Foto Iva Ch. Růžičková, použito se svolením autorky
Poprvé jsem se s Effim Shoshanim setkala vloni v září v nymburském Hálkově divadle na slavnostním programu k instalaci Kamenů zmizelých. Mezi vyprávěním studentů o odvlečené rodině Pickových zněla jeho hudba složená na základě poezie psané terezínskými dětmi. Effi Shoshani, který je společně s izraelskou historičkou Raquel Orensztajn z památníku Yad Vashem autorem mezinárodního projektu When Memory Meets Art, zhudebnil po válce vydanou knihu Motýla jsem tu neviděl. Překvapivé bylo, že slova dětských autorů ve chvíli, kdy zazněla interpretována dětmi, ožila způsobem, v kterém se neozývala deprese. Výjimečný je i Shoshaniho projekt Mother Tongue, ve kterém shromažďuje ukolébavky z různých zemí světa. Český příspěvek, píseň Ej lásko, lásko, nazpívala Karolína Kamberská v roce 2011. Mimo to Shoshani složil hudbu k více než 450 divadelním hrám, filmům a seriálům nejen z Izraele a vyučuje hudbu na uměleckých školách Beit Zvi a Ha Derech v Tel Avivu. Když jsem Shoshaniho požádala o rozhovor, navrhl, že by se chtěl setkat přímo v Terezíně. K návštěvě jsme si vybrali zimní období, kdy je tam prázdno a klid. Bývalým ghettem jsme se procházeli 22. prosince loňského roku a zde vznikl i náš rozhovor. Zajímalo mě, proč se Shoshani do Terezína opakovaně vrací a jak vnímá Českou republiku.
Effi, myslela jsem, že naším cílem je vězení v Terezíně nazývané Malá pevnost…
Ne, pro mě je důležité vidět to tady, kde bylo ghetto. Tamhle v té budově bydleli chlapci, tamhle naproti u kostela dívky. Mezi nimi i Eva Picková, právě tam jako dvanáctiletá napsala báseň Strach, kterou jsem zhudebnil. Myslím na to, že ty děti byly odděleny od svých rodičů, a jak je dozorci uprostřed v noci vzbudili s tím, že je odvedou k mámě a tátovi, jenže se neradovaly dlouho – po pár dnech je všechny poslali do transportu na východ.
Co je vlastně cílem tvých cest z Tel Avivu sem? Co tě sem táhne?
Teď jsem v Terezíně už po desáté. Byl jsem v různých zemích Evropy a nikde jsem neměl tak silný pocit, že se musím vrátit, jako tady. Je to, jako bych se vracel domů. Poprvé jsem tu byl před deseti lety. Chodil jsem po ulicích a snažil se představit si, jaké to tu v ghettu bylo. Nahlížel jsem do dvorů, zahrad a zahrádek. Jednou jsem slyšel štěkat psa, přepadl mne pocit, že lidé uvnitř domu vědí, že jsem žid, a dostal jsem strach – jako bych se ocitl v době před 75 lety.
Cítil jsem, že i po těch mnoha letech terezínské děti stále touží po tom, abych jim dal hlas.
Po setmění tu cítím hrůzu. Všude je prázdno a ticho. Tohle místo je pro mě mimořádně inspirující. Jako asi dvacetiletý jsem narazil na knihu poezie terezínských dětí Motýla jsem tu neviděl. Věděl jsem, že jako umělec a skladatel s tím musím něco udělat. Slova básně Strach jsem si ke zhudebnění vybral jako první. Cítil jsem, že i po těch mnoha letech terezínské děti stále touží po tom, abych jim dal hlas.
Máš k České republice nějakou vazbu, třeba příbuzenskou?
