Foto Tristam Sparks. Flickr, Creative Commons, CC BY-NC-ND 2.0
V diskusích o rozvojové pomoci nebo i o evropských strukturálních fondech na tento narativ narážíme opakovaně: země globálního Jihu či východní Evropy jsou nerozvinuté, mají nefunkční instituce a nízkou produktivitu práce, a proto jim rozvinutější, produktivnější a všeobecně úspěšnější země globálního Severu velkoryse pomáhají.
Nový akademický článek Jasona Hickela, Christiana Dornigera, Hanspetera Wielenda a Intana Suwandiho nazvaný Imperialist appropriation in the world economy: Drain from the global South through unequal exchange, 1990–2015 (Imperiální přivlastňování ve světovém hospodářství: Vysávání globálního Jihu skrze nerovnou směnu) tento narativ o velkorysých bohatých státech a zdrojích plynoucích ze Severu na Jih bourá, a naopak ukazuje, že většina světových zdrojů míří opačným směrem.
Konkrétně v případě půdy autoři spočítali, že za každý hektar, který státy Jihu získají na Severu, jim musí zaplatit ekvivalentem pěti vlastních hektarů. U surovin je poměr rovněž jedna ku pěti, v případě energie jedna ku třem a v případě lidské práce dokonce jedna ku třinácti. V roce 2015 tak Sever od Jihu zdarma získal 12 miliard tun surovinových jednotek, 822 milionů hektarů půdy, 21 exajoulů energie a 392 miliard odpracovaných hodin, to vše v celkové hodnotě 10,8 bilionu dolarů. Pro srovnání, hodnota rozvojové pomoci ve stejném roce dosáhla jen 0,13 bilionu dolarů. „Za každý dolar, který dárcovské státy Severu věnují, získají zdroje v hodnotě 80 dolarů,“ shrnují autoři.
I vzdělaná pracovní síla v Indii či Kongu dnes dostává méně peněz než nekvalifikovaní dělníci třeba ve Francii.
Toto vysávání přitom má zcela konkrétní dopady. Místo toho, aby suroviny, půda, energie i lidská práce přispívaly k rozvoji průmyslu i veřejných služeb na Jihu, slouží k uspokojení požadavků Severu. Těžba materiálů, zabírání půdy a využívání energie z fosilních zdrojů navíc vede ke znečišťování lokálního životního prostředí a destabilizaci klimatu, jehož negativní důsledky opět v nadměrné míře pociťují především obyvatelé globálního Jihu.
Když moc vítězí nad volným trhem
Přivlastňování si zdrojů umožňuje nerovná směna, tedy nespravedlivé nacenění komodit, produktů a služeb, které státy Jihu poskytují Severu. Proč na ni přistupují? Bohužel, i tento příklad dokazuje, že volný trh zdaleka nefunguje tak přímočaře a spravedlivě, jak by podle učebnic a svých ideologů měl. Podobně jako v případě zaměstnanců na národní úrovni se i zde ukazuje, že ceny produktů a práce neurčuje jenom neutrální prostředí nabídky a poptávky, ale i politická a ekonomická moc jednotlivých aktérů globální ekonomiky.
Před nástupem ekonomické globalizace v osmdesátých letech se často argumentovalo, že nerovnost v ceně zboží ze Severu a Jihu vyplývá z různého zaměření ekonomik. Dávalo smysl, že lithiová baterie vyrobená v USA má vyšší hodnotu než samotné lithium vytěžené v Kongu, protože přidanou hodnotu jí dodali američtí inženýři a dělníci. Tento argument však v globalizované ekonomice již dávno neplatí – většina výrobků dnes vzniká na globálním Jihu, kde již zdaleka nepracují jenom nekvalifikovaní těžaři a dělníci. I vzdělaná pracovní síla v Indii či Kongu dnes dostává méně peněz než nekvalifikovaní dělníci třeba ve Francii. „Takto velké rozdíly v mzdách nevysvětluje nižší produktivita pracujících na Jihu ani povaha jejich práce, ale to, že jsou tito pracující daleko více vykořisťováni,“ poukazují autoři zmiňované studie. „Z analýzy vyplývá, že většina světové přidané hodnoty je dnes vytvořena na Jihu, ale vyplacena na Severu.“
Autoři poukazují na to, že spíše nežli nabídka, poptávka a sofistikovanost práce dnes hodnotu produktů v globální ekonomice určuje vyjednávací pozice menších dodavatelských firem proti větším korporacím, pro které dělají zakázky. Zásadní roli zde hrají patenty. 97 procent z nich dnes vlastní firmy ve vysokopříjmových zemích, které tak nad konkurenty získávají výhodu, navíc garantovanou státem a mezinárodními institucemi. Zatímco dodavatelské firmy v Číně, které pro Apple vyrábějí iPhone, spolu neustále musí soutěžit o to, kdo telefon vyrobí nejlevněji a nejrychleji, Apple sám jako držitel duševního vlastnictví se žádné soutěže bát nemusí. Telefon levně sestavený v Číně tak může prodat i za dvojnásobek výrobní ceny a zkasírovat většinu zisku, ač nejvíce práce na jeho sestavení odvedli dělníci v Číně.
