Z dokumentu Attica. Foto Showtime
K čemu jsou filmové ceny na světě? Na tuto otázku, zjevující se každoročně v období udílení Zlatých glóbů, Oscarů a Českých lvů, vám mnozí odpoví bez toho, abyste ji vůbec museli položit. Fanoušci žánrové kinematografie obvykle neopomenou na sociálních sítích zmínit, že přestože pro ně Oscaři, nejpopulističtější ceny široko daleko, nejsou relevantní a nekoukají na ně, nenominování Spider-Mana v žádné z hlavních kategorií je hluboce uráží. Lidé, jejichž představu o slavnostních ceremoniálech utvářejí fotky přiopilých celebrit, budou volat po zrušení všech cen, možná i celé kultury, a žádat, aby byly vynaložené finanční prostředky použity k opravě dálnic. Filmaři si povzdechnou, že se z kulturního pole stává atletický stadion a z umělecké tvorby výkonnostní klání. Filmoví publicisté se zatetelí radostí, že kolegy ze zpravodajství na chvíli zajímá jejich práce, a zamudrují si nad filmy, které kromě nich v celé republice vidělo asi dvacet diváků (viz níže).
Nominace jim může pomoct najít cestu k dalším divákům. V případě filmů dokumentárních navíc – za předpokladu, že nevyprávějí o muži, který v reakci na krizi středního věku navázal vztah s hlavonožcem – existuje šance na zviditelnění důležitého společenského tématu nebo přínosného projektu.
Ať už si o cenách myslíme cokoliv, stále platí, že již samotná nominace zvyšuje prestiž díla a sociální kapitál tvůrce. Podobná medializace je cenná zvlášť pro filmy s menšími rozpočty, které si nemůžou dovolit masivní marketingovou kampaň. Nominace jim může pomoct najít cestu k dalším divákům. V případě filmů dokumentárních navíc – za předpokladu, že nevyprávějí o muži, který v reakci na krizi středního věku navázal vztah s hlavonožcem – existuje šance na zviditelnění důležitého společenského tématu nebo přínosného projektu. Právě to by se letošním celovečerním dokumentům nominovaným na Oscara mohlo podařit. Oproti loňskému roku mezi nimi nenajdeme žádný kýčařský zločin proti dobrému vkusu. Každý se vyjadřuje k podstatnému tématu doby a dohromady dávají výmluvný obrázek o stavu světa i trendech současné dokumentaristiky.
Černošská historie se neskládá jen z traumat
Některé z nejlepších loňských dokumentů se ohlížely za dějinami populární hudby. Osmihodinová „making of“ minisérie The Beatles: Get Back od Petera Jacksona, avantgardní koláž The Velvet Underground Todda Haynese ani Summer of Soul (… aneb Když se revoluce nesměla vysílat) nespoléhají jen na nekvalitní záběry z televizních archivů a mluvící hlavy opakující známé příhody. S pomocí přesného střihu a pečlivě restaurovaných zvukových a obrazových záznamů komponují živé a v mnohém překvapivé portréty hudebníků, kapel i historických epoch a vyzdvihují stále aktuální témata. Nominaci na Oscara si z uvedených vysloužil pouze film Summer of Soul, který mohou čeští diváci a divačky znát z Ji.hlavy. Režijní debut Ahmira „Questlovea” Thompsona, bubeníka, producenta a spoluzakladatele neo soulové skupiny The Roots, je zároveň koncertním filmem i připomínkou odvěké provázanosti černošské kultury s hnutími hájícími práva Afroameričanů.
