Foto Stocksnap, Creative Commons, CC0 1.0
Od konce minulého roku se v médiích k neustále aktualizovaným číslům nově nakažených covidem přidalo také číslo inflace vyjadřující růst obecné cenové hladiny, v jehož důsledku se snižuje kupní síla peněz. Jinak řečeno: kvůli inflaci jste si za deset tisíc korun mohli v roce 2021 koupit více zboží a služeb než v roce 2022. Inflace, která se dle dat ČSÚ nyní pohybuje na úrovni 3,5 procenta, se stala stěžejním politickým tématem, jehož součástí je i další prudce rostoucí číslo: ceny energií. Česká národní banka tlumí inflaci zvyšováním úrokových měr, přičemž její „spořivou“ argumentaci hojně využívají i premiér Petr Fiala a jeho vláda. Pokud ovšem chceme s inflací skutečně něco dělat, je nutné znát její příčiny. Naneštěstí, ekonomové se na nich nedokážou shodnout – jako téměř na ničem. Nicméně existují dvě nejčastěji skloňované teorie inflace, které se pokusím vyložit a přidám k nim jednu novou z prostředí heterodoxní ekonomie.
Kvantitativní teorie peněz
S první teorií inflace přišel skotský filosof David Hume, který za příčinu zvyšujících se cen označil rostoucí množství peněz v oběhu, v důsledku čehož se tato teorie nazývá kvantitativní teorií peněz. Podle ní se trh zvýšenému množství peněz v oběhu jednoduše přizpůsobí tak, že ceny zboží a služeb vzrostou, protože se po nich kvůli navýšení množství peněz mezi lidmi zvýší poptávka, zatímco jejich množství zůstane nezměněno. Podle neoklasického přístupu růst nabídky peněz povede k proporčnímu nárůstu cen. Věrohodnost této teorie potvrzovalo prudké zvyšování cen v Evropě v obdobích reagujících na dovoz zlata a stříbra vydrancovaných v amerických koloniích. Tato teorie se hodila rodícímu se ekonomickému liberalismu, kterému posloužila jako argument proti aktivním zásahům státu do hospodářství v podobě veřejných investic. Tento politicky liberální dráp však v meziválečném období zásadně otupil ekonom John M. Keynes.
Nitzan na základě svého výzkumu objevil pravidelný vzorec, kdy platí, že čím vyšší je inflace, tím rozdílněji rostou ceny jednotlivých druhů zboží a služeb.
Podle něho dochází k inflaci zvýšením množství peněz v oběhu tehdy, když je dosaženo maximální zaměstnanosti a ekonomika pracuje naplno. Pokud ale existuje nezaměstnanost a ekonomika nevyužívá veškeré své kapacity, pak zvýšení veřejných výdajů inflaci nezhorší, protože růst množství peněz v ekonomice povede i k růstu množství nabízeného zboží či služby. Větší objem peněz vede podle Keynese k inflaci naopak tehdy, když nevyvolá odpovídající vzestup produkce např. z důvodu nedostatku surovin či součástek. Z Keynesova pohledu je tak inflace důsledkem nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou. Odtud lze inflaci označovat za nabídkovou, když je vyvolána snížením nabídky zboží a služeb, zatímco množství peněz v oběhu se nezmění, nebo za poptávkovou, když zvýšení peněz v oběhu nevede k růstu množství zboží a služeb.
Keynesiánský přístup ke kvantitativní teorii převládal od těsně poválečného období až do sedmdesátých let, kdy byl nahrazen monetaristickými teoriemi Miltona Friedmana, které vracely do hry argumentaci v neprospěch státních zásahů. Podle Friedmana je inflace jednoduše důsledkem špatné peněžní politiky státu, který kontroluje nabídku peněz. Stát má zajišťovat, aby množství peněz v oběhu odpovídalo růstu nabídky zboží a služeb.
