Foto CinemArt
Diváci, kteří u Havelkova předchozího filmu Vlastníci překousli jejich divadelnost, tedy expresivní herectví a děj tvořený dialogy pronášenými kolem stolu, v „akvárku“ jediné interiérové scény, se dočkali satisfakce v autorské výpovědi: banalita schůze SVJ se stala nástrojem společenského živočichopisu. Ten byl navíc nahlížen skrze vlastnický vztah, jenž je zároveň výsledkem polistopadových dějin, jejich liberalizačního, a hlavně privatizačního procesu. Přesvědčivě hořký komentář společensko-historické situace dovoloval pominout tu a tam nějakou tu hereckou křeč a přiznaná divadelnost celku vtiskla nadhled i ironický odstup od iluzivnosti filmového média. S jistou nadsázkou se dá říct, že Jiří Havelka tehdy natočil komedii, u níž se smáli i diváci artových filmů – a ti se za posledních třicet let nesmáli v kině často.
Tenhle film bohužel nevydá světu novou hlášku, protože je kolážován z již existujících.
Prozradím rovnou, že u Mimořádné události ono kouzlo nechtěného vyprchalo. Havelka i ve svém druhém celovečerním filmu zůstal věrný komorní interiérové situaci, z níž opět není – až trochu klaustrofobně – úniku, což pohání hysterii reakcí. Tím však podobnost obou filmů končí. Nově se namísto schůzovní místnosti ocitáme ve vagónu lokálky, která se na trase mezi dvěma stanicemi kdesi na konci světa kvůli poruše ocitne bez strojvedoucího, jemuž v kritický moment stroj samospádem ujede zpět do výchozích Kolešovic. Zápletka je inspirovaná skutečnou událostí na trase Studenec–Křižanov z roku 2019. Tehdy jízda vlaku obsazeného pouze pasažéry trvala asi 14 minut, Havelkův vlak se ovšem pětikilometrovou rychlostí sune celkem 103 minut – a nakonec havaruje především kvůli své „filmovosti“. Nepravděpodobnost zápletky lze v zemi nepravděpodobných – hlavně politických – událostí odmávnout právě odkazem na inspiraci skutečností. Jenže tato výchozí situace je pak rozvíjena co nejuměleji a nejfilmověji dalšími nepravděpodobnostmi, jejichž cílem je udržet akci co nejdéle (nic nefunguje, nikdo nemá funkční mobil a podobně).
Český vlakový film
S nepochybnou nadsázkou lze české vlakové filmy roztřídit do dvou archetypů: na temné, v nichž bývá psí počasí nebo noc a vyznačují se melancholií, depresivností, thrillerovitostí, tragičností a psychologickým ponorem (Hlídač č. 47, Rédl, Alois Nebel nebo Ostře sledované vlaky); a na ty druhé, světlé, letní i sněžně bílé, komické, ironické a ztřeštěné, kde rozvrat drážního pořádku spouští komické situace (Přednosta stanice, Švejk, Kalamita) nebo sentiment cesty časem (Obecná škola). Nejznámější vlaková hláška je však z prvního dílu Troškovy letní trilogie Slunce, seno, jahody: „Nezastavujeme, máme zpoždění… já vám to trochu přibrzdím.“ Kam patří Havelkova lokálka z Mimořádné události? Samozřejmě do druhé skupiny – a její zmíněná filmovost s tím přiznaně pracuje. Každý průměrný divák tu rychle vystopuje cosi z Formana a v roli majitele pohřebního ústavu (Jaroslav Plesl) správně dešifruje aluzi na Spalovače mrtvol. Osobně se mi pozdává jako nejkonstruktivnější paralela se dvěma filmy Věry Chytilové. Jsou jimi už zmíněná Kalamita (1982), a pak také Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992). Ale nejenom.
