Prozkoumat téma až na dřeň. Chvíle, pro které žila Joan Didion

23. prosince zemřela americká reportérka, spisovatelka a scenáristka Joan Didion. Zaměřovala se na společensky důležité hnutí a jevy od hippies po občanskou válku v Salvadoru. Její texty vynikaly přesností, stylovou čistotou a tematizací úhlu pohledu.

V dokumentu z roku 2017 nazvaném Joan Didion: The Center Will Not Hold (který je ke zhlédnutí na Netflixu) je připomenuta jedna z autorčiných nejslavnějších reportáží z šedesátých let. V ní popisovala Didion život sanfranciské komunity hippies ve čtvrti Haight-Ashbury. V jedné části reportáže píše o tom, jak narazila na zvláštně působící pětiletou dívku: seděla na podlaze, listovala komiksem a olizovala si rty namalované bílou rtěnkou. Její průvodce jí prozradil, že dívka je právě na tripu. „Jak ses tehdy cítila?“ ptá se režisér dokumentu a zároveň synovec Joan Didion. Ta chvíli mlčí, pak se rozzáří a řekne: „Musím ti říct… byl to poklad! Když píšeš, tak žiješ pro chvíle, jako je tahle.“

Ten moment dobře vystihuje celoživotní odhodlání Didion prozkoumat téma na dřeň a následně dát svým zážitkům a poznámkám ucelený a přehledný tvar, přičemž tematizuje sebe jako tu, kdo se dívá a kdo svým pohledem nutně spoluvytváří realitu, o níž následně píše. Záběr jejích témat byl široký: rasismus, americká zahraniční politika, komplikované jevy veřejného života… Pokračovat by šlo dlouho.

Škrtat a škrtat

Svůj jasný, úsečný styl si Didion osvojila už na začátku kariéry, když pracovala v časopise Vogue. V rozhovoru pro Paris Review vzpomínala, jak chodila do kanceláře k editorce, která nestrpěla, aby v textech bylo něco navíc nebo aby v nich byla slova, která nenesla význam. A tak se Didion učila škrtat a škrtat. Kromě publicistiky se věnovala i próze – napsala pět novel. V češtině vyšla loni její kniha Lízni si a hrej o herečce Marii, která vede po boku svého muže režiséra život, jenž ji neuspokojuje. V jeden moment zjistí, že čeká nemanželské dítě, a muž ji výhružkou odebrání jejich společné dcery donutí k potratu. Tento zážitek se pak mísí s dalšími traumaty, s nimiž se Maria snaží popasovat.

Když si pročítáte nekrology Joan Didion, zarazí vás jedna věc – jak často jsou jako doprovod k texům použity fotky, na nichž je autorka, která se dožila sedmaosmdesáti let, mladá.

Střípkovitou novelu, kde se v krátkých kapitolách volně přebíhá mezi minulostí a současností, časopis Times zařadil mezi sto nejlepších anglicky psaných románů publikovaných mezi roky 1923 a 2005. Text, který se v lecčems podobá do prózy přepsanému scénáři, byl následně i zfilmován. Také sama Didion pro film několikrát pracovala. Spolu se svým mužem spisovatelem Johnem Gregorym Dunnem napsala třeba scénář pro drama Panika v Needle Parku o dvojici drogově závislých milenců nebo spolupracovali na scénáři ke snímku Zrodila se hvězda s Barbarou Streisand.

Se svým manželem si vyvinuli pozoruhodnou techniku práce na scénářích: jeden z nich napsal první verzi a druhý ji pak přepsal tak, jak uznal za vhodné. Nakonec nebylo jasné, kdo z nich co vytvořil, a text se tak stával společným dílem. Didion v rozhovorech popisovala, že psaní scénářů je dobře placené a dává jí možnost věnovat se publicistickým aktivitám. „Je to jako psát poznámky pro režii,“ líčila.

Pod mikroskopem slov

Svoje citlivé a zároveň neuhýbavé tematizování sebe samé coby reportérky Didion využila i ve svých dvou slavných esejistických knihách. První, The Year of Magical Thinking z roku 2005 (česky vyšla jako Víc než další den), popisuje nemoc její dcery a období po smrti manžela. V druhé, Blue Nights z roku 2011, se autorka vyrovnává s tragickým odchodem dcery, která zemřela náhle ve věku devětatřiceti let. Tyto tíživé události popisuje se svou obvyklou zaujatostí i odstupem; zkoumá své vzpomínky, úvahy a pocity pod mikroskopem slov. Jen těžko si lze představit, že by takový detailně zkoumavý proces mohl být zklidňující nebo mít terapeutické účinky. Reportérka, která se dřív zaměřovala na ostatní a snažila se proniknout pod povrch viděného, se teď se stejnou vervou pouští do sebe coby objektu, který ale zároveň všemu prožitému dává řád. Hořkým paradoxem je, že o těžkostech ve vztahu matky s dcerou psala Didion už v roce 1977 ve své beletristické knize A Book of Common Prayer.

„Během psaní jsem si uvědomovala, že Quintana roste a jednou ode mě odejde,“ popisuje Didion v dokumentu. „Snažila jsem se s tím odchodem vlastně dopředu vyrovnat. Ostatně romány jsou taky o věcech, u kterých se bojíte, že se s nimi nedovedete popasovat… Když je člověk dokáže coby varovný příběh dobře zpracovat, tak se mu nestanou.“

Když si pročítáte nekrology Joan Didion, zarazí vás jedna věc – jak často jsou jako doprovod k texům použity fotky, na nichž je autorka, která se dožila sedmaosmdesáti let, mladá. Těžko říct, co za tím stojí: jestli obyčejná snaha vybrat snímek, který přitáhne pozornost, nebo jestli je u textů o ženách běžná praxe zajistit, aby především vypadaly „dobře“ (na rozdíl od textů o mužích, u nichž záleží v prvé řadě na tom, jakou práci vykonali a jaký odkaz po sobě nechávají). Ať už je to jakkoli, je to zvláštní – a to především u autorky, která tak odhodlaně trhala nekonfliktní obrazy, na které se Amerika ráda dívala. Psaní Joan Didion tu bude chybět.

Autorka je spisovatelka, scenáristka a publicistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace