Britští labouristé se potýkají s největší krizí identity od konce devadesátých let. Dva roky po porážce Jeremyho Corbyna v posledních parlamentních volbách je jasné, že stranická levice svůj boj o budoucnost Labour Party prohrála. Místo ní vládne straně kariérní právník Keir Starmer obklopený pravicově liberálními poradci z dob Tonyho Blaira. Ve své vizi se snaží o skloubení progresivního patriotismu s politikou fiskální zodpovědnosti. Britská Labour Party se tak vrací do dob, kdy formálně levicové politiky odlišoval od těch pravicových jen účes a značka obleku. Bylo by ale příliš snadné se v analýze labouristických problémů soustředit pouze na Starmera a jeho nekompetentnost. Problémy Labour Party jsou totiž daleko hlubší: sahají k samotným základům britského parlamentarismu. Co tedy vedlo k vzestupu Jeremyho Corbyna? Měla labouristická levice vůbec šanci na úspěch? Jakou roli hrají ve straně odbory? A co stojí za aktuální stranickou krizí identity?
Tři pilíře Labour Party
K zodpovězení těchto otázek je nutné se zaměřit na tři hlavní pilíře, o které se Labour Party opírá: odbory, poslanecký klub a členskou základnu. Prvním a nejdůležitějším pilířem strany jsou britské odbory. Byli to právě odboráři, kteří stranu v roce 1900 na sjezdu odborových svazů zakládali. A byli to opět odboráři, kteří skrz Labour Party po druhé světové válce dali vzniknout britskému sociálnímu státu. S pravicovým posunem strany, ke kterému postupně docházelo během druhé poloviny 20. století, ale vztahy s odbory výrazně ochladly. Přesto jsou odbory stále se stranou propojeny vztahem, který je jedním z nejužších v Evropě. Zajištují okolo 40 procent příjmů do stranické kasy, jejich delegáti kontrolují polovinu hlasů na každoročním stranickém sjezdu a zástupci odborů mají garantovanou třetinu křesel v ústředním výkonném výboru. V neposlední řadě jsou řadoví odboráři registrováni jako přidružení členové strany a mohou se tak svými hlasy podílet na volbě předsedy. I když levicovost odborů silně záleží na jejich vedení, a někdy tak může být nevyzpytatelná, jsou to právě odbory, které drží stranu v kontaktu s reálnými problémy pracující třídy.
Příběh britské Labour Party při vší své tragičnosti skýtá jedno důležité poučení: parlamentní kuloáry nejsou těžištěm levicové politiky.
To samé ovšem nelze říct o poslaneckém klubu, který tvoří druhý nejdůležitější pilíř strany. Izolace většiny labouristických poslanců od problémů obyčejných lidí se odvíjí od dvou faktorů. Tím prvním je většinový volební systém. Ten má za následek vznik takzvaných bezpečných křesel: volebních obvodů, kde výrazně dominuje jedna strana. Tyto obvody a přání jejich voličů jsou pak často ignorovány během volebních kampaní. Kampaně se místo toho většinou soustředí na takzvaná marginální křesla, tedy oblasti, kde jsou rozdíly mezi stranami menší, a je tak pravděpodobnější, že křeslo může změnit vlastníka.
Demokratické nedostatky tohoto sytému se ale výrazně zhoršují kvůli problému, jenž je specifický právě pro britskou Labour Party a který je zároveň druhým důvodem izolace parlamentního klubu. Tím je absence primárek, v labouristickém žargonu nazývaných „povinná reselekce“. Tento podivně technický pojem budiž sám o sobě příkladem toho, jak hluboce je v parlamentním klubu zakořeněný odpor k primárkám. Ten sahá tak daleko, že samotné slovo primárky, které konotuje pozitivní volbu, vůbec nefiguruje v labouristické slovní zásobě. Užívaný termín „povinná reselekce“ vykresluje primárky jako něco mezi otravnou byrokratickou procedurou a stalinistickou čistkou. V praxi to znamená, že labourističtí kandidáti musí být zvoleni členskou základnou, pouze pokud aktuálně nezastávají poslanecký post. Jakmile je kandidát zvolen poslancem, nemusí již v dalších volbách obhajovat svou kandidaturu před členskou základnou. Pokud je kandidát takto dosazen do bezpečného okrsku, kde je vítězství labouristů jisté, má v praxi zajištěný post po zbytek života, nebo alespoň do doby výrazných demografických změn ve svém obvodu. S tím, jak se od konce osmdesátých let centralizoval výběr kandidátů, se poslanecký klub labouristů postupně zakonzervoval v silně centristickém směřování. Klub je tak často otevřeně nepřátelský vůči odborům a levicovým náladám v členské základně. Je to právě poslanecký klub, který nese zodpovědnost za volební porážku Jeremyho Corbyna v roce 2019 a následné upozadění levicové politiky.
