Foto Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Záběry konvojů kamionů s kanadskými vlajkami sjíždějících se k Ottawě a okupujících hlavní město Kanady obletěly celý svět a inspirovaly další odpůrce pandemických opatření k motorizovaným protestům. Téměř nulová reakce policejních složek umožnila několika stovkám kamionů zablokovat Ottawu i některá další dopravně strategická místa, jako jsou hraniční přechody se Spojenými státy. Navzdory tomuto úspěchu se hnutí nedokázalo rozrůst nad rámec vysoce mobilizovaného jádra. Hrstka demonstrací podpory, která se konala v jiných kanadských městech, přilákala nanejvýš několik tisíc lidí.
James Bauder přitom ani kamioňákem není, přestože se konvoje proti federální vládě pokoušel organizovat už před pandemií, když bojoval proti uhlíkové dani a prosazoval výstavbu dalších ropovodů.
V současné chvíli je v Ottawě pouze asi 400 kamionů, což je v zemi, kde je nákladní doprava pro ekonomiku klíčová a kde v této sféře pracuje přibližně 300 tisíc Kanaďanů, poměrně žalostné číslo. Kanadské asociace řidičů kamionů se od „hnutí kamioňáků“ distancovaly a odhadují, že více než 80 procent řidičů kamionů v zemi už bylo naočkováno. V Kanadě pandemická opatření podporuje vysoký podíl občanů, a tak není divu, že jen málo řidičů kamionů a podle průzkumů jen asi třetina Kanaďanů cíle a metody hnutí schvaluje.
Krajně pravicoví extremisté jako „řidiči kamionů“
Hnutí se sice snaží pěstovat pozitivní image opakováním manter o svobodě a jednotě, žádá ale úplné zrušení všech proticovidových opatření včetně povinného očkování. A za protesty stojí krajně pravicové a konspirační síly. Ještě předtím, než se na demonstracích v Ottawě mezi kanadskými objevily nacistické a konfederační vlajky, tak vzbudila rozruch minulost organizátorů konvoje.
Takzvaný „Konvoj svobody“ uspořádala skupina Canada Unity, okrajová buňka vedená Jamesem Bauderem, jeho ženou a několika dalšími lidmi. Ti nejprve sbírali podpisy pod petici, jejímž prostřednictvím a s následnou pomocí Senátu a generálního guvernéra se chtěli osobně ujmout moci jako „zástupci lidu“. Po neúspěchu tohoto plánu začali organizovat kamioňácký protest. James Bauder přitom ani kamioňákem není, přestože se konvoje proti federální vládě pokoušel organizovat už před pandemií, když bojoval proti uhlíkové dani a prosazoval výstavbu dalších ropovodů. Sám se považuje za takzvaného „new-born“ evangelikálního křesťana, který odsoudil očkování jako „genocidu“ a brojí proti imigraci.
Další ústřední postavy hnutí jsou dobře známé z protiimigračních, krajně pravicových okruhů. Jedním z těch, kteří vedli konvoj kamionů ze západních provincií, je Patrick King. Ten pro změnu propaguje rasistické teorie „velkého nahrazení“ a „genocidy bílých“, podle nichž existuje spiknutí s cílem zlikvidovat nebo nahradit prostřednictvím migrace bělochy. V minulosti King například tvrdil, že současné vlády se lze zbavit „pouze kulkami“. I ve francouzsky mluvící provincii Québec pocházejí někteří z nejaktivnějších stoupenců „hnutí kamioňáků“ z krajně pravicových skupin, jako je La Meute (česky „smečka“), která se dříve také mobilizovala proti migrantům a muslimům.
Čí je to svoboda?
Ačkoli lze argumentovat tím, že řidiči kamionů překračující hranice mezi Kanadou a Spojenými státy by skutečně neměli být podrobováni povinnému očkování, cíle protestujících překračují jakoukoli racionální diskusi o účinných opatřeních. Po plánovaném převzetí výkonné moci by skupiny jako Canada Unity chtěly zrušit pandemická opatření jako celek. Všechna. Okamžitě.
Označení za „antivakcinační“ se sice hnutí snaží vyhýbat a jejich vůdce James Bauder veřejně vyzývá své příznivce, aby místo řečí o vakcínách mluvili o „svobodě“, podobnosti mezi Canada Unity a antivakcinačními hnutími, jaké v Česku představují Daniel Landa, Lubomír Volný a další, jsou očividné. Změnou rétoriky se jim ovšem podařilo oslovit širší publikum, a dokonce najít sympatie mezi těmi, kteří jsou prostě jen unaveni dvěma roky přerušovaných opatření.
