Foto David Sedlecký, Wikimedia (CC BY-SA 4.0)
Nedávno zvolený poslanec a známá tvář hnutí STAN Jan Farský oznámil na sociálních sítích, že na půl roku odletí do USA. Získal totiž stipendium na Státní univerzitě v Oregonu, kde by se měl v rámci Fulbrightova stipendia věnovat projektu s názvem „How to Transform 250 Years of U. S. Federalism Into a Road Map for the Next 25 Years of the EU?“. Farský uvádí, že zmizet z poslaneckých lavic by měl na půl roku, stipendium ale má trvat celých osm měsíců. V jeho záměru nepracovat po tuto dobu jako zvolený poslanec ho dle jeho slov podpořili předseda strany Vít Rakušan i premiér Petr Fiala. Farský také oznámil, že svůj plat chce po celou dobu pobytu v USA posílat vybraným organizacím: Skautu, Paměti národa a Člověku v tísni. Zdánlivě bohulibá záležitost ale vzbudila vlnu kritiky. A oprávněně.
Dáme zemi do pořádku (pokud nepojedeme na Fulbrighta)
Lidsky je poměrně pochopitelné, že se Farský nechce svého pobytu na americké univerzitě vzdát. Poněkud méně pochopitelné je ale to, že se odmítá vzdát poslaneckého mandátu. Zatím rezignoval pouze na předsedu poslaneckého klubu STAN a voliče i další občany ubezpečil, že v případě zásadního hlasování, které by vyžadovalo jeho osobní přítomnost, kdykoli přiletí zpět. Svým způsobem tak Farský vystihl vztah českých politiků k politice. Je to jen jakási vedlejší práce, kterou vykonávají vedle jiné práce – té hlavní. Pak se ovšem nemůžeme divit, že důvěra v politiku i politiky u nás stále klesá.
Lehkost, s níž Farský oznámil, že následujícího půl roku (ve skutečnosti však osm měsíců) nebude ve sněmovně, je zarážející.
Tváří v tvář takovému jednání se dá těžko ubránit pocitům zklamání a rozhořčení. Práce na důležitém akademickém projektu je, nebo by měla být, náročná sama o sobě. Představa, že bude Farský jen tak levou zadní zvládat obojí, je naivní. Vykonávat vedle výzkumu na dálku ještě práci poslance znamená šidit jedno, druhé nebo obojí. Kde leží Farského priority přitom víme – Poslanecká sněmovna to není.
Lehkost, s níž Farský oznámil, že následujícího půl roku (ve skutečnosti však osm měsíců) nebude ve sněmovně, je zarážející. Ve volbách mu dalo hlas na patnáct tisíc lidí a mimo to se v koaliční smlouvě Pirátů a STAN kandidáti zavázali, že budou brát práci poslance nebo člena vlády jako prioritu a zařídí si své osobní aktivity včetně práce nebo studia tak, aby výkonu funkce mohli věnovat dostatek času. A to Farský jednoduše neudělal. Navíc vzhledem k harmonogramu přihlášek a schvalovacích procesů musel už během volební kampaně vědět, že mu bylo stipendium uděleno, protože výsledky se dozvěděl v květnu 2021. Sám dodává, že přijmout stipendium se definitivně rozhodl až v prosinci loňského roku. Bylo by bývalo rozhodně férovější, kdyby o tom, že se chystá odjet, své voliče a voličky otevřeně informoval.
Na sociálních sítích občas zaznívá, že zatuchlý český rybníček potřebuje přesně takové stáže a zkušenosti, jakou jede Farský okusit. O tom asi není pochyb, je pouze otázka, jestli na poměrně běžné, byť prestižní stipendium, má jet právě zvolený poslanec, jehož práce – v souladu s tím, co sliboval před volbami – tkví v něčem jiném: ve výkonu „veřejné služby lidu“, ke které se účastí ve volbách zavázal.
Je těžko představitelné, že by něco podobného se stejnou samozřejmostí ohlásili poslanci některého západního státu a dožadovali se na voličích a voličkách pochopení pro souběh svého studia a poslaneckého mandátu. Možná i proto, že vzdělání je na Západě mnohem běžnější součástí politické výbavy. Že u nás základní podmínkou pro výkon veřejných funkcí není, je sice smutné, ale s obhajobou chování poslance STAN to nijak nesouvisí. Česká republika čelí celé řadě problémů, které nová koalice s heslem „Dáme zemi do pořádku“ slíbila vyřešit. A tomu chování, které mnozí označují jako papalášské, opravdu nepomůže. Farskému je k Fulbrightovu stipendiu určitě na místě poblahopřát – pro jeho osobní rozvoj je taková příležitost možná skutečně klíčová. Pro politickou kulturu v Česku ale znamená jeho chování jen další ránu. A ani peníze poslané na charitu to nezmění.
Autorka je redaktorka Alarmu.