Jen krátce potom, co vládu Andreje Babiše, zosobnění velkopodnikatele s nadstandardními schopnostmi zajistit dotace pro svůj zemědělský podnik, vystřídala koalice v čele s ODS, odehrál se v Česku zásadní spor o budoucnost zemědělství. Strategický plán pro společnou zemědělskou politiku Evropské unie vznikl ještě pod vedením ministra Tomana. V momentě, kdy k němu Evropská unie poslala několik desítek stran připomínek, už však bylo jasné, že zapracovávat je bude až současná vláda.
Pro mnohé nevládní organizace a zemědělské subjekty je dokument z Tomanovy éry nepřijatelný, podle Asociace soukromého zemědělství, která podporuje především rodinné farmy, byl dělaný na míru agroholdingům. Ty podle nich svými zájmy ohrožují už i středně velké zemědělské subjekty. „Skutečným cílem je připravit je o peníze a tyto prostředky následně přesunout do holdingových struktur. Formálně splnit povinné náležitosti plynoucí z evropské legislativy a ještě to šikovně prodat veřejnosti jako jediné možné řešení pro záchranu českého zemědělství,“ upozorňovala asociace, která žádala zásadní přepracování dokumentu a tím i systému distribuce dotací. Podle farmářů nastala příležitost nejenom vyvázat zemědělství z vlivu největších podniků, ale také je kompletně transformovat. Poukazují na to, že strukturálně stále navazuje na kolektivizovaný systém za minulého režimu. Pokud by nedošlo k přepracování plánu, ještě více by se podle farmářů prohlubovala nerovnost mezi malými farmami a velkopodniky. Současná vláda si navíc vzala podporu malých a středních podniků za jeden ze svých cílů.
Zemědělství se postupně koncentruje v rukou malého počtu obrovských podniků, které mohou být prodány do zahraničí, a my tak ztratíme vliv na to, co se na českých polích bude produkovat.
Zatímco Asociace soukromého zemědělství apelovala na zástupce vládní koalice i premiéra, aby se rozhodli pro politiku změny, Agrární komora zorganizovala demonstraci s opačným cílem – zabránit změnám zemědělské politiky. Na protest se sjelo asi dva tisíce zemědělců, kterým vedení komory dokonce připravilo vhodná hesla pro transparenty a doporučené odpovědi pro novináře. Z dokumentu vyplývá, že jedním z doporučení bylo například neříkat věty typu „Poslal mě sem předseda, chtěl jsem se podívat do Prahy“. Podle farmářů šlo o zmanipulovanou akci, na které řada demonstrujících protestovala proti svým zájmům.
Vládní koalice nakonec zvolila kompromis. Nerozhodla se do Strategického plánu prosadit zastropování plateb tak, aby se umenšila podpora pro největší podniky, zvýšila však tzv. redistributivní platbu, na základě které malým farmářům přiteče více dotací.
Následující rozhovor s předsedou Asociace Jaroslavem Šebkem se kromě podstaty farmáři požadovaných změn a stavu českého zemědělství dotýká také několika úzce souvisejících témat, kterým se nevěnuje příliš pozornost – změny klimatu, nedostatečné pestrosti zdejší zemědělské produkce i chybějící sociální politiky, kterou by podle farmářů neměly „sanovat“ nízké ceny potravin.
Jak významný dokument je Strategický plán pro společnou zemědělskou politiku Evropské unie? Do jaké míry ovlivňuje nastavení českého zemědělství?
Je to naprosto zásadní dokument, který procesuje realizaci společné zemědělské politiky v Česku na dalších pět let. Měl by začít platit od roku 2023 a teď jde o to poslat do Bruselu jeho hlavní rámec, který stanoví, jak bude politika vypadat. V průběhu roku se ve spolupráci s Unií budou nastavovat a konzultovat jednotlivá opatření.
V čem konkrétně je podle vás problematický v té podobě, kterou vypracovalo ministerstvo zemědělství v předchozím volebním období?
