Foto islamicu, Flickr (CC BY-NC-SA 2.0)
Je třeba bránit společnost
V přednášce Society Must be Defended (Je třeba bránit společnost) z 21. ledna 1976 Michel Foucault převrátil známý Clausewitzův aforismus hlásající, že „válka je pokračováním politiky jinými způsoby“ na „politika je pokračováním války jinými způsoby“. Podle Foucaulta naše společnost potřebuje pro své fungování neustále vytvářet nepřítele. Potřebuje potenciální hrozbu, aby byla schopna se mobilizovat a udržet populaci pohromadě. Proti nepříteli je třeba vést válku – válku uskutečňovanou prostřednictvím disciplinace, kontroly a trestání prostřednictvím státního aparátu.
Experiment fungoval na dobrovolné bázi – radikalizovaný jedinec měl svou radikalizaci rozpoznat, sám sebe nahlásit a podrobit se léčbě v prostorách Le centre de Pontourny.
Antropoložka Aïcha Bounaga z Univerzity Aix-Marseille, která se zabývá biopolitikou rasy, tvrdí, že v současné Francii je pojem „radikalizace“ používán vládní garniturou jako nástroj sloužící k upevnění symbolických hranic a vymezení vnitřního odpůrce. Tím je umožněno právě pokračování „války jinými způsoby“. Aïcha Bounaga během našeho rozhovoru podotkla, že v současném francouzském diskursu můžeme pozorovat jak fenomén sekuritizace rasových rozdílů, tak i rasizaci pojmu bezpečnost. „Muslimové představují ‚potenciální hrozbu násilí a terorismu‘, proto musí být kontrolováni a monitorováni. Zároveň je ale samotná myšlenka bezpečnosti postavena na již existujících rasových rozdílech.“
Najdi radikála
V roce 2017 bylo dvacet muslimů souzeno pařížským antiteroristickým tribunálem v procesu známém jako „Cannes-Torcy”. Státní prokurátor během svého výstupu řekl: „Řízení nám musí poskytnout více odpovědí ohledně radikalizace těchto jedinců, protože dobře víme, že žádné násilí neexistuje bez radikalizace.“ Vzhledem k tomu, že se v případu nepodařilo nalézt dostatek konkrétních důkazů, radikalizace posloužila jako důkaz „teroristického úmyslu“. Termín je tak užit jako sociální konstrukt, bez nějž antiteroristický proces nemůže fungovat – člověk se nejprve radikalizuje, a poté páchá násilí. Generální prokurátor svou řeč k jednomu z obviněných zakončil slovy, že lidé z jeho okolí „mohou dosvědčit jeho radikalizaci. Během pracovních směn v Nestlé se modlil, ve Footlockeru odmítl nosit Nike tenisky, protože jsou vyráběny dětmi. Heslo k jeho telefonu je ‚islám‘ a jak víme, telefonní heslo mnohdy představuje silný atribut naší osobnosti.“
Dle psychopatologického pojetí pojmu „radikalismus“, propagovaného akademikem Farhadem Khosrokhavarem, disponuje radikalizovaný jedinec vadou, ze které může být vyléčen. Tato poněkud tragikomická představa o fungování společnosti byla realizována v projektu „Centrum prevence a integrace do občanství“ zahájeném (a pro velký úspěch také ukončeném) v roce 2016 na popud bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse. Experiment fungoval na dobrovolné bázi – radikalizovaný jedinec měl svou radikalizaci rozpoznat, sám sebe nahlásit a podrobit se léčbě v prostorách Le centre de Pontourny. Pousmání nad bizarností celého projetu vás poněkud přejde, když zjistíte, že jeho celkový rozpočet činil 2,5 milionu euro a během roku 2016 se v něm „léčila“ jediná pacientka.
