Pečovat na full time, být v první linii. Pandemie více dopadá na ženy, politici to ale nevidí

Řada výzkumů dokládá, že důsledky pandemie koronaviru výrazně více postihují ženy. Často pracují v profesích „první linie“ boje s covidem a navíc musí skloubit práci s péčí o děti.

Ani po dvou letech snah epidemiologů a zdravotních expertů po celém světě není úplně zřejmé, jak pandemii koronaviru zastavit. Fakt, že životy žen budou nečekanou krizí poznamenány nepoměrně hůře než životy mužů, byl ale patrný již během prvního lockdownu. Pohled na statistiky z oblastí pracovního trhu, péče, duševního zdraví, ale i domácího násilí jednoznačně ukazuje, že covid nám rozhodně nepomůže vzdálit se patriarchátu. Spíše naopak.

Covid a nezaměstnanost

V porovnání s finanční krizí je ta koronavirová výrazně jiná. Zatímco krize z roku 2008 nejčastěji decimovala pracovní místa mužů střední ekonomické třídy, ta nynější postihuje zejména pracovníky s nejnižšími příjmy, a především ženy. K vysvětlení toho, proč covid ekonomicky ublížil zejména jim, je klíčová zejména prekarizace jejich práce. A to jak z hlediska pracovní náplně, tak i formy práce.

Genderové statistiky míry dopadu pandemie na fyzické a duševní zdraví pracujících ve zdravotnictví bolí, ale nepřekvapují.

V první řadě ženy tvoří nepoměrně větší část populace pracující v nestandardních úvazcích, jako jsou práce na dohodu, zkrácené nebo dočasné úvazky. A právě zaměstnanci s těmito typy úvazku pocítili ochladnutí ekonomiky citelněji, protože zaměstnavatelé mají volnější legislativní pole pro jejich redukování. V Evropské unii tak došlo k poklesu pracovníků zaměstnaných v krátkodobých kontraktech v průměru o necelých 17 procent. A to navzdory celounijnímu programu podpory a masivního financování SURE, který v rychlosti zřídila Evropská komise pro udržení ohrožených míst. Bez něj by podle expertních odhadů v EU zaniklo až milion a půl dalších pozic. V praxi nerovnoměrné zastoupení žen na těchto pozicích znamenalo, že například v Itálii bylo na nucenou dovolenou posláno čtyřikrát více žen než mužů. Z českých čísel zase vychází najevo, že nezaměstnanost Češek k lednu letošního roku narostla oproti loňsku dvojnásobně oproti nezaměstnanosti českých mužů. Na gender se pak bohužel nabalovaly další faktory diskriminace, jako je barva pleti, cizí země původu či postižení. Například v Americe tak byly úbytkem pracovních míst nejvíce zasaženy hispánské ženy.

Ženské sektory

V druhé řadě jde o nerovnováhu pohlaví v pracovních odvětvích. To, že v obchodech markují za kasou hlavně prodavačky, v restauracích nám nosí pivo číšnice a v hotelech nás ubytovává recepční, se stalo zvykem, nad kterým maximálně pokrčíme rameny. Tenhle zvyk ale covid změnil v další ránu pracujícím ženám, protože právě tato povolání valící se vlny covidových opatření smetly s největší vehemencí. Žádný jiný sektor nečelil tolika bankrotům jako stravování, pohostinství, ubytování a maloobchod. Podle dat ČSÚ zmizelo jen mezi roky 2019 a 2020 v gastronomii a pohostinství přes 20 tisíc míst, což je počet, který převyšuje obyvatelstvo Mělníka a zároveň činí největší meziroční pokles ve všech odvětvích. Byť data mapující situaci k dnešnímu dni ještě neexistují, už na začátku druhého loňského lockdownu bylo jasné, že většinu obětí masakru v pohostinství tvořily ženy. Zatímco ČSÚ registroval v oboru úbytek téměř 18 tisíc ženských pracovních pozic, těch mužských zmizelo jen něco málo přes tři tisíce. Je dost pravděpodobné, že na vině jsou právě častější nestandardní úvazky žen. A také to, že ženy častěji zastávají „postradatelnější“ pozice i v rámci pohostinství.