Vůbec ne. Narodil jsem se v Jeruzalémě. Moji rodiče pocházejí z Rumunska a do Izraele přijeli po válce. Maminka jako přeživší holokaustu ztratila schopnost otěhotnět, a proto mě adoptovali. Když mi bylo asi dvacet sedm, pocítil jsem potřebu spojit se svou biologickou matkou. Napsal jsem jí dopis, ale ona se odmítla se mnou setkat. Nevzdal jsem se a poslal jí na kazetě hudbu, kterou jsem složil, a to už bylo úspěšné. Chtěl jsem jí poděkovat za to, že mě přivedla na svět. Tahle událost je pro mě jedním z důkazů, že hudba má schopnost spojovat lidi, kteří by si jinak byli vzdálení. Tady v České republice nějak cítím, že sem patřím. Nepotřebuju si to ověřovat testem DNA, prostě tomu věřím.
Mám obavu, jestli si Česko trochu neidealizuješ. Zrovna před pár dny v Praze před budovou České televize protestovali lidé s židovskými hvězdami našitými na oděvu, protože se cítí diskriminováni jako židé za nacismu. Co tomu říkáš?
Neidealizuju si to. Který národ je ideální? Žádný. Co se týče protestů proti covidovým opatřením, to se děje i u nás v Izraeli. Je to absurdní, současná omezení se přece nedají srovnávat s tím, jak se zacházelo s židy za války. Tady v Terezíně je strašná zima, ale my máme pořádné oblečení, ne jako děti, které tu tehdy trpěly. Tamhle nějaké děti jdou, vždycky je tu vidím, tak si říkám, jestlipak tuší, co se tady dělo. K tématu holokaustu mě to vždycky až obsedantně přitahovalo. Pamatuju si, že jako malé dítě jsem si představoval, když jsem slyšel o tom, jak nacisté zabíjeli židy, kam všude bych se mohl schovat. Ptal jsem se naivně: Proč se neschovali do lesa?
Setkala jsem se s jednou přeživší holokaustu, která se i s manželem a dvěma malými dětmi dokázala ukrývat po celou válku. Jmenovala se Marie Magdaléna Horňanová, byla pianistka jako ty, v osmdesáti letech se stala spisovatelkou a po celý život trpěla pocitem viny, že jako jediná z rodiny přežila. Vyprávěla, že na počátku protižidovských restrikcí prostě odmítla židovskou hvězdu nosit s tím, že by raději zemřela, než by se nechala ocejchovat jako zvíře. Položila jsem jí hypotetickou otázku, co by se stalo, kdyby to odmítli všichni židé. Řekla mi, že jako dvacetiletá dívka si neuměla uvědomit nebezpečí a neměla ještě rodinu.
Moji rodiče nikdy nemluvili o tom, jaké to pro ně bylo a jak dokázali přežít. Můj tatínek zemřel, když mi bylo patnáct. Jediné, co jsem objevil, byla fotografie mojí maminky jako malé holčičky právě se žlutou hvězdou na kabátě, a jediná vzpomínka, co mi svěřila, byla o tom, jak ji její táta schovával pod kupku sena na povoze. Holokaust se připomínal ale třeba v tom, že jsme doma vždycky museli dojíst všechno jídlo a nic nenechat.
Koukej, tady na dvoře těch kasáren hráli židé fotbal v tom propagandistickém filmu.
Máš na mysli film z roku 1944 nazvaný Vůdce věnoval židům město?
Ano. Nechápu, proč je to tady zamčené, chtěl bych dovnitř.
Na bráně je dokonce ostnatý drát jako dřív. My tady v Česku máme všechny rozpadlé budovy zamčené kvůli obavě, že by tu bydleli bezdomovci nebo narkomani. Navíc by to tam asi nebylo bezpečné.
To je divné, nerozumím tomu, proč to tu vaše vláda nenechá opravit.
Já se tomu moc nedivím. Například na místě romského koncentračního tábora v Letech stál ještě donedávna vepřín.
Opravdu? Hele, tady ten průchod do dvora je otevřený.
Je tu napsáno, že plánované natáčení se odkládá. Je to filmová lokace.
Tady mělo velitelství německé Gestapo. Teď to vypadá, že je tam banka nebo co.