Válka proti radikalismu je ale nejaktivněji vedena na denní bázi, v rámci práce sociálních pracovníků a pracovnic pohybujících se v muslimských komunitách a profesorů a profesorek na vysokých školách. Ministerstvo vnitra poskytuje na svých internetových stránkách tabulku s návodem, jak rozpoznat potenciálně radikalizované jedince, určenou především pro pracovníky sociálních služeb a učitelské sbory, ale i širší veřejnost. Vztah mezi studenstvem a vyučujícími je už tak poměrně nerovný, mocenská disproporce se ale kvůli státní antiteroristické kontrole, uskutečňované právě skrze pedagogy, násobně zvyšuje. V tabulce je jako možný projev radikalizace uvedena třeba změna stravovacích návyků, stylu oblékání, distancování se od okruhu přátel, menší sledování televize a nechození do kina, nižší účast v kolektivních sportovních aktivitách nebo zvýšená absence během výuky (děti, nechoďte za školu, nebo se z vás stanou teroristi…). Pokud profesor či profesorka vypozorují dle tabulky více faktorů, je jim poskytnut návod, jak potenciálního radikála nahlásit.
Antiseparatismus jako (staro)nový diskurs
Minulý rok francouzský parlament přijal kontroverzní a lidskoprávními organizacemi široce kritizovaný zákon o antiseparatismu. Jeho hlavním cílem má být striktní oddělení náboženství od věcí veřejných. Kromě ustanovení zakazujících nucené sňatky, polygamii, eliminujících domácí vzdělávání a islámské soukromé vzdělávání, usiluje také o zvýšení kontroly nad náboženskými organizacemi a kulturními sdruženími. Ačkoli návrh zákona výslovně nezmiňuje slovo „islám“, je jasně namířen proti muslimské komunitě (a možným separatistům v rámci ní), čímž se netají ani prezident Macron, který během loňského říjnového projevu v parlamentu k návrhu zákona pronesl: „Tento radiální islamismus – protože o ten se přesně jedná, tak o něm takto mluvme a pojmenujme ho – proklamovaná touha a systematický způsob organizace odporu vůči zákonům republiky a snaha o vytvoření paralelního zřízení, vybudování jiných hodnot, rozvoj jiného způsobu organizování společnosti, který je na počátku separatistický, ale jehož hlavním cílem je plně převzít moc. (…) Zákaz nestačí. Musíme jít ke kořeni. Politický islamismus musíme vyhnat a ubránit tak republikánský patriotismus.“
Idea islámského separatisty, vnitřního nepřítele, který chce nastolit režim odlišný od toho stávajícího, postaveného na etatistické ideji universalismu, však ve francouzské historii není novinkou. Za politické protivníky muslimské obyvatelstvo považoval už generál de Gaulle, který v roce 1959 prohlásil: „My Evropané jsme především lidé bílé rasy, řecké a latinské kultury a křesťanského vyznání. Tak jděte pryč s těmi báchorkami! Muslimové, viděli jste je? Viděli jste je s těmi jejich turbany a dželabami? Tak vidíte, nejsou to Francouzi!“ Za separatisty byli hojně označováni i komunisté během válečného a poválečného období, a především Alžířané v alžírské válce za nezávislost.
Loňský zákon mimo jiné usnadňuje uzavírání mešit, které se vystupňovalo po vraždě učitele Samuela Patyho v roce 2020. Zakleknutí na – slovy ministra vnitra – „živnou půdu terorismu“, ale může být kontraproduktivní. Téměř žádný z teroristů se totiž neradikalizoval ve francouzských mešitách. Gradace násilí je naopak mnohdy způsobena vylučováním příslušníků určité skupiny na okraj společnosti a ignorací jejich ekonomických problémů. Předvolební populismus v podobě posunu od antiradikalismu k antiseparatismu nakonec představuje i změnu způsobu, jakým je válka vedena. Podezřelým objektem už nejsou jen radikalizovaní jedinci, ale muslimská komunita jako celek.
Svoboda, rovnost, bratrství
Jednou z příčin současné islamofobie je i způsob, jakým francouzská společnost vnímá hodnoty republikánství a univerzalismu, jimiž se zaštiťuje i antiseparatistický zákon. Aïcha Bounaga tvrdí, že „na jedné straně jde spíše o abstraktní až vágní pojmy, které politik jakékoliv platformy může efektivně využít a dosadit si za ně, co mu přijde vhod. Zároveň však i kvůli tomuto univerzalismu žije francouzská společnost v popírání a barvoslepé neschopnosti reflektovat diskriminaci muslimských občanů.“ Stát dlouhodobě nevede formální statistiky o etnickém a náboženském složení obyvatelstva (ve jménu poválečného univerzalismu existují totiž jen kategorie státních občanů a imigrantů), a nemá proto ucelený přehled o etnické nebo náboženské diskriminaci.