Radikální pohled odmítající očkování a všechna protipandemická opatření možná nesdílejí všichni příznivci hnutí, ale mezi výkřiky protestujících lze jen těžko najít něco podstatného. Hesla na demonstracích a na kamionech zůstávají v rovině dětinského odmítání povinností a autority: „Svoboda“, „Fuck Trudeau“, „Žádné povinné očkování“, „Ruce pryč od našich dětí“ a tak dále. Zjednodušeně řečeno se zdá, že hlavním principem hnutí je absolutní svoboda jednotlivce bez ohledu na společenské dopady.
Trudeauova cynická hra
Pro premiéra Justina Trudeaua ale toto hnutí představuje užitečný nástroj, pomocí kterého si může upevnit pozici poté, co oslabil v parlamentních volbách v září 2021. Trudeau v uplynulých letech vládl v čele menšinové vlády, pokoušel se těžit z relativně úspěšných pandemických opatření a vyhlásil předčasné volby. Ty však skončily patem. Stejně jako v roce 2019 získala Trudeauova Liberální strana o jedno procento méně hlasů než Konzervativní strana a v čele vlády zůstala jen díky přepočtu volebního systému.
Díky tažení „Konvoje svobody“ pod velením známých extremistů se mohl Trudeau pohodlně usadit a zpovzdálí sledovat, jak se Konzervativní strana štěpí nad otázkou podpory „kamioňáků“. Pravicovější křídlo strany hnutí nadšeně podporovalo, zatímco umírněnější lídr Erin O’Toole váhal. O’Toole slavil úspěch mezi běžnými Kanaďany, protože stranu držel dál od extremistické rétoriky v podobě protipotratových postojů nebo popírání klimatických změn. Po několika dnech protestů v Ottawě jeho straníci však odmítli jeho vlažný postoj k protestům a z čela strany ho sesadili.
Pro Trudeaua by teď nejlepším výsledkem protestů byla právě radikalizace Konzervativní strany podobná trendu ve Spojených státech, kde se v uplynulých letech Republikánská strana posunula k radikální rétorice Donalda Trumpa a jeho spojenců. Na rozdíl od republikánů by však Konzervativní strana pravděpodobně nebyla schopna získat rozsáhlou podporu liberálnějších Kanaďanů. A to by pro Trudeaua bylo požehnáním. Pokud se příštím předsedou Konzervativní strany stane pravicový radikál, může si Trudeau být téměř jistý vítězstvím v příštích volbách.
Šťastný konec pro Trudeaua?
Tak jako tak bude Trudeau pravděpodobně v příštích dnech z protestů těžit, a proto neváhá zpřísňovat své postoje. V úterý 15. února zašla jeho vláda tak daleko, že v celé zemi vyhlásila výjimečný stav. To federálním úřadům umožňuje kdekoli zakročit proti protestům a blokádám. Ve vysoce federalizované zemi, jakou je Kanada, to znamená, že bude mít federální vláda pravomoc zasáhnout i tam, kde obvykle nemůže: například na klíčových místech protestů, kde úřady provincie Ontario nebo ottawské městské úřady prokázaly zjevnou neschopnost zakročit.
Zatímco zásahy proti blokádám hranic v jižním Ontariu a Albertě v posledních dnech proběhly poměrně hladce (i díky zabavení mnoha střelných zbraní v Albertě), v Ottawě je situace ošemetnější. Odstranit 400 nákladních aut s demonstranty z centra města nebude snadné, a to bez ohledu na zvláštní pravomoci udělené úřadům. Pro kanadského premiéra je to však sázka na jistotu: pokud vše půjde hladce, bude považován za zachránce, a pokud se demonstranti naopak postaví na násilný odpor, budou jeho konzervativní odpůrci za podporovatele extremistů.
Krajně pravicová výzva demokracii
Bez ohledu na okamžitý efekt protestů čeká Kanadu určitá kocovina. Několik stovek řidičů kamionů a jejich příznivci zastihli úřady zcela nepřipravené a umožnili okrajové skupině extremistů s nízkou podporou veřejnosti zablokovat klíčová místa. Krajně pravicové skupiny získaly větší prostor ve veřejné sféře tím, že se úspěšně překřtily na bojovníky za svobodu a získaly podporu hrstky obyčejných lidí vyčerpaných dlouhou pandemií.
Vzhledem k tomu, že pandemie je, zdá se, na ústupu a rozvolňují se opatření, ztratí krajní pravice pravděpodobně část rétoriky, na které postavila svůj současný rozmach. Jistě se ale bude cítit povzbuzena svými úspěchy a vrátí se ke svým tradičním tématům, jako je třeba migrace. Kanada si teď musí položit několik zásadních otázek ohledně tolerance vůči nenávistným skupinám a vymyslet, jak naložit s takovýmito druhy výzev. Jinak země brzo zažije svůj ekvivalent dění z 6. ledna loňského roku v americkém Kapitolu. Tedy pokud něco takového neokusí už v následujících dnech.
Autor je doktorand politické sociologie a novinář.