Když vůle k moci pohlcuje sebe samu. Proč imperialista Putin páchá politickou sebevraždu

„Obrovská strategická chyba,“ označil jednání ruského prezidenta Putina generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Představa o Vladimiru Putinovi jako o racionálním politickém aktérovi, vedeném legitimními geopolitickými zájmy Ruska, se ze dne na den stala neudržitelnou. Invaze na Ukrajinu, ačkoliv bezesporu dlouhodobě a chladnokrevně promyšlená, není v posledku ničím jiným než divokým vržením kostek na mezinárodní scénu bez schopnosti odhadnout konečný výsledek.

Kromě nahodilosti je v tom ale i kus determinismu: celé dvě dekády Putinovy vlády směřovaly právě k tomuto momentu. Potlačování vnitřní opozice, nezávislých médií, modernizace ruské armády, vedení (dez)informační války, okupace Krymu, podpora doněckých a luhanských separatistů. To vše se řídí společnou logikou vůle k moci, která se chce prosadit se stejnou bezohledností, brutálností a prolhaností na domácí i mezinárodní scéně.

Putin chce dlouhodobě přepsat postsovětskou bezpečnostní architekturu Evropy, a nakonec se mu to také podaří, ovšem docela jinak, než původně zamýšlel.

Invaze na Ukrajinu není jakousi výjimkou, vyplývající snad z toho, že se ruský autokrat během covidové izolace pomátl na rozumu, jak praví lidová psychologie. Naopak je nutné celé jeho působení během posledních dvou dekád zpětně interpretovat ve světle současného dění. Maska chladnokrevného, racionálního politika strategicky hájícího ruské zájmy je pryč, abychom pod ní konečně mohli spatřit tvář tyrana, který se právě stává obětí vlastní ctižádostivosti a imperialistických, megalomanských ambicí.

Oslabení Putinovy ultrapravice

Výsledkem Putinovy „speciální vojenské operace“ bude úpadek nebo rovnou pád celé jeho mocenské pyramidy. Prakticky všechno, co za poslední dekády složitě vybudoval, se mu aktuálně rozpadá pod rukama. A to včetně sítě jemu loajálních diktátorů, jakým je čečenský vůdce Ramzan Kadyrov, který už na Ukrajinu poslušně vyslal svoje bataliony, nebo běloruský prezident Alexander Lukašenko, jehož pozice ve vlastní zemi je po protestech z let 2020–2021 silně otřesená. Běloruská opoziční lídryně Světlana Cichanouská se už mezitím postavila do čela provizorní vlády, která zpochybňuje legitimitu Lukašenkovy kolaborace s Putinovým válečným experimentem a svolává další vlnu protirežimních demonstrací. Putin chce dlouhodobě přepsat postsovětskou bezpečnostní architekturu Evropy, a nakonec se mu to také podaří, ovšem docela jinak, než původně zamýšlel.

Rusko se rychle dostává do bezprecedentní mezinárodní izolace na všech úrovních: diplomatické, politické, ekonomické i vojenské a zoufale se mu nedostává jakýchkoliv spojenců. Zvlášť důležitý ale bude v tomto ohledu postoj Číny, který prozatím zůstává nečitelný. Podobně i v Evropě se Putinovy sítě přátel drolí každým dnem. A bavíme-li se o evropských putinistech a sympatizantech, máme tím na mysli především evropskou (ultra)pravici, které se doposud dařilo slavit relativní politické úspěchy. Alternativa pro Německo, Národní fronta (dnes Národní shromáždění) Marine le Pen, italská Lega Nord Mattea Salviniho, SPD Tomia Okamury – ti všichni teď mohou jen se zděšením pozorovat, jak jejich východní spojenec provádí politickou sebevraždu a hrozí je vzít s sebou.

Putin se stává obětí vlastních geopolitických ambicí, které sahají daleko za hranice racionálního kalkulu a snahy o udržení stále křehčího míru mezi Ruskem a západními zeměmi. Svou „speciální vojenskou operací“ usiluje rozbourat dosavadní geopolitický řád a vytvořit multipolárnější svět, v němž má jeho Rusko hrát podstatně větší úlohu než doposud. Vzhledem k tomu, že skutečné spojence pro takovou roli nemá, nezbývá mu nic jiného, než tento scénář prosadit vší silou, kterou disponuje. Ocitl se tím ovšem v zoufalé situaci, z níž se mu bude unikat jen velmi těžko. Nejjasnějším důkazem míry zoufalství, v jaké se ruský vládce nachází, je i uvedení strategických (jaderných) sil ruské armády do stavu bojové pohotovosti, čímž naplňuje hrozby ze svých úvodních projevů. To je ultima ratio, za nímž už dál nic není. Putin už zkrátka hraje o všechno.

Expanze NATO je smyšlená záminka

Nenechme se ale mýlit. Expanze NATO nebo snad Evropské unie blíže k ruským hranicím nepředstavují takové bezpečnostní riziko pro Rusko a jeho legitimní geopolitické a strategické zájmy, jak se Putin dosud snažil sugerovat. Spíše je třeba se podrobněji podívat na to, kde končí legitimní obavy o vlastní bezpečnost a začíná paranoidní propaganda, která nakonec vedla až k invazi na Ukrajinu. Tyto instituce možná hlavně představují existenční riziko pro Putinův režim a celou mocenskou a ekonomickou architekturu, kterou kolem sebe vytvořil jako absolutní vládce. Největším bezpečnostním rizikem pro Rusko je naopak sám Putin a jeho expanzionistická politika, která neváhá ve válce o Ukrajinu využít i hrozeb nasazení jaderného arzenálu. Je už tak definitivně zjevné, že je to právě Putin, kdo je nejsilnějším argumentem pro samotnou existenci NATO.

Jistě, každý imperialismus se rétoricky skrývá za bezpečnostní zájmy. Není ale ničím jiným než programem agresivní militaristické expanze a pohlcováním okolních zemí do své sféry vlivu. A je docela lhostejno, jestli se jedná o imperialismus amerického neokonzervatismu nebo ruského putinismu. Válka na Ukrajině v tomto ohledu představuje významnou lekci i pro část levice a progresivních kruhů u nás i na západě, která kladla důraz na chyby a zločiny NATO do takové míry, že nad Putinovým imperialismem přivírala oči a mnohdy jej chápala jako legitimní obranu ruských zájmů před expanzí Severoatlantické aliance. Taková zjednodušená pozice je už nadále nevěrohodná, neudržitelná a nelze ji ani při nejlepší vůli brát vážně.

Co je vlastně Putinův režim zač? Postmoderní kvaziimpérium, které kombinuje stará strašidla agresivní válečné expanze s novými formami informační války. Klikou oligarchických elit, ždímajících ruskou ekonomiku pro své finanční a militaristické zájmy na úkor obyčejných Rusů. A i proto je důležité si připomenout, že bující rusofobie nabírající podobu nejrůznější šikany a diskriminace Rusů na našem území, je zcela nesmyslnou a neobhajitelnou reakcí na aktuální situaci. Jsou to totiž právě Rusové, kdo jsou našimi nejlepšími potenciálními spojenci a představují tak naši největší naději na svržení Putina a jeho pyramidálního režimu.

Autor je redaktor Alarmu.