Hodnoty universalismu a republikánství však nejsou pouhé statické koncepty. Slouží také jako prostředky k rozdělování těch, kteří nejsou schopni se těchto hodnot držet, od těch, kteří jsou „dostatečně francouzští“. Islamofobie dle slov Aïchy Bounaga nezahrnuje pouze praktiky vylučování, diskriminace a útlaku „předmoderních“, „neloajálních“, „potenciálně radikalizovaných“ muslimů. Je to také způsob, jak utvrdit bílé obyvatelstvo v jeho postavení „skutečných dědiců francouzského odkazu“. Islám navíc mnohými není vnímán jako aspekt identity jeho vyznavačů a vyznavaček, ale spíše jako dobrovolný životní styl. I proto je francouzská společnost do značné míry přesvědčena, že není rasistická.
Konečně stát hodnoty univerzalismu a republikánství efektivně využívá právě ve válce proti radikalismu (respektive v současné válce proti separatismu) k označení potenciálně radikalizovaných jedinců schopných zbortit základy, na nichž státní zřízení stojí. Poměrně přesně to ilustruje rozpuštění Kolektivu proti islamofobii ve Francii v roce 2020. Organizace dlouhodobě vyplňovala mezery tam, kde stát selhává – například ve zmíněném shromažďování dat rasové diskriminace a dopadech antiradikalizační politiky především na nižší socioekonomické třídy. Kolektiv byl nicméně zrušen pro údajné napojení na vraždu učitele Samuela Patyho, a to i přes protest lidskoprávních organizací Amnesty International, Evropské sítě proti rasismu (ENAR) a Human Rights Watch, které upozorňovaly na neproporcionální zásah do svobody projevu, sdružování, náboženského vyznání a principu nediskriminace. Konkrétní důkazy zapojení do zmíněné vraždy vláda neposkytla, ministrem vnitra byla ale označena za „nepřítele republiky“ a soudem definitivně rozpuštěna pro „úzké vazby na zastánce radikálního islamismu vyzývající k obcházení některých zákonů republiky“.
Jelikož válka je vedena ve jménu francouzského univerzalismu a republikánství, protestovat proti ní zároveň znamená vymezit se proti hodnotám, ze kterých státní zřízení podle většinového diskursu vychází. Problém je tak tautologický, protože který „pravý Francouz“ by se stavěl proti svobodě, rovnosti a bratrství? Pravděpodobně jen ten potenciálně radikalizovaný.
#PasToucheÀMonHijab
V srpnu loňského roku francouzský Senát k antiseparačnímu zákonu přidal návrh na zákaz nošení hidžábu ve veřejných prostranstvích pro dívky mladší osmnácti let, matky doprovázející děti na školních výletech a ženy, které chtějí nosit burkini v prostorách plaveckých bazénů. Omezení „jakýchkoli podezřelých náboženských symbolů“ vyvolalo online protest s hashtagy #PasToucheÀMonHijab a #HandsOffMyHidjab (Nedotýkej se mého hidžábu). Francouzské muslimky se snažily vysvětlit, že hidžáb nosí, protože chtějí, je totiž součástí jejich identity, o které někdo rozhoduje v podstatě bez ohledu na jejich názor.
Poslání „musíme zachránit muslimské ženy od náboženství a muslimských mužů, kteří jim říkají, co mají dělat – nejlépe tím, že jim budeme říkat, co mají dělat,“ je nejen paternalistické, ale především hluboce koloniální. A s koloniální minulostí je skutečně spjato. Novinářka Hanna Bechiche popisuje, že během zmíněné alžírské války za nezávislost byl hidžáb prezentován coby znak zaostalosti kolonizovaného území a symbol útlaku tamních žen. Poslání kolonizátora, které – podobně jako u jiných koloniálních mocností – posloužilo především jako ospravedlnění páchaného násilí – bylo přivést zaostalou zemi do říše civilizace. Ve skutečnosti ale hidžáb symbolizoval odpor vůči mocenské nadvládě metropole. A tak musel být „pro dobro muslimek“ zakázán.
