Foto Pxhere (CCO 1.0)
V úterý 25. ledna publikoval server iRozhlas rozhovor s bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci, současným rektorem Anglo-americké vysoké školy a nastupujícím náměstkem MŠMT Jaroslavem Millerem. V rozhovoru byla věnována pozornost agendě doktorandek a doktorandů v ČR, která bude nově spadat právě pod náměstka Millera. Z doktorandských témat pak největší prostor rozhovoru vyplnily otázky o finanční situaci studujících v doktorských programech. Jedním z prvních úkolů, který Jaroslava Millera na MŠMT čeká, je finalizovat legislativní předpis, který by měl doktorské studium zefektivnit, a který by měl přinést i zlepšení finanční situace doktorandek a doktorandů. Jaká tato situace v současnosti vůbec je? A může se v budoucnu díky novému legislativnímu předpisu změnit k lepšímu?
Česká věda se tak uzavírá studujícím, kteří mají potřebnou inteligenci, nadání i houževnatost, ale ze stipendia by prostě nevyžili.
Jistou absurdnost stávající situace vystihuje – s nejvyšší pravděpodobností nezáměrně – již titulek zmíněného rozhovoru: „Stipendia jsou politováníhodná. Dorovnají se na minimální mzdu.“ Toto vyjádření totiž odhaluje, jak moc politováníhodná (nejen) finanční stránka doktorského studia je. Ačkoli v samotném textu Miller konstatuje, že „současná doktorská stipendia jsou politováníhodná,“ a že „stipendium by mělo buď kopírovat minimální mzdu, nebo jít o něco nad ni,“ nevyznívá jeho výrok o moc nadějeplněji než titulek sám.
Základní doktorandské stipendium je v současnosti 11 250 korun měsíčně. Základním doktorandským stipendiem zde míním částku, již na studující v doktorských programech poskytuje dle kapitačního systému stát. Finanční situace doktorandek a doktorandů je však velmi různorodá. Některé školy stipendia navyšují z vlastního rozpočtu, jinde – především pak v technických a přírodovědných oborech – jsou doktorandi zaměstnanci a podílející se na řešení většího grantového projektu. Jiná je situace doktorandek a doktorandů, kteří provádějí výzkum na pracovištích Akademie věd ČR. Nemálo studujících, především sociálních a humanitních oborů, však pobírá stipendium pouze v oné základní výši. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je doktorandské stipendium s fakultním navýšením 13 tisíc korun měsíčně.
Stipendia se tak pohybují hluboko pod minimální mzdou, byť je třeba podotknout, že se stipendia nedaní. Některé univerzity navíc uplatňují tzv. motivační systém, kdy je stipendium v prvních ročnících ještě výrazně nižší a zvyšuje se až s plněním studijních povinností a s postupem do dalších ročníků. Takto je tomu např. na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity, kde je stipendium v prvním ročníku 7500 korun měsíčně. Česká republika v nízkém odměňování doktorandů není sama – v podobné situaci se nacházejí i doktorandky a doktorandi na Novém Zélandu.
Minimální mzda jako úspěch?
Vláda Andreje Babiše prosadila zvýšení minimální mzdy hned několikrát, čímž se finanční situace doktorandek a doktorandů ukázala jako ještě neutěšenější. Od letošního roku čítá minimální mzda 16 200 korun, tj. je přibližně o 5 tisíc měsíčně vyšší – pominu-li zde důležitý, již zmíněný, fakt, že se stipendium na rozdíl od mzdy nedaní – než doktorandské stipendium. A důvody, které předchozí vládu vedly k navýšení minimální mzdy, jsou relevantní i pro doktorandy, kteří odvádějí náročnou práci, jež je však hodnocena spíše symbolicky.
Strategický záměr pro oblast vysokých škol na období od roku 2021 z dílny Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pak označuje zvýšení efektivity doktorského studia za jeden z prioritních cílů. Podle tohoto dokumentu se mají doktorandky a doktorandi naplno věnovat především svému disertačnímu výzkumu a podmínky doktorského studia mají být nastaveny tak, aby co nejvíce doktorandů završilo studium v řádném termínu, tj. ve standardní době studia. Aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, musí být nastaveny finanční podmínky doktorátu tak, aby studující nebyli nuceni pracovat ještě někde jinde (ať na dalších vědeckých projektech nebo zcela mimo vědecko-výzkumný sektor). Zvýšení doktorandských stipendií se tak jeví jako logický krok a skutečnost, že se k němu zavázal kabinet Petra Fialy nelze než kvitovat. Dorovnání výše stipendia na minimální mzdu bude znamenat skokové zvýšení příjmu studentů skoro o třetinu, což se jeví až neuvěřitelně.
Přesto není situace zdaleka tak růžová. Problém nastává, zaměříme-li se na minimální mzdu coby referenční hodnotu jako takovou. Rozumím objektivním důvodům, proč se MŠMT rozhodlo výši stipendia odvíjet právě od ní. Její výše je dána rozhodnutím vlády, a tudíž se dá ve srovnání s průměrnou mzdou, respektive průměrnou mzdou vysokoškolsky vzdělaného člověka snadněji predikovat. Navíc, výše minimální mzdy je stejná v celé ČR, kdežto výše průměrné mzdy se liší regionálně a to mnohdy významně. Provázanost stipendií s výší minimální mzdy bude nadto zaručovat, že stipendia nebudou dlouhodobě stagnovat. Navzdory tomu, že zvýšení příjmu doktorandek a doktorandů o pět tisíc měsíčně bude znamenat výrazné zlepšení jejich finanční situace, považuji tento „slib z titulku“, navíc prezentovaný jako úspěch či meta, k níž se máme upínat, za poněkud nešťastný.
