Foto Guillaume Morel
Soundsystém v hudební mytologii představuje komunitu, hledačství i hlad po nové hudbě, ale také technologie umožňující poslech a intenzivní nezapomenutelné zážitky. V tom našem najdete krátké recenze toho nejlepšího a nejnovějšího, co se nám dostalo v uplynulém měsíci do sluchátek a pod kůži. Budeme sledovat reedice starších nahrávek a hrabat se v archivech nebo upozorňovat na nejzajímavější knížky nebo články o hudbě. Jsou to zápisky z undergroundu i nejvyšších pater popu.
Miloš Hroch a Karel Veselý připravují pro Alarm hudební newsletter Soundsystém. Tohle je ochutnávka lednového vydání a pro plnou nálož hudebních novinek se přihlaste k odběru. Každý poslední čtvrtek v měsíci vám pak bude chodit hutná porce hudebních tipů a minirecenzí přímo do mailu.
Vzpomínky na budoucnost
Už od prosince mi na nočním stolku stolku leží dvě nové české knihy, které mapují domácí hudební scény, jež mám sice rád, ale nejsem vyloženě insider. Nedávno na mě v noci spadly, jako kdyby se mi chtěly připomenout. Fotokniha Location TBA zachycuje vlnu tanečních večírků na neobvyklých místech (podtitul přímo mluví o „dočasných utopiích“), které se v posledních pěti letech přehnaly Prahou. Druhá kniha se jmenuje Zvuky, kódy, obrazy a zabývá se českým zvukovým uměním a akustickými experimenty. Editory byli Jitka Hlaváčková a Miloš Vojtěchovský a kniha navazuje na stejnojmennou výstavu v GHMP z roku 2019.
Obě knihy vyšly bez velkých fanfár, možná proto může mít někdo pocit, že veřejným prostorem spíše jen prošuměly. Jenže knihy tohoto typu se samozřejmě nestávají bestsellery – usilují o něco úplně jiného, naplňují touhu zachytit něco, co by jinak zmizelo s časem. Na drtivé většině z raveů, o nichž píše Location TBA jsem nebyl, ale díky knize si dokážu představit, jak to tam vypadalo. Eseje z knihy Zvuky, kódy, obrazy mi zase představily širší kontext domácí experimentální scény. Na zmíněné výstavě Zvuky, kódy, obrazy jsem sice byl, ale díky textům v knize jsem se mohl dostat mnohem hlouběji.
Minulý týden vyšla kompletní Rapstory, dokumentární seriál o dějinách českého rapu, na kterém jsem spolupracoval. Neříkám to proto, abych se chlubil, ale přijde mi, že to – spolu se zmíněnými knihami souvisí – jde o další důkaz toho, že zmíněná touha archivovat je momentálně na pořadu dne. Nejspíše k tomu svádělo období pandemie, kdy se kulturní provoz zastavil a lidé se mohli jen ohlížet do minulosti. Nemá to ale nic společného s tupou nostalgií, spíše s ochotou opečovávat vzpomínky tak, aby byly použitelné i pro druhé nebo pro budoucnost. Nakonec všichni víme, že není bezvýznamných příběhů, jen je potřeba je zajímavě odvyprávět.
Už bych si samozřejmě přál, abychom si mohli dělat i nějaké nové vzpomínky, ale ta doba snad brzy přijde. Pokud je vám v dalším pandemickém bezčasí smutno, třeba vás potěší novinky z našeho newsletteru. Z rubriky Deska měsíce jsme se rozhodli udělat krátký podcast a přidali jsme novou rubrikou Trafika, kam budeme sypat tipy na zajímavé články. Nově jsme také založili diskusní skupinu Soundsystému na Discordu, kde vás rádi uvidíme. (KV)
Deska měsíce
Burial: Antidawn EP (Hyperdub)
Londýnský producent Burial vydává nejdelší nahrávku od druhého alba Untrue z roku 2007, ale říká tomu EP. Místo klubového rauše tentokrát míří do hájemství temného ambientu a hraje si se zvukovými kolážemi víc než kdy dřív – všeprostupující melancholie zůstává a dojde i na zvuky praskajícího vinylu. Točí se Burial v kruhu, anebo se vydává do míst, kde ještě nikdy předtím nebyl? Dá se o Antidawn mluvit jako o Burialově třetí desce? Proč nahrávka, která je zdánlivě bez beatů, rozděluje publikum? A rozdělila taky Karla s Milošem? Dozvíte se v podcastové rubrice Deska měsíce.
