Ilustrace Alarm / Petr Kněžek
Za léta, co jezdím po republice a píšu reportáže, jsem se setkala s neuvěřitelnými příběhy, které byly bohužel pravdivé. Mluvila jsem s paní, která splácí byt, v němž nebydlí, protože ten byt je v domě, kde zkrachovalo společenství vlastníků jednotek, a dům je totálně vybydlený. Seznámila jsem se s příběhem chlapce, který nemohl bydlet s mámou, protože neměla vyhovující byt, a který byl v dětském domově tak nešťastný, že se pokusil spáchat sebevraždu. Mluvila jsem s lidmi, kterým pojišťovny nechtějí vyplácet náhrady, na něž mají nárok, protože přišli v práci k úrazu nebo mají nemoc z povolání. Poznala jsem se s rodinami, které si nežádaly o žádné dávky, byť na ně měly nárok, protože se bály pozornosti úřadů a odebírání dětí. Setkala jsem se s případem, kdy byla žena odsouzena natvrdo do vězení za krádež sunaru.
Nikdy jsem se ale nepotkala s nikým, kdo by díky úřadu práce získal nějaké dobré a udržitelné zaměstnání, co by ho dokázalo uživit. Ani s nikým, kdo měl s pracákem zkušenost a vnímal ho jako místo, kde by mu mohli pomoct. A ti, co doufali, že jim tam pomohou, se zklamali nejvíce. „Neměli na mě čas, jen mě buzerovali, ať chodím na schůzky brzy ráno, i když mi třeba nejel autobus, nikdo mi nic nenabídl, žádnou normální práci ani rekvalifikaci…“ Tak se dají shrnout zkušenosti lidí, kteří se dostali na pracák. Systém je čím dál víc adresný a založený na kontrole, což v důsledku uvrhává lidi do situace, kdy nemohou přežít bez práce načerno.
Úřad práce zprostředkuje zaměstnání méně než jednomu procentu uchazečů o zaměstnání, a to do toho jsou ještě započítané veřejně prospěšné práce.
„Zjednodušení systému. Boj proti šedé ekonomice. Posílení role rodiny v péči o potřebné. I takové jsou cíle reformy systému sociálních dávek, kterou představil ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek,“ psalo se v roce 2011 v médiích. Od té doby uplynulo deset let a český systém pomoci lidem v nouzi se od Drábka výrazně nezměnil – základní principy zůstaly stejné. Skutečnost, že se veškeré dávky vyplácejí na úřadech práce, však rozhodně neměla ten důsledek, že by bylo méně práce načerno. Obce, kterým byla odňata možnost výplaty dávek, od té doby dělají spíše méně sociální práce než dříve a úřady práce jsou přehlcené a neslouží svému původnímu účelu, kterým mělo být zprostředkovávání zaměstnání.
Důraz na kontrolu a boj proti zneužívání dávek, kterým Jaromír Drábek proslul, převzaly do své agendy i další ministři a ministryně práce a sociálních věcí. Z hlediska makroenomického je zneužívání dávek sice zcela marginální problém, politicky je však v Česku velmi důležitým tématem už přes deset let. Takto nastavené téma znemožňuje vyřešit problém, který reálně sužuje Českou republiku a velkou část jejích obyvatel. Lidé, kteří přišli o práci a nedokázali si svépomocí rychle najít další, se velmi často propadají do šedé a černé ekonomiky. To je způsobeno mnoha faktory, mezi něž patří systém exekucí, absence sociálního a dostupného bydlení, ale také naprosto nefunkční úřady práce, které slouží pouze jako represivní nástroj, a nejsou místem, kde by vám někdo při ztrátě zaměstnání chtěl opravdu pomoc.