Když celý svět v létě 1969, rok po atentátu na Martina Luthera Kinga, napjatě sledoval přistání Apolla 11 na Měsíci, sešly se Harlemu tisíce lidí, aby se nechaly unášet tóny soulových, bluesových, jazzových nebo gospelových skladeb. The Harlem Cultural Festival byla série koncertů pořádaných v průběhu šesti neděl v dnešním parku Marcuse Garveyho. Přístupný byl všem, vstupné se neplatilo. Během těchto necelých dvou měsíců vystoupily ikony černošské hudby jako Stevie Wonder, tehdy teprve devatenáctiletý, Nina Simone, Gladys Knight nebo B. B. King. Jen zlomek z více než čtyřiceti hodin videí odvysílala jedna newyorská televize. Zbytek přes padesát let nikdo neviděl. Autorovi unikátních záběrů Halu Tulchinovi se nedařilo sehnat sponzory, aby z nich mohl sestříhat film pro kina. Krátce před svou smrtí Tulchin materiál nabídnul dvojici producentů. Ti oslovili Questlovea, který následně zahájil mnohaměsíční proces restaurování. Cílem bylo přiblížit se co nejvíc původnímu zvukovému mixu.
Koncertní záznamy Questlove sestříhal do dvouhodinového filmu a kontextualizoval je pomocí výpovědí pamětníků a odborníků, kteří nemluví jen o hudbě, ale také o afroamerické identitě, politice, náboženství nebo roli médií (pozoruhodná je například příhoda o významu rozhodnutí redakce The New York Times, která na konci šedesátých let jako první začala používat slovo „black“ namísto dosavadního „negro“). Zásluhou dynamického střihu, propojujícího různé hlasy, zvuky a obrazy, je každá minuta napěchována hodnotným obsahem, film srší energií a v jeho závěru se dostavuje podobná katarze, jakou v roce 1969 nejspíš zažívali účastnice a účastníci přelomové akce. Podle režiséra se popkultura v posledních letech příliš zaměřuje na černošské trauma, až vzniká zdání, že Afroameričané zažívali pouze utrpení. Chtěl připomenout, že historie jeho předků nebyla jen smutek a bolest, ale také kreativní energie a radost, a vytvořit film, který bude především oslavou života. Dokázal mnohem víc než to.
„Jde o černochy?“
Archivní materiály důsledně vytěžuje a do vrstevnatého narativu skládá také veterán amerického dokumentu Stanley Nelson, nominovaný na Oscara za Atticu. Jak dává vědět už název, film se zaměřuje na temnější kapitolu moderních amerických dějin než Summer of Soul. Devátého září 1971 došlo v nápravném zařízení Attica nedaleko Buffala k největší vězeňské vzpouře v historii USA. Vězni zajali přes čtyřicet zaměstnanců basy, obsadili celou budovu i nádvoří, založili vlastní výbor a sepsali své požadavky. Protestovali proti nepřiměřenému násilí, rasismu nebo nedostatku základních hygienických potřeb. Po několika dnech vyjednávání, kdy už se zdálo, že vedení věznice přistoupí na většinu z třiceti podmínek, došlo ke smrti jednoho z rukojmích a guvernér Nelson A. Rockefeller se po konzultaci s prezidentem Nixonem rozhodl brutálně zakročit. Při zákroku ozbrojených složek připomínajícím nájezd barbarů bylo zabito třicet devět vězňů a rukojmích.
Nelson hodinu po hodině a z různých úhlů (ve věznici i mimo ni) rekonstruuje rebelii i masakr, který následoval. Využívá zpravodajských i policejních záběrů, fotek, map, archiválií a svědeckých výpovědí novinářů a bývalých vězňů (hlídači se na filmu odmítli podílet). Vedle potlačení vzpoury, jemuž bylo posléze věnováno nejvíc pozornosti, se zaměřuje také na příčiny toho, proč vězni protestovali. Zbavuje je nálepky vyšinutých vyvrhelů, snaží se pochopit jejich obavy a potřeby a tím je zlidštit, aniž by však omlouval zločiny, kterých se před povstáním nebo během něj sami dopustili. Při sledování vtahujícího, obdivuhodně komplexního orálně historického počinu vyvstává spousta otázek ohledně fungování (amerického) vězeňského systému. Nedopouští se v zásadě opaku toho, oč se snaží guvernér Nelson, nezbavuje odsouzence lidskosti tím, že je odtrhává od společnosti a přisuzuje jim status méněcenných bytostí?