Je důležité si ale uvědomit, že vyhráno neměli ani zaměstnankyně a zaměstnanci v podnicích, kterým se podařilo nekonečné přílivy a odlivy státních opatření ustát. Stát sice proplácel restauratérům a hoteliérům část nákladů na udržení zaměstnanců, jenže jejich průměrné mzdy se často pohybují těsně nad hranicí mzdy minimální. I několikaprocentní pokles z výplaty tak pro servírky často znamenalo náhlou neschopnost zaplatit účty za elektřinu nebo koupit boty na zimu. A samostatnou kapitolou zde tvořily matky samoživitelky, které sotva pamatují zimu tužší, než byla ta loňská. Gastronomie a pohostinství jsou vůbec odvětví, ve kterých covid víc než kde jinde zdůraznil nepoměr mezi mizernými pracovními podmínkami (nestálé pracovní hodiny, vysoké pracovní tempo, fyzická námaha, směny bez ohledu na víkendy či státní svátky) a ještě mizernějším platovým ohodnocením. Zavedený gastro prekariát v nové kombinaci s ekonomickou nejistotou po koronakrizi se projevil v nechuti lidí se do oboru vrátit. Skutečnost, že potíže dostat zaměstnance zpět do podniků mají provozovatelé například i v USA nebo Nizozemí, svědčí o tom, že se jedná o systémový problém celého sektoru, který se bude muset rychle reformovat a nabídnout zaměstnancům lepší podmínky, aby mohl fungovat dál.

Bojovnice v první linii

Ne nadarmo zpíval Jožo Ráž ve svém papundeklovém devadestátkovém hitu o „sestričke“, a ne „bratovi“ z Kramárov. Neuvěřitelných 80 procent všech pozic ve zdravotní a sociální péči u nás zastávají ženy. Spolu s uklízečkami, pracovníky veřejných služeb, ale i kuchařkami a pradlenami patřily právě ony k „bojovníkům“ (nebo spíš bojovnicím) v první linii. Zatímco lidé v mnoha jiných povoláních se díky práci z domova nebo utlumení provozu na jejich pracovištích vystavovali viru méně, pracovníci přímé péče čelili kromě většího rizika infekce také zdrcujícímu pracovnímu vytížení.

Genderové statistiky míry dopadu pandemie na fyzické a duševní zdraví pracujících ve zdravotnictví bolí, ale nepřekvapují: 72 procent všech zdravotníků nakažených covidem celosvětově do roku 2021 byly ženy. A byly to rovněž ženy zdravotnice, u nichž vyletěly hladiny stresu, úzkosti a depresivních symptomů během covidu. Na vině je, jako vždy, domácí péče. Zajímavé výsledky přinesl výzkum mentálního stavu doktorů během pandemie z Kazachstánu, podle kterého čelili ženatí doktoři na rozdíl od svých svobodných kolegů menšímu zvýšení hladiny stresu a úzkosti. Právě naopak tomu bylo u vdaných kazašských doktorek, které naopak měly silnější pokles duševního zdraví, horší stravování a více kouřily než jejich kolegyně bez dětí. Co z toho vychází, je jasné. Rodina nade vše – ale hlavně v životech žen. A to i nad vlastní zdraví.

Nesouměrné dopady péče o rodinu se ale netýkají jen doktorské profese, ale prakticky celé populace. Rozdělení péče v domácnosti je v rámci socioekonomických následků pandemie snad ještě skloňovanějším tématem než samotná nezaměstnanost, na kterou upozorňovaly všechny nadnárodní instituce a akademičtí experti, včetně českého Institutu CERGE, již v raných počátcích lockdownu. Opětovné uzavření školních a předškolních zařízení všude po světě znamenalo v posledních dvou letech dramatickou změnu denního režimu v rodinách s malými dětmi, která v drtivé většině případů dopadla větší vahou na matky, a to i v domácnostech s oběma rodiči na plném úvazku. Vedle vlastní práce se většina žen s dětmi ve školním věku stala učitelkami, vychovatelkami, kuchařkami, uklízečkami a družinářkami v jednom. Bezplatně. Situaci navíc komplikoval i fakt, že rodinám odpadla možnost dát děti na pohlídání babičkám a dědečkům, jelikož právě oni jsou tou nejohroženější skupinou. To se ukázalo jako velký problém například ve Španělsku, kde se na prarodiče spoléhá o dost více než v jiných zemích.

Rozdíly jsou markantní

Byť stejně jako ženy i pracující muži v důsledku pandemie vykázali nárůst počtu hodin strávených péčí o domácnost a dítě, rozdíly mezi pohlavími jsou stále markantní: v létě 2020 v EU trávily maminky zaopatřováním dětí průměrně téměř celý full time (37 hodin týdně), kdežto u tátů to byl jen půlúvazek (23 hodin týdně). České domácnosti bohužel nebyly výjimkou. Například na covidovém ošetřovném poskytovaném rodinám s dětmi do deseti let zůstaly doma ve třech ze čtyř případů ženy, ač bylo stejně dostupné i pro jejich partnery. Studie navíc ukázaly, že péče o děti během pandemie v praxi znamená pro muže něco jiného než pro ženy. Tatínci tento čas tráví primárně tzv. rozvojovými aktivitami, jako je hraní a pomoc s výukou a úkoly, kdežto maminky věnují většinu času zajišťování jídla, úklidu, uspávání a podobně, tedy činnostem nepostradatelným pro život dítěte, ale podstatně jednotvárnějšími a méně stimulujícím. Nelze se tedy divit, že pracovní soustředění žen utrpělo přítomností dětí podstatně více než u jejich partnerů a že podle statistik Eurofoundu pociťovalo neschopnost věnovat se dostatečně práci třikrát více Evropanek než Evropanů.

