Francouzská levice nad propastí. Může ji letos vůbec někdo sjednotit?

V nadcházejících volbách je francouzská levice ve stavu rozkladu a kvůli extrémní roztříštěnosti sil jí reálně hrozí vůbec nejhorší volební výsledek v novodobých dějinách, bezmála vymizení z politické scény. Celkem devět levicově orientovaných kandidátek a kandidátů se uchází o prezidentský úřad, v průzkumech ale v součtu vykazují výsledek pouze okolo 25 procent hlasů. To je méně, než kolik získal samotný François Hollande v prvním kole voleb před deseti lety (28,5 procent). Žádná z kandidátek a kandidátů navíc nevystupuje výrazně, ani nepřesahuje hranici 10 procent. Francouzská levice ještě nikdy nebyla tak slabá a roztříštěná. Po dvaceti letech se tak dá čekat opakování traumatizující levicové porážky z roku 2002, kdy se poprvé žádný levicový kandidát nedostal do druhého kola. Tentokrát v ještě drtivější podobě.

Evropské levicové strany se od konce 20. století jen obtížně adaptovaly na globalizovaný svět a tradiční voliče jim začaly přebírat populistické a v případě Francie krajně pravicové strany (Národní shromáždění Marine Le Pen – dříve Národní fronta).

Úpadek levice není zdaleka jen francouzským specifikem, neboť krizi levicových stran můžeme zaznamenat napříč Evropou. Příkladem může být i Česká republika, kde se do parlamentu v loňských volbách nedostal žádný subjekt otevřeně se hlásící k levicové ideologii. Evropské levicové strany se od konce 20. století jen obtížně adaptovaly na globalizovaný svět a tradiční voliče jim začaly přebírat populistické a v případě Francie krajně pravicové strany (Národní shromáždění Marine Le Pen – dříve Národní fronta). Vyskytují se ale i výjimky ukazující opačný vývoj, jako například úspěch SPD v Německu či socialistů v Portugalsku.

Kořeny aktuálních problémů francouzské levice lze pozorovat na průběhu mandátu Françoise Hollandea (2012–2017), který se v předvolební kampani stylizoval do „nepřítele světa financí“, ale následně řadu voličů svou politikou zklamal. Jeho pětileté vládnutí lze považovat za selhání, protože znamenalo rozštěpení samotné Socialistické strany. Vládní většinu opustila skupina rebelujících socialistických poslanců, kteří nesouhlasili s ekonomickou a sociální politikou Hollandeovy vlády, utvářenou mimo jiné i tehdejším ministrem financí Emmanuelem Macronem.

Počátek pandemické krize se na levici – po přerušení historicky dlouhého stávkového hnutí proti plánované reformě důchodů, nesl v duchu nadějí na pozitivní změnu po jejím skončení. Iniciativy odborů, asociací a neziskovek jako např. „Tohle už nikdy více!“ volaly po zásadní změně systému, větší sociální a ekologické spravedlnosti, posílení zanedbávaných a podfinancovaných institucí. Krize ukázala, jak moc toho stát a veřejné instituce zmohou, když se zmobilizují ke konkrétnímu cíli. Ukázalo se, že ani nutnost dodržování rozpočtové kázně není při dosti závažném problému svatá. Naděje na zásadní změnu k lepšímu ale s přetrvávající krizí a sérií uvolňování-uzavírání prakticky vyprchaly. Zdá se, že podobně jako po ekonomické krizi 2008 se Francie spíše navrací do zajetých kolejí před krizí.

Dekády trvající řízení francouzských nemocnic s kapitalistickou logikou minimalizace nákladů způsobilo, že na pandemii nebyly dostatečně připraveny. Proti špatné situaci ve Francii probíhaly protesty zdravotníků ještě předtím, než zdravotní systém pocítil nátlak covidové pandemie. Podobné excesy a dysfunkce systému orientovaného na zisk odhalila i kniha novináře Victora Castaneta Hrobaři (Les Fossoyeurs, Fayard 2022) o sektoru komerčních domů s pečovatelkou službou. Ty se začaly rozmáhat v 80. letech jako nástroj ke snížení nákladů francouzského státu na starobní péči a k jejímu odsunu do komerční sféry. Výsledek tří let trvající novinářské práce, za jejíž ututlání byl údajně Castanetovi nabízen úplatek 15 milionů eur, ukázal, jak skupina ORPEA (světová jednička provozující pečovatelské domy i v ČR) ve svých velmi drahých (pokoje za více než 6 tisíc eur měsíčně) a údajně luxusních zařízeních, zásadním způsobem zanedbávala péči o seniory skrze minimalizaci nákladů – opět jako ve firmě, a vedle toho rozjížděla lukrativní podnikání financované z veřejných peněz.