Byl účelově a tendenčně připravený pro úzkou skupinu největších podniků, které se zabývají určitými sektory hospodářství, například velkochovem drůbeže nebo prasat. Vůbec neodpovídá podstatě společné zemědělské politiky. Tou je udržení zemědělců na venkově a jejich podpora. Tedy to, aby peníze, které Unie posílá, napomáhaly zachování českého venkova a šly na hospodaření především klasických rodinných farem, ale samozřejmě i všech malých i středních podniků, bez ohledu na to, zda je provozují fyzické nebo právnické osoby. To, co přichystalo ministerstvo pod vedením Tomana, je navíc v přímém rozporu s tím, co říká nová vládní koalice a její program. Jsem proto rád, že se vláda rozhodla některé námi navržené změny do plánu ještě zapracovat.
Jak byl systém distribuce dotací nastaven v první verzi plánu? A jaké změny jste po vládní koalici požadovali?
Podle Strategického plánu měli všechny zemědělské podniky přijít o tzv. přímé platby – o tisíc korun na každý hektar. Může se zdát, že je to spravedlivé, ale systém je už teď nastaven tak, že zvýhodňuje větší podniky – ty dostávají v celkovém součtu všech dotací na hektar peněz víc, než ty malé, a to až o 20 procent. Tyto peníze měly navíc putovat opět především agroholdingům. Navýšily by se například celkové provozní podpory do sektorů chovu prasat, který v ČR provozuje z 90 procent ze 150 velkochovatelů, a to přesto, že právě zde soběstačnost každý rok nezadržitelně klesá a dnes je někde na úrovni 50 procent. A u drůbeže je tomu obdobně. Strategický plán také nepočítá se zastropováním plateb, což je podle nás klíčová věc, kterou je potřeba zavést, aby se pozice malých a velkých podniků mohla srovnat. Zmiňované zastropování by zasáhlo podniky až od výměry 1700 až 1800 hektarů, přičemž do této výše se jich pohybuje naprostá většina. Bylo by výhodné to zavést, byl by to signál, že není možné, aby veřejná podpora neměla limit, a ušetřili bychom peníze, které se dají přerozdělit potřebnějším.
My jsme naše požadavky navrhovali v souvislostech a komplexně, aby se vzájemně doplňovaly, je jich tedy samozřejmě více. Dalším z nich bylo zvýšení redistributivní platby ve výši 30 procent – vláda se rozhodla ji zvýšit na 23 procent. Pokud by zůstala pouze na 10 procentech, což je podle EU minimum, neposunuli bychom se směrem k podpoře menších farmářů a plnění vládního programu a zemědělci s podniky velkými od sta do tisícovky hektarů by přišli o výraznou částku v důsledku snížení přímých plateb. Takto se jim ty peníze zase vrátí. Naším cílem je, aby nejvíc získaly malé podniky. Pokud Agrární komora argumentuje tím, že v Německu je redistribuce 12 procent a jinde ji vůbec nemají, je to zavádějící, protože my jsme v jiné situaci. Oni za sebou nemají socialistickou éru zkolektivizovaného zemědělství, které se po revoluci změnilo v systém ještě větších podniků, často v majetku různých investičních skupin či oligarchů. Nepotřebují tedy zavádět to, co my. Naším cílem je srovnání dotačních podpor pro všechny velikostní kategorie, protože dosud byli zvýhodněni jen velcí podnikatelé. Jasně to ukazují data z Ústavu zemědělských ekonomických informací. Doteď velcí brali asi 12 až 14 tisíc na hektar, menší asi 8 až 11 tisíc. Na ministerstvu by měli směřovat k tomu, aby se to narovnávalo.
Agrární komora se proti vám vymezuje s tím, že Strategický plán neměl zvýšit podporu velkých podniků, ale konkrétních rostlinných a živočišných výrob. Tvrdí, že malí hospodáři „točí jen několik komodit“, nevěnují se těm důležitým, a proto peníze nemohou dostávat.
