Obstál by zelený socialismus na Západě v konkurenci Číny a Ruska?

I nerůstová společnost by se musela vyrovnávat s tlakem jiných států a uspět v mezinárodní politice. Zvládla by to?

Současná ekologická levice oprávněně vyčítá vládám vyspělých států naivní krátkozrakost tváří v tvář klimatické krizi. Naivita politických a ekonomických elit spočívá v zaslepené víře v „business as usual“, tedy ve falešném přesvědčení, že svět zůstává stejný a můžeme dělat všechno stejně jako dříve – například spalovat fosilní paliva a chrlit gigatuny tun konzumní veteše. V jednom ohledu je ale levice apelující na nutnost neodkladného řešení klimatické krize podobně naivní jako současné elity. Jako by mlčky předpokládala, že svět zůstane uchráněn větších vojenských konfliktů. Jen v takovém světě totiž mají státy a komunity možnost sebeurčení svého politického a ekonomického systému nezávisle na ostatních. Takový předpoklad ovšem z dlouhodobé historické zkušenosti není opodstatněný. Sociální a ekologické problémy kapitalistických systémů (environmentální krize, růst nerovnosti, odcizení jednotlivých členů společnosti) jsou závažné, a je proto velmi žádoucí nahradit kapitalismus systémem lepším. V první řadě ale musí být nový politický systém schopen přežít v konkurenčním prostředí jiných systémů a ostatních států. Bez toho nemůže mít socialismus ani levicové myšlení ve světě žádný vliv. I kdyby byl západní neoliberální kapitalismus (nebo i čínský státní kapitalismus) předurčen ke kolapsu na konci 21. století v důsledku environmentální krize, ani v takovém případě by ho socialistický systém nedokázal nahradit – pokud vůči němu v nejbližších desetiletích neobstojí v konkurenčním boji.

Planetě evropská deindustrializace nepomáhá, protože průmyslové procesy přesunuté do rozvojových zemí jsou pod horší kontrolou, a splňují tedy horší ekologické normy, než kdyby zůstaly v Evropě.

Nerůstová ideologie apeluje na to, abychom si uvědomili limity růstu, plynoucí z fyzikálních zákonů, konečnosti surovinových zdrojů a omezené absorpční kapacity prostředí, a tyto aspekty upřednostnili v ekonomickém plánování před povrchním marketingem a módou. To je mi jako fyzikovi jednoznačně sympatické. Jenže stejně tak by nerůstová ideologie měla vzít v potaz i fundamentální zákonitosti mezinárodní politiky a upřednostnit je před svým vlastním marketingem, založeném na vykreslování idealizovaných představ o ekologicky udržitelné, nerůstové budoucnosti, které se někdy podobají až Tolkienovu fiktivnímu Hobitínu nebo světu původních obyvatel Ameriky v disneyovské stylizaci Pocahontas. Není totiž náhoda, že fiktivní hobiti stejně jako reální Indiáni byli zotročeni průmyslovou civilizací. Že to byl ve fiktivním i skutečném světě zločin, na výsledku nic nemění.

I kdyby levicové myšlení získalo hegemonii v Evropě i USA, není reálné, že naráz ovládne celý svět včetně autoritářských režimů v Rusku a Číně. Eventuální demokratický socialistický stát tedy musí být schopen uspět v konkurenci jiných moderních industrializovaných států jak na poli ekonomickém, tak vojenském. Nerůstoví myslitelé ale jako by si nepřipouštěli ani realitu konkurenčního boje na mezinárodním trhu, natožpak možnost ozbrojeného konfliktu. Tři generace od konce druhé světové války asi není divu, že se tyto úvahy vytratily z povědomí běžných lidí i politiků. Jenže formování nových mocenských center vymykajících se z rámce „liberální demokracie“ ukazuje, jak naivní byly ukvapené závěry o konci historie (resp. o konci geopolitiky), které získaly popularitu po konci studené války. Ze zpětného pohledu to vypadá spíš tak, že právě důslednému udržování rovnováhy sil mezi kapitalistickým a socialistickým blokem vděčíme za výjimečně dlouhé období relativního míru.