Z pohledu levice lze pandemickou krizi vnímat jako promarněnou příležitost. Levicová témata typu nerovnost, slábnoucí kupní síla či ekologie dle průzkumů veřejného mínění stále silně rezonují, ale nabízenými řešeními levicových stran se nedaří francouzské voliče oslovit. Francouzskou levici také poškozují osobní konflikty a neschopnost se dohodnout na společném programu a kandidátce. Mezi devíti prezidentskými kandidátkami a kandidáty mají dle volebních průzkumů největší šance čtyři (v abecedním pořadí): Anne Hidalgo, Yannick Jadot, Jean-Luc Mélenchon a Christiane Taubira.

Nerozhodná a zpackaná kampaň Anne Hidalgo

Oficiální kandidátka Socialistické strany pro prezidentské volby je Anne Hidalgo, první starostka Paříže, kterou řídí již od roku 2014. V rámci svého starostování musela řešit jak teroristické útoky z roku 2015, tak pandemickou krizi. Pozornost světových médií si získala díky svojí výrazné podpoře cyklistické infrastruktury a dopravy na úkor té automobilové. Hidalgo sice uspěla v kandidatuře Paříže na Olympijské hry 2024, ale prezidentskou kampaň se jí stále nedaří pořádně rozjet, a tak to zatím vypadá, že v negativním smyslu překoná i katastrofální výsledky socialistů z voleb 2017. Reálně také hrozí, že když svoji kandidaturu nestáhne, uvrhne Socialistickou stranu do velkých finančních problémů. Pokud totiž nedosáhne pětiprocentní hranice hlasů, výdaje na volební kampaň jí nebudou proplaceny. Takový debakl by mohl být pro stranu, která dominovala francouzské levici více než půl století, fatální. To, že jde o reálnou možnost, ukazuje, jak hluboko Socialistická strana ve Francii upadla.

Problémem kampaně pařížské starostky byl jak odpor ve zbylých regionech Francie, tak také nerozhodnost jejího vedení. Hidalgo nejdříve byla proti organizování primárek na levici. Poté otočila a veřejně k nim vyzývala, aby nakonec byla proti a v Lidových primárkách svou účast odmítla. Situaci její kampaně dobře ilustruje incident z učitelské stávky 13. ledna, při níž byla okřikovaná demonstranty v ulicích svého města, kterým přitom přišla vyjádřit podporu. Pokud si není schopná na svou stranu získat ani učitele, pro něž navrhla plošné zdvojnásobení platů, je její kampaň ztracená. S průzkumy soustavně ukazujícími její podporu někde mezi třemi a čtyřmi procenty bude tlak na stažení kampaně a podporu jiné kandidatury s blížícím se termínem voleb narůstat. Hidalgo se svým týmem ale zatím tvrdí, že jsou odhodláni v kampani pokračovat až do samotného konce.

Yannick Jadot a francouzští Zelení

Europoslanec za francouzské Zelené (EELV) Yannick Jadot byl kandidátem své strany již v posledních prezidentských volbách. V roce 2017 se ale nakonec rozhodl podpořit socialistického kandidáta Benoît Hamona. Po úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu z roku 2019, kdy se Zelení stali třetí nejsilnější stranou a vůbec nejsilnějším subjektem na levici, doufají, že se role vymění a EELV nahradí socialisty jako dominantní levicovou stranu. Francouzští Zelení se opírají hlavně o podporu ve francouzských metropolích, z nichž některé (Lyon, Štrasburk, Bordeaux) se jim podařilo v městských volbách 2020 ovládnout.

Jadot získal nominaci v primárkách Zelených jako umírněnější ze dvou kandidátů v extrémně těsném vítězství (s 51 procenty a rozdílem pouhých 2 tisíce hlasů) nad ekofeministickou kandidátkou Sandrine Rousseau. Ta reprezentuje tvrdší jádro francouzský Zelených, a je také významnou tváří žen, které byly obětí sexuálního násilí a hnutí #MeToo, jež na tyto praktiky upozornilo. Po porážce ale Rousseau loajálně podporuje Jadota jako oficiálního kandidáta Zelených. Oproti umírněnějším německým Zeleným jsou ti francouzští bráni jako levicovější a méně otevření kompromisu. V rámci politického systému mají oproti Německu dlouhodobě slabší vliv i kvůli většinovému volebnímu systému, který favorizuje nejsilnějšího vítěze. Systém prezidentské volby, oproti volbám do Evropského parlamentu či místním volbám, ve prospěch francouzských Zelených nehraje.