Spoléhat na stát byla má největší chyba
„Čekala jsem tam strašně dlouho a bylo mi zle, kolem mě všichni ti lidi, nikdy mě nenapadlo, že skončím na pracáku,“ popisuje svoje první pocity nezaměstnané šestačtyřicetiletá Iveta K. z Ostravy, která přišla o práci počátkem roku 2020. Firma, kde pracovala jako administrativní síla, zkrachovala. Nejenže nedostala žádné odstupné, nedostala ani poslední výplatu. Do té doby Iveta žila celkem spokojeně a zvládala platit nájem a živit dospívajícího syna. „Teď vidím, že jsme si do té doby žili opravdu dobře, i když jsem taky měla pocit, že by to mohlo být lepší, že bychom si třeba mohli dovolit lepší dovolenou, ale měla jsem auto, chatku na úpatí Beskyd,“ rekapituluje Iveta a dodává, že si vždycky myslela, že lidi, co jsou na pracáku, jsou prostě líní. „Přiznám se, že jsem jimi pohrdala a vůbec jsem si nedokázala představit, že se člověk dostane do takové situace.“
„No a pak jsem tam, mezi těmi lidmi stála a čekala a myslela jsem si, že úřednice ocení, že já si práci sehnat chci, a že mi pomůže,“ směje se už Iveta, která mezitím prošla peklem. „První, co by měl každý, kdo se do takové situace dostane, vědět, je, že se na stát nemá spoléhat, že práci si má hledat sám a hlavně se nezbavovat toho, co má, aby dosáhl na dávky hmotné nouze,“ popisuje Iveta, jak se dostala do současné situace. „Nejvíc jsem zaváhala na začátku, kdy jsem věřila, že ty nabídky práce budu dostávat od pracáku a že si budu třeba i vybírat. Jenže oni mi nic nenabídli a chovali se ke mně, jako bych byla nějaký nemakačenko, netáhlo, a na další schůzku mě pozvali za dva měsíce a pak už přišel covid a práce najednou bylo o dost míň.“ Když zjistila, že podporu v nezaměstnanosti bude dostávat jen po dobu pěti měsíců a pak že už má nárok jen na dávky, které jsou podmíněné tím, že nic nemá, prodala v panice chatku i auto. „Zarazilo mě, jak dostávám málo peněz, předtím jsem měla kolem 17 tisíc čistého a oni mi hned dali asi o pět tisíc míň a pak se to postupně snižovalo. Pak už jsem se vezla, udělala bych líp, kdybych nic neprodávala a hned si hledala práci načerno, i když ta, kterou teď mám, během lockdownu stejně nebyla,“ uvažuje Iveta o možnostech, které tehdy měla. Dnes uklízí v různých kancelářích a restauracích načerno přes „agenturu“. Mezitím se totiž zadlužila, když měla příjmy tak nízké, že z nich nedokázala hradit náklady na život. „Nějak jsem se z toho vyhrabala, i když vím, že pokud onemocním, budu mít problém a že ho budu každopádně mít v důchodu. Zdravotní si platím, aby mi nevznikal dluh, na sociální ale nemám. Na pracák už ani pro hmotnou nouzi nechodím, já na to ponižování prostě nemám,“ vysvětluje svůj postoj Iveta.
Ivetinu zkušenost s možnostmi rekvalifikace potvrzuje Alena Zieglerová, odbornice na zaměstnanost lidí v potížích z Institutu pro sociální inkluzi, podle které je v Česku jen velmi malá nabídka kurzů. „Když už něco nabízejí, tak týdenní kurz Základy PC pro ty, co nemají žádnou počítačovou gramotnost, jenže ten se zároveň nenabízí lidem se základním vzděláním, nebo jen velmi málo,“ popisuje Zieglerová, podle které jsou lidé se základním vzděláním odepisováni na kurzy práce s křovinořezem, který trvá tři, čtyři dny.