Rétorika doprovázející snahy o zákaz viditelných náboženských symbolů si zachovává stále stejný vzorec. Cílem je „bezpečnost pro všechny ženy“, „propagování západního feminismu“ nebo „zachování francouzského způsobu života ve společnosti“. A stejný zůstává také disproporční dopad islamofobie na ženskou část muslimské populace, ať už jde o nemožnost účasti na sportovních aktivitách, projevy nenávisti, kterým čelí ze sedmdesáti procent právě ženy nosící hidžáb nebo pracovní prostředí, v rámci něhož nad svobodou myšlení a náboženského vyznání mnohdy převáží ochrana práv a svobod druhých nebo svoboda podnikání. A protože muslimky většinově nemají přístup k vlastní reprezentaci a naplnění svého zastoupení ve společnosti, západní populace je stále přesvědčena, že nošení hidžábu pro ně představuje utrpení.
Velká výměna
Producentka YouTube kanálu Philosophy Tube Abigail Thorn ve svém videu upozorňuje, že současnou islamofobii je třeba chápat především v kontextu neschopnosti vládní elity řešit skutečné, materiální problémy země. Místo konkrétní (nejen rétorické) reflexe koloniální minulosti, růstu krajní pravice, dopadů penzijní a daňové reformy a souvisejícího geografického a kulturně-ekonomického vyloučení muslimských občanů a občanek, si představitel chabého systému vybere problém, který lze zdánlivě jednoduše vyřešit a učiní ho – v očích většinového obyvatelstva – spektakulárním. Filosof Étienne Balibar, na nějž Abigail Thorn odkazuje, v knize We, the People of Europe? píše, že „občané budou věřit ve schopnost vlády zajistit jejich práva, pokud uvidí, že práva ‚cizinců‘ jsou podřadná, nejistá a především podmíněná projevy věrnosti ke státnímu zřízení.“ Dokud je stát schopen zachovat si obraz „řešitele problémů“, které sám uměle vytváří, ponechá si rovněž legitimitu jeho občanů a občanek. Islamofobie tak především plní politické vakuum tam, kde se konstruktivní řešení jeví jako zdlouhavá a příliš komplikovaná.
Krajně pravicový prezidentský kandidát Éric Zemmour tuto myšlenku dotáhl k dokonalosti. Podle programu jeho strany Reconquete (ano, opravdu někdo ve 21. století pojmenoval svou stranu Reconquista), už není hrozbou pro francouzskou suverenitu islamismus, ale islám jako takový, který přináší „Le grand remplacement“, takzvanou „Velkou výměnu“. Stoupenci této konspirační teorie tvrdí, že původní bílé francouzské obyvatelstvo bude nahrazeno mimoevropskými, převážně arabskými migranty a uprchlíky. Zemmour je tak zachránce, protože jako jediný dokáže najít řešení potenciální destrukce evropské kultury a civilizace. Ve svém rasismu jde tak ještě o krok dál než Marie Le Pen. Muslimové a muslimky se podle něj musí stoprocentně asimilovat, a to jedině tak, že se vzdají svého náboženství.
Aïcha Bounaga na závěr našeho rozhovoru dodala, že „francouzská společnost si internalizovala ideu ‚dobrého muslima‘, který svou víru praktikuje tiše v ústraní, navenek ji nijak neprojevuje a pro společnost tak nepředstavuje ‚rušivý element‘. S vyhrocenou islamofobií praktikovanou mimo jiné v Zemmourově kampani se ale muslimové explicitně stávají nepřáteli republiky a nic jako ‚dobrý islám’ zkrátka neexistuje.“ A protože podle Zemmourova narativu se mezi stoupence Muslimského bratrstva může rekrutovat v podstatě každý muslim a muslimka, přináší s sebou i posun v diskursu války – války jinými způsoby.
Autorka je spolupracovnice redakce.