Znáš dětskou operu Brundibár?
Ovšem, pořád se o ní dost mluví. Mluvil jsem v Izraeli s paní, která v ní vystupovala jako malá holčička. V publiku před ní seděl K. H. Frank. Říkala, že se hrozně bála konce představení, že ji pak dají do transportu. Tady v té budově byl koncertní sál.
Je vidět, že se tady vyznáš.
Chodil jsem tady podle mapky bývalého ghetta. Zajímalo by mě, jak se tady lidem žije. Pojďme se zeptat.
Nejprve oslovujeme dvě ženy – starší paní a mladší s dítětem v kočárku. Starší paní je nedůvěřivá a ptá se, co tu vlastně chceme. Pak vysvětluje, že Terezín pro ně není místem koncentráku, že se víc zajímá o historické souvislosti spojené s Marií Terezií. Žije se jim tu hezky. Další oslovená žena si vzpomíná, že když před padesáti lety v Terezíně s manželem koupili dům, na půdě museli strhat kusy pytloviny přibité hřebíky, jimiž byl prostor rozdělený na malé komůrky. Poslední oslovená, starší dáma narozená v roce 1943, se do Terezína přistěhovala před čtyřiceti lety a vzpomíná si, že se ve velkém, původně armádním městě snadno ztratila: „Vysoké, šedivé domy, všechny stejné, a široké rovné ulice. Orientovala jsem se podle kostela… Teď tady žije maximálně čtyři tisíce obyvatel, město se vyprázdnilo poté, co odsud odešli vojáci. Kdykoliv mě navštivte, stačí zavolat,“ loučí se s námi a Effi si vzpomíná na svou matku:
Umřela letos v srpnu v osmaosmdesáti letech. Chtěl jsem, abychom společně navštívili místo, odkud pochází, ale nechtěla se setkat se svou minulostí…
Tady v restauraci hraje zrovna cover Forever Young…
My jsme nejlepší v coverech. Tady nikdo nevěděl, že to je Forever Young, protože západní hudbu tu nikdo moc neznal…
V Izraeli zase nesměli hrát Beatles, ani nevím proč… Na hudbě mám rád, že vytváří komunikační most pro všechny lidi, ať jsou odkudkoliv.
To můžeš říct i o streamovacích službách, díky kterým se můžeme dívat na filmy a pak si o nich povídat. Líbí se ti alternativní konec nacistických špiček v Hanebných panchartech?
Samozřejmě, že ano. Tarantino mimochodem žije v Tel Avivu, oženil se tam. Jednou jsem si byl dát kafe a pár metrů ode mne seděl Tarantino.
Byl jsi vždycky skladatelem?
Jako dítě jsem hrál na piano a na flétnu. Poté, co jsem absolvoval vojenskou službu, jsem šel pracovat jako prodavač v obchodě s hudebními nástroji. Byl jsem tam jediný den a pak jsem řekl manažerovi obchodu, že to nemůžu dělat, že odcházím. Jeden známý mě oslovil s tím, že by chtěl hudbu k představení pro děti. Potom mě doporučil dál a od té doby skládám hudbu. Později jsem začal hudbu učit na střední škole a každý den děkuju bohu, že mohu dělat, co mě baví.
A to ses už od začátku hudbou dokázal uživit?
Když jsem neměl dost peněz, chodil jsem si každý den na jednu hodinu povídat se starými lidmi.
To by u nás nešlo, my se tomu můžeme věnovat jen dobrovolnicky, zadarmo.
My se v Izraeli o seniory staráme. Hele, zase hraje cover.
Když jsme si telefonovali, vždycky ses ptal, co to v pozadí hraje za hudbu, a ať už jsem poslouchala Briana Ena, Simply Mind, Take That, Florence and The Machine, Jaine, polské etno Kroke nebo Mahlera, ocenil jsi ji…
Hudba je prostě hudba. Já osobně si ji nedokážu užívat. Když slyším hudbu, vždycky pracuju – mozek mi hned říká, jaké jsou tam noty, jaké aranžmá, jaké tóny nejsou čisté, jak bych to hrál sám… To je důvod, proč nejsem schopen tančit. Hudba k nám mluví a dokáže všechno – rozplakat, navodit jakoukoliv atmosféru, je všemocná. Někdy na mě působí tak silně, že nejsem schopen ji poslouchat, jak mě zahlcuje.