Jen tři procenta
Podobnou zkušenost jako Iveta udělalo mnoho lidí, kteří se přihlásili na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání poté, co přišli o svou předchozí práci. Jít na úřad práce je podle Aleny Zieglerové oříšek pro každého, a zejména pak pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí a jsou nuceni si po mnoha letech práce skutečně hledat zaměstnání s využitím úřadu práce. „Když pak chtějí využít našich veřejných služeb zaměstnanosti, překvapí to víc lidi s vyšší kvalifikací, kteří očekávají vstřícnější jednání, například, že jim někdo najde práci, ale ono to tak není. Úřad práce zprostředkuje zaměstnání pouze třem procentům uchazečů o zaměstnání, a to do toho jsou ještě započítané veřejně prospěšné práce, což je práce na sekundárním trhu práce,“ upozorňuje Zieglerová. Bez veřejně prospěšných prací jsou to jen dvě procenta.
Problém je, že úředníci očekávají, že si člověk má hledat práci sám, a úřad je jen pasivním příjemcem toho, co jim daný žadatel řekne. Na kontaktní návštěvu je vymezeno patnáct minut, ale je to spíš jen potkávání než poradenství. A nenásleduje nabídka zaměstnání. „Žadatel se má podle vnitřní kultury úřadu práce sám ptát, vyžadovat, chtít, jinak není aktivní a za tu neaktivitu může být trestán,“ popisuje odbornice. To souvisí s dalším problémem, na který upozorňuje antropoložka Lucie Trlifajová, podle které se velmi málo pracuje s faktem, že dlouhodobá nebo opakovaná nezaměstnanost má dopady na psychiku. „Ze zahraničí máme výzkumy, které ukazují, jak s delší nezaměstnaností, ale i ekonomickou nejistotou, dlouhodobější prekérní prací, nízkými mzdami a stresem s tím spojeným roste ohrožení psychickými nemocemi, depresemi. Důsledkem deprese může být, že člověk není s to ráno vstát. Nebo má problém komunikovat s lidmi. Ale z tohoto hlediska se o nezaměstnaných neuvažuje vůbec. Řekne se, že je líný nebo agresivní. Nepřemýšlí se o nich jako o lidech, kteří jsou znevýhodnění nejen materiálně, ale jejich situace má dopady na psychické zdraví,“ říká Trlifajová.
Podle Zieglerové jde v zahraničí většina peněz na práci s nezaměstnanými právě do vzdělávání, a to nejen v jejich oboru, ale také na podporu klíčových kompetencí. „Je důležité, aby se nestrádali psychicky a neztráceli schopnost sebeprezentace. Oni se pak adaptují na tu šedou a černou ekonomiku, což jsou úplně jiné návyky, než pak potřebují v tom svém zaměstnání, vysvětluje odbornice. Lidé, kteří pracují nelegálně nebo pololegálně, nemají nárok na dovolenou, nemocenskou, a jsou na to zvyklí. A ani je nenapadá, že by měli ty nároky mít, takže činnost úřadu práce by je měla směřovat k normálnímu trhu práce, součástí by měla být i práce na zkoušku,“ uvádí Zieglerová příklad dobré praxe, která v Česku není využívána, protože se toho úřady práce bojí a vnímají to jako nelegální zaměstnání. „Ale práce na zkoušku je normální nástroj, krátkodobé zaměstnání za mzdu, které vede k tomu, že si lidé osvojí pracovní kompetence, neztratí kontakt s realitou a získají potřebné dovednosti,“ říká odbornice.
Nemůžeme pomáhat
Podle pětadvacetiletého Rostislava Tožičky, bývalého zaměstnance úřadu práce, je ale jeden ze zásadních problémů také v tom, že firmy nenabízejí úřadu práce dobré nabídky zaměstnání, a to, co se do nabídky dostane, jsou většinou jen špatně placené nekvalifikované posty. „Lidé, kteří se zaregistrují na úřadu práce, nemají mezi zaměstnavateli dobrou pověst, takže pokud taková firma někoho hledá, vyvěsí si raději inzerát na internet. Oni o ty lidi z pracáku často nestojí, protože si už předem myslí, že jsou neschopní,“ přibližuje bývalý zaměstnanec potíže, se kterými se potýkají na úřadech. On sám se stal pracovníkem úřadu práce tak, že se tam zaregistroval jako uchazeč a oni mu nabídli práci přímo na úřadě. Lépe placené zaměstnání si pak našel díky svým sociálním kontaktům a kamarádům, kteří mu o volném místě řekli a také ho tam doporučili. Na pomoc úřadu práce by se po svých zkušenostech každopádně nespoléhal. Sám to však nevyčítá úřadu, jehož fungování zná zevnitř, ale spíš pověsti, kterou úřad u potenciálních zaměstnavatelů má.