Hlídka
B4: Pomazánkové máslo (Polí5)
Údajně se nová deska čtveřice z Lužických hor měla jmenovat OK Boomer, nakonec se ale shodli, že Pomazánkové máslo je o fous blbější. Po Vinylou oceněném albu Plastová okna z roku 2019 pokračují ve své cestě do hlubin české duše. V jejich hudbě je hodně (sebe)ironie i nostalgie, se kterou nakládají hravě i kriticky. B4 navazují na tu nejlepší tradici předrevolučního experimentálního rocku (Stehlík, Švehlík a další), ale od improvizačních alb se posunuli k popu, jak se sami trochu opatrně chlubí. Kapela má na nové desce o něco bohatší zvuk, vedle obvyklých kláves, kytary a baskytary jsou tu slyšet sborové zpěvy, sopránsaxofon nebo pozoun. Nehrají si jen s národními stereotypy, odkazy k Michalu Tučnému a starým hudebním pořadům, zpívají taky o mediálním kutilství nebo stárnutí skrze technologie. Na novince se opakovaně vrací téma zániku civilizace (Doma, Na druhou stranu, Slunce). „Hadicí z podzemí na povrch cucáme meltu, v hrnci se vaří, černá jak noc, co přijde,“ zpívá Tomáš Procházka ve skladbě Melta – hlas má přitom zacloněný vokodérem a doprovází ho synthpopový rytmus. B4 demonstrují, že Čechy před klimatickou katastrofou nezachrání ani útěk k chataření. Nikdo s tak hravou vizí apokalypsy, ze které zároveň mrazí, nepřišel. (MH)
Gunna: DS4ever (Young Stoner Life & 300 Entertainment)
Trapu už se píšou nekrology roky, jen Gunnovi to ještě nikdo neřekl. Atlantský rapper je v zámoří tak populární, že jeho aktuální mixtape v přímém prodejním souboji porazila dokonce i novinku The Weeknda. DS4Ever názvem odkazuje na Futureův feťácký masterpiece DS2, hlavně ale prý ukončuje Gunnovu sérii Drip Season, která začala v roce 2018 a v jejímž průběhu se z něj stala trochu nepravděpodobná superhvězda amerického rapu. Jestli recenzent jistého serveru konstatuje, že Gunna jede na desce na autopilota, pak nepochopil, že autopilot je jeho přirozený stav mysli – základní rýmy typu kill / bill skvěle sedí do hypnotického monotónního zvuku a spolu vytváří zvláštní narkoleptický bliss, z něhož nechcete nikdy vystoupit. Gunna na desce údajně dissuje hrdinu undergroundového, technicky vytříbeného rapu Freddieho Gibbse. I kdyby to byl jen vtip, pak to ukazuje, že rozdíl mezi mumlavým trapem a pravověrným hip hopem (fuj tohle slovo) snad ani nemůže být větší. A zároveň vám nemusím říkat, kdo víc drží prst na tepu doby. (KV)
Martha Skye Murphy & Maxwell Sterling: Distance on Ground (American Dreams)
Londýnská zpěvačka a svěřenkyně Nicka Cavea během posledních let vydala několik EP, kde rozsahem hlasu i smyslem pro barokní pop připomíná Kate Bush. Na lednové nahrávce Distance on Ground se spojila s postminimalistickým skladatelem Maxwellem Sterlingem a dovolila si víc experimentu než obvykle – její hlas tu levituje, zní v ozvěnách a spirálách. Murphy odpovídá na reverbem zechovaný zvuk Sterlingova kontrabasu. Její společník vytváří ambientní krajiny, které vycházejí z folklorních zdrojů a jsou poučené současnou elektronickou hudbou. Dvě skladby 86 km a 93.3 km pojí motiv vzdálenosti a pohybu. Atmosférická nahrávka je inspirovaná cestovatelskou literaturou, a také k ní vznikl samostatný web, kde můžete při poslechu cestovat mezi venkovem a městskou krajinou, tedy sledovat archivní záběry z dálnic, metropolí, roklin a polních cest. Nebo se nechte vést vlastní fantazií a orientujte se podle jiných souřadnic; jako když organické kompozice pročísne znepokojivý kovový zvuk a upomene, že se stále ocitáte uprostřed civilizace. V téhle desce se lze ztrácet donekonečna. (MH)
Exhausted Modern: Deform | Reform (Marguerite Records)
