Foto Pirátská strana, Wikimedia Commons (CC-BY-SA-2.0)
Takže o čem tedy Petr Fiala sní, když náhodou spí? Příjemnou změnou je, že pravicová vláda nejen, že nepopírá změnu klimatu, ale dokonce s ní opatrně operuje. Což je v této zemi bezmála civilizační skok, neboť klima stále není chápáno jako hlavní problém, který nás čeká či v němž už dokonce žijeme. Například hned v úvodu programového prohlášení se píše: „Česká republika bude navíc v dalších měsících a letech stát před celou řadou výzev, příležitostí a rozhodnutí. Přinese je jak měnící se světová ekonomika, tak vývoj politiky v rámci EU i celé Evropy.” Možná bychom se mohli ptát, pročpak se ta ekonomika asi bude měnit? Nesouvisí to nějak s klimatem? A nesouvisí s ním také vývoj politik v celé Evropské unii? Nebylo by možné zabývat se rovnou klimatem? Možná by pak ony proměny politiky a ekonomiky dávaly větší smysl a nebyly neustále takovým překvapením, jako například zákaz spalovacích motorů v daleké budoucnosti nebo přechod na obnovitelné zdroje energie. Programové prohlášení je sice dlouhé, ale jak to bude s jeho naplňováním doopravdy, je zakotveno hned v úvodních větách: „Cesta ke stabilitě je v reformě výdajů státu a efektivním nakládání s penězi, nikoliv ve zvyšování daňové zátěže” nebo „Chceme stát, který nežije na dluh.” To znamená, že se bude škrtat a šetřit, nikoli investovat. Což je trochu mrzuté, protože desítky stran programového prohlášení plánují výdaje ve výši stovek miliard korun, od výstavby dálnic, vysokorychlostních tratí, přes důchodovou reformu až po zvýšení výdajů na školství, kulturu nebo obranu.
Bude z nás Dánsko?
V mnoha ohledech je přitom program pozitivním krokem z pasti minulosti. U průmyslu a obchodu jsou sice povinné fráze o posilování konkurenceschopnosti, ale také třeba: „Přispějeme k rehabilitaci fotovoltaiky, protože ji považujeme v našich geografických podmínkách za klíčový obnovitelný zdroj. Přispějeme ke zřízení nových fotovoltaických zařízení na minimálně sto tisících střech do roku 2025.” To je sympatický posun od vlád předchozí dekády s jejich „fotovoltaika je zlo“. Dalším krokem směrem k přítomnosti je deklarovaný konec uhlí nebo neprolomitelnost limitů těžby. Naopak jako všechny vlády, i tato chce stavět další jaderné bloky, což má rysy podobně mytického projektu, jakým je odsun brněnského nádraží z centra do bažin.
Z opakované variace na téma snižování počtu úředníků a zvyšování efektivity se zdá, že vláda věří v jakési kouzlo, kdy prosté vyhození neznámého počtu úředníků vede k lepší státní správě.
Zato úvod k sociální a rodinné politice je formulován způsobem, který by obstál i v některé ze skandinávských zemí: „Nezbytná opatření, reformy a změny budeme provádět sociálně citlivým způsobem s ohledem na nejvíce zranitelné členy společnosti, s důrazem na podporu rodin a dlouhodobě stabilní důchodový systém, aktivní politiku zaměstnanosti a vyváženou ochranu práv zaměstnanců a zaměstnavatelů. Dále bude důraz kladen na dostupnost sociálních služeb, podporu při zajištění dostupného bydlení a boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Společnost a stát jsou na takové výši, jakým způsobem se starají o své nejzranitelnější členy.“
V jednotlivých bodech se opakovaně uvádí podpora flexibilních a zkrácených úvazků, slaďování rodinného a pracovního života, zvýšení kvality a dostupnosti služeb pro děti včetně kroužků, nebo: „Cíleně se zaměříme na specifické potřeby samoživitelů, rodin s více dětmi a rodin s handicapovaným členem.” Vzhledem ke všem těm plánovaným škrtům se ovšem obávám, že se z kapitoly sociální politiky nakonec podaří realizovat pouze jeden bod, a to: „Název MPSV doplníme o tematiku rodiny.”
Ve školství se revoluce – alespoň na papíře, neplánuje. Vláda chce obecně všechno pro všechny lepší a všeho víc, nechybí zde ani populární buzzwordy naší doby, jakými jsou kritické myšlení či mediální výchova. Pokud se něco zrealizuje určitě, bude to nejspíš věta: „Promění se výuka dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus.” Jinými slovy, bude se strašit návratem komunismu. V kultuře stojí za pozornost bod „Zvláštní důraz budeme klást na posílení transparentnosti a stability veřejnoprávních médií, protože nezávislost sdělovacích prostředků je nezbytnou podmínkou odolné demokracie.” V zahraniční politice se chce vláda orientovat na EU a NATO a chce se vrátit k tzv. havlovské politice lidských práv nebo revidovat vztahy s Čínou a Ruskem. Připomeňme si, že právě tuhle politiku odpískala před deseti lety jiná pravicová vláda, jejíž premiér Petr Nečas se na strojírenském veletrhu v Brně vymezoval vůči „módnímu dalajlámismu a falešné adoraci Pussy Riot“.
Vládní víra v zázraky
U podpory bydlení zaujme jednak podpora výstavby nájemního bydlení, kdy se má od roku 2025 stavět deset tisíc nájemních bytů ročně, což pokryje možná tak potřeby Brna, a dále: „V prvním pololetí roku 2022 předložíme úpravu nového stavebního zákona tak, aby bylo zajištěno rychlé, transparentní, digitální a občanovi blízké stavební řízení prostřednictvím Portálu stavebníka.” V příštích měsících nás tedy čeká menší stavební revoluce. V rámci stavebnictví pak vláda ještě uvádí, že „místo centralizace posílíme metodickou podporu stavebních úřadů tak, aby byl dostupný jednoznačný výklad stavebního zákona a územně plánovací dokumentace”.
Tohle všechno dohromady přitom znamená nábor nových a vysoce kvalifikovaných úředníků. Jenomže dlouhodobým problémem stavebních úřadů je naopak nemožnost kvalifikované pracovníky sehnat. Otázkou také zůstává, kdo se na tato místa pohrne s vidinou zmrazených platů, škrtání a zeštíhlování. Z opakované variace na téma snižování počtu úředníků a zvyšování efektivity se zdá, že vláda věří v jakési kouzlo, kdy prosté vyhození neznámého počtu úředníků vede k lepší státní správě.
Fialova vláda napsala lepší slohovou práci než Babišova. Bude to ale stačit? Kdyby šlo pouze o stylistické cvičení, předvedla nová vláda o několik úrovní lepší výkon než ta předchozí. Ta totiž hned v úvodu svého prohlášení řešila migraci, uprchlíky a kvóty. Takřka zábavně dnes působí její tehdejší priority. Tou první totiž byla důchodová reforma, která nevznikla. Druhou Babišovou prioritou bylo digitální Česko pokryté vysokorychlostním internetem a jednotným portálem občana. To rovněž nedopadlo. Andreji Babišovi snad vyšel alespoň třetí bod programových priorit, který zněl „chceme být v Evropě vidět”. A vidět jsme opravdu byli. Evropská média například opakovaně psala o Babišově střetu zájmů. Rozkrádání a zneužívání dotací se řešil dokonce na půdě Evropského parlamentu nebo Evropské komise. Cíl splněn. Nelze zároveň pominout, že rok a půl vládnutí Babišovi „sebrala” epidemie, kterou nezvládl natolik unikátním způsobem, že jsme byli vidět nejen v Evropě, ale na celém světě. Andrej Babiš chtěl také připravit strategický investiční plán nebo reformovat stát. Nesplnil ale v podstatě vůbec nic a tváří v tvář vlastním plánům selhal. Bude na tom Petr Fiala za čtyři roky ale lépe?
Slibem nezarmoutíš
Fialovo programové prohlášení je sice o třináct stran delší, zato v podstatě všechny sliby jsou hned v úvodu zpochybněny odhodláním šetřit a nezvyšovat daně. S takovým přístupem ale může Petr Fiala uspět leda tak ve vyvěšování motivačních citátů na Facebook. Jako slohové cvičení jde sice v případě programového prohlášení o pěkný text, ale chybí v něm především chápání klimatické změny coby základního problému, který máme, a který se v textu opatrně skrývá za různými zmínkami o proměnách světové ekonomiky či evropské politiky. Na druhou stranu se klima jako takové v textu objevuje, dokonce je na několika místech vnímáno jako existující problém a v některých ohledech – například v souvislosti se zemědělstvím, ochranou vody nebo podporou obnovitelných zdrojů, dokonce jako něco, co vláda hodlá řešit. V Babišově programu klimatické změny vůbec neexistovaly.
Program svou rozsáhlostí přesto připomíná bezmála národní heslo „slibem nezarmoutíš”. Pokud by nastupující vláda chtěla všechno uskutečnit, musela by velikost rozpočtu znásobit, současně výrazně posílit administrativu, zvýšit v ní platy a přitáhnout do ní armádu ambiciózních a talentovaných lidí. Ale obávám se, že něco takového vůbec není v plánu. Bez zajištěného financování přitom takové programové prohlášení ani nedává smysl, a dokonce navzdory svému rozsahu není vůbec možné říct, co vlastně bude vláda skutečně dělat a zda to bude něco jiného než škudlení. Nikoliv na státu, ale na nás a naší budoucnosti.
Programu nejen této vlády chybí smysluplný cíl, kterého by byla schopna dosáhnout. Všechno má být sice najednou efektivní, moderní, úsporné a výkonné, jenže to jsou jen vlastnosti určitých procesů, jak se dobrat k… nakonec vlastně nevíme k čemu. Na dvaapadesáti stranách není napsáno kam a proč směřujeme. Když někdo vlastní efektivní továrnu na boty, je jasné, čeho se efektivita týká. O co ale usiluje efektivní stát? Že zde efektivně, rychle a úsporně dospějeme ke smrti? Pokud jiné země plánují uhlíkovou neutralitu, energetickou revoluci nebo společnost, ve které může být každé dítě tím, čím chce, u nás cíl nemáme. Adorujeme prostředky, a tak budujeme efektivitu pro efektivitu, štíhlý stát pro štíhlý stát, úspory pro úspory. Na devadesátá či nultá léta by to asi stačilo, ale svět už je jinde.
Autor je redaktor Alarmu.