Právě Dědictví se do dějin filmu mimo jiné zapsalo tím, že kritika spolu s intelektuálním divákem je docenili až se značným časovým odstupem. V době svého vzniku komedie zkrátka příliš splývala s vizuální strakatostí a přitažeností za vlasy opusů polistopadového Víta Olmera nebo právě Zdeňka Trošky: snaha ukázat dobu utrženou z řetězu „normalizační šedi“ byla velmi naléhavá, a ne vždy autor (i divák) dokázal tehdejší společenské pochody vnímat s kritickým odstupem. Má Havelkova komedie blíže k Dědictví a jeho expozé novodobého zbohatlického buranství a počátku kolapsu společenské soudržnosti, nebo ke schematické a později nekorektní legrandě Zdeňka Trošky? Je pan anděl smrti v podání Plesla odkazem na filosofujícího Pechu? A nafukovací skákací hrad z Události na kolotoč s labutěmi z Dědictví? Má se cestující v kostýmu papouška stát novým pštrosem z moravského dvorku? Nebo má Mimořádná událost se svými sekretářkami tajně zamilovanými do šéfa, sarkastickými manželkami a gagy s policisty, kteří si vlepí hubana, než se rozjedou k případu, blíže k Troškovi?
Fráze, schéma, meme
Přestože se Havelka nebojí chytilovsky ujetých nápadů včetně těch vizuálních (zmíněný papouščí kostým, manipulace s hasicím přístrojem nebo skákací hrad), jádrem komiky jsou ty nejošoupanější typy jako z Troškova stereotypizovaného světa Kameňáků. Kdo je chodící Wikipedie? Malý, asi desetiletý chytrolínek se silnými brýlemi! Kdo pořád kouká do telefonu a nosí růžovou? Mladá rozvedená slepicoidní matka a její stejně oblečená dcera! Kdo je nejagresivnější? Boomer, starý komunista, toho času xenofobní myslivec, který všude vidí teroristy a závadovou mládež! Kdo je závadová mládež? Tříčlenná chlapecká kapela blíže neurčeného žánru a svého času bez názvu! A kdo nesmí v lidové komedii chybět? Tlustej běžec, muzikální Rom, zvědavá vlezlá žena zralého věku, proradný politik a aspoň jeden zrzavej! Událost má všechno – a zrzaví jsou v ní dokonce dva. Herci naštěstí nesehrávají anekdotické scénky, nicméně k tomu nemají daleko. Nikdo nehraje vysloveně špatně, všichni jsou uvěřitelní: Jana Plodková, Igor Chmela a Ctirad Götz jsou standardně dobří, Jenovéfě Bokové člověk ale už tak nějak drží palce, aby to uhrála se ctí. Na komedii celek působí herecky zamrzle – přitom přesně tohle je typ filmu, kde by se herci mohli spontánně vyblbnout (vzpomeňme Dášu Bláhovou, Boleslava Polívku aj.). Ani natolik zdatná komediální herečka-poděs, jakou je Marie Ludvíková, nemá vlastně moc co hrát – a proto se taky její postava dočká největší salvy diváckého smíchu ve chvíli, kdy jako svou vzpomínku převypravuje legendární reportáž televize Nova „o bábě pod kořenem“.
Nejsou to dnes orálně šířené vtipy, ale sféra internetové kultury, která mediální bizarnosti přetavuje v meme a gify. A my se jim umíme po stopadesáté zasmát – pro změnu v kině. Není to pochopitelně jen historka o zbloudilé seniorce, podobnou genezi má i komínek hamáčkovských červených svetrů, které si chystá hejtman na krizový štáb, nebo žertovná variace na teroristu Baldu. Nakonec, mechanismus mediasféry se stává i vlastním tématem filmu, když nastrojená „influencerka“ ve chvíli, kdy si do lesa odskočí na malou stranu, pohotově natočí náhle projíždějící již poškozený vlak. Její mnohoznačně vyhlížející video – nepochybně nejintelektuálnější a trochu matrixovská rovina filmu – se dostane do televizního zpravodajství, kde se stane předmětem spekulací, součástí onoho nepravděpodobného českého světa. Odtud by jej ve skutečnosti mohl zase vycucnout lidový meme umělec (a Havelka by na to mohl odkázat ve své třetí komedii). Kruh se ale uzavírá a tenhle film bohužel nevydá světu novou hlášku, protože je kolážován z již existujících.
Konstanta venkova
Jiří Havelka přeci jen nenatočil Kameňák, byť pro svou městskou (post)mileniálskou bublinu, jakkoliv jí bude hodnotově konvenovat: obešlo se to celé bez blackface, nesmějeme se vykrouceným pisklavým gayům, nevykoukne tu žádný holý zadek a strašidelní tu nejsou muslimové, ale čeští xenofobové. A i ti jsou nakonec tak nějak sice trapní, ale naši. Zavtipkuje se na téma „letec z Anglie“ i estébák a defilují tu obvyklí kolektivní hrdinové: hasiči a myslivci. Prostě ten starý známý chlapský český svět. Sociální mikrokosmos venkova se zdá být kompletní, samozřejmě včetně nazrzlých lufťáků.
