Diváci jsou zvyklí vídat nemocniční prostředí jen v hraných filmech, říká Adéla Komrzý

S režisérkou Adélou Komrzý jsme v podcastu Kvóty mluvili o jejím dokumentu Jednotka intenzivního života, ale také o etice v dokumentární tvorbě a nových impulsech pro filmovou řeč.

Adéla Komrzý patří k nejmladší generaci současných dokumentárních tvůrkyň. Po krátkém studiu dějin umění vystudovala pražskou FAMU. Už její studentské snímky zaujaly jak odbornou veřejnost, tak diváky. Její film Výchova k válce z cyklu Český žurnál sleduje normalizaci tématu války v českém veřejném i vzdělávacím prostoru. V dalším snímku Vida video, video vida se vrátila k počátkům československého videoartu. Aktuálně spolu s režisérem Tomášem Bojarem dokončuje film k výročí pražské AVU, který by měl mít premiéru na jaře.

Při natáčení svého posledního dokumentu Jednotka intenzivního života Komrzý několik let sledovala nemocniční paliativní tým kolem lékařů Kateřiny Rusínové a Ondřeje Kopeckého. Ve filmu si klade otázku, jestli je možné umírat lépe. Dokument získal jednu z nestatutárních cen na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a je nominovaný na Ceny české filmové kritiky i na Českého lva.

V podcastu Kvóty se Komrzý věnuje současným možnostem dokumentárního filmu i tomu, jakým způsobem lze věrně zachytit dění v nemocnici, které se přitom často objevuje v popkultuře. Mluvili jsme i o etických otázkách spojených se znázorněním smrti nebo o tom, jak o závažných tématech komunikovat nepateticky a s odstupem.

Čtěte dále