Pražský producent Ladislav Zensor aka Exhausted Modern před dvěma lety vydal neprávem přehlížené album Year of the Rat, které vloni dostalo i svoji remixovou verzi. Nyní se šéf OMO Recordings a Endless Illusion vrací s EP na italském kazetovém labelu Marguerite Records. Míchá na něm industriální techno s apokalyptickým dubem a klaustrofobické pocity stupňují nervní pasáže bez beatů, které převládají v druhé polovině nahrávky. Půl hodina mezi chaosem a řádem, snem a realitou a také bezútěšností a nadějí. Něco se dá reformovat, něco už je potřeba zničit. Vstupte do dystopických soundscapes Exhausted Modern a ztratíte se v labyrintu kovových beatů a synťákových riffů, kde na posluchače kape tíseň. Abstraktnější druhá polovina zdánlivě nabízí vysvobození z pasti nekonečného rauše moderního světa, chladná ponurost ale zůstává. (KV)
Archivní horečka
France: Do Den Haag Church (Stoned to Death)
Tentokrát se nepodíváme tak daleko do minulosti, i když středověký krautrock France evokuje dávné časy. Trio Yann Gourdon, Jeremy Sauvage a Elodie Ortega vystupovalo roku 2014 v kostele v holandském městě Den Haagu. Uvnitř byly dva stupně pod nulou a sešlo se asi 30 lidí. Koncert se zaznamenal jen náhodou, jeden z členů si v prostoru odložil nahrávadlo Zoom H2 a požádal někoho z publika, aby prostě zmáčknul tlačítko „record“ – a nikdo nemohl tehdy tušit, že se nahrávka dočká několika reedic na vinylech a pokaždé se vyprodá příliš brzy. Aktuální reedici má na starosti pardubický label Stoned to Death Records.
Diskografie France je jako černá skříňka míst a živáků: kapela se pokaždé naladí na akustiku a improvizuje, někdy říkají, že „místo je jejich čtvrtým členem“. Středověkou atmosféru navozuje Gourdonova amplifikovaná a upravená niněra (tradiční nástroj ze střední Francie, odkud hráč pochází). Dříve žebrácký nástroj připomíná housle nebo loutnu. Ve France s ním Gourdon vyluzuje ďábelský drone, který je doprovázený motorik rytmem na bicí a ve spojení s ozvěnou kostela na desce Do Den Haag Church vytváří skutečně podmanivý efekt. Doporučuju také přečíst si článek Jennifer Lucy Allen, kde se dozvíte, jak by zněla dronemetalová kapela Hieronyma Bosche. (MH)
Knižní klub
Owen Hatherley: Militantní modernismus (UMPRUM)
Britský kulturní teoretik Owen Hatherley propojuje postřehy o budovách a městech s kulturní teorií, filmem a hudbou. Hatherley vyrostl z blogosféry nultých let, kde si vyměňoval názory s lidmi jako Simon Reynolds nebo Mark Fisher. V roce 2009 Hatherley debutoval s knihou Militantní modernismus, která je silným statementem. Vyšla ve stejném roce jako Fisherův Kapitalistický realismus a je psaná pod dojmem „vymazávání budoucnosti“, ale s nadějí, že si jde budoucnost vzít zpět. Hatherley obhajuje socialistický modernismus jako zdroj utopického myšlení a vykresluje ho jako kontrakulturu, která se zabývá sociálním bydlením, novým urbanismem, sexuální politikou a záleží jí na estetice. Modernismus nemáme z veřejného prostoru – se všemi brutalistickými budovami a sídlišti – vymazávat, ale naopak se tu mohou městští plánovači inspirovat. Hatherleyho k sepsání knížky přivedlo vyrůstání ve státních bytech v Southamptonu, ale také čtení hudebních časopisů jako Melody Maker: vedle sovětských konstruktivistů, Le Corbusiera nebo úvah Karla Teiga o architektuře cituje také grimeového rappera Wileyho, na jehož hudbu měly masy betonu velký vliv. Česky vyšla kniha na sklonku loňského roku v edici Katedra: neměla by chybět v knihovně všech, kdo stále nenávidí Margaret Thatcher a fandí Vetřelcům a volavkám. (MH)