Ale i labouristická levice má samozřejmě v parlamentu své zastoupení. Je jím skupina poslankyň a poslanců sdružených ve skupině Socialist Campaign Group. Její zastoupení ve dvousetčlenném poslaneckém klubu se ale pohybuje mezi 20 a 30 křesly. Skládá se na jednom konci generačního spektra ze sedmdesátníků, jako jsou Jeremy Corbyn nebo Diane Abbott, na konci druhém ji zastupují jedny z nejmladších poslankyň v celém parlamentu: Nadia Whittome a Zarah Sultana. Zástupci ve středním věku ale parlamentní levici chybí. Pro dosažní svých poltických cílů tak musí upozaďovaná parlamentní levice často mobilizovat třetí pilíř labouristického hnutí, členskou základnu. Počet jejích členů klesl během 20. století z jednoho milionu na pouhých 200 tisíc členů za vlády Tonyho Blaira. Corbynovi se povedlo trend zvrátit a členská základna se vrátila na úctyhodný půlmilion. Od zvolení Keira Starmera předsedou se včak velikost členské základny znovu pomalu zmenšuje a nyní se pohybuje okolo 400 tisíc členů. I přesto, že po Corbynově zvolení předsedou bylo jednoduché považovat členskou základnu za přirozeně levicovou, bylo by to fatální zjednodušení. Je nezbytné pamatovat, že stejně jako Corbyn zmobilizoval členstvo pro svou levicovou kandidaturu, v devadesátých letech měl Tony Blair tutéž oporu pro významný pravicový posun labouristického hnutí.
Dlouhý stín Tonyho Blaira
Už během prvních měsíců po zvolení Blaira předsedou v roce 1994 bylo jasné, že pod jeho taktovkou bude Labour Party přetvořena ve zcela nové hnutí, takzvanou Novou Labour. Na rozdíl od „staré“ strany neměla v Blairově projektu rozhodovat o úspěchu loajalita levicovým myšlenkám, ale akademické vzdělání, manažerské dovednosti a znalosti mediálního průmyslu. Strana se přetvořila z hnutí pracující třídy na mediálně orientovanou marketingovou platformu. Blairovi se profesionalizací podařilo zakonzervovat ve stranické byrokracii loajalitu k myšlence Nové Labour. Ta sice přinesla straně tři volební úspěchy, ale za cenu odklonu od tradičních labouristických hodnot. Během předsednictví Tonyho Blaira sice Labour byla ve vládě, ale nikdy skutečně nevládla. Fakticky vládla skupina mediálních poradců, v jejímž čele stály figury jako Alastair Campbell nebo Peter Mandelson. Byli to právě tito prominentní poradci, pro které se poprvé vžil pojem „spin doctor“ a kteří se stali inspirací pro nechvalně proslulou postavu Malcolma Tuckera v politickém sitcomu The Thick of It (Je to soda).
Ačkoli Blairovy stranické reformy významně nahlodaly vnitřní demokracii hnutí, Blairovi se pro ně podařilo zmobilizovat podporu členské základny. Pro vizi Nové Labour zlákal především skrze networkingová setkání přes sto tisíc nových členů. Ti vytvořili základ centrálně organizované sítě loajalistů, která měla v místních organizacích za úkol zajistit podporu pro „cokoliv, co Tony potřebuje“. A ukázalo se, že Tony toho nepotřeboval málo. Omezil pravomoci výkonného výboru strany, který se z hlavního exekutivního orgánu stal pouhým „partnerem“ vedení a parlamentního klubu. Skrz kontrolu nad výkonným výborem tak Blair získal volnou ruku k ovlivňování kandidátních listin. Počet poslanců loajálních projektu Nové Labour od té doby narůstal s každými volbami.
Pro rozhodování o programových bodech bylo nově vytvořeno Národní programové fórum, které od stranického sjezdu převzalo zodpovědnost za tvorbu programu. Na rozdíl od sjezdu se ho však neúčastnili volení kandidáti, ale bylo obsazováno pouze na přání vedení. Blairovi se tak podařilo protlačit otevřeně protržní programové body jako například snížení daní právnickým osobám či podporu PPP projektů. Každoroční sjezd se tak namísto platformy pro hlasování o programových prioritách stal marketingovou show, kde Blair vždy velkolepě představil svou vizi a delegáti mu mohli tak maximálně zatleskat.
Finální blairistický hřebík do rakve levicovosti Labour Party přišel se změnou stranické ústavy. Z ní byly vyjmuty zmínky o veřejném vlastnictví, jelikož dle Petera Mandelsona představovaly „ohrožení pro drobné podnikatele, jako například majitele samoobsluh nebo stánkaře“. Mandelsonův výrok může posloužit jako dobrý příklad toho, k jakému typu rétoriky se byli blairisté ochotni uchýlit při potírání levicových názorů ve vlastní straně. To, že příběhy o „zlých socialistech, kteří babičce znárodní trafiku“ vycházely z úst labouristických poslanců a poradců, ukazuje, že v mnoha případech to nebyla největším nepřítelem britské levice Konzervativní strana. Příběh vzestupu Jeremyho Corbyna tak rozhodně není příběhem parlamentního socialismu. Po dekádě a půl vlády Tonyho Blaira byla labouristická levice na dně sil. Že se nástrojem levicové politiky stala právě Labour Party, záleželo na dramaticky absurdní shodě náhod.