Endogenní teorie peněz
Kvantitativní teorie peněz a výše popsané přístupy tvrdí, že kupní síla peněz je závislá na jejich množství v oběhu, přičemž stát nabídku peněz kontroluje. Tato teoretická východiska však vyvrací postkeynesiánská endogenní teorie peněz. Ta poukazuje na fakt, že centrální banky sice mohou tisknout peníze, jak se jim zlíbí, ale nemohou přinutit lidi ani firmy, aby si je půjčovali. Státy tak ve skutečnosti nemají kontrolu nad nabídkou peněz, jak tvrdí kvantitativní teorie peněz, a to i kvůli tomu, že peníze nevytváří pouze stát, ale také banky prostřednictvím dluhové kreace peněz, a dokonce i jednotlivci formou směnek. V rámci této teorie vykrystalizovaly dva přístupy: Tím starším je představa absolutní endogenity peněz, podle které je jedinou příčinou nárůstu množství peněz v ekonomice růst poptávky po nich, kterou stát fakticky nemůže ovlivnit. Mladším přístupem je pak tzv. relativní teorie peněz, podle níž centrální banky mohou prostřednictvím měnové politiky nepřímo ovlivňovat množství peněz v ekonomice.
Co obě teorie spojuje, je názor, že poptávka obyvatel a firem po penězích je závislá na představách ohledně budoucího vývoje ekonomiky a vnímání míry rizik. Protože je množství peněz v oběhu závislé na poptávce po nich, nemůže vzniknout jejich přebytek. Inflace je tak tažena náklady produkce. Poměrně pikantním se této souvislosti ukazuje odhalení týkající se růstu cen v období zaoceánských objevů, s nímž je spojen vznik a věhlas kvantitativní teorie peněz. Podle Philipa Arestise a Petera Howellse totiž došlo k rychlému růstu cen v Evropě ještě před tím, než dorazilo zlato a stříbro z Ameriky. Prudký růst cen měly místo toho způsobit demografické změny v podobě úbytku populace vinou hladomorů, neúrody a častých válek. Nedostatek pracovní síly se následně promítnul do zdražování zboží a služeb.
Inflace jako důsledek strukturálních změn
Kvantitativní a endogenní teorie se ohledně inflace neshodnou na ničem kromě toho, že inflace znamená růst cen. Podle názoru ekonoma Jonathana Nitzana z Yorské univerzity v kanadském Torontu je k poznání příčin inflace nutné pochopit, jak jsou ceny utvářeny. Co jimi na trhu hýbe? Každému při této otázce asi vytane na mysli graf s křivkou zaznamenávající výslednici střetu nabídky a poptávky. Za tímto triviálním vysvětlením se ale ve skutečnosti skrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Snahy kupců pořídit zboží za co nejnižší ceny tu narážejí na snahy prodejců udat zboží za ceny naopak co nejvyšší. To, co tu rozhoduje o úspěchu, je vyjednávací síla jednotlivých aktérů směny. Tu určuje množství příležitostí aktérů ke směně a rozdíly mezi jejich výnosy a náklady. Zjednodušeně můžeme říct, že kdo má méně možností, ten má slabší vyjednávací pozici.
Možná si teď marně snažíte vzpomenout, kdy jste naposledy vyjednávali např. o ceně chleba v supermarketu. Ani tato situace nevyvrací stanovování cen vyjednáváním, ale naopak ji potvrzuje. Nikdo z nás přesto v obchodech nevyjednává, protože všichni víme, že personál nemá moc z ceny slevit. Pokud chceme zboží ze supermarketu, jsme nuceni si ho koupit za aktuálně nabízenou cenu, nebo odejít s prázdnou. Možnost stanovovat ceny bez vyjednávání s kupci je projev krajní převahy vyjednávací síly prodejci nad kupci. Většina cen je kvůli mocenské převaze určena ve své podstatě administrativně manažery, a před námi stojí pouze volba, zda nakoupíme za nadiktované ceny v jednom či jiném obchodě.