Dalším problémem je, že úředníci nestíhají pracovat s jednotlivými klienty, ani kdyby chtěli. Úřednice, která nechce být jmenována, protože všichni úředníci z úřadu práce mají zakázáno vyjadřovat se do médií, upozorňuje na alarmující skutečnost, že na oddělení zaměstnanosti, tedy tam, kde by měli úředníci pomáhat lidem se zprostředkováním zaměstnání, připadá u nich na pobočce aktuálně na jednu pracovnici 300 až 350 klientů. A to je v Praze, kde jsou čísla nezaměstnanosti nižší než v některých jiných krajích. „Během covidu se to zhoršilo, těch lidí přibylo, ale ani předtím nebylo možné se klientům individuálně věnovat a reálně jim pomáhat s hledáním zaměstnání,“ vysvětluje úřednice. Kromě toho je navíc na úřadu práce evidováno mnoho lidí, kteří ve skutečnosti pracují načerno. „My tady nejsme blbí, my víme, že minimálně polovina lidí, kteří tu pobírají dávky, pracují načerno, ale nemáme to jak prokázat, všechno řádně dokládají, chovají se slušně,“ přiznává úřednice.
Dohlížet a vyřazovat
„V průběhu roku 2018, kdy bylo v evidenci historicky nejméně lidí, bylo uděleno celkem přes 85 tisíc sankčních vyřazení, přičemž průměrný počet uchazečů o zaměstnání byl téměř 240 tisíc. Vezmeme-li v úvahu, že sankční vyřazení je obvykle na šest měsíců, může se během jednoho roku dotknout téže osoby maximálně dvakrát. Z toho vychází, že se v roce 2018 týkalo až pětiny registrovaných uchazečů o zaměstnání,“ vypočítává antropoložka Trlifajová, podle které se během covidu vyřazovalo z evidence uchazečů o zaměstnání méně, protože v některých obdobích nemohly na úřadu práce probíhat schůzky.
Na jaře letošního roku byla takto sankčně vyřazena šestačtyřicetiletá Marcela, která předtím pracovala v obchodě, ale musela odejít, protože měla problémy s nohama a její práce vyžadovala, aby celý den stála. Marcela má jen základní vzdělání, ale byla by ochotná se zapojit do rekvalifikačního kurzu. „Já přece nejsem práce neschopná, když mám problémy s nohama a nemůžu celý den stát, existuje spousta prací, které jde dělat vsedě, nebo bych se klidně něco naučila, ale oni mi nenabídli nic, opravdu nic. Já vím, že existují nějaké ty kurzy, ale nevím, komu je nabízejí, protože mně opravdu ne. Jen mě zvali na další a další schůzky,“ vzpomíná Marcela.
A pak se jednou stalo, že Marcela nepřišla, protože musela se svýma nohama akutně k lékaři, a donesla na úřad pozdě potvrzení. „Tak mě sankčně vyřadili,“ popisuje svou zkušenost s tím, že si od úřadu práce stejně nic neslibovala. „Od úřadu práce stejně nic nečekám už, můj muž takhle vypadl před lety, taky mu tehdy nic nenabídli a při první příležitosti ho vyřadili, a od té doby pracuje načerno. Blbý je, že chvíli práce je, pak zas není a často se stane, že ho podělají a nic mu nezaplatí, a on se nemá kam ozvat, protože to bylo načerno,“ vykresluje Marcela problémy lidí v šedé ekonomice. Ona sama už je mezitím na hmotné nouzi, domácnost je zadlužená a východisko žádné nevidí.