Protisystémový Jean-Luc Mélenchon to zkouší potřetí

Nejsilnější zástupce radikální levice bude ve francouzských prezidentských volbách opět Jean-Luc Mélenchon. Tomu se v posledních volbách podařilo vytvořit image kandidáta, který je i navzdory svému věku (70 let) hi-tech, inovativní a cool – například simultánním mítinkem v Paříži i Lyonu umožněným hologramovou projekcí. Součástí jeho volební kampaně byla i počítačová hra. Pro velkou část levice se nakonec v roce 2017 stal kandidátem programatické volby s nejlepší šancí na úspěch. Díky tomu vysál hlasy socialistům a s bezmála 20 procenty zdvojnásobil svůj volební výsledek z roku 2012, kdy kandidoval poprvé.

V roce 2019 se ale Mélenchon mediálně znemožnil při konfrontaci s policií během prohledávání sídla jeho strany a vyvolal svým agresivním chováním a výrokem „Republika jsem já!“ pochyby o své serióznosti a schopnosti zvládnout prezidentský úřad. Zároveň se také rozešel s Francouzskou komunistickou stranou, aby budoval vlastní hnutí Nepoddajná Francie s mírným kultem osobnosti kolem sebe sama. Mélenchon od začátku své kampaně odmítá účast v jakýchkoliv levicových primárkách a možnost sjednocení levice připouští pouze pod svou taktovkou. Pro řadu Francouzů je Mélenchonovo občas hrubé vystupování a charakter nepřekonatelným problémem, čehož si je zjevně vědom i on sám, a snaží se proto do popředí tlačit svůj propracovaný levicově ekologický volební program. Odpor může vzbuzovat také jeho kritický postoj k evropské integraci, NATO, nedostatečné odsuzování Putinova režimu, přílišné sympatie pro komunistickou Čínu a výstupy v souvislosti s pandemií covid-19, které hraničí s konspiračními teoriemi. V roce 2022 již okoukaná a částečně diskreditovaná značka protisystémového kandidáta Mélenchona tentokrát jen těžko získá srovnatelnou podporu jako před pěti lety a téměř jistě svůj výsledek z minulých voleb nepřekoná.

Christiane Taubira, vítězka Lidových primárek

Christiane Taubira byla ministryní spravedlnosti Françoise Hollanda, která v roce 2013 prosadila zákon o manželství pro všechny (vyloženě i označovaného za „Zákon Taubira“). Nejen během schvalování tohoto zákona byla cílem řady rasistických útoků. Její neochotu účastnit se voleb údajně změnil nárůst preferencí krajně pravicového kandidáta Érica Zemmoura. Sama říká, že její osoba je pro krajní pravici „žijící provokací“. Taubira je známá svým velmi kultivovaným vystupováním a řečnickým talentem. S odstupem času a narůstajícím zklamáním z Hollandovy vlády se její osoba spolu se zákonem o manželství pro všechny stala pro část levice symbolem jednoho z posledních velkých vítězstvích. Jde ale zároveň o polarizující osobu. Byla totiž součástí Hollandovy vlády během přijímání nepopulárních opatření a rezignovala až na protest proti zákonu o odebírání občanství. Část levice jí dává také za vinu porážku Lionela Jospina ve volbách v roce 2002. Je nutné říci, že na tehdejším debaklu levice má minimálně stejný podíl i několik dalších kandidátů, kteří tehdejšímu socialistickému premiérovi ubrali hlasy. Během pandemie covidu byla kritizována za to, že se nedostatečně výrazně postavila za podporu očkování ve Francouzské Guayaně, kterou jako poslankyně zastupovala.

Ve svých prohlášeních o kandidatuře Taubira zmiňovala, že nechce být jen další kandidátkou, že chce pomoci levici sjednotit. Snažila se o to svojí účastí v takzvaných Lidových primárkách, politickém experimentu, který se snažil najít nejlepšího kandidáta na levici. Specifiky těchto primárek bylo, že se v ní hodnotili všichni kandidáti podle preferencí známkami jedna až pět jako ve škole, navíc se hlasovalo i o kandidátech, kteří účast v primárkách odmítli. Hlasování necelého půl milionu registrovaných voličů na konci ledna určilo Christiane Taubiru jako nejlepší kandidátku s hodnocením 2+, před Jadotem a Mélenchonem. Sjednocující efekt ve formě nárůstu podpory se ale zatím úplně nedostavil. Dáno to je i tím, že ostatní kandidáti Lidové primárky bojkotovali, a že výsledek primárky může být pro veřejnost hůře srozumitelný. Lidové primárky mohou i tak mít jistý legitimizační efekt, protože se jich účastnilo více voličů, než kolik v součtu rozhodlo o kandidátce socialistů a zelených. Lze je vnímat také jako symptom úpadku významu politických stran. Francouzi se stále o politiku zajímají, ale nevstupují do stran, necítí se jimi být zastoupeni. Podobný způsob nominování se možná v budoucnu navzdory nešťastné realizaci v prezidentských volbách 2022 může opakovat.