Někteří umělci jsou ale z morálního hlediska velmi sporní, a přitom se intenzivně věnovali hudbě. Muzikantem byl třeba i Charles Manson nebo David Koresh. Co si o tom myslíš?
Jestliže autor hudby páchá něco opravdu špatného, neměl by mít příležitosti ji prezentovat na veřejnosti. Nicméně hudba sama o sobě zůstává nevinná.
Jak tak svobodomyslný člověk jako ty zvládl projít vojnou? Když u nás byla vojenská služba před rokem 1989 povinná, kdo na ni odmítl nastoupit, tomu hrozilo vězení. Někteří kvůli drilu páchali sebevraždy a jiní se raději nechali hospitalizovat jako duševně nemocní – zejména s diagnózou schizofrenie. Podle té diagnózy se jmenuje jedna undergroundová kapela: DG 307. Později bylo možné nastoupit náhradní civilní službu…
To je možné i u nás, vykonávat službu v civilu, ale není to okolím přijímáno dobře. Já jsem měl výjimku, že jsem každý den mohl navštěvovat mámu, protože jsem přišel v patnácti o otce. Takže se to dalo zvládnout.
Co tě zaráží, když jsi v Česku?
Když jsme zkoušeli a nahrávali s Lauderovým dětským souborem pásmo písní terezínských dětí, začala houkat siréna. Ptal jsem se, co to je, a prý, že každou první středu v měsíci tu máte pravidelnou zkoušku sirén. Když tohle slyšíme v Izraeli, běžíme se schovat, a tady si toho nikdo nevšímá. Připomíná mi to šok, který zažívají turisté, když u nás držíme minutu ticha za oběti holokaustu nebo za padlé vojáky. Všichni, ať dělají, co dělají, zůstanou stát, na křižovatce se všechno zastaví, lidé zkamení vedle auta s klíčky v zapalování…
Teď se tu setmělo, září úplněk a vedle kostela vánoční strom, a nikde nikdo. Díky tomu, jak jsme si povídali s lidmi, co tady žijí, trochu víc rozumím svému strachu…
V Česku je většina obyvatel bez vyznání, ale Vánoce jsme si nechali…
I v Izraeli je spousta lidí, kteří si vzpomenou na svou víru jen o Jom Kipur nebo nosí kipu, jen když se dostanou do nějaké oficiální situace, třeba když jdou k soudu. Já nikoho nesoudím podle toho, jak prožívá svou spiritualitu.
Věříš na karmu? V případě tragédie holokaustu je totiž náročné akceptovat, že tolik milionů lidí udělalo v minulých životech něco špatného.
I tak na karmu věřím. Některé otázky jsou tak komplikované, že prostě navždy zůstávají bez odpovědi. Považuju ale za enormně důležité, aby se hovořilo o minulosti, a zejména s dětmi, i když je to těžké.
Effi, probírali jsme náročná témata… Co děláš se vším tím smutkem?
Nejsem povahou smutný člověk. Když cítím smutek, prostě ho do sebe nechám proniknout. A potom z těch pocitů skládám hudbu.
Dovětek
V mošavu Moledet v Izraeli 13. ledna 2022 zemřel v 91 letech Eli (Bedřich) Bachner, původem z Ostravy, poslední z dětských autorů básní shrnutých v knize Motýla jsem tu neviděl. Do Terezína byl se svou rodinou deportován v jedenácti letech, prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu, kde byl osvobozen. Effi Shoshani složil hudbu k básni Myška, kterou Eli Bachner napsal se svými dvěma kamarády, kteří se však konce války nedožili.