Foto Robert Brenner/ Light in the Attic Records
Její písně odmítala rádia v sedmdesátých letech hrát a její militantní funk byl na míle vzdálený vyžehlenému popu z diskoték. Původně modelka Betty Davis tehdy vystupovala v minišortkách, pózovala v síťových punčochách nebo ve stříbrných kozačkách sahajících až po stehna. Dělala to v době, kdy něco takového nebylo pro černou ženu vůbec samozřejmostí. Jednou byla oblečená jako válečnice z budoucnosti, jindy jako Kleopatra z oběžné dráhy, kde se střetla se Ziggym Stardustem. Vždy stavěla na obdiv svoje majestátní afro. Sebevědomě a s vtipem zpívala o tom, že žena má právo na dobrý sex.
Když Betty Davis ve středu 9. února zemřela, mohla odejít s pocitem, že se na její příběh nezapomene, a především že ho mohla odvyprávět sama.
„Budu to dělat, dokud se krávy nevrátí domů,“ prohlašovala v písni Shoo-B-Doop and Cop Him z alba They Say I’m Different z roku 1974: „Budu se vrtět pomalu jako mezek.“ Doprovázela ji svůdná kytara, šibalské klávesové melodie a doprovodné vokály ji pobízely: „Udělej to, udělej to.“ Přitom nešlo jen o to, co Davis říkala, ale především o způsob, jakým to říkala. Živočišnost vycházela z jejího hlasu, který byl jako samet i motorová pila. Vrčela, sténala, škádlila. V jedné dobové koncertní recenzi z téhož roku stálo: „Vidět ji naživo byl asi takový šok, jako když poprvé zhlédnete film s hvězdičkou, ale přitom jste očekávali Walta Disneyho.“ Sama svoji hudbu popisovala v rozhlasovém pořadu Rap N‘ Rhythm lakonicky: „Řekla bych, že je prostě syrová.“
Sexuální revoluce nebyla na začátku sedmé dekády zdaleka tak daleko, jak by se dnes při zpětném pohledu mohlo zdát. Její výsady patřily spíše mužům než ženám a příběh Betty Davis je toho důkazem. Prokopávala cestu jiným a předběhla tím svoji dobu. A nejenom to. Napsala hity pro Motown, přátelila se s Jimim Hendrixem, a když se jí nabízel Eric Clapton jako producent, odpálkovala ho s tím, že jeho hudba je „moc banální“. Během krátkého a výbušného manželství obrátila Milese Davise k futuristickému funk rocku, čímž zařídila, že jeho hudba zůstala relevantní pro další dekády.
Její alba přesto komerčně propadla a s koncem sedmdesátých let Betty Davis z osobních důvodů ukončila kariéru, protože ji zasáhla smrt otce. Tou prý „ztratila všechen funk“. Stáhla se do ústraní a hudbě se už nikdy nevěnovala. Její hity ale samplovali rappeři jako Ice Cube a za velký vzor ji má neo-soulová zpěvačka Erykah Badu i afrofuturistická zpěvačka Janelle Monáe. „Je to naše kmotra, která pomohla nadobro změnit pohled na černé ženy v populární hudbě,“ prohlásila o ní právě Monáe.
Jako kus cukrový třtiny
Téměř celou svou diskografii nahrála Betty Davis mezi lety 1964 a 1975. Ze šuplíků ji v nedávné době vytáhlo seattleské vydavatelství Light In The Attic, které s jejím svolením vydává od roku 2007 reedice jejích desek; a to včetně demo nahrávek ze šedesátých let a posledních studiových sessions s její kapelou Funk House z druhé poloviny sedmdesátých let. Před pěti lety o ní dokonce vznikl dokument Betty: They Say I’m Different, na němž se zpěvačka podílela. Objeví se tu jen detailní záběry na její ruce nebo na skromně zařízený byt na blíže neurčeném místě v Allegheny County v okolí Pittsburghu na jihozápadě Pensylvánie. Několikrát jí vyhrknou slzy a je vidět, jak moc byly potlačované vzpomínky na intenzivní období stále živé. Když Betty Davis ve středu 9. února zemřela, mohla odejít s pocitem, že se na její příběh nezapomene, a především že ho mohla odvyprávět sama.
Narodila se jako Betty Mabry roku 1944, kdy vzpomínky na plantážnickou práci a otroctví byly ještě v živé paměti její rodiny. Vyrůstala ve městě Durham v Severní Karolíně a následně se přestěhovala na předměstí Pittsburghu v Pensylvánii. Její otec, Henry Mabry, dostal práci v místní ocelárně. Babička ji seznámila s blues, o čemž později zpívala v titulní písni k albu They Say I’m Different s výraznou bluesovou kytarou: „Říkají, že jsem jiná, / protože jsem jako kus cukrový třtiny. / V jádru sladká, proto mám rytmus. / Moje babička neměla ráda žádnej foxtrot. / Nah, místo toho odplivla kus tabáku a rozjela boogie na Elmore Jamese.“ Vedle toho v songu zmiňuje bluesové legendy jako kytaristu Howlin‘ Wolfa nebo hvězdu třicátých let, zpěvačku Bessie Smith – a tohle kontinuum černé hudby pro ni znamenalo opravdu hodně.
