Investuj, nebo zemři. Fenomén kasinového kapitalismu už ovládá i Česko

Poslední dobou to působí, že investiční rady na nás vyskočí i z pytlíku rýže. Pod vlajkou individuálního boje proti inflaci se různí nadšenci, odborníci i novináři předhánějí, kdo dá čtenářům lepší tip, a my sledujeme, jak se z Čechů postupně stává národ investorů. Strach z inflace je pochopitelný, investiční mánie už o něco méně. Obzvláště v zemi, kde si jenom relativně malá část lidí může dovolit luxus rozhodování, zda přebytečné peníze uložit do S&P 500, nebo radši do investičních bytů, zatímco čím dál tím více domácností řeší, zda jim tento měsíc zbude dost peněz na účet za energie, nebo dokonce i na jídlo.

Je vlastně symptomatické, že česká média překotně radí lidem, kteří mají peněz nazbyt, místo aby se ptala, co bude s těmi, kteří financí nemají dost. Nakonec poskytnou všem stejnou radu a těm, co si stěžují, že peníze nemají, vysvětlí, že se dost nesnažili. Nikoho už nezajímá, že se celá společnost nechává vtáhnout do investiční rulety, která vedle několika vítězů musí nevyhnutelně vyprodukovat mnohem více poražených.

Dobré a špatné peníze

Už řecký filosof Aristoteles rozlišoval dobré a špatné peníze. Peníze pro něho byly především médiem směny, tady prostředkem k získávání jiných věcí. Nikdy neměly být samoúčelné, neměly být cílem samy pro sebe, jejich množení a hromadění nikdy nemělo být smyslem lidského snažení. Takové peníze byly pro Aristotela špatné a nepřirozené.

Drobní nedobrovolní investoři z řad obyčejných lidí nakonec nesou největší rizika. To oni přicházejí o úspory, to oni přicházejí o střechu nad hlavou.

I z mimoevropských kultur je znám podobný vztah k penězům, které se jakoby zázrakem samy rozmnožují. Například australský antropolog českého původu Michael Taussig mluví o tzv. křtu peněz, přítomném ve folkloru kolumbijských rolníků. Během tohoto zapovězeného rituálu jsou prý peníze kmotrem či kmotrou podvodně podstrčeny mezi novokřtěnce a žehnajícího kněze, takže kněz nevědomky místo dítěte pokřtí bankovky. Tyto bankovky pak mají mít magickou moc a budou se vracet ke svému majiteli spolu se všemi dalšími bankovkami, s nimiž přišly do styku. Jsou to peníze, které vydělávají další peníze. Nicméně tyto produktivní peníze kromě zisku přinášejí svému majiteli také ohromné neštěstí – špatnou úrodu, nemoc a eventuálně i smrt.

Idea peněz pilně pracujících pro svého majitele plní v podání bývalého bankéře a investičního guru Radovana Vávry současný veřejný prostor na všech frontách. Vávra tvrdí: „Peníze jsou jako vaši zaměstnanci, pracují pro vás. Ráno je pošlete do práce a večer se vám jich vrátí víc.“ Evokuje tak ony pokřtěné peníze z Kolumbie, které se přes den toulají světem, jen aby se večer vrátily ke svému majiteli i s úroky. Díky chytře investovaným penězům je podle Vávry možné udělat si svého otroka (sic!) i z nejbohatšího člověka na zemi a donutit ho, aby pracoval i pro nás. Vávra tvrdí, že nákupem akcie americké Tesly získávám moc nad Elonem Muskem a mohu ho jako akcionář nutit k ještě intenzivnější práci. I když odhlédnu od naivity této metafory (žádný otrokář by nikdy svému otrokovi nedovolil postavit si raketu na Mars), stále z ní čiší kolonizační duch modernity, který dal vzniknout zmíněnému kolumbijskému folkloru. Peníze a investice mají sloužit jako nástroj podrobení, jako nástroj dobytí, jako zbraň. Avšak zatímco kolumbijský příběh varuje, že tato zbraň bohatých Evropanů se dříve či později obrátí proti rolníkům, Vávra se nás snaží přesvědčit, že „pracovité“ peníze slouží nám všem.

Popelář milionářem?