Nerůstem k závislosti a kolonializmu

S nezbytnou ekologickou transformací energetiky a průmyslu jsme v Evropě ještě ani pořádně nezačali, a už nyní bolestivě pociťujeme důsledky naivního, populistického a alibistického přístupu ze strany české i evropské politické reprezentace. Ty se snaží na jedné straně ukonejšit environmentální sentiment běžné populace, na stranu druhou vyhovět zájmům bank a korporací. Namísto důsledné – a nákladné – modernizace domácího průmyslu tak, aby splňoval přísnější normy, byla nejproblematičtější odvětví outsourcována do třetího světa, kde se skryjí před pohledem veřejnosti a uniknou zodpovědnosti západních vlád. Namísto rozvoje domácí jaderných a obnovitelných zdrojů energie spoléháme na dovoz ruského plynu, čínských solárních panelů a vzácných kovů, lithia z Chile a koltanu z Konga. To vše dostává Evropu do mnohonásobné závislosti na nedemokratických režimech. Planetě přitom evropská deindustrializace nepomáhá, protože průmyslové procesy přesunuté do rozvojových zemí jsou pod horší kontrolou, a splňují tedy horší ekologické normy, než kdyby zůstaly v Evropě.

V současné době Evropa není schopna zajistit stabilitu elektrické sítě ani vytápění bez spolupráce s Ruskem. Závislost na ruském plynu se stává zvlášť aktuální tuto zimu, protože soukromé společnosti spravující distribuci plynu nevytvořily dostatečné strategické zásoby. Krátkozraká a alibistická německá politika má celkově největší podíl na vzniku evropské závislosti na Rusku a Číně. Odstavení jaderných elektráren přišlo zcela nelogicky právě v době, kdy je třeba snižovat spotřebu fosilních paliv. Také divoká komerční plynofikace vytápění v posledních desetiletích nahradila domácí fosilní paliva zahraničními, aniž by vlády řešily dlouhodobé strategické zájmy. Plynu je na konci koronakrize celosvětový nedostatek, a Kreml ho navíc plánuje využít jako prostředek k prosazení svých geopolitických cílů na Ukrajině a pro celkové oslabení a rozvrácení Evropské unie. To je ostatně dost možná i hlavní smysl kontroverzního rusko-německého plynovodu Nord Stream. Odklon od uhlí přitom mohl být doprovázen souběžným zajištěním spolehlivých domácích, evropských energetických zdrojů. Dodnes nebyly realizovány ani plánované teplovody využívající odpadního tepla z jaderných elektráren, protože se jednalo o velké infrastrukturní projekty nezapadající do schématu divokého volnotržního kapitalismu. Ani do budoucna neexistuje v Evropě ani v České republice realistický plán, jak tuto kritickou slabinu v nejbližších desetiletích vyřešit – například výstavbou jaderných elektráren nebo masivních akumulačních kapacit pro obnovitelné zdroje, případně výrobou a skladováním syntetických paliv nebo vodíku. Vlády, které se od pádu železné opony spoléhají na „neviditelnou ruku trhu“, totiž zcela přestaly plnit svou primární úlohu – strategické plánování.

V dlouhodobém horizontu ale není o nic méně problematická ani závislost na čínských surovinách a průmyslových výrobcích, které jsou v tuto chvíli nezbytné pro jakoukoli zelenou transformaci energetiky. V Číně se těží mimo jiné téměř všechen neodym, potřebný pro generátory větrných turbín, a vyrábí se tam většina solárních panelů. Elektromobilita založená na surovinově náročných lithiových bateriích zase vytváří závislost Evropy na přírodním bohatství Afriky, i na dětské práci v Kongu při těžbě koltanu, živí tamní warlordy a prodlužuje éru kolonialismu. Alternativy založené na široce dostupných zdrojích přitom jsou technologicky možné (např. jaderná energetika, vodíkové hospodářství nebo sodíko-sírové baterie), ale nemají šanci prosadit se na tržní bázi bez systematické a jednotné (celoevropské) veřejné podpory. Pokud Evropa nechá energetickou transformaci na soukromých společnostech, dostane se do závislého vztahu na nadnárodních korporacích a zahraničních režimech mimo svoji politickou kontrolu, na což v konečném důsledku doplatí jak populace Evropy, tak třetí svět.

Kolonie vrací úder

Kritika kolonialismu je významným levicovým tématem. Levice tradičně zdůrazňuje vinu euroamerické civilizace na ničení jiných civilizací provázeném mnoha humanitárními tragédiemi. Z odstrašujícího historického příkladu kolonizace je však třeba se poučit i jiným způsobem – ukazuje totiž, jak mohou dopadnout země a kultury, jimž uteče technologický vývoj a ony zaostanou za konkurencí. Původní obyvatelé amerického kontinentu, Austrálie a Oceánie si zaslouží obzvláštní lítost, protože geografické podmínky jejich kontinentů a izolace od zbytku světa je hendikepovaly v technologickém vývoji. Zaslouží si ale takové sympatie i společnost, která zamrzne ve vývoji vlastním rozhodnutím – například vlivem nerůstové nebo konzervativní či regresivní ideologie?

Znovupřipojením Hongkongu stvrdila Čína definitivní konec století ponížení, během kterého byla kdysi nejvyspělejší a nejmocnější světová civilizace poražena, rozdrobena a systematicky zneužívána evropskými průmyslovými státy. Čína byla poražena střelnými zbraněmi, které původně sama vyvinula, ale jejich další vývoj tam byl úmyslně omezen z obavy, že by napomohly rebeliím proti císařství. Z této historické lekce si Čína odnesla odhodlání už nikdy takové ponížení nedopustit a také poučení o klíčovém významu technologického pokroku a průmyslových kapacit. Kolem těchto hodnot je vystavěna struktura dnešního čínského státu. Čína dnes zaujímá první místo v mnoha odvětvích průmyslu a technologie, počínaje produkcí surové oceli a konče u vědeckých publikací v oblasti umělé inteligence nebo jaderné fúze. Žádný jiný stát v dnešní době neinvestuje tak systematicky a dlouhodobě do rozvoje státní infrastruktury, průmyslové základny a základního výzkumu jako Čína.

Čína nijak neskrývá, že všechno toto úsilí je součástí snahy o návrat na pozici světového hegemona na místo USA a přípravy na eventuální válečný konflikt. Čína otevřeně demonstruje nově vyvinuté balistické raketyhypersonické střely, které by měly být schopny neutralizovat americkou flotilu při případné invazi na Tchaj-wan. Zatímco v minulých desetiletích se Čína snažila získat technologie ze zahraničí a platila za ně levným exportem konzumního zboží, v posledních letech přestává být tolik závislá na zahraničním obchodu a zahraničních technologiích. Čína systematicky buduje soběstačnou ekonomiku a vnitřní trh a její snahu o nezávislost na západní ekonomice dokládá i stahování se z newyorské burzy. To dovoluje Číně chovat se mnohem asertivněji a agresivněji v zahraniční politice. Ukazuje to i rostoucí frekvence vojenských cvičení a provokací v námořním a vzdušném prostoru kolem Tchaj-wanu. Není sice jasné, jestli tyto vojenské operace znamenají skutečnou přípravu k invazi, nebo pouze demonstraci síly, která má vytvořit tlak na tchajwanskou vnitřní politiku a testovat odhodlání USA Tchaj-wan bránit. V každém případě ale ukazují, že Čína je ke konfrontaci morálně odhodlaná a materiálně vybavená.

Také Ruský pohled na svět formovaly historické zkušenosti s dobou, kdy byl tento stát ponížen a vydrancován vyspělejšími západními mocnostmi. Mezi tyto zkušenosti patřily v poslední době například krymská válka, první a druhá světová válka a období divokého kapitalismu po rozpadu Sovětského svazu. Na základě těchto zkušeností přikládá Rusko dlouhodobě nejvyšší prioritu snaze o udržení kroku se Západem alespoň v oblasti vojenské technologie a využití svého nerostného bohatství a rozlohy k získání geopolitické výhody. Ruské nerostné bohatství a technologické dědictví studené války přitom ideálně doplňují čínské lidské zdroje a výrobní kapacity. Rusko spolu s Pákistánem a Íránem také Číně poskytuje přístup k nerostným zdrojům Střední Asie a volný přístup ke klíčovým energetickým surovinám na Středním východě. To dává těmto mocnostem bezpečné zázemí, které nemůže být ohroženo námořní blokádou ze strany USA a dalších západních států. Celkem logicky tedy v posledních letech Rusko a Čína navazují stále těsnější ekonomickou i vojenskou spolupráci a formují tak pakt proti Západu.

V době, kdy hrozí konflikty v bezprostřední blízkosti hranic Evropské unie a další válka mezi velmocemi hrozí i v Asii, zůstává Evropa bez jednotné armády, bez jaderného programu, závislá na energetických surovinách z Ruska a na importu průmyslového zboží a komunikačních technologií z Číny. To vše je výsledkem zanedbání strategického plánování a upozadění role státu v neoliberální éře. Bojím se ale, že postmoderní levice založená na doktríně nerůstu by v těchto ohledech předvedla ještě horší výkon než neoliberální kapitalismus.

Růst schopností místo růstu konzumu

Místo zkratkovité kritiky růstu obecně bychom tedy měli pečlivě rozlišovat žádoucí a nežádoucí parametry růstu. Shodneme se pravděpodobně na tom, že si nepřejeme růst emisí oxidu uhličitého, odpadů ani růst psychického stresu, který s sebou nese vyhrocená kompetice a absence sociálních jistot v liberálně kapitalistické společnosti. Zároveň může existovat široká shoda na co nejdostupnější saturaci potřeb na všech patrech Maslowovy pyramidy, tedy růst podílu populace, která má zajištěny základní potřeby (např. jídlo, bezpečí, ubytování, zdraví), a také růst možností seberealizace, pestrosti zkušeností a různorodosti možností. Zvědavost a kreativita jsou, myslím, nejušlechtilejší lidské pohnutky, které motivují civilizační pokrok a zároveň k němu přispívají. V rámci nerůstu je zcela legitimní kritizovat konzumní způsob života a statusové zboží, protože soutěžení ve velikosti automobilu či domu nijak nezvyšuje kondici naší civilizace. Nicméně vědecký a technický pokrok je nejen zásadní pro vypořádání se s tlaky prostředí (včetně důsledků klimatické krize), ale také pro ubránění našeho politického systému i hodnot proti nepřátelům. Navíc věda a technologie vytvářejí pestré spektrum nejrůznějších podnětů, inspirací a příležitostí seberealizace pro naplnění vyšších potřeb člověka.

Neobhajuji zde kult práce v podobě krysího závodu, kterým dnešní korporace popohání k vyššímu nasazení své zaměstnance, ani neglorifikuji sovětské stachanovce předhánějící pětiletý plán. Komplexita moderního světa si totiž žádá především moudrost a kreativitu, pro něž je nutné se zastavit, zamyslet a mít odstup. Stres a honba za krátkodobým ziskem, stimulované současným ekonomickým systémem a konzumeristickou kulturou, proto hlubší technologický a společenský pokrok spíše inhibují. Nicméně je třeba mít stále na paměti, že v dlouhodobém důsledku o výkon, pokrok a úspěch v konkurenci nakonec jde – bez ohledu na to, jestli se jedná o systém kapitalistický nebo socialistický. Jestliže například proponenti nerůstu jásají, že použití méně efektivních výrobních či zemědělských postupů je prospěšné, protože čím méně toho na jednotku lidské práce vyrobíme, tím menší ekologické škody napácháme, pak zcela ignorují aspekt konkurence mezi státy a politickými systémy. Není třeba propadat beznaději, a myslet si, že nás kapitalisté vždy porazí. Kapitalistický systém značné množství úsilí promrhá v neproduktivních odvětvích, jako jsou marketing nebo finanční machinace, které nijak nezvětšují blahobyt celku. Proto věřím, že dobře organizovaný socialistický systém se může technologicky vyvíjet rychleji, být produktivnější, a tedy uspět v konkurenčním boji. S nějakou formou boje a konkurence je ovšem třeba počítat.

Autor je teoretický fyzik.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace