Volby v Chile: historické vítězství Gabriela Borice a progresivních sociálních hnutí

Nastupující prezident Chile vzešel ze studentského hnutí, jeho vítězství by ale nebylo možné bez široké koalice napříč chilskou společností. Co předcházelo zvolení Gabriela Borice?

Když jsem v roce 2015 pracovala v Santiagu de Chile na výzkumu o studentském sociálním hnutí, bylo považováno za vyčerpané, pouze se zlomkem své síly z roku 2011, kdy vedlo největší sociální protesty v zemi od pádu diktatury v roce 1990. Dělala jsem také rozhovory s Camillou Vallejo, Gabrielem Boricem a Giorgiem Jacksonem jakožto hlavními představiteli několika divizí Konfederace chilských studentů (CONFECH). V roce 2015 se tito tři studentští aktivisté ocitli v obtížné situaci poté, co přijali nabídku prezidentky Michelle Bachelet, aby byli oficiálně zastoupeni v parlamentu, což mělo vést ke konsolidaci požadavků protestujících studentů.

Bývalí studentští demonstranti, unavení a rozčarovaní z parlamentní politiky (často navíc čelící tvrdé kritice ze strany levicových aktivistů za to, že připustili svou kooptaci do politického systému, ale i útokům ze strany pravicových politiků), od té doby hledali svou vlastní cestu, přičemž v Kongresu zastupovali různé pozice napříč politickým spektrem. Loni 19. prosince se Gabriel Boric, zastupující koalici levicových stran a sociálních hnutí Apruebo Dignidad (Schvaluji důstojnost), stal nejmladším prezidentem v historii Chile, s historickým ziskem 55,9 procenta hlasů.

Postdiktaturní demokratický přechod

Vítězství Gabriela Borice není možné pochopit, aniž by bylo zarámováno do širšího kontextu desetiletí trvajícího sociálního boje proti dědictví Pinochetovy diktatury a její neoliberální doktríny ekonomických šoků a zejména historické role, kterou v těchto bojích hrálo chilské studentské sociální hnutí, z něhož Boric a koalice Apruebo Dignidad vzešly.

Prezidentská výhra je symbolem znovuzrození naděje po dvou dekádách intenzivních sociálních protestů a mobilizaci široké škály hnutí bojujících za demokratickou transformaci a právo na důstojný život.

Vlna masivních národních protestů mezi lety 1983 a 1986 eskalovala v proces jednání mezi diktaturou, představiteli umírněné opozice, katolickou církví i korporátními podniky a vládami Spojených států a Spojeného království. Tato jednání vedla k dohodě o zlomkovém přechodu k demokratické přestavbě, která měla zabránit masovému povstání podporovanému sektory radikální levice. Diktatura tedy nebyla svržena, ale postupně nahrazena takzvanou ochrannou demokracií vlády koalice Concertación de Partidos por la Democracia (Koalice stran pro demokracii) v letech 1988 až 2009, která si zachovala tytéž politické, sociální a ekonomické modely a politiky, které fungovaly během diktatury a které byly Pinochetovou vládou vepsány do ústavy v roce 1980. Takto mohla diktatura prosazovat své politické a ekonomické cíle i po svém oficiálním konci, přičemž zároveň byla sociálním hnutím v prvních letech transformace značně oslabena. Politický systém v Chile zůstal určován ústavou z roku 1980 a binomickým systémem parlamentních voleb, které umožnily konzervativní menšině během dvaceti let sdílení moci s Concertación uplatňovat právo veta, čímž se omezily snahy o prohloubení demokratických reforem.

Chilské demokratické transformace tak bylo dosaženo s obrovskými ústupky vůči představitelům diktatury. Bylo tak umožněno pokračování institucí založených vojenským režimem a jeho neoliberálním ekonomickým modelem, jakož i statu quo ve věci hlubších demokratizačních reforem. Dalším důvodem této setrvačnosti bylo pokračování zákoníku práce podle ústavy z roku 1980, která v praxi zcela negovala účinky protestních akcí zaměstnanců a odborů. Tyto faktory dlouhodobě zamezovaly projevům sociálních nepokojů a požadavků lidu.

Dědictví studentského sociálního hnutí

V případě vysokoškolského vzdělávání podnítila v osmdesátých letech politika vojenského režimu vznik mnoha soukromých univerzit a ty státní rozložila tím, že vytvořila regionální univerzity po celé zemi. Nejškodlivějším účinkem této politiky bylo zavedení samofinancování státních univerzit ze školného, čímž se vytvořila konkurence mezi státními a soukromými univerzitami při náboru studentů s dobrými výsledky. V případě základního a středního školství nařídila diktatura municipalizaci škol, tedy přesun škol z ministerstva školství pod kontrolu obcí, čímž se zvýraznily rozdíly v kvalitě vzdělávání. V důsledku toho kvalita vzdělávání závisí na bohatství každé dané obce. Navíc zavedení takzvaných dotovaných soukromých škol v osmdesátých letech vedlo k ovládnutí vzdělávání podnikateli, kteří jsou motivování pobíráním státních dotací.