V šestnácti letech odešla studovat módní návrhářství do New Yorku, dostala se na prestižní Fashion Institute of Technology, který sídlil přímo na Manhattanu. Přirozeně ji přitahovala kultura v nedaleké čtvrti Greenwich Village, kde se mísily styly a barva kůže nehrála takovou roli. Přivydělávala si jako modelka a její fotky se objevily v časopisech jako Seventeen nebo Glamour, přičemž fotila pro designerské značky jako Halston. Hudba pro ni ale byla taky důležitá. První singl The Cellar vydala v roce 1964 a pojmenovala ho po soukromém klubu na Broadwayi, kde se seznámila s ranou DJskou kulturou – a působila tam jako hosteska i jako DJka. Velký úspěch sklidila v roce 1967 se singlem Uptown, který napsala pro psych-soulovou kapelu The Chambers Brothers, a který je titulní písní loňského oceňovaného dokumentu Summer of Soul o černém Woodstocku. Přihrálo jí to smlouvu továrnou na hity Motown, ale ona odmítla. Chtěla psát písničky pod vlastním jménem.
Nedlouho po tom v jedné newyorské tančírně potkala jazzového trumpetistu Milese Davise a o rok později se za něj provdala. Manželství nevydrželo dlouho, hádky eskalovaly ve výbuchy násilí a zpěvačka později vzpomínala, že „příjmení Davis si musela doslova každý den vybojovat.“ Betty Davis se po boku manžela objevila na obalu Filles de Kilimanjaro z roku 1968. Miles Davis jí dokonce věnoval nejdelší skladbu Mademoiselle Mabry a v téměř sedmnáctiminutovém jamu jsou slyšet vlivy Jimiho Hendrixe, což bylo poměrně radikální gesto.
K Hendrixovi a funk rocku Davise přivedla manželka Betty, stejně tak pod jejím vlivem odhodil svoje italské obleky a samet vyměnil za kůži. Je nutné si uvědomit, že trumpetistovi bylo tou dobou čtyřicet let, byl na vrcholu kariéry a zároveň tápal, jakým směrem se vydat dál a jak držet krok s dobou. Po boku Betty se Miles Davis proměnil ve futuristického funkatýra a začal nosit kožené bundy, barevné saténové šály a dekadentní brýle. Hudebně se pustil do ještě odvážnějších a divočejších experimentů.
Tohle období je zaznamenané především na jeho sedmadvacátém albu z roku 1970, které se mělo původně jmenovat „Witches Brew“, ale Betty Davis mu poradila, že „Bitches Brew“ zní líp a měla pravdu. Album zdobí afrofuturistický obal a Davis tu hraje na trumpetu do těžkotonážních funkových beatů i psychedelicky rockových improvizací. Dodneška patří Bitches Brew k Davisovým nejlepším deskám. Inspirace proudila i opačným směrem a Miles podporoval Betty na cestě k vlastní sólové desce, zařídil jí nahrávání a seznámil s nejlepšími hudebníky. Přestože si po rozvodu nechala jeho příjmení, nepřála si, aby její hudba žila ve stínu exmanžela. „Chtěla jsem, aby moji hudbu brali vážně,“ prohlásila v jednom rozhovoru. „Nechtěla jsem dopadnout jako Yoko Ono nebo Linda McCartney,“ ještě dodala.
Sexuální energie
Slovo funk se nejčastěji spojovalo se zápachem, a to především tím tělesným. V jazzové hantýrce označovalo hluboký prožitek hudby, živočišný groove a zemitost rytmu. Funk znamenal smyslnost pohybu a bylo jedno, jestli se hýbete na parketu nebo při sexu. V druhé polovině šedesátých let prosadil funk v hitparádách zpěvák James Brown, zejména díky singlům jako Cold Sweat z roku 1967 nebo díky nesmrtelnému hitu jako Get Up (I Feel Like Being Like A) Sex Machine s masivním groovem z roku 1970.