„Milionářem se u nás může stát i popelář. Musí ale dávat každý měsíc tisícovku stranou.“ To je mantra, kterou Vávra opakuje poměrně často. Představte si to! Tisíc korun každý měsíc na investiční účet a za dvacet let je z vás milionář. Až trochu pod čarou Radovan dodává, že aby člověk nenaletěl, je dobré mít třeba také finančního poradce. A že hodně dobrého poradce má například jeho kamarád, špičkový lékař, který se k němu dostal přes osobní doporučení. Takže v trochu upravené verzi by Vávrova rada mohla znít: stačí finanční a sociální kapitál a každý může být milionářem. Ano, takhle jednoduché to je! To, že celá čtvrtina českých domácností si nemůže dovolit mimořádný výdaj ve výši dvanácti tisíc korun a že většina lidí z těchto domácností pravděpodobně nemá ve svém okolí nikoho, kdo by jim doporučil kvalitní makléře, o tom už Vávra nemluví. A proč taky?

Nechme teď stranou, že nejvíce prostoru k radám ohledně našich financí dostává od médií tento živoucí pomník divokých devadesátek, osobní přítel kontroverzních lobbistů jako Milan Velek nebo Ivo Rittig. Navíc člověk, jehož trestní stíhání za účast v krachu Union banky bylo přerušeno za poněkud nestandardních okolností. Vždyť co jiného je kapitalismus, když ne systém druhých, třetích i čtvrtých příležitostí (tedy jen pro bohaté, samozřejmě).

Vávra ovšem ve svých vystoupeních neříká nic výjimečného, co by nějak významně vybočovalo z trendů financializace a já jsem bytostně přesvědčen, že je skutečně veden dobrými úmysly. Jsem dokonce přesvědčen, že dává i dobré rady. Problém není ve Vávrovi a jemu podobných. Problém je především v sociální realitě, která tyto lidi stvořila a dala jim prostor, aby ji na oplátku reprezentovali a dále reprodukovali.

Hra jménem financializace

Procesu utváření a reprodukce této sociální reality se v sociálních vědách říká financializace. Jedná se o situaci, ve které se čím dál více složek běžného života – od bydlení přes energie a zdravotnictví až po důchody – mění ve finanční aktiva, která jsou následně předmětem finančních spekulací. Touto logikou se byty proměnily v investice, na které má běžný smrtelník stále větší problém dosáhnout, a stejnou logikou se ze zákazníků zkrachovalé Bohemia Energy stali spekulanti na energetické burze, aniž by si to plně uvědomovali. Současná investiční horečka je pak prezentována především jako osobní zajištění na stáří. Postupně se tak jako společnost připravujeme na praktický zánik důchodového systému.

V důsledku se společenský systém mění v jedno velké kasino. Jak už přiznávají i někteří pravicoví ekonomové: „Spoření je mrtvé, zabili jsme ho.“ Prací už si nelze našetřit na důstojný život, všichni musíme spekulovat. Cynismus zašel už tak daleko, že se radou finančních poradců stalo i heslo „naroďte se do správné rodiny“. Tzv. genetická loterie se stává klíčovým faktorem života v civilizované společnosti.

Rovné možnosti už neexistují

Sen o silné a soběstačné střední třídě se rozplývá, což můžeme pozorovat i na proměnách významu popkulturních fenoménů, jako jsou například seriáloví Simpsonovi. Zatímco v devadesátých letech Simpsonovi se svým domem na předměstí, jedním příjmem a třemi dětmi představovali typizované zástupce americké nižší střední třídy, dnes je taková představa absurdní. Neoliberalismus už plně rezignoval na svou původní doktrínu o rovných možnostech a spravedlivé odměně za práci a podnikavost. Naopak neustálý pokles životní úrovně a vzrůstající nestabilita žene lidi do čím dál větších rizik. V důsledku jsou jedinci nuceni hazardovat s vlastními penězi, protože to je jediná možnost, jak si udržet alespoň základní životní standard. A aby toho nebylo málo, ti, kteří v tomto kasinu prohrají, jsou nakonec ještě označeni za finanční negramoty.

Právě tito drobní nedobrovolní investoři z řad obyčejných lidí nakonec nesou největší rizika. To oni přicházejí o úspory, to oni přicházejí o střechu nad hlavou. Důležitým politickým efektem financializace totiž je, že se zájmy celé společnosti překrývají se zájmy bohatých investorů. Je najednou mnohem snazší politicky prosadit a ospravedlnit vládní bailout, když víte, že na konkrétním fondu, firmě nebo bance závisí důchody tisíců, mnohdy i milionů lidí. Pod heslem privatizace zisků a socializace ztrát tak mají velké finanční domy páky na státní instituce, které je chtě nechtě musí podpořit.