Vyřazen z úřadu práce může být člověk, který přijde pozdě, nepřijde na schůzku nebo odmítne nabídku zaměstnání. Na praxi vyřazovat lidi z evidence uchazečů úřadu práce je zajímavé i to, že pokud se to uchazeč rozhodne řešit u soudu, může se domoci rozsudku ve svůj prospěch. To byl i případ ženy, která na úřad přišla o tři dny později, než měla, s tím, že si tento termín označila v diáři. Žena byla v seznamu uchazečů o zaměstnání od 1. srpna 2018 a povinnosti s tím spojené pravidelně plnila, svou situaci se snažila řešit a od 1. ledna 2019 si sama našla zaměstnání. Podle Nejvyššího správního soudu nic nenasvědčovalo tomu, „že by byla dne 26. listopadu 2018 pro žalobkyni připravena jedinečná nabídka zaměstnání, kterou by zmeškáním schůzky zmařila“.
Za této situace bylo vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání podle soudců zcela nepřiměřené; její pochybení nedosahovalo intenzity maření součinnosti s úřadem práce. Nejvyšší správní soud v rozsudku zdůraznil, že činnost správních orgánů je v prvé řadě službou veřejnosti, a při výkonu svých pravomocí by proto měl mít správní orgán vždy na zřeteli účel, pro který byl zřízen. „Smyslem činnosti úřadu práce je především zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu by měla vést veškerá činnost úřadu, přičemž vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo představovat pouze krajní opatření, nikoliv běžný nástroj řešení agendy úřadu práce,“ uvedla k rozhodnutí předsedkyně senátu Lenka Kaniová. Rozhřešení od Nejvyššího správního soudu se ale dostane jen tomu, kdo se soudí, což naprostá většina lidí neudělá. Sankční vyřazení bylo přitom v posledních letech poměrně časté. Například v roce 2019 byla sankčně vyřazena až pětina všech uchazečů, nejčastěji právě za nedodržení termínů schůzek.
Když vás vyřadí
S evidencí jedince na úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání je spojeno, že za něj stát hradí zdravotní pojištění. Pokud se jedinec nezaeviduje nebo to neudělá včas, anebo je právě sankčně vyřazen, což může být i za odmítnutí nabídky práce nebo zapomenutou schůzku, stát mu přestává hradit zdravotní pojištění. Člověk, který je vyřazený z úřadu práce, se tak dostane velmi snadno do dluhové pasti, anebo se jeho zadlužení prohloubí. „Celý systém je koncipovaný tak, že se lidé chtějí vyhýbat práci. Když lidé v evidenci třeba něco nezvládají, nepřistupuje se k nim často jako k lidem, kteří můžou mít nějaký problém a potřebují pomoc – třeba člověku onemocní dítě, zapomene zavolat nebo je tam domácí násilí, o kterém se stydí mluvit. Primárně jsou většinou vnímáni jako podezřelí, kteří se vymlouvají,“ vysvětluje antropoložka Trlifajová, která spolu s Andreou Svobodovou pro Centrum pro společenské otázky – SPOT vypracovala analýzu Příběhy prekarizovaných pracovníků a pracovnic během prvního roku pandemie covid-19.