V případě Atticy je kromě brutality represivního aparátu, která pokračovala ještě dlouho po obnovení řádu, šokující také míra rasismu na straně politiků a policajtů. Strážci pořádku před zásahem bez okolků mluví o „negrech“ a svou bezhlavou střelbu do lidí pak doprovázejí pokřikováním hesel jako „bílá síla!“ Když se o nepokojích dozvěděl Richard Nixon, jeho první otázka zněla „Jde o černochy?“. Problém, který v roce 1971 vyvřel na povrch, dodnes trvá. V přetížených amerických věznicích pořád nejsou respektována lidská práva. Během nejhorší fáze koronavirové pandemie byli nakažení vězni v zásadě ponecháni svému osudu. Jejich životy se na seznamu státních priorit nacházely na jedné z posledních příček. Barva kůže pořád zvyšuje pravděpodobnost, že skončíte za mřížemi a bude s vámi zacházeno hůř než s bílými spoluvězni. Spojené státy mají v současnosti jednu z nejvyšších vězeňských populací na světě, a jak přehledně vysvětluje dokument Avy DuVernay 13th, pakliže jsou mezi nimi více zastoupeni Afroameričané, je to z velké části zapříčiněné institucionálním rasismem.
Utíkat už navždy
Dokument Summer of Soul byl uveden na Hulu a Disney+, za Atticou stojí stanice Showtime. Streamovací společnosti, jichž je rok od roku víc, a kabelové televize jsou v posledních letech při akvizicích dokumentárních filmů velmi aktivní a častěji dochází ke konkurenčnímu boji mezi většími hráči, kteří se na festivalech snaží ulovit nejatraktivnější tituly. V reakci na rostoucí poptávku po skutečných příbězích zároveň stále čileji produkují vlastní obsah, což ztěžuje pozici nezávislých producentů s menším kapitálem. Zhruba pětinu původní tvorby Netflixu a HBO tvořily v roce 2021 nonfikční filmy a seriály. V případě Amazonu a Disney+ šlo dokonce o čtvrtinu. Streamovací společnosti přitom upřednostňují náměty s virálním potenciálem a velkým dějovým spádem, což vede ke sbližování dokumentárního obsahu s hranou tvorbou. Také u dokumentů jsou preferovány příběhy s tříaktovou strukturou a sympatickými hrdiny řešícími konflikty a překonávajícími překážky. K naplnění tohoto schématu jsou ideální portréty slavných osobností a true-crime příběhy.
Z letos nominovaných filmů těmto kritériím nejvíc vychází vstříc animovaný dokument Utéct. Dánský film nás situuje do kůže afghánského uprchlíka Amina, který i po nalezení azylu v Kodani pokračuje v hledání místa, kde by se mohl cítit doma. Intimní dokudrama, dávající uprchlické zkušenosti konkrétní tvář, je momentálně uváděné v českých kinech. Svou náplní poměrně všední film stojí za pozornost zejména z hlediska využití animace v kontextu dokumentárního vyprávění. Ručně kreslená animace je sice navenek poměrně prostá, ale záběry komponované po vzoru obrazů Edwarda Hoppera sugestivně vyjadřují širokou škálu významů i emocí a odrážejí fungování lidské paměti – většina filmu je vyprávěna retrospektivně nespolehlivým vypravěčem. Jeho nespolehlivost neztrácíme ze zřetele rovněž díky animaci, která skutečnost viditelně překresluje a představuje tak, jako každý dokument, výsledek subjektivního nakládání s fakty.
Dalším trendem v dokumentaristice je rostoucí zastoupení žen. Podle průzkumu univerzity v San Diegu, který probíhal mezi červencem 2020 a červnem 2021, se na výrobě celovečerních dokumentů na jedné z významných pozic (režie, produkce, střih, kamera) z 42 procent podílely ženy. U hraných filmů bylo číslo o 7 procent nižší. Další z nominovaných filmů, Ascension, splňuje ze všech uvedených trendů pouze tento. V ostatních ohledech představuje anomálii. Asociativní koláž výjevů života a práce v postindustriální Číně nemá příběh ani hlavní postavu, neláká na známá jména ani medializované kauzy a všímá si politicky ožehavého tématu čínské kulturní a ekonomické expanze. Jeho režisérkou, producentkou i kameramankou jsou nicméně ženy.