V zaběhnutém vizuálním kódu zpustlého venkova se odehrává i jistá sociální kritika. Samozřejmě, že rmutných historek s Českou poštou nebo právě „národním dopravcem“ má každý do zásoby – a v klišé pražské optiky je tu venkov ještě o dva stupně „romanticky“ zanedbanější než ve skutečnosti. Když se ale podíváme na vlakovou kulturu ve zmíněné Kalamitě, srovnání pro naši současnost nevyznívá příliš útěšně. A snad ani nejde o to, že na stěnách v drážní budově je v obou filmech téměř identický váleček. Nemění se ani řízek mezi chleby, srnky za okny vlaku, dítě, kterému se chce „čůrat“, a dokonce ani ty vycucávané rumové pralinky a obecně alkoholová solidarita mezi cestujícími. Motorový vlak v Události je sice o nějakou dekádu mladší než ten v Kalamitě, ale taky je zastaralý a ušmudlaný. Zatímco však ve filmu Chytilové se dráhy hemží spektrem cestujících i zaměstnanců a i ve spoji na zapomenuté trase, kde je lokálka zavalena lavinou, jedou hned dva strojvedoucí i průvodčí, v nových kapitalistických časech dosluhují na dráze „poslední kusy“. Průvodčí je zrušena, pokladny ve stanicích nejsou nebo brzy zavírají. Za zachování spoje se muselo protestovat u místních populistů. A nakonec, může nás potkat něco lepšího?
Venkov je opuštěný a tato opuštěnost a vzdalování se civilizaci do komedie vnáší nepochybnou depresivní linku. Vzdalující se stát figuruje i jako součást zápletky: není tu signál, zastaralý vlak nemá zásuvky, nikdo pořádně nemá ani mobil, dovolat se pomoci je nemožné, hasiči jsou tu jen dobrovolní a jsou podobného ražení jako ti, co napouštěli bazén močkou v Dědictví. Stát je slabý – sem, ke Kolešovicím už nedosáhne a vlak se zastaví až ve chvíli, kdy trať začne stoupat. Naopak ve filmu Chytilové přijde pomoc záhy. Autorka tohoto textu ovšem ví, že její film byl v zájmu cenzurních zásahů prostříhán a nevhodné pasáže zničeny, i to, že film není nezaujatý svědek skutečnosti… Ale přesto: představa, že regiony necháme sobě samým na pospas, abychom „ušetřili“, je prudce současná a v době socialistické modernity nepřijatelná. Havelkův film, přestože jde o komedii, tuto vylidněnost a opuštěnost zachycuje přesně, ačkoliv spíše ve druhém až třetím plánu.
V Kalamitě tvoří mimořádná událost vyvrcholení filmu, metaforu vztahových karambolů, individuum má existenciální pochybnosti – ale systémově to nějak funguje, i když se tu předbíhá ve frontě. Havelkova Událost se přes stabilní symboly národního životního stylu a sklon ke komediantství noří do úzkostné situace: zůstaneme úplně sami. Česko tentokrát neuvízlo v kalamitě dysfunkční centrálně plánované ekonomiky jako v roce 1982, zato ale o čtyřicet let později – po perestrojce, transformaci a sérii různých krizí – definitivně implodovalo. Přinejmenším v Havelkově filmu: ne, že jsme uvízli na místě, my nezadržitelně kloužeme zpátky, mnohokrát viděným, citovaným a odkazovaným, tunelem všech klišé, dějinami českého filmu i stále ještě mladé internetové kultury, esencí českosti z piv, uzenin, myslivosti a drolící se infrastruktury. Bez vize, opuštění, dezorientovaní. Přestože by šlo v podobném duchu nad komedií Jiřího Havelky dumat dále, kromě bazálního smutku nic nenasvědčuje tomu, že by si režisér a scenárista (spolu s Davidem Dvořákem) svou tvůrčí implozi plně uvědomoval nebo se jí dokázal aspoň naplno vysmát.
Autorka je kritička a jazyková editorka Alarmu.