Součástí analýzy jsou i kazuistiky lidí, kteří se během pandemie ocitli v problémech. Jednou z nich je i Marie, která zůstala v prvních měsících pandemie ze dne na den bez práce. „Mariina situace odrážela situaci panující v cestovním ruchu obecně. Následkem vládních omezení přišla na jaře o sto procent svých příjmů z průvodcovské činnosti jako OSVČ. Nadto přišla i o veškeré příjmy z provozu své malé firmy, která je také navázána na turistický ruch. Mzdy zaměstnancům vyplácet nemusela, neboť lidi zaměstnávala pouze na dohody (ti si okamžitě hledali práci jinde, protože v té době ještě neměli nárok na žádné kompenzace). Zůstala jí ale povinnost splácet leasing na firemní auto a hradit náklady na firemní telefon. Současně s Marií přišel o práci i její manžel, který pracoval v její firmě a který si k tomu přivydělával jako barman,“ píše se v kazuistice. Mariin manžel se kvůli hledání nové práce hned v březnu přihlásil na úřad práce, s jeho registrací ale byly problémy. O tom, že se stala nějaká chyba a přihlášen ve skutečnosti nebyl, se manželé dozvěděli až ve chvíli, kdy jim přišla upomínka na nedoplatek z VZP.
Autorky analýzy upozorňují, že zatímco Mariin partner disponoval dostatečnými rezervami, aby dluh ve lhůtě splatil, pro řadu lidí bez příjmu, bez rezerv nebo s exekucí představují téměř dva tisíce korun (v roce 2020 šlo o 1971 korun měsíčně) částku, jejíž uhrazení může být nad jejich možnosti. „Vznik dluhů na pojistném pak může být jedním z faktorů, které u chudých lidí bez zaměstnání vedou k prohloubení dluhových pastí. Při vyřazení z evidence nezaměstnaných na šest měsíců, což je nejčastější doba trvání sankčního vyřazení, tak mohl v roce 2020 vyřazené osobě jen na zdravotním pojištění vzniknout dluh ve výši 11 826 korun plus penále 0,05 procenta z částky za den prodlení, což představuje úrok ve výši 18,5 procenta za rok,“ uvádějí v analýze.
Ti, co mají nějaké úspory a sociální sítě, mají šanci situaci řešit snáze. Ale lidé, kteří zůstávají v evidenci úřadu práce dlouhodoběji, mají často znevýhodnění, na která sami nemusí stačit (exekuce, složitá kombinace práce a péče, zdravotní problémy, včetně těch psychických nebo závislostí). Tlačit je do zaměstnání, aniž by se tyto problémy řešily, aniž by se zjistilo, zda jim zaměstnání pomůže finančně, zda je pro ně zvladatelné, není řešení. Ke změně sociální situace to často nestačí, naopak to může problémy ještě prohloubit. Tito lidé potřebují komplexní podporu při překonávání svého sociálního znevýhodnění. „S nízkým počtem nezaměstnaných bylo stále častějším důvodem odchodu z evidence nezaměstnaných takzvané sankční vyřazení. Takto vyřazení lidé vypadávají ze statistik i systému a není jasné, jaká je jejich následná situace,“ upozorňují expertky.
Drábek sice už není, ale…
V roce 2012, tedy v době kdy byla nezaměstnanost v Česku o několik procentních bodů vyšší než dnes, přišel tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek s novelou zákona, podle které měli nezaměstnaní po dvou měsících v evidenci úřadu práce povinnost nastoupit do veřejné služby na dvacet hodin týdně. Ten, kdo odmítl, mohl být vyřazen z evidence úřadu. Zákon vyvolal kontroverze a opoziční poslanci z ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou podali návrh na jeho zrušení k Ústavnímu soudu. Ten koncem roku 2012 Drábkovu veřejnou službu zrušil s tím, že je „v rozporu se zákazem nucených prací“.
Krátce poté podala Ivana Řápková prostřednictvím senátora Jaroslava Zemana (ODS) návrh na novelu, která je od původní Drábkovy odlišná tím, že tlak na nehonorovanou práci nevytváří tak očividně. Tu se tři roky dařilo (později i za pomoci tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové) zdržovat, aby nebyla schválena. Koncem roku 2016 však novela prošla s účinností od února 2017. O co přesně v ní šlo? Pokud lidé jsou víc než šest měsíců v hmotné nouzi a pobírají příspěvek na živobytí a zároveň pracují aspoň dvacet hodin měsíčně, pak se jim příspěvek nijak nesnižuje. Vlastně si tím odpracují své životní minimum. Ale kdo to neudělá, třeba proto, že mu nikdo veřejnou službu nenabídne, což je případ mnoha obcí, tomu automaticky klesá příjem ze životního na existenční minimum. Uchazeč o práci může sice projevit aktivitu i jinými způsoby, ale žádný z nich nemůže sám ovlivnit. Mezi tyto možnosti patří například nástup do rekvalifikace, na kterou ale musí mít nabídku, nebo vstup do projektu, který by ale musel být v tu chvíli také v nabídce. Snížení z životního na existenční minimum se týká většiny lidí, kteří pobírají příspěvek na živobytí déle než šest měsíců. Týká se to například lidí v prvním stupni invalidity, pečujících o lidi v prvním stupni invalidity nebo pečujících o děti do deseti let, které nejsou alespoň v prvním stupni závislosti na pomoci jiné fyzické osoby. To všechno jsou podle Zieglerové oběti opatření, které dosud trvá. Jediný bonus je, že pokud člověk pracuje třicet a více hodin, příjem se mu navýší o polovinu rozdílu životního a existenčního minima, což je aktuálně 685 korun. Potom jde o práci za necelých 23 korun na hodinu.
ODS tuto novelu vydávala za svůj úspěch. Přestože sociální výbor sněmovny tehdy podpořil návrh Zuzany Kailové (ČSSD), podle kterého by byla odměna za veřejnou službu postavena na roveň minimální mzdy, o jejím návrhu nakonec sněmovna nehlasovala, protože dala přednost návrhu Markéty Adamové, nyní Pekarové Adamové (TOP 09) zohlednit při nabídce veřejné služby vzdělání osoby v hmotné nouzi. Podle senátora Miloše Vystrčila (ODS), který patřil mezi velké obhájce novely, by se tím práce ve veřejné službě postavila na roveň zaměstnaneckému poměru, což nebyl cíl novely. „Tím je to, aby lidé neztratili pracovní návyky a do jisté míry vraceli společnosti to, co od ní dostávají,“ uvedl tehdy k otázce, jak by měli být lidé za takzvanou veřejnou službu odměňováni.
Vedle veřejné služby existuje ještě institut veřejně prospěšných prací (VPP), což je pracovní poměr s obcí (nebo dalšími obecně prospěšnými institucemi), kde jedinec dostává (většinou) minimální mzdu. Na rozdíl od veřejné služby, která je ukotvena v zákoně o pomoci v hmotné nouzi, VPP nejsou formálně na systém dávek přímo vázány. Tito lidé jsou také placeni úřadem práce a aktuálně na ně nejsou podle Zieglerové peníze: „Všechny peníze, které v tom systému byly, šly do Antiviru, takže v tuto chvíli veřejně prospěšné práce nejsou vůbec nabízeny.“ I když je tato možnost podle Zieglerové také málo efektivní, je pořád lepší než nucení k práci, za kterou člověk nedostává prakticky žádnou odměnu, a se zaměstnáním tedy nemá nic společného.
Proč tedy máme pracák?
Jakkoliv se jeví jako logické, že by úřad práce měl skutečně sloužit především ke zprostředkování zaměstnání, zjevně se tak v České republice neděje. Podle expertky Aleny Zieglerové je problém v celkovém nastavení úřadu, jehož vedení nechápe, co by mělo být jeho účelem. Jedním z velkých problémů v České republice jsou exekuce, kvůli kterým se lidem ne vždy legální práce vyplatí. Člověk, který si hledá nové zaměstnání, by ale měl vědět, jaký bude jeho reálný příjem, aby na tom nebyl kvůli nové práci hůř než předtím. Zjistit, kolik dostane peněz, přitom vyžaduje poměrně složitý výpočet, který nezvládne každý. Existují k tomu online kalkulačky, kam zadáte potřebné údaje, tedy jaké máte exekuce, jaká bude výše čisté mzdy nebo kolik máte vyživovaných osob. Kalkulačka pak vypočítá váš reálný čistý příjem. V další kalkulačce si můžete předem spočítat čistou mzdu. Stejně tak jsou online kalkulačky na každou sociální dávku. Propojit to ale umí málokdo, mnohdy s tím mají problém i zkušení sociální pracovníci. Navíc nejde o oficiální zdroje.