Predátorská inkluze

Advokáti financializace říkají to samé už od dob kuponové privatizace: každý může být investor, každý si může smočit prst v kapitalistickém bohatství. Ano, je pravda že s novými technologiemi a menšími regulacemi se investování otevírá stále větší části společnosti, která se tak může podílet na finančním kapitalismu. Nicméně tato inkluze má za cíl především vyždímat poslední zbytky úspor z domácností a naservírovat je finančním gigantům. Co se naopak stane, když běžní lidé využijí své úspory v rozporu s očekáváními manažerů investičních fondů, jsme mohli vidět v loňském roce v rámci kauzy GameStop, kdy se velké množství drobných investorů rozhodlo pro koordinovaný útok na pozice hedge fondu sázejícího na propad akcií firmy GameStop, provozující kamenné prodejny s videohrami. Učinily tak prostřednictvím investiční aplikace Robinhood a nakupovali akcie GameStopu, čímž tyto akcie posílily a hedge fond sázející na jejich propad se dostal do ztráty. Nicméně sama tato aplikace po pár dnech všechny nákupy akcií firmy Gamestop zastavila, aby ochránila krvácející hedge fond. Robinhood tak udělal vskutku čest svému jménu, když ochránil bohaté před „rozlícenou lůzou“.

Celá finanční inkluze připomíná tzv. predátorskou inkluzi. Predátorská inkluze má za cíl vtáhnout a začlenit určité populace do sítí a struktur globalizovaného světa, avšak pouze za účelem jejich intenzivního vykořisťování. Asi jako když evropské mocnosti ve svých koloniích poprvé postavily železnici. Propojily tak sice kolonie se světem, ale pouze za tím účelem, aby z nich vyvezly nerostné bohatství a hospodářskou produkci.

Kam se poděla dělba práce, když všichni investují?

Moderní společnost je postavena na tzv. organické dělbě práce. Každý děláme něco jiného a skrze tržní mechanismy oceňování naší práce se vzájemně doplňujeme. Základním předpokladem kapitalistické společnosti (alespoň na papíře) je, že všichni sledujeme svůj užitek a tím přispíváme ke společnému blahu. Dokonce i investování, které se může zdát jako absolutně zbytečná činnost, v rozvinutém kapitalistickém systému plní důležitou funkci arbitráže. To ale stále znamená, že je to činnost velmi specializovaná. Dokonce sám Vávra tvrdí, že je potřeba, aby to člověka bavilo. Chtít proto po všech, aby se najednou stali investory, je jako chtít, aby nás všechny najednou bavilo háčkování. To jsme strávili posledních pět set let zdokonalováním organické dělby práce, abychom v roce 2022 dostávali takové rady? Navíc když je očividné, že celá investiční hra je nastavená ve prospěch třídy nejbohatších.

Financializace do ideologického soukolí kapitalismu vráží klín a odkrývá fasádu, za níž vidíme, že umožnit lidem zbohatnout z produktů vlastní práce nikdy nebylo cílem této struktury, nanejvýš tak krátkodobým vedlejším efektem. Hodnota vytvořená lidskou prací už kapitálu nestačí, a tak musí do jeho chřtánu být vhozeny všechny dostupné prostředky tím, že se promění ve finanční instrumenty. A tak se stane, že obyčejný byt přestává být bytem a stává se finančním aktivem a úspory na stáří se mění v sázku do loterie. A nakonec možná i toto přirovnání pokulhává, protože loterie je alespoň spravedlivá, padni, komu padni. Ovšem ve finančním kapitalismu je šance na výhru vždy výrazně vyšší pro bohatší hráče.

O nerovném nastavení investiční hry svědčí i starý vtip, který se mezi burzovními makléři na Wall Street údajně vypráví už od osmdesátých let: „Jakmile se tě taxikáři začnou ptát na akcie nějaké firmy, okamžitě prodávej.“ V této anekdotě se odkrývá celkový přístup investičních profesionálů k laickým investorům. Jasně se v ní ukazuje, že tahle hra není pro každého. Jsou v ní profesionálové, kteří se tím živí. Mají potřebné know-how i sociální konexe. A proti nim jsou laici, kteří jen čekají, až je někde oškube. A většinou je opravdu někdo oškube.

Autor je ekonomický antropolog a spolupracovník redakce.