Jenom o rok později už dělala funk taky Betty Davis a rozhodně nebyla pozadu. Důkazem jsou její demo nahrávky zaznamenané na albu The Columbia Years 1968–1969, které vydal label Light In The Attic. Funk byl tehdy nový vynález, který se vyvinul ze soulové hudby, jen rytmy byly komplexnější a výraznější. Hudební novinář John Doran v eseji pro server The Quietus tvrdí, že Davis byla mnohem provokativnější než James Brown: „Jeho písně mohly být šokem pro mainstream, ale připadají mi, že v nich sexuální energie sublimuje do tance na parketu. Přitom Davis byla mnohem přímější, neochvějně odvážná a servírovala libidinální intenzitu.“
Přestože funk má široké rozpětí, pohybuje se od diskotékové lehkosti až po jemnější soulovou podobu, zpočátku to byla tvrdá hudba a stála především na hutných tónech baskytary. Kapela Sly & The Family Stone strhla rockové publikum na Woodstocku a posunula funk až někam ke space rocku. Skupina Funkadelic měla silné vazby na detroitskou garáž-rockovou scénu, a dokonce často koncertovala s proto-punkovými The Stooges – proslýchalo se, že se při vystoupeních trumfovali, kdo bude hrát hlasitěji. Funkové kapely přesvědčily rockové kapely, že baskytara není v sestavě jen proto, aby pomohla držet rytmus, ale je středobodem celkového soundu a ukotvuje ho. Taky rockery naučily, že repetetivní groove nemusí být nuda a může naopak dovést až k transu – jak prohlašoval George Clinton, kapelník Funkadelics: „Osvoboď svou mysl a zadek se přidá.“
Z této filozofie vychází militantní funk Betty Davis, která s doprovodnou kapelou Funk House nastupovala na stage jako tank. V sestavě měla taky členy Sly & The Family Stone a první desku jí na labelu Just Sunshine vydal Michael Lang, jeden z hlavních promotérů Woodstocku. Eponymní album Betty Davis z roku 1973 otevírala energická skladba If I’m In Luck I Might Get Picked Up se svůdným kytarovým riffem, který později samploval rapper Method Man. Na následující nahrávce They Say I’m Different z roku 1974 už ve skladbě He Was A Big Freak vyřvávala šelmím hlasem a spekulovalo se, jestli zpívá o vztahu s Milesem Davisem: „Byl to velkej zvrhlík, / mlátila jsem ho tyrkysovým řetězem, yeah.“ Na poslední studiovce Nasty Gal z roku 1975 vyzývavě prohlašovala: „Dříve jsi to miloval, ooh, / Projet se na mým koštěti, yeah.“ Když si tyhle desky s elektrizující energií dnes pustíte, přijde vám tak šíleně nespravedlivé, že je nenajdete ve všech jukeboxech široko daleko.
Ve funk-rockové skladbě F.U.N.K., která jiskří jako dynamit a je jejím funkovým manifestem, zpěvačka vypočítává jména průkopníků žánru: Sly Stone, Hendrixe, Isaac Hayes, Chaka Khan a samozřejmě The Funkadelics – nakonec hrdě prohlašuje: „Narodila jsem se s tím. / Taky s tím zemřu.“ Ve stejné linii černé hudby si zaslouží místo taky Betty Davis, vedle svých bluesových vzorů a funkových současníků.
Dnes to dělají všichni
Zatímco hit Sex Machine od Jamese Browna, který byl usvědčený ze sexuálního násilí, se držel v hitparádách, písně Betty Davis byly zakazovány a alba propadala v prodejích. Po posledním albu jí vydavatelství Island Records neprodloužilo smlouvu a vyhodilo ji na dlažbu. Neúspěch Davis je dodnes záhadou. Přišla v ideální době, kdy se Amerikou prohnala sexuální revoluce a sílilo hnutí za práva Afroameričanů.
Hudební novinář Vernon Gibbs, který v sedmdesátých letech psal pro americký rockový časopis Creem, v dokumentu o Betty Davis vzpomínal: „Mysleli jsme si, že jsme svobodní, ale nebyla to tak docela pravda. Vezměte si kapely jako The Temptations nebo The Supremes, které vystupovaly v uhlazených oblecích a slušných šatech. Byl to výsledek hnutí za občanská práva: chtěli jsme se na veřejnosti oblékat slušně a ukázat bílé většině, že jsme jako oni.“ Podle jeho slov bylo pro tehdejší společnost těžké přijmout Betty Davis s vulgárním hlasem a provokativním vzhledem: „V podstatě se obětovala pro generace, které přišly po ní.“
Příběh Betty Davis ukazuje na dvojí standardy v populární hudbě, která jenom reprodukovala stereotypy ve společnosti. Když zahýbal muž a chvástal se svými zálety, byl to „chlapák“, jeho chování bylo „přirozené“ a tradičně se to bralo jako „samozřejmost“. Pokud to samé dělala žena, mluvilo se o ní jako o „děvce“. Betty Davis nechtěla hrát tuhle hru a odmítla se podvolit pravidlům hudebních společností, které řídili bílí muži, kteří jí chtěli diktovat, kde ubrat a kde přidat; co se může a co už je za hranou.
Jejím poselství bylo, že černé ženě z dělnické třídy přísluší stejný respekt, výsady a svoboda vyjádření jako komukoliv jinému. „Psala jsem písně o lásce, o všech podobách a úrovních lásky,“ prohlásila v raritním rozhovoru pro deník New York Times a zahrnovalo to taky tělesnost: „Když jsem o tom psala já, nikdo jiný to nedělal. Dneska to dělají všichni.“
Autor je hudební publicista a pro Alarm spolupřipravuje newsletter Soundsystém.