Výčet dopadů covidu na ženy ale prací a péčí bohužel nekončí. Nutnost trávit více času v izolaci domova zintenzivnil četnost případů domácího násilí: už během první vlny registrovaly české specializované organizace až o padesát procent více žádostí o pomoc. Situace podobně eskalovala po celém světě, nepoměrně hůře však v rozvojových zemích – podle nedávného reportu OSN téměř každá druhá žena od začátku pandemie buď přímo zažila nějakou formu násilí, nebo se o ní dozvěděla od známé. V Česku zvýraznila toto smutné téma hlavně iniciativa neziskových organizací, jako jsou proFem, ROSA nebo Acorus, ale také aktivita vládní zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové nebo i Česká ženská lobby. Kromě souhrnné zprávy o násilí v českých domácnostech v pandemické situaci vznikla například česká verze aplikace pro bezpečné kontaktování poraden pro oběti násilí či informační kampaň pro zviditelnění problému.

Ideologie místo potřeb

Negativní následky koronaviru s ohledem na gender vyvolaly největší zájem v akademické sféře, která napjala síly na vznik nejrůznějších výzkumných skupin či projektů, jako je například projekt Gender & Covid-19, iniciovaný Kanadským institutem pro zdravotnický výzkum. Veřejná sféra ovšem zůstala podstatně chladnější a zapojení vlád do řešení problému se lišilo stát od státu. Zatímco v Německu situace žen a rodin plnila tiskové zprávy ministerstev a propsala se do programů stran kandidujících v podzimních volbách, v Anglii, kde byla situace rodiček tristní už před pandemií kvůli mizerné podpoře rodin a horší dostupnosti předškolní péče, zůstal Johnsonův kabinet hluchým i přes naléhání expertů z místních elitních univerzit. A podobně vypadala situace u nás. Česká republika je v mezinárodním srovnání opět někde pod evropským průměrem. Na rozdíl od jiných zemí nevytvořila žádnou vládní expertní skupinu, která by byla schopna problém pojmout napříč sektory a navrhnout kvalitní řešení.

Například představení nyní až osmdesátiprocentního covidového ošetřovného bylo sice krokem správným, ale nedomyšleným, protože nepoměrně znevýhodňovalo matky samoživitelky. Daniel Prokop na to přitom upozorňoval už loni na jaře: „Ošetřovné se počítá z hrubé mzdy, ale samoživitelky jsou v situaci, že díky slevám na děti je jejich čistá mzda často stejná či vyšší než hrubá. Při současném nastavení ošetřovného jim často zůstává jen polovina jejich dosavadních čistých příjmů, s nimiž přitom už teď velmi často dokázaly jen obtížně vyjít.“ Za poslední vlny covidu je navíc krizové ošetřovné propláceno pouze od listopadu, takže domácnosti s dětmi, které se nakazily ve třídách či musely do karantény začátkem školního roku kvůli nedostatečnému plošnému testování, zůstaly ve svízelné situaci bez podpory.

K zajištění robustnější kolektivní pomoci se zaměřením na ty nejvíce psychicky či materiálně ohrožené – tedy ženy, rodiny s dětmi, mladé lidi a domácnosti s náhlým výpadkem příjmů – vybízí již dlouho nejen příklady států, jako jsou Německo či Švédsko, ale i tuzemští experti z CERGE. Žádných jiných větších kroků k odlehčení situace se české ženy od státu nedočkaly, snad jen kromě již zmíněných aktivit Válkové v prevenci proti domácímu násilí a novely na podporu dětských skupin.

Aspoň trochu ulevit domácnostem s náporem epidemie na duševní zdraví a rodinný rozpočet by přitom vůbec nemuselo být legislativně, finančně ani politicky náročné. V sousedním Slovensku představil ministr školství telefonickou linku pro podporu rodin při domácí výuce nebo speciální rozpočet na financování letních programů pro doplnění učiva dětí. Prosté a elegantní.

S nástupem pravicové vlády lze ale v Česku sotva očekávat nějaké výraznější gesto pomoci. Přestože se epidemie ze své podstaty týká kolektivu, budoucí vláda buduje své protivirové strategie na bázi individuální zodpovědnosti. To je však v momentě, kdy naše zdraví ani karanténa nezáleží jen na našem rozhodnutí, absolutně mylná premisa, která staví ideologii nad potřeby světa kolem nás.

Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace