yourself“ stylem (třeba přelepena gafa páskou). V těchto dnech i tu už majitel strhává. V minulých letech byl také zdemolován podstavec, na němž v osmdesátých letech stála busta odborového funkcionáře Františka Zupky, a to proto, aby zde mohla být během mistrovství světa v ledním hokeji vybudována tzv. fanzóna. „Oni hovoria, že to kongresové centrum dneska potrebuje úplne iné východzie hladiská ako má táto budova. Ale to ja neviem posúdiť. V Prahe je tak isto postavený takýto palác, ako pre odbory a pre zjazdy, a slúži ako kongresové centrum. A dobre. Ale slúži dobre tým, že sa o neho dobre aj starali. Lebo o túto budovu sa už moc nikto nestará,“ vysvětluje Skoček v dokumentu. Plocha před Domem odborov se tak stala oblíbeným místem skejťáků, v Dome techniky zase sídlí obchod Lidl.

Istropolis nemá podle developerů smysl rekonstruovat nebo zachraňovat, protože je to ekonomicky nevýhodné, budova není dostatečně flexibilní pro alternativní využití a neodpovídá současným standardům. Mluví se o snaze zachovat fontánu Pavla Mikšíka (1981), vitráž Milana Dobeše nebo kubánský mramor. Nejedná se ale o dobrou vůli investora, nýbrž o požadavek městské části Nové Mesto, stejně jako v případě zahrnutí kulturně-společenského centra do první fáze výstavby. Většina uměleckých děl v interiéru, jejichž hodnota je dnes nevyčíslitelná, je však zabudovaná a nebude jednoduché ji zachovat. Spolek DoCoMoMo (který se zabývá výzkumem, propagací a ochranou památek moderní architektury) od začátku usiloval o to, aby bylo zahájeno řízení o zapsání Istropolisu na seznam kulturních památek. Petici za záchranu Istropolisu podepsalo téměř jedenáct tisíc lidí, včetně řady architektů a architektek. „Podarilo sa nám získať informáciu, že odborná komisia Pamiatkového úradu (PÚ), poradný orgán riaditeľa v oblasti vyhlasovania pamiatok, Istropolis odporučil vyhlásiť za pamiatku. Tak isto aj krajský pamiatkový úrad Bratislava dal pozitívne stanovisko, riaditeľ však nekoná,“ říká Szalay. Památkový úřad se k nastalé situaci zatím nevyjádřil.

Pryč s komunistickým dědictvím!

Připomíná Vám tento příběh něco? Ano, situace je téměř identická s případem bratislavského Parku kultúry a oddychu (PKO), pražského Transgasu nebo brněnské Mosilany. Necháme unikátní architektonickou památku chátrat tak dlouho, dokud ji neodkoupí nějaký developer, který zanedbávanou budovu nahradí zaměnitelným projektem svěžího a nového multifunkčního komplexu, který se stane centrem „svetovej úrovne“ a zařadí dané město mezi „vyspelé európske metropoly“, jak píše developer ve své tiskové zprávě. Není náhoda, že se tento postup často týká objektů, které byly projektovány a postaveny během socialismu. Developerská společnost Immocap vnímá budovu Istropolisu jako ikonu komunistické totality a připomíná, že se tu konaly sjezdy Komunistické strany Slovenska. „Ťažiskový účel Domu odborov bolo uskutočňovanie slávnostných zjazdov Komunistickej strany Slovenska. Tomuto účelu je prispôsobený aj architektonický výraz a tvar budovy, jej priestorové a funkčné členenie. Komunistické odbory, tzv. Revolučné odborové hnutie bola jednou z organizácií mašinérie totality, ktoré podporovali vládnucu komunistickú vrstvu v udržiavaní kontroly nad obyvateľstvom. Členstvo zamestnancov v ROH bolo prakticky povinné a automatické. Skutočnosti pôvodného účelu stavby petícia mladšej generácii zamlčiava. Pri serióznom deklarovaní spoločenskej hodnoty tejto stavby je potrebné reflektovať aj tieto historické fakty,“ píše Immocap ve své reakci na petici spolku Docomomo.

Jde o učebnicový příklad toho, jak si architekturu těchto let stále spojujeme výhradně s totalitní vládou, čímž nám uniká její podstata. Hodnotu architektury nemůžeme posuzovat podle doby, ve které vznikala. Zároveň jde stále o relativně mladé dědictví, od kterého ještě nemáme dostatečný odstup, abychom jej mohli hodnotit bez zbytečně negativních emocí. Než však tento odstup získáme, budou tímto tempem všechny – často velmi hodnotné budovy – zbourané. Případ Istropolisu v Bratislavě je tak další ukázkou toho, jak ničíme svou kolektivní historickou paměť. Místo ní upřednostňujeme průměrnou uniformní architekturu sklobetonu, která nejspíš bude mít životnost maximálně pár desítek let. Nemluvě o environmentálních dopadech, které demolice a výstavba zcela nového komplexu budou mít.

Ukázkovým příkladem může být snaha o vyvlastnění funkcionalistického lázeňského domu v Trenčianských Teplicích. Mohlo by jít o první případ vyvlastnění památkově chráněného objektu na území Slovenska i České republiky. Momentálně to však vypadá, že situace ohledně Istropolisu se již zvrátit nedá. Město nemá žádné právní prostředky, jak této demolici zabránit, povolení již bylo vydáno. Vyvstává tak otázka, proč se privatizací výrazných architektonických památek vzdáváme možnosti podílet se na budoucí podobě a funkčním využití měst.

Autorka je spolupracovnice redakce.