To je úplně zavádějící tvrzení. Oni sami jsou ti, kteří definovali současnou zemědělskou politiku. Její nastavení určili. To, že se pěstují hlavně určité plodiny, že nabídka není pestrá, zemědělství není konkurenceschopné, nereaguje se na požadavky lidí ani v oblasti péče o životní prostředí a zajišťování ekologických standardů a nerozšiřuje se nabídka ekonomických příležitostí na venkově – za to můžou především oni sami, i když je pravda, že negativních faktorů je tu více.
My dlouhodobě upozorňujeme na to, že zemědělci by měli mít možnost se rozhodnout, na co dotace použijí. Je třeba je podpořit v tom, aby na svých farmách mohli svobodně realizovat vlastní řešení. Když půjdou peníze jen na konkrétní plodiny a zvířata, tak se tomu podnikatelé pochopitelně přizpůsobí a nabídka nikdy nebude pestrá, protože se bude dělat to, co je podporované. Naším dlouhodobým cílem je ale zemědělství svobodnější, bez potřeby neustálého dotování, aby se mohly svobodněji projevit různá podnikatelská řešení. Zemědělství by mělo být co nejpestřejší, aby se pěstovaly všechny druhy hospodářských zvířat a uchytily se různé způsoby hospodaření, a to na různě velkých farmách. Zároveň je potřeba říct, že menším výrobcům by bylo třeba přidat víc, aby se alespoň trochu srovnali s těmi velkými.
Agrární komora mezitím svolala demonstraci proti přepracovávání Strategického plánu. Obzvlášť protestovala proti možnosti zastropování dotací pro podniky od určité velikosti, což nakonec neprošlo.
Ano, Agrární komora se rozhodla za každou cenu udržet současnou zemědělskou politiku, která byla chytře vymyšlena ve prospěch velkých podniků. Chtějí ji mít stejnou i dalších pět let, i když jsou priority vlády jinde. Neváhají otevřeně lhát, zvát zemědělce a verbovat je na demonstrace, i když budou demonstrovat proti svým zájmům, pokud mají podnik do dvou tisíc hektarů, což má drtivá většina zemědělců. Jde o snahu několika agrárních bossů, kteří tam navezli své zaměstnance v autobusech. Z materiálů, které máme na webu, je vidět, že vedení komory zemědělcům předepisuje a radí, co mají přesně říkat! Tak přece nemůže fungovat spontánní demonstrace. Podle nás to byla naprostá manipulace.
Vy jste navrhovali přepracovat plán hned po jeho zveřejnění, poté poslala svoje připomínky Evropská komise. Ty měly být zapracovány během několika týdnů, bylo na to poměrně málo času. Jak vás ministerstvo v čele s novým ministrem informovalo o postupu v této věci a jak nakonec na vaše požadavky zareagovalo?
My jsme trvali na svých návrzích. Čas na Strategickém plánu pracovat podle nás pořád ještě je, i když nám pan ministr říkal, že se vystavujeme nebezpečí, že zemědělci nedostanou žádné dotace, pokud bude mít odevzdání do Bruselu velké zpoždění. Víme však, že dalších asi osm unijních států ten plán ještě nemá dokončeno.