Sjednocení v nedohlednu a budoucnost francouzské levice

Kromě zmíněných kandidátů do prezidentských voleb posílají poprvé za 15 let vlastního kandidáta i francouzští komunisté. Fabien Roussel vyvolal polemiku svým výrokem obhajující nárok i chudších Francouzů konzumovat vedle dobrého vína a sýru také maso. Kromě něj se aspoň o symbolickou účast pokusí kandidáti dalších marginálních uskupení krajní levice. I když by se mohlo zdát, že levicový volič může mít radost, protože si může vybírat, realita je taková, že je z toho spíše frustrovaný a zoufalý. Drtivá většina (přes 80 procent) levicových voličů se shoduje na tom, že je na tom levice špatně a chtěla by společnou kandidátku. Bez sjednocení sil je porážka levice jistá. Kandidátů zatím ale neubývá – k ještě většímu chaosu a rozštěpení by naopak mohl přispět i bývalý prezident François Hollande. Ten svými výroky „že zatím není kandidátem“ zavdal spekulacím, že by mohl také zkusit kandidovat.

U prezidentských kandidatur nejde jen o snahu zvítězit. Slouží také ke zviditelnění a etablování stran, které chtějí ukázat, že v politickém světě nejen existují, ale mají i nějakou váhu. To je jeden z důvodů, proč i slabí kandidáti a kandidátky jsou někdy motivováni v souboji zůstat až do konce. Je možné, že ke sjednocení levice tak dojde odspodu. Podobně jako v roce 2017 se může stát, že ta kandidátka či onen kandidát s blížícím se termínem voleb získá převahu, a bude tedy pro levicové sympatizanty jasnou volbou „užitečného hlasu“. Nutnost podmínky získání 500 podpisů zvolených zástupců pro podporu kandidatury do 4. března může ještě zafungovat tak, jak má, a tříštění hlasů aspoň částečně redukovat. Pokud Taubira nezíská dostatečnou dynamiku, v rámci logiky sjednocování levice je možné, že odstoupí, a vyjádří podporu jednomu ze svých konkurentů. Podobě by i Hidalgo mohla v případě opakovaného potvrzování katastrofického průběhu své kampaně hledat nějakou únikovou cestu, aby svoji stranu kromě politického debaklu také finančně nezruinovala.

Hrozí tedy francouzské levici vymizení? Klíčové pro budoucí rozložení sil na levici budou vedle prezidentských i volby parlamentní, které proběhnou o dva měsíce později – v červnu. Poptávka po řešení sociálních a ekologických problémů přetrvává. Možná to budou Zelení, kteří se stanou novou dominantní stranou francouzské levice vzhledem ke stále neřešené a gradující klimatické krizi, jejíž projevy jsou stále častěji pociťovány i ve Francii – ať už v podobě záplav či vln veder. V loňském roce byl francouzský stát na základě nejrozsáhlejší petice ve francouzské historii s 2,3 miliony podpisů a žaloby v rámci tzv. Aféry století (viz i Klimatická žaloba v ČR) soudem shledán vinným z nečinnosti a nerespektování svých závazků v boji s globálním oteplováním. Hnutí žlutých vest také ukázalo, jak důležité je, aby byl boj s klimatickou hrozbou sociálně spravedlivý. Pokud ochrana klimatu bude negativně dopadat na ty nejslabší, získá jen těžko širokou podporu a fungovat nebude. Kromě toho se hromadí zprávy o nedostatečně financovaných a nefunkčních veřejných službách, závratných cenách nemovitostí a o narůstajících nerovnostech ve francouzské společnosti, kde se bohatství stále častěji získává prostřednictvím dědictví a nikoli vlastní zásluhou a prací.

Pro levici se tedy nabízí do budoucna řada témat a výzev, které musí koherentně uchopit a přesvědčit Francouze, že právě ona je schopna přinést funkční a spravedlivé řešení. Momentálně se ale nachází ve stavu přeskupování a je také možné, že významnou část levicových voličů se Macronovi a krajní pravici Marine Le Penové podařilo na dlouhou dobu převzít. Jiní zklamaní sympatizanti levice možná na politiku definitivně rezignovali. Ať už přeskupení levice dopadne jakkoli, dříve mocná Socialistická strana své místo v politickém systému téměř jistě ztratila.

Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.