Janovský přístav. Foto Oliver, Wikimedia Commons, CC0 1.0
Ve většině debat o snižování emisí skleníkových plynů se často opakuje jeden argument. Pokud budou mít evropské firmy přísnější podmínky kvůli ochraně klimatu, nebudou konkurenceschopné s mimoevropskými výrobci. V provázaném světě se prý klimaticky šetrný přístup nemusí ekonomicky vyplatit, jelikož firmy v EU by musely do svých nákladů započítávat cenu dekarbonizace. Zejména jsou v tomto kontextu zmiňovány státy jako Čína nebo Indie, tedy místa, kam by se mohl odsunout další evropský průmysl. Podle pesimistických scénářů by EU mohla čekat vlna zavírání továren a jejich přesun do zemí s méně ambicióznější klimatickou politikou. Tento argument se objevuje v diskusích o Zelené dohodě pro Evropu, systému emisních povolenek ETS, ceně energií či environmentálních standardech obecně. Ze strany byznysu jde o nadužívanou taktiku, která má bránit přijetí nutných udržitelných kroků. Pesimistické scénáře jednoduše přehánějí. Určitá hrozba však existuje a opatrnost je na místě.
Strategický obrat se tak může spojit s tradičními obavami ohledně nezaměstnanosti a může se tak vrátit určitá vlna protekcionismu, která by narušovala dřívější neoliberální konsensus o výhradně pozitivních vlivech globálního obchodu.
Je třeba zabránit případným negativním vlivům deindustrializace, kterou si mnoho výrobních oblastí v EU již prošlo. S důsledky odlivu průmyslu se mnohé regiony potýkají dodnes – mají vysokou nezaměstnanost, zvýšenou míru prekarizace, trpí ztrátou identity, sociálních vazeb a vykořeněním, alespoň tam, kde se přesun do jiných ekonomických sektorů nepovedl. Navíc odchod průmyslu do zemí s méně ambicióznější klimatickou politikou by klimatu rozhodně nepomohl – průmysl nemá být nepřítel ani v době klimatické krize.
Nový návrh řešení?
V současné době však existuje návrh Evropské komise, který by tuto situaci mohl řešit a zažehnat obavy ohledně údajné nadcházející evropské deindustrializaci, kterou nás politici a průmyslníci straší. Nazývá se Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM) a lze ho považovat za jakési uhlíkové clo. Cílem je zabránit takzvanému carbon leakage, což označuje proces, kdy by se průmysl náročný na emise přesouval do zemí s nižšími standardy ohledně emisí skleníkových plynů, nebo do zemí, ve kterých nejsou tak drahé emisní povolenky. Následně by se sice emise redukovaly v rámci EU, ale zvyšovaly by se jinde. Zjednodušeně řečeno by návrh Evropské komise fungoval tak, že dovozci, kteří do EU dováží zboží vyrobené jinde, by od národních autorit kupovali CBAM certifikáty, jejichž cena by byla navázaná na evropský systém emisních povolenek ETS. Vzhledem k propojení s cenami emisních povolenek by tak dopad CBAM na klima a globální obchod byl velmi výrazně ovlivněn právě jejich cenou. Dovozci zboží pocházejícího z mimoevropských států by museli deklarovat emisní zátěž a vzdát se odpovídajícího počtu povolenek. Pokud by importéři prokázali, že cenu uhlíku již zaplatili, byla by jim odečtena.
Finanční zdroje získané v rámci CBAM by pak dále mohly financovat klimatické projekty v EU, být použity na spravedlivou transformaci či případně by mohly putovat za hranice EU do globální rozvojové pomoci se zaměřením na klima. V navrhované první fázi se CBAM týká silně emisně náročných sektorů, jakými jsou produkce cementu, železa a oceli, hliníku, hnojiv a elektřiny. Konkrétní detaily fungování se tak ještě můžou změnit, ale základní princip a vize jsou poměrně jasné.