Od roku 1997 vedla kontinuita neoliberálního tržního modelového vzdělávání během postdiktaturních vlád k několika povstáním středoškolských a vysokoškolských studentů. Studenti se však aktivně podíleli na demokratizačních procesech na univerzitách a středních školách v Chile už dlouho před vojenským převratem v roce 1973. Během Pinochetovy diktatury byli studenti vystaveni neustálému brutálnímu útlaku, přičemž zároveň sehrávali klíčovou roli v odporu proti režimu. Po oficiálním ukončení diktatury v roce 1990 studentské hnutí pokračovalo v mobilizaci proti vážným nedostatkům demokratické transformace, přičemž tento proces kritizovalo jako neuspokojivý a chybný. V roce 2006 se část této nespokojenosti promítla do takzvané revoluce tučňáků, kdy se miliony středoškoláků oblečených ve školních uniformách zmobilizovaly proti Pinochetovu dědictví ultraneoliberálního vzdělávacího systému a hluboké sociální nerovnosti v zemi, čímž se vytvořil precedens pro nadcházející roky studentských protestů.

Roku 2011 Konfederace chilských studentů pod vedením Borice, Valleje a Jacksona vyzvala k demonstracím v Santiagu, čímž zahájili největší mobilizaci studentských hnutí od konce diktatury. Zpočátku studenti protestovali proti zpoždění financování při poskytování grantů a proti novému embargu na studentské slevy v systému veřejné dopravy. Téměř okamžitě však přešli ke zpochybňování ekonomického modelu v zemi jakožto celku. Studenti obsazovali vzdělávací zařízení a organizovali shromáždění a masové pochody, které se odehrávaly po celé zemi a trvaly několik měsíců. Mladí lidé hlasitě a viditelně požadovali radikální reformy vzdělávacího systému. Hnutí dosáhlo síly a velikosti, jakou Chile od přechodu k demokracii nepoznalo. Studentské demonstrace se rychle rozšířily o rozsáhlou mobilizaci skupin bojujících proti megaprojektům vodních elektráren, pochody za práva sexuálních menšin, stávky horníků ze soukromého i státního sektoru, protesty proti privatizaci rybářských svazů a generální stávky přístavních dělníků a v neposlední řadě o vytrvalý boj domorodých Mapučů za obnovu mapučských teritorií a jejich politickou autonomii.

Ačkoli ne všech požadavků bylo dosaženo, mobilizace z roku 2011 dokázaly s obrovskou silou obnovit sociálně-ekonomickou politickou agendu. A co je možná ještě důležitější, dosáhly repolitizace chilské společnosti a oživení sociálních bojů a politického odporu. Studentskému hnutí z roku 2011 se navíc podařilo obnovit politické strategie zpochybňování statu quo vynucovaného shora pod ideologickou hegemonií neoliberalismu nastoleného Pinochetovou diktaturou.

Povstání z roku 2019 a boj za novou ústavu

Studentské hnutí po dvě dekády tvrdilo, že je nezbytné změnit ústavu zavedenou Pinochetem v roce 1980, jejíž neoliberální autoritářské prvky se po přechodu k demokracii nezměnily. Hnutí požadovalo demokratickou ústavu, která by potvrdila společenská práva na vzdělání, zdraví a sociální zabezpečení. Pinochetovská ústava z roku 1980 definovala politický a ekonomický systém v Chile, který dodnes zde omezuje demokracii. Ústava hájí systém postavený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na individuální iniciativě jako základním motoru ekonomiky. Důsledkem takových neoliberálních struktur je pak privatizace školství, zdravotnictví či důchodů.

Socioekonomická nerovnost Chile, které je často považováno za „oázu Latinské Ameriky“, je zarážející. Podle studie Světové laboratoře pro nerovnost vlastní jedno procento nejbohatších obyvatel polovinu bohatství země, zatímco nejchudších 50 procent má majetek, který se blíží nule. Sociální povstání v roce 2019 bylo dosud posledním projevem boje za nové Chile, s jasným požadavkem nejen postavit se proti neoliberálnímu režimu, ale společně se ho zbavit a domoci se nové ústavy.

Skrze svůj právní aparát dává ústava ve své současné podobě chilskému Kongresu moc zamítnout jako neinstitucionální jakékoli vytváření politiky veřejného vzdělávání. V konečném důsledku je ústava považována za základní dokument Pinochetova diktátorského režimu v Chile, kterým jsou levicové politické strany marginalizovány a sociálnědemokratické požadavky kriminalizovány. Ústava navíc posloužila udržení Pinocheta ve funkci prezidenta i po návratu k demokracii v roce 1990, což otevírá otázky ohledně legitimnosti celého demokratického přechodu. Ústavu nebylo možné změnit, protože rozhodovací pravomoci na nejvyšší politické úrovni převzali pravicoví a krajně pravicoví poslanci parlamentu. Největší univerzitní studentské organizace v čele s Boricem a Vallejo proto spojily své síly s jinými aktivistickými sektory a v roce 2011 se dohodly na Ústavodárném shromáždění jakožto potenciálním nástroji pro změnu institucionální politiky.