„Mám zkušenost z generálního ředitelství úřadu práce, kde jsem mluvila s úředníky, kteří mají vliv na jednotlivé krajské pobočky, že tam vůbec nechápali význam tohoto nástroje. Co oni budou motivovat lidi, aby šli do zaměstnání, to není jejich práce, to je podle nich na aktivitě každého jednotlivého uchazeče. Což je scestné a nesetkala jsem se s tím nikde ve veřejných službách zaměstnanosti po Evropě. Přitom hlavní účel úřadu práce by měl být dostat lidi do zaměstnání, a to do takového, které si budou schopni udržet. Což je možné, jedině když budou vědět, do čeho jdou, a ne že budou po první výplatě překvapeni, že jsou na tom hůř, než byli,“ vysvětluje expertka. V případě těchto lidí je důležité nejen zprostředkovat práci, ale především nastavit komplexní podporu směřující k řešení sociálních problémů. A podmínkou úspěchu je podle Zieglerové třeba také nedávno provedené zvýšení nezabavitelné částky pro rodiny s dětmi a zrušení exekuce daňového bonusu na děti. „Bez změn, jako byla tato, zůstává práce pro řadu lidí s exekucemi finančně neudržitelná a nemotivující,“ upozorňuje Zieglerová.
Alena Zieglerová i Lucie Trlifajová se shodují v tom, že různé pozitivní deviace, kdy pracovní úřad má dobrou spolupráci s lokální sítí zaměstnanosti, sociálními službami a využívá různých projektů, jsou spíše výjimkou, která se nedostává do běžné praxe úřadů práce. Projekt skončí a dál nepokračuje. Zásadním problémem politiky zaměstnanosti v ČR je, že zde nejsou ve státním rozpočtu peníze na programy, jak dostat lidi do zaměstnání. Aktivní politika zaměstnanosti v České republice prakticky neexistuje.
Vyhlídky do budoucna
Poslední desetiletí se situace nijak nezlepšovala také proto, že si politici neuvědomovali, jak moc jsou jednotlivé problémy propojené. Evropská komise vydala již před sedmi lety doporučení Rady EU, která se týkají dlouhodobě nezaměstnaných a kde je zdůrazněna nutnost individualizovat přístup k podpoře dlouhodobě nezaměstnaných. Podle dokumentu musí stát pomoci lidem bez práce odstraňovat překážky vedoucí k přetrvávající nezaměstnanosti a aktualizovat a doplňovat původní posouzení provedené při registraci. Uchazeči o zaměstnání mají být nasměrování k podpůrným službám, jako jsou poradenství při řešení dluhů, sociální rehabilitace, sociální služby nebo zdravotní péče, a mají pobírat příspěvky na bydlení a dopravu.
Přístup českých politiků se dosud vyznačoval důrazem na individuální snahy jednotlivých lidí v nouzi a nijak nereflektoval, že se lidé mohli i kvůli špatně nastaveným pravidlům velmi snadno dostat do situace, ze které není bez pomoci cesta ven.
Nová česká vláda je na začátku cesty a její kroky zatím nelze soudit. Z čerstvě zveřejněného programového prohlášení vlády to ale vypadá, že s exekucemi jako takovými se nijak zásadně pohnout nechystá. Skutečnost, že se lidem v dluhové pasti nevyplatí pracovat, chce vláda řešit nastavením systému tak, „aby byl dlužník motivován pracovat a splácet dluh“. Jak toho dosáhnout v zemi, kde jsou mzdy tak nízké, že sociální dávky pobírají i lidé, kteří pracují a nejsou zadlužení, je otázka.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Reportážní cyklus (A)sociální stát vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.