Ministr nám na pondělní schůzce v předvečer demonstrace žádné osobní preference nebo názory nesdělil, pouze řekl, že je to věc rozhodnutí koaliční pětky. Já z toho usuzuju, že koalice nebyla ve shodě a možná i experti v rámci jednotlivých stran byli vzájemně v rozporu. Bylo to velmi významné rozhodnutí, před kterým koalice stála, protože za třicet let k žádné strukturální podpoře menších subjektů nedošlo. Byla to nová situace. Sám jsem byl na pochybách, zda je na to politická scéna připravená. Napsat nějaký slib a skutečně ho vykonat, to jsou dvě různé věci. Nakonec jsme ale spokojeni s tím, že vládní koalice rozhodla o navýšení redistributivní platby, i když ne ve výši 30, ale jen 23 procent. Její rozhodnutí je krok správným směrem a vyslala tím jasný signál. Předložili jsme celkem sedm požadavků a koalice zareagovala jen na některé z nich, správně ale vystihla důležitost redistributivní platby. Vnímáme samozřejmě, že jde o kompromis, nedošlo například k zastropování, které je velmi důležité, a s tím rozhodně spokojení nejsme. Nejsou zatím dořešena ekoschémata a také jsme chtěli podpořit mladé začínající zemědělce – plán pro ně nevyužívá možného maxima. Během dalších konzultací by se vláda měla soustředit i na administrativní náročnost celé věci. Takže jedna bitva skončila, další budou následovat. Bereme však toto rozhodnutí jako snahu domluvit se na prvotních změnách, které musí nevyhnutelně pokračovat.
Jak se vaše požadavky na změnu Strategického plánu potkávají s těmi z Evropské unie, které se týkají především adaptace na změnu klimatu?
Naše požadavky jsou s politikou EU zcela v souladu. Nicméně když se nezapracují jako celek, tak se cílů vytyčených Unií nedosáhne. Naše snaha o dosažení větší pestrosti ve skladbě zemědělských subjektů i nabídce produktů je vedena i ohledy vůči životnímu prostředí. Je ale potřeba, aby se na požadavky EU nereagovalo jen formálně, aby politika byla nastavena organicky a jedna věc neodporovala druhé, musí to do sebe funkčně zapadat. Zatím se na Evropskou unii v Česku reagovalo ve zcela jiném duchu. Z Unie vždy zazní nějaký obecnější cíl a u nás v ČR se to udělalo tak, aby se nic moc neměnilo. Ministerstvo řízené Tomanem vždy ohlídalo, aby to formálně bylo v souladu, ale aby výsledek především vyhovoval určité části zemědělské veřejnosti. Podle nás je potřeba plán přenastavit, aby to fungovalo organicky, abychom byli připraveni na změny včetně změny klimatu – vždyť i poptávka veřejnosti směřuje ke zlepšení životního prostředí.
Jak požadavky EU na „zelenost“ zemědělství zvýší cenu potravin? Je ten potenciální dopad dostatečně zanalyzovaný? Jaký je váš názor na postup EU v tomto ohledu?
Ty analýzy nejsou nijak dokonalé, ona je to v podstatě hra s čísly. To, co nastane v budoucnosti, nejde úplně předpovědět. Ale zemědělci by měli mít možnost si rámcově spočítat, jaké to pro ně může mít dopady. Souvisí to i se Strategickým plánem – naše ministerstvo v téhle chvíli nemá ani základní kalkulačku, kterou by zemědělci mohli použít. Máme přitom už zkušenosti se zaváděním opatření, která nefungovala, například podpora biopaliv první generace nebyla dobře připravená. Ale zpátky k možnému zdražení potravin: Kroky by měly směřovat k tomu, aby došlo k reálnému nastavení cen potravin. Aby současná dotační politika přestala sanovat chybějící sociální politiku. Dnes se dotacemi drží nižší cena potravin, a to by do budoucna neměl být základ společné zemědělské politiky. Cena potravin není reálná, neodpovídá nákladům, mělo by dojít k jejímu zvýšení. Musí se ale řešit skutečné příčiny tohoto stavu a všechno musí probíhat v návaznostech.
Když se budou více podporovat menší a střední zemědělci a zvýší se tlak na přidanou hodnou, nebudeme muset spoléhat jen na velkořetězce. Zemědělec by mohl prodávat za větší ceny a zároveň by je spotřebitel nemusel platit. Dneska totiž existuje na trase zemědělec–konzument mnoho prostředníků, překupníků, velkoskladů, které si berou marže, a zemědělci prodávají surovinu většinou bez zpracování. To je problém. Všichni nemohou mít zpracování, ale obecně je třeba se tím zabývat. My proto chceme větší podporu pro zpracovatelský sektor, aby zpracovávala větší část zemědělců než dosud. Prakticky to může být různé – mohou se spojovat v družstvech, mohou zpracovávat suroviny na svých farmách nebo provozovat obchůdek, popřípadě síť obchůdků, těch možností je dnes celá řada. To ale samozřejmě není zajímavé pro některé velkopodnikatele, kteří jen dojí dotace – a to je ta hlavní chyba. Zemědělství se musí vrátit do svého původního lokálního rozměru. Tak, aby lidé vyráběli a podnikali ve svých vesnicích, v místech, kde to znají a mají k prostředí vztah. Pokud získá větší podporu tento klasický model zemědělství, všechno do sebe začne zapadat. Systém podpory z Evropské unie je poměrně dobře vymyšlený a začne mít synergický efekt. Dosud dotace ke zlepšení nepomáhaly, protože se vždy jen splnil požadavek z Unie a pak se to nastavilo podle zájmů konkrétní skupiny. Šlo skutečně o kopání hrobu českému zemědělství a důsledky vidíme na všech stranách. Například v klesající soběstačnosti v chovu prasat. Ten je koncentrován do velkochovů a lidé žijí v představě, že jen ty mohou být konkurenceschopné. Není to tak. Střední a menší sektor u nás v této oblasti byl dávno zlikvidován, a teď to dopadá i na některé ty velké producenty. Nelze to ale řešit tím, že se velkochovům jen přidají další peníze, je třeba provést řadu změn.
Tvrdíte, že u nás podpora malých zemědělců klesá od roku 2013. Do té doby byl podle vás trend uspokojivý?
Uspokojivý nebyl. Kromě začátku devadesátých let, kdy se vyšlo vstříc selskému hospodaření, aby se sedláci mohli vrátit na půdu, kterou minulý režim zkolektivizoval, se tu malým podnikům nepřálo. V devadesátých letech došlo na základě zákonu o půdě k vytvoření určitého počtu klasických zemědělců, kteří navázali na selské rody, a začaly se distribuovat startovní dotace a poskytovat bezúročné půjčky. Jenže postupem času převládal vliv postsocialistických subjektů, družstev zformovaných v akciové společnosti, často účelově, aby nemusely vyplácet náhrady lidem s restitučním nárokem. Jakmile jsme vstoupili do EU, systém se nastavil na podporu zavedených podniků, a to přetrvává doteď. Byla tam nějaká intermezza za ministryně Vicenové nebo ministra Bendla, ale moc se toho nezměnilo. Od roku 2013 je ministerstvo pod vlivem lidí Andreje Babiše. Dříve například existoval strop 30 milionů u investičních dotací na projekt, což se teď vláda rozhodla zavést znovu. Ministerstvo to navýšilo na 150 milionů, z čehož samozřejmě nejvíc těžil Agrofert a podobní.
Nebyla tu dosud žádná opatření, která by pomáhala menším subjektům, začínajícím subjektům, která by například snižovala byrokracii, aby bylo snadnější začít podnikat v zemědělství. Systémová podpora tu musí být. Za celých třicet let u nás nedošlo k transformaci minulým režimem nastaveného zemědělství a ukazuje se, že takto podporovaná zemědělská politika ztrácí dech, konkurenceschopnost, přestože do ní jde mnoho peněz. Zemědělství se postupně koncentruje v rukou malého počtu obrovských podniků, které mohou být prodány do zahraničí, a my tak ztratíme vliv na to, co se na českých polích bude produkovat. Pak už by to neřídili lidé z Česka, ale z celého světa. Zkrátka, naše dotační politika má vážné problémy a je nejvyšší čas to změnit. Jsem proto rád, že se koalice rozhodla vůči našim požadavkům zachovat vstřícně, a věřím, že se bude dařit systém měnit i během dalších konzultací Strategického plánu.