Inflace není stejnorodá
Další indicií k vysvětlení příčin inflace je podle Nitzana skutečnost, že inflace nikdy není stejnorodá. Když se řekne, že inflace je např. 3,5 procenta, tak to neznamená, že veškeré ceny vzrostly právě o hodnotu 3,5 procenta. Inflace vždy udává zprůměrovaný výsledek, do něhož se podle dané metodiky výpočtu promítají různé aspekty zvyšující význam určitého zboží či služby. Takže i když je celková inflace „jen“ 3,5 procenta, chleba mohl zdražit klidně o 5 procent a rajčata o 15 procent. Nitzan na základě svého výzkumu objevil pravidelný vzorec, kdy platí, že čím vyšší je inflace, tím rozdílněji rostou ceny jednotlivých druhů zboží a služeb. Toto zjištění je dosti pochmurné, a to nejen proto, že čím vyšší je hodnota změřené inflace, tím méně to člověku řekne o nárůstu cen. Špatná zpráva je to také pro monetarismus a jeho vysvětlování inflace zvýšením množství peněžní nabídky. Tak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by ceny rostly napříč ekonomikou stejně. Pokud tomu tak ve skutečnosti není, což je neoddiskutovatelný fakt, pak výrazný rozptyl cen při vysoké inflaci nelze vysvětlit větším množstvím peněz.
Další hřebíček do rakve monetarismu představuje Nitzanův objev srovnání tempa růstu cen produktů největších hráčů na americkém trhu ve srovnání s menšími firmami. Velké firmy během inflace totiž zvyšují ceny nepoměrně více, což znamená, že na ní reálně vydělávají. Podle Nitzana je inflace tažena právě velkými firmami, které využívají svou vyjednávací sílu na úkor ostatních. Inflace tak představuje akt přerozdělení ve prospěch nejbohatších. Nitzan se zároveň domnívá, že inflace je důsledkem strukturálních změn, při nichž dochází z různých důvodů ke změně příležitostí firem, a tím i ke změně jejich vyjednávací síly.
Inflace v Česku
V médiích u nás slyšíme nejčastěji dvě vysvětlení inflace. První představuje v podstatě keynesiánskou verzi kvantitativní peněžní teorie, která spatřuje problém v narušení produkčních řetězců (aktuálně např. v nedostatku čipů). Snížení množství zboží pak vyvolalo tlak na růst cen napříč ekonomikou. Druhé vysvětlení vychází z monetárního přístupu ke kvantitativní teorii, které žalobně ukazuje prstem na během pandemie rozhazující stát. Vyšší státní výdaje podle této verze zapříčinily inflaci buď samostatně, nebo ji (zrozenou z nedostatku surovin a součástek) výrazně přiživily. Obě tato vysvětlení jsou však s největší pravděpodobností mylná. Nikoli proto, že by nebylo pravdou, že Česká republika ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi napumpovala do ekonomiky zřejmě o dost více státních peněz, jak to dokazuje i vyšší tempo zadlužování, a to dokonce i prostřednictvím soukromých úvěrů, kdy u nás opravdu rekordně vzrostly hypotéky o 69 procent a úvěry ze stavebního spoření o 66 procent. To jsou fakta zdánlivě dávající za pravdu monetaristickému vysvětlení. Podle něho by inflace v ČR měla být jednoznačně kvůli nadprůměrným státním výdajům i penězům vytvořených bankami také nadprůměrná. Jenže tak tomu ve skutečnosti není. Nejenže podle Eurostatu meziroční inflace v listopadu 2021 dosahovala v ČR lehce podprůměrné hodnoty 4,8 procenta, ale existují i státy s menšími výdaji a s o mnoho vyšší inflací. Příkladem za všechny je Německo s šestiprocentní inflací, což je o čtvrtinu více oproti Česku. Podle monetární teorie by Německo mělo mít jednoznačně inflaci nižší. Něco takového monetarismus neumí vysvětlit. O výši inflace tak očividně rozhoduje jiný faktor než vysoké státní výdaje.
Účelová argumentace inflací
Jako daleko pravděpodobnější viník se jeví vysvětlení inflace v podání endogenní teorie peněz. Ta říká, že naše inflace je z větší části důsledkem růstu nákladů vzniklých nedostatkem surovin a komponentů, kterou následně přiživují tlaky zaměstnanců na zvyšování mezd ve snaze kompenzovat ztráty vytvořené inflací. Stejně tak by bylo možné za příčinu inflace označit přímo pandemii covid-19. Byla to právě ona, která spustila restrukturalizaci světového hospodářství v důsledku omezování produkce, změny příležitostí a vyjednávacích pozic. Některá odvětví (např. cestovní ruch) byla zásadně omezena, zatímco jiná (např. přepravní služby) rostla. Pokles vyjednávací síly některých firem a růst jiných vedl ke změnám cen v ekonomice, a tím i k růstu nákladů. Firmy s největší vyjednávací silou dokázaly zvyšovat v nových podmínkách pandemie své ceny prudčeji, než zdražovali jejich dodavatelé, takže na inflaci vydělaly. Pandemie a reakce vlády na ni způsobily restrukturalizaci ekonomiky, která vedla k následné restrukturalizaci trhu.
Pokud je monetaristické vysvětlení inflace vysokými veřejnými výdaji minimálně neprůkazné, proč se ho tak ve své politické argumentaci představitelé současné vlády Petra Fialy drží? Protože se hodí k ospravedlnění jejich politiky. Bojem proti inflaci lze omlouvat škrty ve státním rozpočtu i zmrazení platů úředníků. To, že argumentace inflací slouží k legitimizaci politiky vlády dokazuje jen její nekonzistentnost ohledně inflace. Vysoké výdaje státního rozpočtu a navýšení příjmů úředníků podle vlády inflaci zvyšují. Zrušení superhrubé mzdy a připravované rozšíření paušální daně pro OSVČ s příjmem do dvou milionů korun, které příjmy státu snižují a větší množství peněz naopak nechávají v oběhu, ale záhadně na míru inflace nemají vliv. Podle této vládní logiky tedy inflaci způsobuje pouze zvyšování příjmů chudým a střední třídě, zatímco zvyšování příjmů bohatším, hlavnímu efektu zrušení superhrubé mzdy i případného rozšíření paušální daně, s inflací údajně nic nedělá. Připomíná to stejnou logiku, kdy zvyšování důchodů a příspěvků nejchudším je označováno jako bohapustý populismus, ale snižování daní v podobě, kdy si polepší nejbohatší, je akt promyšlené a slušné politiky. Argumentace inflací jednoduše ospravedlňuje konkrétní politické kroky zvýhodňující jen některé cílené skupiny obyvatel, bezohledně vůči nárůstu celkové inflace, která postihuje právě ty nejchudší. Nesoudržnost takové argumentace pouze prozrazuje její podřízení určitým politickým cílům.
Před bojem pravice s inflací bychom se měli mít obecně na pozoru, protože snižování výdajů státu či zvyšování úrokových měr povede zákonitě k menšímu ekonomickému růstu. V důsledku toho dojde ke snížení tlaku na zvyšování mezd. Právě tento motiv zvyšování firemních zisku se dost dobře možná schovává za vším bojem s inflací, jak by naznačovaly výroky prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy. Ten v Otázkách Václava Moravce spojil problém otevření trhu zahraničním pracovníkům a problém inflace, když řekl, že „otevření pracovního trhu je téměř jediná věc, kterou by vláda mohla udělat velmi rychle, aby snížila ty inflační tlaky, snížila tlak na naprosto neoprávněný nárůst mezd“. Cíle deklarovaného boje s inflací tedy vůbec nemusí souviset s inflací samotnou.
Inflace je skutečně problém zhoršující životní úroveň obyvatel, přičemž nejhůře dopadá na tu čtvrtinu obyvatel, která nemá žádné finanční rezervy. Podrýváním snah o růst mezd bychom si naopak zadělávali na horší životní úroveň v budoucnosti, kdy by Česko zůstávalo montovnou Evropy. Vláda nemůže vážně slibovat lidem, že nás posune blíž k Západu, a současně neuplatňovat západní politiku vysokých mezd a sociálních jistot zajištujících důstojný život.
Autor je ekonom a předseda Mladých sociálních demokratů.