Nevyděsit západní klienty
Debutující čínsko-americká filmařka Jessica Kingdon v průběhu čtyř let natáčela dopad čínského ekonomického zázraku na různé oblasti tamějšího života. Zavítala do hi-tech továren produkujících enormní množství plastového odpadu, mezi příslušníky střední třídy korzující obřími obchodními centry i na školení v byznysové etiketě jako ze satirického hororu, kde jsou zaměstnanci korporátů poučování, kolik zubů mají na západní klienty vycenit, aby je nevyděsili. Zásluhou zesílených ruchů a hudebního podkresu, do něhož byly integrovány zvuky jednotlivých lokací, vzniklo hypnotizující pásmo obrazů naší přítomnosti, připomínající filmy jako Koyaanisqatsi, Dělníkova smrt nebo Chléb náš vezdejší. Záběry nejsou úmyslně nijak vysvětlovány ani lokalizovány, a vzhledem k nápaditě voleným úhlům vždy musíme chvíli přemýšlet, co vlastně sledujeme. Střídají se v nich zástupci různých sociálních vrstev, kteří zároveň zosobňují rozličné paradoxy dnešní Číny, země příliš mnoha rozporů, aby její vnějšková stabilita nebyla pouhou iluzí.
Lidé se v zájmu ekonomického růstu a technologického pokroku zříkají své individuality a názorů. Ve fabrikách organizovaných s vojenskou kázní se stávají součástí výrobního mechanismu, jejich identita se rozplývá v pracovním procesu. Mimo ně se snaží vměstnat do šablony šťastného konzumenta. Z obrazů i dialogů je patrné, že vzestup jedné části společnosti probíhá paralelně s růstem chudoby a příjmové nerovnosti a potlačováním lidských práv. Při sledování kapitalismu v kulturně odlišném kontextu by si podle režisérky měl západní divák uvědomit, že sám funguje v rámci téhož systému. V ideálním případě taková reflexe proběhne. Také se ale může stát, že pro mnohé bude kompozičně obdivuhodná esej jen katalogem kapitalistických excesů, obdobou prohlížení memů na účtu Humans of Late Capitalism, tedy něčím, co nás baví i děsí zároveň, ale co je natolik přehnané, že se toho necítíme být součástí.
Síla nezávislých médií
Částečně ženský štáb měl také poslední nominovaný film Zapáleny do psaní o práci indických novinářek. Vloni jej u nás uvedl festival Jeden svět. V Indii v podstatě neexistuje infrastruktura pro dokumentární tvorbu, žádné státní nebo soukromé instituce soustavně nepodporují nonfikční natáčení. Rintu Thomas a Sushmit Ghosh na svůj film získali peníze převážně ze zahraničních zdrojů a nominace na Oscara, vůbec první pro indickou kinematografii v dané kategorii, představuje obrovský úspěch.
Observační dokument sleduje výhradně ženskou redakci novin Khabar Lahariya v době přechodu z tištěné do digitální podoby. Reportování novinářek o násilí na ženách, místní mafii a policejní korupci je ztížené jednak nepřátelským, silně patriarchálním prostředím, jednak jejich příslušností k nejnižší kastě nedotknutelných. Právě jejich přehlížená pozice je ale motivuje, aby navzdory výhružkám a pohrdání přinášely zprávy, kterým se mainstreamová média, řízená převážně muži, vyhýbají, a snažily se tak poměry alespoň trochu změnit k lepšímu.
Formálně poměrně konvenční film zaslouží pozornost zejména jako názorná ukázka toho, jaký význam mohou mít nezávislá média a internet při snaze o dosažení rovných podmínek. Ať mezi muži a ženami, nebo zástupci různých kast. Zapáleny do psaní zároveň ze všech nominovaných dokumentů dávají nejpřesvědčivější odpověď na úvodní otázku. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro schopnost zviditelnit tematicky relevantní nízkorozpočtový film, jehož životnost by jinak vypršela po uvedení na pár festivalech, mají filmové ceny jako Oscaři smysl.
Autor je filmový publicista.