Falkirkská aféra
Píše se středa 22. února 2012. Labouristický poslanec Eric Joyce vstupuje se skupinou přátel do Westminsterského parlamentního baru. Později u soudu popíše, že mohl mít maximálně „vypitou tak jednu lahev vína“, ale během dne plného parlamentní práce „se nestihl najíst“. Eric Joyce byl jako jeden z „Blairových mužů“ na přelomu tisíciletí zvolen poslancem za skotský Falkirk. Za poslední dekádu se místo plamenných proslovů objevoval v médiích spíše kvůli řízení pod vlivem alkoholu a kdykoliv došlo na téma proplácení poslaneckých životních nákladů. V roce 2006 si například nechal proplatit přes 170 tisíc liber, nejvíce z celé šestisetčlenné poslanecké sněmovny. Jelikož ale ve Falkirkském okrsku měla Labour skoro třicetiprocentní náskok, byl kvůli automatické reselekci jeho parlamentní post více než bezpečný. Když tedy v osudný večer spatřil ve svém oblíbeném baru skupinku konzervativních poslanců, sebevědomí Joyceovi nechybělo. Popisy následujících událostí se různí. Většina očitých svědků se u soudu shodla na tom, že na sebe Joyce upoutal pozornost, když se zvedl ze židle a na celý bar zakřičel: „Je tu nějak moc zasraných konzervativců!“ Následně přistoupil ke konzervativnímu poslanci Stuartu Andrewovi a „dal mu hlavičku“. Při svém zatčení přivolanými policisty stihl ještě cestou na služebnu rozbít okno a zranit další dva konzervativce. Joyce byl hned následující den vyloučen z Labour Party. Když pak vyspával kocovinu na policejní stanici v Belgravii, mohl stěží tušit, že svými pěstmi (a čelem) uvedl do pohybu sled událostí, který během následujících let převrátí naruby rozložení moci v labouristickém hnutí.
Joyceovým vyloučením se totiž uvolnilo křeslo ve Falkirkském obvodu. A jelikož se stále jednalo o bezpečný labouristický okrsek, začali si na něj dělat zálusk jak odbory, tak vedení strany pod taktovkou Eda Milibanda. Byly to právě odbory, které během volby předsedy v roce 2010 podpořily Eda Milibanda proti jeho pravicovějšímu bratru Davidovi. Když sám Ed ale začal podporovat politiku škrtů konzervativní vlády, jeho vztah s odbory výrazně ochladl. Falkirkské doplňovací volby tak poskytly předákovi největšího odborového svazu Unite Lenu McCluskeymu jedinečnou příležitost. Protlačení levicové kandidátky proti přání vedení mělo ukázat, že odbory jsou stále síla, se kterou je zapotřebí počítat. Svaz Unite tak započal nábor svých členů do místní organizace Labour Party. Odborům se však nábor povedl až příliš. Před doplňovacími volbami totiž odboráři zdvojnásobili velikost místní organizace ze stovky na dvě stě členů. Ačkoliv odborová kandidátka Karie Murphy měla tím pádem svou parlamentní kandidaturu na dosah ruky, velikost a úspěch náborové kampaně se stal políčkem do tváře vedení strany.
U vedení to nemohlo projít bez povšimnutí. Ed Miliband čelil kvůli své předvolební dohodě s odbory tlaku jak z parlamentního klubu, tak od stranického aparátu zaplněného poradci z dob Tonyho Blaira. Miliband tak byl velice ochotný zbavit se nálepky „muže odborů“ i za cenu otevřené konfrontace se svými bývalými spojenci. Falkirkská náborová kampaň mu poskytla záminku ukázat poslaneckému klubu, jak daleko je ochoten v konfliktu s odboráři zajít. Novým členům falkirkské místní organizace bylo znemožněno účastnit se volby parlamentní kandidátky. Místní předseda, který byl odborům nakloněn, byl zbaven funkce a odborářské kandidátce Karie Murphy bylo pozastaveno členství se straně. Milibandovi to ale nestačilo. Zadal podnět pro zahájení interního stranického vyšetřování a na falkirkské odboráře podal dokonce trestní oznámení, údajně kvůli podezření z náboru členů bez jejich souhlasu. Jak policie, tak interní stranické vyšetřování odbory do konce roku od jakéhokoliv podezření očistily. Miliband ale už ze své konfrontační pozice ustoupit nemohl. Tlak ze strany pravicových poradců a poslaneckého klubu eskaloval do té míry, že se ve veřejné debatě začaly objevovat názory volající po naprostém přerušení vztahů mezi stranou a odbory. Změna takového rozsahu by si vyžádala nejen přepsání stanov, ale překopání organizační struktury strany od jejích samotných základů. I když Miliband k takto extrémnímu kroku nakonec nepřistoupil, rozhodl se pro největší přepsání stanov od konce devadesátých let.
Na speciálně svolaném sjezdu v roce 2014 tak vešly v platnost významné změny systému volby stranického předsedy. Miliband se rozhodl zcela zrušit stávající systém volitelů, kdy třetinu hlasů tvořil blok odborových hnutí, třetinu hlasy poslanců a třetinu hlasy delegátů místních organizací. Tento systém byl nahrazen přímou volbou, kdy každý řadový člen a odborář mohl odevzdat jeden hlas. Miliband ale očekával, že přesvědčit roztříštěnou členskou základnu bude jednodušší než zarputilé odborářské vedení pod taktovkou „rudého“ Lena McCluskeyho. Poslanecký klub si také udržel svůj vliv skrz nominační systém, v jehož rámci museli všichni potenciální kandidáti pro svou kandidaturu nashromáždit podporu alespoň 15 procent poslaneckého klubu. Poslední pojistkou proti přílišné levicovosti členské základny pak bylo zavedení statutu takzvaného registrovaného podporovatele, díky kterému se mohl jakýkoliv člen veřejnosti za poplatek tří liber zúčastnit volby předsedy. Vedení počítalo, že tímto způsobem připustí „umírněnou“ veřejnost k volbě, a omezí tak vliv levicových hlasů uvnitř členské základny.
Miliband si tedy mohl alespoň na chvíli oddechnout. Předpokládal, že díky falkirkské aféře a změně stanov se mu podařilo omezit vliv McCluskeyho a levicových odborů a zajistit nástupnictví pro potenciální středové kandidáty, kteří už nebudou muset odborům nikdy nic dlužit. Ed Miliband se však ve své kalkulaci fatálně zmýlil. Nejenže změnou stanov neupevnil pozici labouristického centra, ale novými pravidly volby poskytl stranické levici příležitost, na kterou čekala přes dvě generace. Falkirkská aféra a konfrontace Milibanda s odbory tak nakonec vedla k největšímu politickému zemětřesení uvnitř Labour Party od konce druhé světové války. Vedla ke zvolení Jeremyho Corbyna.
Corbynův projekt
„Nechápu, jak jsme mohli dát deadline poslaneckých nominací na 12:00 v pondělí. Museli jsme být na kokainu. Přes víkend se nikomu nedovoláš, všichni jsou někde s rodinou, pak se vrátí v pondělí a jsou samý nápad. K nikomu se nestihneš dostat. V pondělí před polednem se všichni akorát vyvalí z vlaku, kafe v ruce, a hned jdou do nominační místnosti a udělají nějakou blbost. Jediný, koho seženeš v pondělí ráno, jsou lidi z Londýna, a to jsou všichni levičáci.“ Takto později popisoval jeden z prominentních členů blairistického křídla poslední hodiny před uzavřením poslaneckých nominací na nového předsedu strany. Nominace se dle upravených stanov určovala veřejným podpisem nominačního archu, který byl k dispozici v jednací místnosti poslaneckého klubu. Po volební porážce v roce 2015 měla Labour Party v parlamentu celkem 232 křesel. Potřebných 15 procent poslaneckého klubu tak vycházelo na 35 nominací, které byly zapotřebí ke kandidatuře. Hodinu před uzavřením nominací jich měl favorizovaný Andy Burnham přes šedesát a další dvě centristické kandidátky okolo čtyřiceti. „Zbývala nám hodina a mi jich měli těsně pod třicet,“ popisoval zoufalství posledních minut lídr Corbynovy kampaně John McDonnell. Sebeúcta šla stranou: „Doslova jsme žebrali o poslední nominace. Pár minut před koncem jsme se dostali na 32, pak na 34. Pět poslanců mi slíbilo, že budou nominovat, když se dostaneme na 34. Nakonec nám to dva z nich hodili… Měl jsem slzy v očích.“
Jeremy Corbyn se tak s 36 nominacemi stal oficiálním kandidátem na předsedu strany. Hned poté se ale 14 z 36 nominujících poslanců nechalo slyšet, že pro Corbyna v následující volbě hlasovat nebudou, a jeho nominací chtěli pouze „podpořit názorovou různorodost ve straně“. Corbyna nominovalo i pár londýnských poslanců, kteří chystali kandidaturu na primátora a chtěli se tak zavděčit převážně levicovému londýnskému elektorátu. A někteří z nominujících se po letech přiznali, že „jim Jeremyho zkrátka bylo líto“. Lítost nad Jeremym ale nebyla neopodstatněná. Rozhodně nebyl prvním kandidátem, kterého by si levicoví poslanci ze Socialist Campaign Group vybrali jako svého zástupce v předsednické volbě. Corbyn byl snad jediný z hrstky levicových poslanců, koho předsednictví nikdy nezajímalo. Byl v první řadě aktivistou a až pak politikem. Svůj pokus o kandidaturu vnímal jako vylosovanou krátkou sirku. Většina jeho kolegů ze Socialist Campaign Group už to před ním za posledních třicet let alespoň jednou zkusila a setkala se s neúspěchem.