Tristní platové podmínky akademiků
Sama představa, že má doktorand, či juniorní akademický pracovník nebo vyučující na vysoké škole pobírat minimální mzdu, je zneklidňující a to, jak vzhledem k výši minimální mzdy, tak symbolicky. Jak jsem již uvedla, výše minimální mzdy je od letošního roku 16 200 korun hrubého měsíčně. Předpokládat, že je tato částka adekvátní pro člověka s magisterským nebo inženýrským titulem, je samo o sobě diskutabilní. Samozřejmě, že je výši doktorandského stipendia třeba chápat v širším kontextu platových podmínek akademických pracovníků, především pak těch juniorních a těch, kteří působí v sociálních a humanitních disciplínách, případně v uměleckých oborech. Výuku na vysokých školách v nemalé míře zajištují externisté zaměstnaní na DPP nebo DPČ, jejichž příjem je nikoli 16 200 Kč za měsíc, ale za semestr. V tomto světle se příjem doktorandů ve výši minimální mzdy jeví jako pohádka.
Problematičtější je však symbolický rozměr celé věci, tj. slibu dorovnat stipendia na výši minimální mzdy. Minimální mzdu si – ať oprávněně či neoprávněně – spojujeme s pracovními pozicemi, které vyžadují jen malou kvalifikaci. Rozhodně nejsem příznivkyní ironických memů srovnávajících výši doktorandského stipendia s nástupním platem prodavaček a prodavačů v supermarketu – za svou práci by měli být důstojně ohodnoceni všichni. Deklarovat však v programovém prohlášení, že „připravíme reformu doktorského studia a jeho financování s cílem vytvořit maximálně vstřícné podmínky pro kvalitní rozvoj nastupující vědecké generace,“ a pak konstatovat, že se ona vstřícnost rovná minimální mzdě, působí jako protimluv. Doktorandi jsou tak na jedné straně budoucí vědeckou generací, která znamená příslib pro vědu, výzkum a inovace, na straně druhé jsou pracovní silou, která si nezaslouží více než minimální mzdu. Je pochopitelné, že není v silách státu nastavit platy, v tomto případě stipendia, do stejné výše jako je tomu v privátní sféře. Přesto je cíl dorovnat stipendia do výše minimální mzdy nejen málo ambiciózní, ale v jistém smyslu také krátkozraký.
Doktorát jen pro vyvolené
Výše jsem uvedla, že má zvýšení stipendií doktorské studium pomoct zefektivnit, a předcházet tomu, aby byli doktorandky a doktorandi za účelem pokrytí životních nákladů nuceni pracovat ještě někde jinde. Avšak bude-li měsíční příjem doktorandů ve výši minimální mzdy, značná část z nich se bez dalších přivýdělků stejně neobejde. Doktorské studium se tak ukazuje jako neschopné konkurence nejen ve srovnání s korporátním sektorem, ale v podstatě s každou kvalifikovanější prací. Pro nemálo talentovaných studentů je tak doktorát nejen neatraktivní, ale hlavně nedostupný. Tato nedostupnost se pojí právě s výší stipendia, respektive s takto nízkým finančním ohodnocením, a spočívá v tom, že se doktorátu mohou naplno věnovat jen ti, kteří mají rodinné, finanční atp. zázemí, v němž si mohou dovolit zůstat ještě několik let ekonomicky ne zcela soběstační.
Česká věda se tak uzavírá studujícím, kteří mají potřebnou inteligenci, nadání i houževnatost, ale ze stipendia by prostě nevyžili. Podmínky pro kvalitní rozvoj nastupující vědecké generace z programového prohlášení vlády, tak budou – jestliže se bude stipendium rovnat minimální mzdě – vstřícné pouze pro ty, kdo mají dostatečný kapitál, nebo se pro ně jejich okolí obětuje. A i tento aspekt by mělo mít MŠMT, potažmo vláda na paměti, když bude o výši doktorandských stipendií rozhodovat. Pokud je cíl „vytvořit maximálně vstřícné podmínky pro kvalitní rozvoj nastupující vědecké generace“ míněn upřímně, mělo by se uvažovat o vyšší částce, než je minimální mzda. A naopak, jestliže jsou čelní představitelé České republiky opravdu přesvědčeni, že je minimální mzda adekvátním ohodnocením začínajících vědců, měli by tuto skutečnost otevřeně komunikovat a přiznat, že rozvoj vědy, výzkumu a inovací není v Česku důležitým tématem.
Tím se vracím k otázkám, které jsem formulovala v úvodu, především pak ke druhé z nich, tj. zda se může situace v budoucnu zlepšit. Zlepšení lze podle mého názoru očekávat jen tehdy, pokud si uvědomíme důležitost nejen nastupující vědecké generace (včetně doktorandek a doktorandů), ale vědy jako takové, včetně sociálních a humanitních disciplín a budeme k nim přistupovat seriózně a s respektem.
Autorka je předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.