Pevnost Evropa?
Návrh má dvě hlavní roviny. Tou první je snaha chránit evropský průmysl s ohledem na to, že v oblasti klimatické politiky se EU poměrně úspěšně staví do role světového lídra. Linie ochrany průmyslu je vidět mimo jiné i z výběru sektorů, které budou spadat do první fáze CBAM. Všechna zmíněná odvětví patří v Evropě k těm strategickým. Jejich ztráta by výrazně ohrozila bezpečnost a stabilitu EU, zvláště pokud by se mělo dovážet ze zemí, kde hrozí budoucí spory jako například z Číny či Ruska. Roli tu hrají i další faktory. Taková ocel má speciální místo v mysli mnohých evropských politiků v důsledku vývoje moderních evropských institucí z Evropského společenství uhlí a oceli. Do značné míry byla tato tendence ochrany strategických sektorů posílena i pandemií covid-19, kdy si mnoho evropských politiků s hrůzou uvědomilo, že i základní zdravotnický materiál, jakým jsou roušky nebo injekční stříkačky, se vyrábí v Číně. Některé zboží by se prostě z rozumných důvodů mělo vyrábět v EU. Strategický obrat se tak může spojit s tradičními obavami ohledně nezaměstnanosti a může se tak vrátit určitá vlna protekcionismu, která by narušovala dřívější neoliberální konsensus o výhradně pozitivních vlivech globálního obchodu. Cílem by pak nemělo být vytvoření jakési obchodní pevnosti Evropa, ale zajištění co největší možné udržitelnosti evropského průmyslu z environmentálního, sociálního a ekonomického hlediska.
Závod ode dna
Druhým důvodem, proč zavést CBAM, může být využití klimatického lídrovství a významu EU jako jedné z největších ekonomik světa a největšího obchodního bloku na světě. Lze hovořit o bruselském efektu, ve kterém se regulační schopnosti a ambice EU promítají i za její hranice, a státy či firmy mimo EU se adaptují na evropské normy, aby s EU například mohly obchodovat. Svým způsobem tak jde o opačný proces, než jakým je závod ke dnu, ve kterém v rámci globální konkurence dochází ke snižování standardů. I pro mimoevropské firmy by investice do ekologizace provozu v dlouhodobém horizontu mohly být výhodnější, než kdyby emisními povolenkami dál doplácely na vysokou uhlíkovou stopu svého zboží. To by mohlo sloužit jako protiargument častým tvrzením, že ambiciózní klimatická či environmentální politika EU nemá smysl ve chvíli, kdy zbytek světa nemá stejné či podobné ambice. Evropa nejenže může dosáhnout určitého morálního vítězství, ale skutečně přispět ke zlepšení světových průmyslových standardů. CBAM má zajistit to, že nebude za tyto ambice ekonomicky trestána.
Klíčová otázka ohledně CBAM nicméně zůstává. Je možné opatření prosadit, aby nedošlo k rozchodu s pravidly Světové obchodní organizace? Teoreticky je mechanismus s jejími pravidly kompatibilní, ovšem záleží i na konkrétních detailech a také zda nebude vyhodnocen jako diskriminační. Panují obavy, aby nenaplňoval podstatu protekcionismu. Každopádně je poměrně jisté, že by v případě zavedení vyvolal nejprve nevoli u obchodních partnerů EU a je otázka, zda by Unie diplomatický konflikt zvládla dobře. Bohužel je v pozici klimatického lídra, který se musí potýkat s nedostatečným světovým konsensem ohledně nutnosti ambiciózní klimatické politiky. Ta může být některými zeměmi vnímána coby protekcionismus v zeleném hávu. Podle Světové obchodní organizace by však nejlepší cestou byla globální dohoda na ceně uhlíku. Ta je však v blízké době silně nerealistická, a tudíž proaktivní přístup EU jednoznačně dává smysl.
Autor je environmentalista, studuje energetickou bezpečnost.