Corbyn ale nechtěl své přátele a dlouholeté kolegy zklamat. Přes třicet let po jejich boku seděl v zadních lavicích v parlamentu a pozoroval, jak se jejich řady rok od roku zmenšují. Zarputile, tváří tvář konzervativním oponentům a blairistické mašinérii vlastní strany, hlasoval vždy podle svého vlastního přesvědčení. Jeho politikou byla politika péče a soucitu – soucitu se všemi, od lidí bez přístřeší v jeho Islingtonském okrsku po palestinské sirotky z okupovaných území. „Byl to snad nejhodnější člověk, kterého jsem kdy znal,“ nechal se slyšet bývalý primátor Londýna a levicový veterán Ken Livingstone. A právě Corbynova smířlivost se mu tváří tvář brexitu a vlastnímu poslaneckému klubu stala osudnou.
Při zachování zdravé dávky skepticismu je ale důležité nezapomínat, že koalice, kterou se Corbynovi podařilo zmobilizovat pro jeho zvolení předsedou, byla jedinečná svou různorodostí. Reprezentovala levici od hnutí bojujících za rasovou rovnost po východolondýnské hipstery, od účastníků masových protestů proti válce v Iráku po politicky marginální trockisty. Nejvýznamnějším spojenectvím Corbynova projektu ale bylo spojenectví mezigenerační. Na jedné straně stála generace staré gardy parlamentních socialistů a odborářů zocelených v bojích proti thatcherovskému autoritářství, na straně druhé generace teenagerů a dospívajících, které slova jako socialismus nebo odbory připomínala pouze vyprávění jejich prarodičů. Byly to ale právě tyto děti finanční krize, kterým pravicová politika škrtů ukradla budoucnost. Byli to právě tito často ještě školou povinní lidé, které v neoliberální vizi budoucnosti nečekalo nic jiného než studentské dluhy, prekarizovaná práce a život na umírající planetě.
V marasmu tradiční politiky, ve kterém se labourističtí a konzervativní technokrati předháněli v tom, kdo zvládne lépe „zoptimalizovat“ veřejné náklady, představoval Corbyn politiku změny a naděje. To, že společenské síly, které Corbyn během několika měsíců zvládl zmobilizovat pro své zvolení, ležely přes roky bez povšimnutí parlamentních labouristů, představuje jasný důkaz o jejich politické izolovanosti. Milibandův sen o umírněné střední třídě, která se poslušně zaregistruje a zvolí centristického předsedu, nemohl být více odtržený od reality doby.
Poslanecký klub se z tohoto snu začal pomalu probouzet až poté, co se Corbynova kampaň úspěšně napojila na logistickou strukturu McCluskeyho odborů a síť aktivistů vybudovanou skrze protesty proti válce v Iráku. Úměrně s narůstajícím počtem zaregistrovaných podporovatelů rostla i nervozita poslaneckého klubu. Když se pak v srpnu 2015 uzavřely registrace, nervozitu vystřídalo zděšení. Spolu se zhruba 292 tisíci plných členů se k volbě zaregistrovalo 148 tisíc přidružených odborářů a 112 tisíc registrovaných podporovatelů. Poté, co vyšel první srpnový průzkum, vystřídala zděšení čirá panika. Mediální výstupy začaly plnit invektivy a obvinění. Emočně vypjaté chvilky si prožili hlavně centrističtí poslanci, jejichž nominace Corbyna o vlas na kandidátku protlačila, ale kteří ho dle vlastních slov nepodporovali. Jeden z bývalých Blairových poradců je veřejně označil za „idioty, kteří by se za sebe měli stydět“. Margaret Beckett, bývalá Blairova ministryně zahraničí, popsala svou nominaci Corbyna jako „největší omyl své politické kariéry“. Hněvu poslaneckého klubu se nevyhnul ani Ed Miliband, od kterého byla požadována veřejná „omluva za naprosto absurdní změnu stanov“, ke které se uchýlil kvůli své rozepři s odbory. Bývalý předseda byl ale už naštěstí za vodou. Zotavoval se z volební porážky ve slunné Austrálii, a nikomu se tak omlouvat nemusel.
Mezitím si členové a podporovatelé Labour Party zvolili předsedu nového a s ním i radikálně novou vizi britské politiky: 12. září 2015 se Jeremy Corbyn stal prvním lidově zvoleným předsedou strany. Vyhrál hned v prvním kole. Obdržel 59 procent hlasů, s velkým náskokem před druhým Andym Burnhamem s 19 procenty. Mezigenerační koalice, která Corbyna vynesla do předsednického křesla, se ale během následujících čtyř let ukázala jako kolos stojící na hliněných nohou.
První zkouška ohněm, kterou Corbynovo předsednictví podstoupilo, přišla hned v prvním roce, spolu s výsledky brexitového referenda. To bylo použito parlamentním klubem jako záminka pro vyvolání hlasování o nedůvěře, při kterém pro Corbynovo odstranění hlasovalo 75 procent poslanců. V tu chvíli ale už na Corbyna čekala před parlamentem zhruba desetitisícová manifestace na jeho podporu, zmobilizovaná členskou základnou během několika hodin. Při následném opakování přímé volby předsedy pak dokonce Corbyn svůj výsledek zlepšil a dosáhl podpory 61 procent řadových členů. Vyhrál znovu v prvním kole.
Zmíněný pokus o Corbynovo sesazení ale nebyl poslední. Další příležitost se poslaneckému klubu naskytla při předčasných parlamentních volbách v roce 2017. Poslanci protentokrát spojili síly s pravicovým stranickým aparátem. Podle uniklého interního dokumentu se skupina labouristických zaměstnanců během kampaně v roce 2017 podílela na tajném přesměrovávání stranických financí. Zaměstnanci pracující na kampani přesměrovávali zdroje z marginálních obvodů, kde byly nejvíce zapotřebí, do bezpečných obvodů patřících poslancům na pravém křídle strany, jako byli například Chuka Umuna nebo Rachel Reeves. Tajný projekt probíhal se souhlasem generálního tajemníka strany, který úřadoval ve své pozici již před Corbynovým zvolením a byl zarytým blairistou. Celkem bylo s jeho souhlasem přesměrováno přes 200 tisíc liber. Částka sice činila méně než pět procent z celkového rozpočtu kampaně, ale vzhledem k tomu, jak těsně volby v roce 2017 dopadly, je možné spekulovat, zda tato interní sabotáž nestála Corbyna premiérský post. K sestavení vládnoucí koalice chybělo Labour Party v roce 2017 pouhých sedm křesel. V každém ze sedmi nejvíce marginálních obvodů scházelo straně okolo tří set hlasů. Celkově by tak k sestavení koalice Labour bývala potřebovala pouhých 2200 hlasů navíc. O tom, zda by přesměrování zdrojů do obvodů, kde byly zapotřebí, potřebné hlasy získalo, je možné pouze spekulovat. Faktem ale zůstává, že i po dvou letech svého předsednictví musel Corbyn stále čelit otevřenému nepřátelství nejen vlastního poslaneckého klubu, ale i stranických funkcionářů.
„Love Jez, h8 Brexit“
Přestože relativní úspěch v parlamentních volbách v roce 2017 poskytl Corbynovi cenný čas, na obzoru se rýsovala další, tentokrát fatální výzva pro labouristickou levici. Tou výzvou byl brexit. Tam, kde se předchozí pokusy o Corbynovo sesazení halily do kuloárních intrik, mohla brexitová konfrontace probíhat zcela otevřeně. Nemířila totiž na Corbyna samotného, ale mířila na místo, ze kterého labouristická levice čerpala svou sílu. Mířila na členskou základnu.
Žádný výjev neilustruje hloubku brexitového rozkolu lépe než scéna ze sjezdu strany v roce 2018. Načesaný Keir Starmer, v tu dobu stále ještě stínový ministr pro brexit a miláček proevropského křídla strany, dokončuje svůj proslov adresovaný celému sjezdu:
„Je správně, aby se k brexitu první vyjádřil parlament. Ale pokud se nám nepodaří překonat patovou situaci, možnost nového referenda by měla zůstat na stole…“ Starmer se ani na moment neodmlčí a jeho obvyklá urputnost na něm v tomto kritickém momentu není vůbec patrná. Má přitom pádný důvod být nervózní. Jeho další věta totiž nebyla odsouhlasena vedením a sám Starmer ji s nikým předem nekonzultoval. Na vlastní pěst tak v těchto minutách určuje politiku celé strany. „…a nikdo nevylučuje setrvání v Evropské unii jako jednu z možností.“ Delegáti členské základny propukají v bouřlivý jásot. Potlesk ve stoje trvá tak dlouho, že Starmer není schopen přes obecné nadšení dokončit svůj proslov. V jásajícím davu je ale možné najít jeden ostrov klidu. Je jím první řada sálu, nejvíce vystavená kamerám a obsazená Corbynovými spojenci a poradci. Na jejím samém konci sedí osamělý Dennis Skinner. Ve svých úctyhodných 86 letech je jedním z „dědečků parlamentu“. Skinner – poprvé zvolený v roce 1970 – je bývalým horníkem a socialistou ze staré školy. V reakci na Starmerův proslov jen těžko skrývá své zklamání. Cítí blížící se zkázu. Nejen zkázu vlastní, ale i zkázu celého levicového projektu. V následujících volbách Skinner po 49 letech ztrácí své křeslo. Jeho okrsek je totiž silně probrexitový. Není sám. Z 59 obvodů, které Labour v roce 2019 ztratila, 52 hlasovalo pro odchod z Evropské unie.
Tuto porážku většina Corbynových starších spojenců očekávala. Reprezentovali pracující třídu severní a východní Anglie. Věděli, že v místních komunitách, často postižených útlumem těžby a devastací výrobního průmyslu, nikdy nepanovala přílišná láska pro evropský projekt. Chápali, že jejich voliči nehlasovali pro brexit proto, že by se nechali oklamat „lžemi konzervativců“, jak neustále připomínali centrističtí komentátoři. Hlas pro brexit znamenal hlas proti liberálnímu establishmentu, který si za poslední dvě generace na vyloučené pracující komunity ani jednou nevzpomněl. Stará garda britské levice tak namísto setrvání v EU preferovala buď vládu národní jednoty s Theresou May, nebo jejich vlastní, levicový brexit.
Myšlenku levicového brexitu považovali ale příznivci setrvání za přinejlepším velmi naivní. V rozložení sil, v jakém se parlament v tu dobu nacházel, by jakákoliv podpora brexitu znamenala brexit pravicový a posílení pozice Konzervativní strany. Tam kde euroskeptici pocházeli především z řad staré gardy britské levice, byli zastánci setrvání převážně mladší generace. A bylo to právě mladší členstvo, které po volební euforii v roce 2017 tvořilo Corbynovy nejoddanější zastánce v řadách členské základny. Bylo to právě mladší členstvo, které stranickou levici tlačilo do proevropské pozice. Jedním příkladem za všechny budiž Corbynův billboard v jeho vlastním severolondýnském Islingtonu. Skupina místních umělců k němu přistavila štafle a vytvořila guerillovou instalaci, kde si kolemjdoucí mohli sami nasprejovat, co si o Corbynovi myslí. Billboard mezi několika výrazy podpory zaplnila především volání po druhém referendu. „Love Jez, h8 Brexit.“ (Miluju Jeremyho, nenávidím brexit“) stálo hned vedle výmluvného „You have let down da mandem!“ (ze slangu londýnských mladistvých volně přeložitelné jako „Zklamal jsi týpečstvo!“).
S dobrými argumenty na obou stranách tak Corbyn váhal tak dlouho, až ho Starmer do proevropské pozice svou neplánovanou vsuvkou zkrátka natlačil. A jelikož ta byla mezi členskou základnou tak populární, měla labouristická levice svázané ruce. Corbyn byl nucen veřejně bojovat za proevropskou pozici, které nevěřil ani on sám, ani jeho nejbližší spojenci. Výsledkem byla debatní představení tak nepřesvědčivá, že stejně jako na začátku své předsednické kariéry budil Jeremy zase především lítost. Labour tak dospěla v posledních parlamentních volbách k nejhorší porážce od roku 1935. Jediný, kdo na volebním debaklu vydělal, byl stínový ministr pro brexit a budoucí předseda Keir Starmer.
Nové vedení
Při kritickém pohledu na aktuální směřování strany pod Keirem Starmerem je jednoduché zapomenout na to, jak široká byla jeho původní podpora mezi členskou základnou. Starmer zvládl nashromáždit silnou podporu jako hlavní zastánce setrvání v EU a členské základně dal příslib „corbynismu bez Corbyna“. Po roce a půl Starmerova předsednictví se ale novému vedení podařilo porušit téměř všechny předvolební sliby. Jedinou částí slibu, kterou Starmer splnil, je distancování se od labouristické levice. V plnění tohoto závazku byl tak horlivý, že se od stranické levice nejen distancoval, ale z nemalé části ji i vyloučil ze strany nebo aspoň z veřejně viditelných funkcí.
Jako první padla Starmerovi za oběť jeho hlavní volební sokyně Rebecca Long-Bailey. Po méně než čtyřech měsících od Starmerova zvolení byla zbavena funkce poté, co jako stínová ministryně školství podpořila volání školských odborů po uzavření škol během covidové pandemie. Jako záminka pro její odstranění byla použita obvinění z antisemitismu. Ve svém útoku byl Starmer podpořen pravicovou částí parlamentního klubu, která podobnou taktiku pro výpady na stranickou levici používala již od dob Jeremyho Corbyna. Další na řadě měl být samotný Corbyn. Přestože publikovaná zpráva Komise pro rovnost a lidská práva (EHRC) neshledala Corbynovo vedení strany institucionálně antisemitským, publikace zprávy poskytla Starmerovi a blairistickému křídlu záminku pro útok na bývalého předsedu. Corbyn tak byl podmínečně vyloučen jak ze strany, tak z poslaneckého klubu. Interní stranické vyšetřování Corbyna sice během několika týdnů očistilo od jakýchkoliv pochybení, ale Corbynovo očištění se stalo pouze dalším terčem útoků pravicových poslanců, kteří v rozporu s doporučením výkonného výboru odmítli bývalému předsedovi obnovit členství v parlamentním klubu. Do dnešního dne je tak Corbyn sice plnohodnotným členem Labour Party, ale v parlamentu stranu reprezentuje jako nezávislý poslanec.
Po eliminaci svých hlavních rivalů z parlamentní levice se Starmerova pozornost zaměřila na členskou základnu. Z Labour Party začalo být postupně vylučováno řadové členstvo, které náleželo ke čtyřem frakcím podporujících stranickou levici. Členská základna se tak během Starmerova předsednictví zmenšila z 500 na 400 tisíc členů. Mezi významnými vyloučenými členy se ocitl i mezinárodně uznávaný režisér Ken Loach. Loach v roce 2016 obdržel Zlatou palmu festivalu Cannes za své vyobrazení tragických následků antisociální politiky škrtů ve filmu Já, Daniel Blake. A zatímco ve straně již není místo pro zastánce levicových hodnot, jako je Ken Loach, otvírá se strana znovu movitým dárcům a poradcům z dob Tonyho Blaira.
Jedním příkladem za všechny budiž jméno, které zaznělo na začátku tohoto příběhu: Peter Mandelson. Nyní plným jménem Peter baron Mandelson, neboť byl ověnčen šlechtickým titulem za svou věrnou službu Tonymu Blairovi. Spolu s týmem blairistických stratégů se Mandelson stává architektem nového pravicového posunu. I když se Starmer při svém zvolení netajil ochotou udělat po personální stránce tlustou čáru za corbynovou érou, po stránce programové byl během předsednické volby stále ještě relativně blízko levému křídlu strany. Ve svém volebním manifestu dal členské základně deset slibů, které byly postaveny na programu stranické levice z roku 2019. Za pouhý rok a půl svého předsednictví nicméně už Starmer stihl porušit všech deset.
Vypadá to, že baron Mandelson má před sebou ještě kus práce. Ačkoli se snaží použít každý trik ze své příručky blairistických mediálních eskapád, Starmerova prkennost zazáří pokaždé, když ho Mandelson postaví před televizní kameru. I přes své autoritářství a absenci hodnotového založení měl Tony Blair aspoň velkou dávku přirozeného charismatu, což Starmerovi zoufale chybí. Aby Starmer svým nekompetentním lhaním nenapáchal ještě více škody, byl naučen svým mediálním týmem neustále opakovat, že jeho nejdůležitějším slibem je „vyhrát volby“, a tím pádem vlastně zbytek svých slibů dodržovat nemusí.
Starmerova nabídka v programu strany není o moc přesvědčivější. Během covidové pandemie si vzal za svou ideologii „progresivního patriotismu“. Toto přerámování levicové debaty by samo o sobě nemuselo být nutně na škodu. V dnešní době každodenní nejistoty by mohl důraz na kontrolu a ochranu být považován za potřebnou odpověď na končící éru neoliberální globalizace. Aby tato politika ale působila přesvědčivě, nesměla by být prosazována Starmerem, právníkem z movitého severního Londýna, tedy jedním z těch, co na neoliberální éře vydělali nejvíce. Starmer se navíc obklopil týmiž poradci, kteří před dvaceti lety stáli v čele globalistického nadšení Blairovy administrativy. Snaha o přesměrování Labour Party na cestu progresivního patriotismu tak uvrhla stranu do vážné krize identity. Ta ve svých nejabsurdnějších momentech vede k repolarizaci britské politiky. Voliči se tak mohli setkat například s Labour Party oponující proti zvýšení daně právnických osob, nebo s lídrem Labour snažícím se podlézavě zavděčit kapitánům britského průmyslu, zatímco konzervativní premiér Boris Johnson se stejnému shromáždění vysmál do očí.
Příběh vzestupu a pádu levice v řadách britské Labour Party je možné zakončit tam, kde začal. U odborových hnutí. Když Sharon Graham nahrazovala v září „rudého“ Lena McCluskeyho jako předsedkyně odborového svazu Unite, málokdo ji považoval za levicovou kandidátku. Málokdo čekal, že by byla ochotná jít do konfliktu s vedením strany. Tři měsíce spolupráce se Starmerem jí ale stačily na to, aby radikálně změnila názor. Na začátku prosince odstřihl Unite pod jejím vedením labouristy od odborového financování. Podle deníku Guardian by Graham raději věnovala energii a peníze „skutečně levicovým projektům“. Příběh britské Labour Party tak při vší své tragičnosti skýtá jedno důležité poučení: parlamentní kuloáry nejsou těžištěm levicové politiky. Skutečně levicovou politiku tvoříme skrze obyčejnou každodennost. Kolektivní prací, péčí, vzděláváním. Nakonec možná přijdeme na to, že parlamentní politiku vůbec nepotřebujeme.
Autor je publicista, žije v Londýně.