Nerovné postavení však neexistuje pouze mezi firmami, ale i mezi státy. Pozici rozvinutých států, které své bohatství nezřídka nashromáždily během kolonialismu, dnes konzervují pravidla globálních ekonomických organizací, jakými jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace. Zapojení do těchto struktur, ve kterých mají státy Severu rozhodující slovo, například státům Jihu znemožňuje chránit svůj rozvíjející se průmysl cly na zboží dovezené ze zahraničí, přestože se jedná o nástroje, které státy jako USA či Velká Británie během průmyslové revoluce samy využívaly. Podmiňování finanční pomoci zadluženým státům liberalizací a privatizací zároveň země Jihu nutí předávat svůj průmysl dále do rukou zahraničních firem. Závislost na zahraničních investorech pak státy tlačí ke snižování ekologických a sociálních požadavků v soutěži o to, kdo si přízeň investorů získá.
„Nerovné postavení v globální ekonomice umožňuje, aby práce a zdroje globálního Jihu zůstaly levné,“ shrnují autoři. Jako řešení navrhují reformu systému globálních ekonomických pravidel: tedy povolit v rámci Světové obchodní organizace ochranu trhu zemím s rozvíjejícím se průmyslem a přestat podmiňovat finanční pomoc „strukturálními reformami“. Doporučují také zavést systém odškodňování za ekologické, ekonomické i sociální škody spojené s využíváním statků Jihu dle principu znečišťovatel platí. O něco radikálnější jsou potom požadavky autorů na zaplacení ekologického dluhu státům Jihu, a také stanovení celoplanetární důstojné mzdy a environmentálních regulací.
A co východ?
Autoři na konci přiznávají, že studie zaměřená na globální nerovnosti je přirozeně velmi generalizující, přičemž rozdíly mezi jednotlivými zeměmi Severu a Jihu či poměry uvnitř těchto zemí zůstávají pod její rozlišovací schopností. Může se tak stát, že do té či oné kategorie spadnou i státy, které v globálním ekonomickém pořádku hrají hybridní roli ekonomických semiperiferií. Zatímco autoři sami v textu poukazují na roli Číny, zajímavý je i příklad střední a východní Evropy: například Polsko, Maďarsko a většina dalších postkomunistických zemí jsou ve studii, která vychází z dat Mezinárodního měnového fondu, zařazeny mezi „vysávané“ státy Jihu, Česká republika, Slovensko nebo Estonsko patří mezi „vysávající“ státy Severu.
Zdá se tedy, že tento region stojí kdesi na pomezí, přičemž profituje z přísunu levné práce a zdrojů z globálního Jihu, ale zároveň je sám poskytuje západnějším zemím. Naznačuje to i fakt, že se náš region potýká s řadou problémů v textu přisuzovaných globálnímu Jihu: ať už jde o nadprůměrnou závislost na zahraničních investorech, nedostatek patentů držených místními firmami, naši roli montovny Evropy, odliv zisků nebo nízké mzdy, které se rozcházejí s růstem produktivity.
Jedná se přitom o problémy, které se ani unijním strukturálním fondům dlouhodobě nedaří odstranit, podobně jako je v případě Jihu nevyřeší rozvojová pomoc. Co víc, nevyřeší je ani trh sám o sobě, byť spoléhat se na jeho automatickou spravedlivost je samozřejmě pro politiky to nejpohodlnější řešení. Také k překlenutí rozdílů mezi Západem a Východem je potřeba promyšlená průmyslová politika, která bude podporovat výzkum a vývoj, zrod a růst lokálních firem, a bude také chytře využívat veřejnou podporu v té podobě, v jaké je v EU povolená.
Potvrdit domněnku, že mezi Západem a Východem existuje podobné vysávání zdrojů jako mezi Severem a Jihem, a porovnat rozsah tohoto vysávání by však mohla pouze regionální evropská studie vystavěná na půdorysu této studie globální – jak ostatně i Hickel, Dorniger, Wieland a Suwandi doporučují. Snad se jí někdy dočkáme.
Autorka je spolupracovnice redakce.