Ovšem až sociální nepokoje roku 2019, které si vyžádaly daň v podobě brutálních policejních represí, dosáhly historického vítězství, když několik politických stran podepsalo dohodu o uspořádání ústavního referenda. To Chilanům dalo možnost schválit návrh nové ústavy i mechanismus, jehož prostřednictvím měl tento návrh být vypracován. Pandemie, která přišla jen o několik měsíců později, však oddálila demokratický proces a zvýraznila hluboce zakořeněnou nerovnost v zemi. Nakonec ale možnost vypracování nové ústavy v referendu se 78 procenty hlasů vyhrála. Tím byl spuštěn proces voleb do ústavního konventu, který tvoří 155 členů. V první řadě bylo 17 míst vyhrazeno pro příslušníky domorodého obyvatelstva. Za druhé byl orgán zvolen s ohledem na genderovou paritu, to znamená, že systém hlasování byl změněn tak, aby ženy ani muži nemohli v konventu držet více než 55 procent křesel. Vysoké procento delegátů navíc pochází z feministických a environmentálních hnutí.

Boricovo vítězství a historická výzva

Dekády bojů vyvrcholily vítězstvím Gabriela Borice v prezidentských volbách na konci loňského roku. Jeho vítězství nebylo jisté až do druhého kola volby. Chilská levice v Kongresu, ve kterém bylo dosud téměř nemožné prosadit sociálnědemokratické požadavky, dlouhodobě strádala a vybudovala si nedůvěru ve svou schopnost zapojit se do sociálních bojů. Potřebnou energii se levici v Chile konečně podařilo získat až v referendu o nové ústavě s cílem obnovit demokratickou sociální agendu. Přesto kandidát krajní pravice Jose Antonio Kast, otevřený podporovatel Augusta Pinocheta, ovládl první kolo voleb s 27,91 procenta hlasů a Gabriel Boric skončil s 25,83 procenty druhý. Kastova politická agenda byla jednoduchá a připomínala politiky, jakým je brazilský prezident Jair Bolsonaro: Kast hlásal navrácení práva a pořádku do země a vehementní protiimigrantskou rétoriku.

V první řadě tu šlo o historický konflikt mezi domorodým obyvatelstvem a chilskou vládou o území Araukánie. V uplynulém roce zprávám dominovaly násilné konfrontace včetně zabití a zatčení několika domorodých vůdců. Dále šlo o rostoucí migrační krizi, v rámci které přicházejí do Chile uprchlíci z Kolumbie, Venezuely a Haiti. A konečně, Kast také nepříliš překvapivě oslovil protipotratové a evangelické hnutí. Jinými slovy, Kast s pomocí dominantních médii vyvolal morální paniku a obavy z „teroristů“, „komunistů“ a „přistěhovalců“.

Představa Kasta jako budoucího prezidenta Chile byla pro progresivní sociální hnutí nepřijatelná a ve druhém kole se hlavně feministická a environmentální hnutí spojila s odbory a byla schopna na podporu Borica vytvořit silnou kampaň zdola. Výsledek byl působivý: největší volební účast v prezidentských volbách od konce diktatury, a to včetně demografických skupin, které tradičně k volbám nechodí. Po koaličních dohodách se Boric zavázal k pokračování procesu vytváření nové ústavy, která by měla být radikálně transformační a inovativní. Otevírá se tak místo pro zcela nové participační mechanismy. Proces vytváření nové ústavy navíc zahrnuje mimo jiné obnovu feministické agendy v čele s příslibem nové legislativy pro reprodukční práva, práva pro LGBT komunitu, jakož i aktivní participaci společenství Mapučů a obnovu přírodních teritorií.

Postavení Gabriela Borice ale není zrovna záviděníhodné. Během svého povolebního proslovu prohlásil, že pokud bylo Chile pro neoliberalismus „pokusnou kolébkou“, bude i jeho hrobem. Pracovat na takovém historickém procesu se ovšem neobejde bez silného odporu nejen v Chile, ale i globálně – především ze strany neoliberálních investorů. Stejně tak je třeba zdůraznit, že Boric nebude jedinou, a dokonce ani hlavní postavou tohoto dění. Jeho prezidentská výhra je nicméně symbolem znovuzrození naděje po dvou dekádách intenzivních sociálních protestů a mobilizaci široké škály hnutí bojujících za demokratickou transformaci a právo na důstojný život.

Volby v Chile jsou vždy polarizující a vysoce emotivní událostí. V zemi je zvykem, že rodiny, které během diktatury ztratily své blízké, se během volebních dnů setkají a vzpomínají na ty, kteří byli mučeni, zavražděni nebo zmizeli beze stopy. Tento prosinec to bylo poprvé za posledních dvacet let, kdy kromě žalu mohli sdílet i naději, že jiné Chile je nakonec opravdu možné.

Autorka je sociální antropoložka, zaměřuje se mimo jiné na sociální hnutí v Chile.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace