Dopis západní levici z Kyjeva

I ukrajinští intelektuálové se snažili přispět k hledání mírového řešení. Jejich snažení však teď nemá žádnou relevanci. Putin nemá o žádnou dohodu zájem.

Tyto řádky píšu z Kyjeva, který je právě pod dělostřeleckou palbou. Až do poslední chvíle jsem doufal, že ruští vojáci se do plošné invaze nepustí. Dnes můžu tak akorát děkovat těm, kteří tuto informaci zavčas prozradili americkým zpravodajským službám. Včera jsem půl dne uvažoval, zda bych se měl přihlásit do jednotek místní obrany. V noci pak ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal rozkaz k plné mobilizaci a ruští vojáci se právě pokouší obklíčit Kyjev. To rozhodlo.

Ale ještě předtím než půjdu na svou pozici, bych rád napsal pár slov členům západní levice a informoval je o tom, co si myslím o jejich reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině. Zaprvé chci poděkovat těm levicově smýšlejícím lidem, kteří v těchto dnech protestují před ruskými ambasádami – i těm, kteří si dávali na čas s prozřením, že je to opravdu Rusko, kdo je v této válce agresor. Také jsem vděčný politikům, kteří se pokouší vyvíjet na Rusko tlak a pokouší se ho přimět stáhnout své jednotky. A jsem také vděčný za delegaci britských a velšských členů a členek parlamentu, odborářů a aktivistů, kteří nás přijeli podpořit jen pár dnů před vypuknutím ruské invaze. Také bych chtěl poděkovat sdružení Ukraine Solidarity Campaign, která již leta aktivně působí ve Spojeném království.

Znovu a znovu se západní levice proti kritice Ruska ohání americkým vpádem do Afghánistánu, Iráku a jiných zemí. Jistě, pozici těchto zemí musíme zohlednit – ale jak vlastně?

Tento článek je však o tom druhém táboru západní levice; o těch, kteří uvěřili domnělé „agresi NATO na území Ukrajiny“ a odmítali vidět tu opravdovou ze strany Ruska – jako například odnož organizace Democratic Socialists of America (DSA z New Orleans). Či Mezinárodní výbor DSA, který publikoval ostudné prohlášení, v němž nezaznívá ani náznak kritiky vůči Rusku (velmi tímto děkuji americkému profesorovi a aktivistovi Danu la Botzemu a dalším, kteří toto prohlášení odsoudili). Nebo ti, kteří Ukrajinu kritizovali za neplnění minských dohod, ale před jejich porušováním ze strany Ruska a tzv. „lidových republik“ raději zavírali oči. Nebo ti, kteří nafukovali vliv krajní pravice na Ukrajině, ale nevšímali si krajně pravicových tendencí na území „lidových republik“, a vyhýbali se přímé kritice Putinovy konzervativní, nacionalistické a autoritářské politiky. I vy nesete část odpovědnosti za to, co se právě teď děje.

Jde o širší fenomén západního „protiválečného“ hnutí, které levicoví kritici často nazývají jako „campismus“. Britsko-syrská autorka a aktivistka Leila Al-Shami pro něj zvolila ještě silnější označení: „antiimperialismus debilů“. Pro ty, kteří se s tímto termínem ještě nesetkali, doporučuji přečíst si její skvělou esej z roku 2018. Zde zmíním jenom základní tezi, která se dá shrnout následovně: aktivity velké části západní „protiválečné“ levice neměly nic společného se snahou předejít válce. Místo toho bojovala proti vměšování Západu a ignorovala, či přímo podporovala zájmy Ruska a Íránu, nemluvě o jejím postoji vůči „pravomocně zvolenému“ Assadova režimu v Sýrii. „Celá řada protiválečných organizací své mlčení tváří v tvář ruskému a íránskému vměšování odůvodňovala tím, že ‚úhlavní nepřítel dlí doma,’“ píše Al-Shami. „To jim dává prostor ignorovat jakoukoliv hlubší analýzu mocenských struktur, která by ukázala na pravé původce této války.“

V případě Ukrajiny se bohužel omílá navlas stejné ideologické klišé. I potom, co Rusko před pár dny uznalo nezávislost „lidových republik“, napsal redaktor amerického levicového portálu Jacobin Branko Marcetic esej, ve které výhradně kritizuje politiku USA. Na konto Putinovy politiky napsal pouze to, že Kreml „vysílal výhružné signály“. Skutečně?

Nejsem žádný fanoušek NATO. Jsem si moc dobře vědom, že po skončení studené války ztratil tento blok svou obrannou funkci a vydal se cestou agresivní politiky. Stejně tak vím, že expanze NATO na východ měla neblahý vliv na proces atomového odzbrojení a vytvoření společného bezpečnostního systému. NATO se pokoušelo umenšit roli Organizace spojených národů a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a prezentovat je jako „neefektivní“. Avšak minulost nelze vrátit, naopak je zapotřebí se zaměřit na současnou situaci a na to, jak ji změnit.

Kolikrát se západní levice oháněla nijak formálně stvrzeným slibem USA tehdejšímu ruskému prezidentu Michailovi Gorbačovovi o nerozšiřování NATO („ani o píď na východ“), a kolikrát za tu dobu zmínila Budapešťské memorandum z roku 1994, které garantovalo Ukrajině nezávislost? Kolikrát se západní levice stavěla za „legitimní obavy ohledně bezpečnosti“ Ruska, tedy země, která disponuje druhým největším jaderným arzenálem na světě, a kolikrát zmínila obavy o bezpečnost Ukrajiny, státu, který musel svůj jaderný arzenál pod tlakem USA a Ruska vyměnit za cár papíru (zmiňované Budapešťské memorandum), který Putin zjevně pošlapal invazí roku 2014? Pochopili někdy levicoví kritici NATO, že Ukrajina je tou hlavní obětí změn, které expanze NATO přinesla? Znovu a znovu se západní levice proti kritice Ruska ohání americkým vpádem do Afghánistánu, Iráku a jiných zemí. Jistě, pozici těchto zemí musíme zohlednit – ale jak vlastně?

Levice by měla argumentovat tím, že světové vlády v roce 2003 nevyvinuly dostatečně silný tlak na Spojené státy ohledně invaze do Iráku. A dnes je zapotřebí stejného tlaku k odvrácení ruské invaze na Ukrajinu.

Fatální chyba

Co kdyby se Rusko v roce 2003, tedy v době, kdy Spojené státy plánovaly invazi do Iráku, zachovalo stejně jako v posledních týdnech USA: tedy že by pohrozilo možným vyhrocením konfliktu.

A teď si představme, co by ruská levice v té situaci dělala, poslušna dogmatu, že „úhlavní nepřítel je u nás doma“. Kritizovala by podobně ruskou vládu za to, že situaci „vyhrocuje“, a že by „se neměla vměšovat do imperialistických svárů“? Každý dnes vidí, že taková reakce by byla bývala v daném případě mimo. Tak proč to není zjevné v případě ruské agrese na území Ukrajiny?

V dalším článku v Jacobinu ze začátku tohoto měsíce dokonce Marcetic tvrdil, že Tucker Carlson z Fox News má „naprostou pravdu“ ohledně „ukrajinské krize“. Marcetic zpochybňuje „strategickou hodnotu Ukrajiny pro USA. Dokonce i Tariq Ali z New Left Review uznale citoval německého admirála Kay-Achima Schönbacha, který prohlásil, že je Putinovi zapotřebí vyjádřit „respekt“ ve věci Ukrajiny, což je řešení, které „je levné, takřka zadarmo“, a které z Ruska mělo udělat užitečného spojence proti Číně. Děláte si legraci? Opravdu chceme, aby USA a Rusko našlo společnou řeč v započetí studené války proti Číně?

Reformovat OSN 

Nejsem ani fanoušek liberálního internacionalismu, který by socialisté měli podrobit zásadní kritice. Avšak to neznamená, že musíme podporovat dělení „sfér vlivu“ mezi imperialistické mocnosti. Místo toho, abychom hledali novou rovnováhu mezi dvěma formami imperialismu, je zapotřebí, aby se levice zasadila o demokratizaci procesů mezinárodní bezpečnosti. Je zapotřebí globální politiky a globálního systému mezinárodního zabezpečení. To druhé máme: je to OSN. Ano, nefunguje tak dobře, jak by mohla, a často se nachází v hledáčku zasloužené kritiky. Ale kritika je nástrojem zlepšení. OSN potřebujeme, a také potřebujeme levicové reformy, které by směřovaly k její demokratizaci.

To samozřejmě neznamená, že by levice měla podporovat všechna rozhodnutí pocházející z OSN. Avšak celkové posílení role organizace v řešení ozbrojených konfliktů by umožnilo levici omezit důležitost vojensko-politické aliance a snížit počet obětí. (V minulém článku jsem psal o tom, jak mírové jednotky OSN mohly přispět k řešení konfliktu v Donbasu. Dnes je to již bohužel irelevantní.) A nakonec také potřebujeme OSN, aby řešila klimatickou krizi a další problémy globálního měřítka. Neochota dovolávat se práv garantovaných OSN je obrovskou chybou mnohých členů mezinárodní levice.

Potom, co ruské jednotky napadly Ukrajinu, napsal editor Jacobinu David Broder, že levice by „se neměla bát postavit vyslání přímé vojenské odpovědi ze strany USA.“ To nikdy nebyl Bidenův záměr, mnohokrát to sám říkal. Avšak většina západní levice by si měla upřímně přiznat, že na celé čáře prošvihla příležitost formulovat zdárnou odpověď na „ukrajinskou krizi“.

Můj pohled na věc

Tento článek zakončím shrnutím mého osobního pohledu na věc.

Za posledních osm let se válka v Donbasu stala tématem, které zásadním způsobem rozdělovalo ukrajinskou levici. Každý z nás si formuloval svou pozici skrze osobní zkušenosti a různá jiná odůvodnění. Takže je jasné, že nějaký jiný levicově smýšlející Ukrajinec či Ukrajinka by tento článek napsala jinak.

Narodil jsem se v Donbasu do ukrajinsky mluvící a nacionalisticky smýšlející rodiny. Můj otec se v 90. letech zapletl s extrémní pravicí, mimo jiné proto, že sledoval ekonomický pád Ukrajiny a osobní zisk dřívějších aparátčíků Komunistické strany, proti které tak vehementně v průběhu 80. let bojoval. Má samozřejmě velmi antiruské, ale také antiamerické názory. Dodnes si pamatuji jeho slova z 11. září 2001, když viděl padat Dvojčata v New Yorku. Řekl, že ti, kteří to spáchali, byli „hrdinové“ (dnes už si to nemyslí – místo toho věří, že je Američané vyhodili do vzduchu sami).

Když v roce 2014 začala válka v Donbasu, přidal se můj otec jako dobrovolník k extremisticky pravicovému praporu Aidar, moje matka z Luhansku utekla, a babička s dědou zůstali ve vesnici, která se pak ocitla pod kontrolou „Luhanské lidové republiky“. Můj děda s ukrajinskou revolucí Euromajdan zásadně nesouhlasil. Podporuje Putina, který dle něho „obnovil v Rusku pořádek“. Přesto se všichni spolu i nadále snažíme mluvit (ačkoliv se vyhýbáme politickým tématům) a navzájem si pomáhat. Snažím s nimi soucítit. Nakonec moje babička i děda po celý život pracovali pro zemědělské družstvo. Můj otec byl stavební dělník. Život se s nimi nijak nemazlil.

Události roku 2014 – tedy revoluce, kterou rychle vystřídala válka – mě naučila smýšlet spíše jinak než většina Ukrajinců a Ukrajinek. Válka ve mě zařízla nacionalismus, a posunula mě spíše doleva. Chci bojovat za lepší budoucnost lidstva, ne za národ. Moji rodiče sdílí postsovětské trauma, a nechápou mé socialistické názory. Otec můj pacifismus zesměšňuje, a nedávno jsme spolu vedli velmi nemilou debatu potom, co jsem šel na antifašistickou demonstraci a držel ceduli volající po rozpuštění extremisticky pravicového pluku Azov.

Když se na jaře roku 2019 stal prezidentem Volodymyr Zelenskyj, doufal jsem, že to dovede odvrátit současnou katastrofu. Je těžké démonizovat rusky mluvícího prezidenta, který byl zvolen se slibem mírového řešení donbaské krize, a jehož vtipy byly oblíbené jak mezi Rusy, tak mezi Ukrajinci. Bohužel jsem se zmýlil. Přestože Zelenského vítězství změnilo přístup mnohých Rusů k Ukrajině, válku odvrátit nedovedlo.

V posledních letech jsem psal o mírovém procesu a o obětech z řad civilního obyvatelstva na obou stranách války v Donbasu. Snažil jsem se tím podpořit dialog. To vše teď nemá žádnou relevanci. Nebude žádný kompromis. Putin může plánovat, co se mu zlíbí, ale i kdyby Rusko obsadilo Kyjev a dosadilo zde svou okupační vládu, přesto budeme dále bojovat. Tento boj potrvá tak dlouho, dokud Rusko z Ukrajiny nevypadne, a nezaplatí za všechny oběti a za všechno ničení způsobené jeho invazí.

Moje poslední slova směřují k ruskému lidu: sesaďte Putina co nejdříve. Je to v našem i vašem společném zájmu.

Autor je historik.

Z anglického textu A letter to the Western Left from Kyiv publikovaného na webu ukrajinského levicového, sociálně kritického časopisu Spilne přeložil Vít Bohal.

Čtěte dále